USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v exekuční věci oprávněné Apston Capital Ltd., zahraniční osoba registrovaná pod č. 00408579, se sídlem Dublin, 4th Floor, Hanover Building, Windmill Lane 2, Irská republika, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti povinným 1) J. H. a 2) J. H., o návrhu povinných na zastavení exekuce, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 21 Co 68/2014, o dovolání povinných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2022, č. j. 3 Co 19/2022-384, ze dne 14. 3. 2022, č. j. 3 Co 20/2022-386, ze dne 28. 4. 2021, č. j. 3 Co 27/2021-295, ze dne 28. 4. 2021, č. j. 3 Co 29/2021-299, ze dne 28. 4. 2021, č. j. 3 Co 30/2021-301, a ze dne 18. 5. 2023, č. j. 3 Co 78/2022-426, takto:
I. Dovolací řízení se zastavují. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením a) ze dne 10. 3. 2022, č. j. 3 Co 19/2022-384, potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“), č. j. 21 Co 68/2014-323, kterým bylo vysloveno, že se v přerušeném řízení pokračuje; b) ze dne 14. 3. 2022, č. j. 3 Co 20/2022-386, potvrdil usnesení soudu prvního stupně č. j. 21 Co 68/2014-348, kterým bylo zastaveno dovolací řízení; c) ze dne 28. 4. 2021, č. j. 3 Co 27/2021-295, odmítl dovolání proti usnesení soudu prvního stupně č. j. 21 Co 68/2014-262, kterým byla učiněna výzva k zaplacení soudního poplatku;
d) ze dne 28. 4. 2021, č. j. 3 Co 29/2021-299, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně č. j. 21 Co 68/2014-274, pokud jím bylo odmítnuto odvolání pro jeho opožděnost;
e) ze dne 28. 4. 2021, č. j. 3 Co 30/2021-301, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně č. j. 21 Co 68/2014-275, o zastavení dovolacího řízení;
f) a ze dne 18. 5. 2023, č. j. 3 Co 78/2022-426, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, č. j. 21 Co 68/2014-416, o odmítnutí žaloby pro zmatečnost. Jednotlivá usnesení odvolacího soudu povinní napadli dovoláními (dále jen souhrnně „dovolání“), řízení o nich však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, zastavil, neboť dovolání nebylo sepsáno a podepsáno advokátem.
Ustanovení § 241 o. s. ř., které stanovuje tzv. povinné zastoupení dovolatele při podání dovolání, přitom představuje zvláštní a obligatorní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejího splnění nelze meritorně rozhodnout o dovolání. Výjimku představuje § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, (jen) je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání. Z dovolání nevyplývá, že by povinní byli právně zastoupeni, když neprokázali, ba ani netvrdili, že jsou zastoupeni advokátem nebo že sami mají právnické vzdělání.
Z uvedeného je zřejmé, že v poměrech projednávané věci nebyla splněna zákonem stanovená podmínka povinného zastoupení. Nejvyšší soud proto postupoval podle ustanovení § 241b odst. 2 části věty před středníkem a § 104 odst. 2 věty třetí ve spojení s ustanovením § 243c odst. 3 věta druhá o. s. ř. a dovolací řízení zastavil (ve smyslu ustanovení § 241b odst. 3 věta třetí o. s. ř.). Soud prvního stupně předložil věc k rozhodnutí dovolacímu soudu, aniž vyzval povinné k zaplacení soudního poplatku za dovolání a k odstranění nedostatku povinného zastoupení.
K tomuto postupu správně vedla soud prvního stupně okolnost, že povinní podávají proti všem rozhodnutím odvolacího soudu mimo jiné i dovolání, a pokud je soudem prvního stupně rozhodováno v dovolacím řízení, i na veškerá rozhodnutí vydaná v rámci dovolacího řízení reagují povinní po rozhodnutí odvolacího soudu vždy odvoláním, dovoláním, žalobou pro zmatečnost a žalobou na obnovu řízení.
V případě rozhodnutí soudem prvního stupně by tak mohlo dojít k dalšímu účelovému a za nastalé procesní situace právem reprobovanému řetězení opravných prostředků. Přestože tedy dovolatelé nebyli soudem prvního stupně v projednávaném případě vyzváni ke splnění podmínky povinného zastoupení (aby si zvolili advokáta pro
podání dovolání proti napadeným usnesením), v obdobných sporech byli opakovaně ke splnění této podmínky vyzýváni, a proto dovolací soud konstatuje, že dovolatelé si musí být vědomi své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupeni, jelikož jim tato povinnost nutně musí být známa z
předchozích řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2145/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1408/2012). Procesní postup dovolacího soudu je aprobován i v rozhodovací činnosti Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 1077/22). Nejvyšší soud má proto za to, že práva dovolatelů nebyla ohrožena, neboť poučení o náležitém zastoupení se jim (dříve) opakovaně dostalo.
Dovolatelé neuhradili ani soudní poplatek z dovolání. Ačkoli si je dovolací soud vědom, že podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57, ročník 2012), v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatele již nevyzýval, neboť z jejich postoje v tomto i v předcházejících řízeních je zřejmé, že si jsou povinnosti zaplatit soudní poplatek vědomi, platit jej však nehodlají a pouze opakovaně podávají neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce a dlouhodobě tak zneužívají svého práva na soudní ochranu.
Nelze ani přehlédnout, že současný procesní postup dovolatelů postrádá jakýkoli praktický smysl, když v řízení soustavně podávají proti všem rozhodnutím soudu (i procesním) dovolání a další mimořádné opravné prostředky. Takové dlouhodobé a cílené počínání účastníka lze jednoznačně označit za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). Ve vztahu ke zmiňovanému zlovolnému postupu povinných v průběhu řízení ostatně obdobně postupuje i Ústavní soud (srov. ve věcech před ním vedených např. pod spisovými značkami III.
ÚS 3022/23, I. ÚS 2906/23, I. ÚS 2907/23, I. ÚS 2874/23, I. ÚS 2110/23, IV. ÚS 1569/23). Z téhož důvodu není namístě ani zvažovat ustanovení zástupce povinným ve smyslu § 30 o. s. ř., neboť takový postup předpokládá, že nejde (jako v této věci) o zcela zjevně bezúspěšné uplatňování či bránění práva. Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatelé spolu s dovoláním opětovně vznesli námitku podjatosti soudců, a to soudců senátů Vrchního soudu v Praze, které rozhodovaly o jejich odvolání. Protože je z obsahu námitky podjatosti zřejmé, že soudcům vytýkají jejich postup v řízení o projednávané věci, vyhodnotil Nejvyšší soud bez dalšího takovou námitku podjatosti, včetně navazujícího návrhu na přikázání věci jinému soudu, jednak jako nedůvodnou (srov. § 14 odst. 4 o.
s.
ř.), a jednak (opět) jako obstrukční postup, který s přihlédnutím k ustanovení § 2 o. s. ř. rovněž nepožívá právní ochrany (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sen. zn. 29 NSCR 104/2017). O tzv. delegaci nutné (§ 12 odst. 1 o. s. ř.) lze nadto rozhodnout až poté, co bylo v řízení podle § 16 odst. 1 o. s. ř. pravomocně rozhodnuto o vyloučení všech soudců daného soudu; taková situace však v poměrech právě projednávané věci nenastala. Dovolání povinných obsahovalo rovněž návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadených rozhodnutí odvolacího soudu. Jelikož byla dovolací řízení zastavena, Nejvyšší soud o tomto akcesorickém návrhu, který sdílí osud samotného dovolání, již samostatným výrokem nerozhodoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Absence výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněna tím, že žaloba na obnovu řízení je (pouze) mimořádným opravným prostředkem podaným proti rozhodnutí vydanému v exekučním řízení [srov. § 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 5. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu