USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. K., zastoupeného Mgr. Jakubem Kašparem, advokátem se sídlem v Liberci, nám. Sokolovské č. 306/7, proti žalovanému M. P., o vydání urny, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 131/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2023 č.j. 13 Co 178/2023-160, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.9.2023 č.j. 13 Co 178/2023-160 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Žalobce v dovolání namítá, že se odvolací soud „nedostatečně vypořádal s otázkou vázanosti rozhodnutím soudu dle ustanovení § 135 o.s.ř. v souvislosti s ustanovením § 159a o.s.ř.“. Poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2013 sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, podle kterého pro soud není závazné řešení kterékoliv z otázek, jimiž se soud (popř. jiný orgán) musel pro potřeby svého rozhodnutí vypořádat.
Posouzení předběžné otázky jiným soudem je pro soud závazné jen tehdy, když byla tato předběžná otázka řešena (přímo) ve výroku rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (uvedený názor vyplývá též např. z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2009 sp. zn. 23 Cdo 1961/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.6.2009 sp. zn. 23 Cdo 1454/2009).
Žalobce však ve svých úvahách přehlíží, že o takovou situaci se v posuzované věci zřejmě nejedná. Otázka, zda „žalobce žil se zůstavitelkou H. F., zemřelou dne XY, ve společné domácnosti a má právo dědice III. třídy ze zákona“, byla (mezi týmiž účastníky) přímo předmětem sporu v jiném řízení a bylo o ní rozhodnuto ve výroku pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11.12.2020 č.j. 14 C 50/2019-81 tak, že žaloba žalobce směřující mj. proti žalovanému o určení, že „žalobce žil se zůstavitelkou H.
F., zemřelou dne XY, ve společné domácnosti a má právo dědice III. třídy ze zákona“, byla zamítnuta. Citovaný rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.3.2020 č.j. 15 Co 14/2020-97, dovolání žalobce proti tomuto rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30.3.2021 sp. zn. 24 Cdo 2369/2020 a stejně tak ústavní stížnost žalobce byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17.8.2021 sp. zn. III. ÚS 1684/21. Za této situace nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že vycházeje (v souladu s ustanovením § 159a o.s.ř.) z výroku výše zmíněného pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11.12.2020 č.j.
14 C 50/2019-81 dospěl k závěru, že žalobce „nespadá mezi osoby uvedené v § 92 odst. 2 o.z.“, které mají nárok na převzetí ostatků zemřelého člověka. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není rozporné s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu, ale naopak z ní vychází. Jestliže žalobce v dovolání rovněž předestírá vlastní (od odvolacího soudu opačný) skutkový závěr, že „byl osobou žijící ve společné domácnosti se zemřelou (H.
F.) od března roku 2017 až do jejího úmrtí“, pak touto argumentací uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod; v tomto směru nelze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Ani z dalšího dovolatelova podrobného popisu skutkových okolností, které jsou podle jeho názoru pro posouzení věci podstatné, nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není způsobilá ani námitka dovolatele, že „soudy dostatečně nedostály své poučovací povinnosti dle ustanovení § 118a o.s.ř.“. Uvedená výtka není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., ale mohla by (kdyby byla opodstatněná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné, což ovšem v projednávané věci splněno není; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.