24 Cdo 1377/2024-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a
soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
umístěného člověka K. V., zastoupeného procesním opatrovníkem Mgr. Janem
Sýkorou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Chebská č. 355/49, za účasti
zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice v Dobřanech, se sídlem v Dobřanech,
Ústavní č. 341/2, IČO 00669792, o propuštění ze zdravotního ústavu, vedené u
Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 24 L 12/2022-109, o dovolání
umístěného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2022, č. j. 56
Co 242/2022-161, takto:
I. Dovolání umístěného člověka se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 18. 2. 2022, č. j.
24 L 12/2022-4, zahájil v souladu s ustanovením § 76 odst. 1 z. ř. s. řízení o
vyslovení přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotním ústavu, a to „s
ohledem na skutečnost, že byl umístěný člověk dne 18. 2. 2022 převzat do
zdravotního ústavu bez svého písemného souhlasu“, a poté usnesením ze dne 21.
2. 2022, č. j. 24 L 12/2022-10, vyslovil, že k převzetí umístěného došlo ze
zákonných důvodů a tyto důvody trvají.
2. Dále soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 5. 2022, č. j. 24 L
12/2022-44, rozhodl, že další držení umístěného ve zdravotním ústavu je
přípustné, a to na dobu 10 měsíců od vyhlášení tohoto rozsudku, tj. do 11. 3.
2023 (výrok I.), že náklady soudem ustanoveného procesního opatrovníka JUDr.
Karla Krejzy hradí Česká republika (výrok II.), a že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
3. K návrhu umístěného člověka soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29.
9. 2022, č. j. 24 L 12/2022-109, zamítl návrh na propuštění umístěného člověka
ze zdravotního ústavu (výrok I.), a dále rozhodl, že o nákladech spojených s
vypracováním znaleckého posudku a s náklady spojenými s jeho obhajobou bude
rozhodnuto samostatným usnesením (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně, vycházeje ze
znaleckého posudku MUDr. Jany Fritzové, znalkyně v oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, a výslechu této znalkyně, výslechu primáře psychiatrického
oddělení Psychiatrické nemocnice Dobřany, výslechu umístěného člověka a z
dalších listinných důkazů (lékařské zprávy Psychiatrické nemocnice Dobřany, ze
zprávy Policie ČR, obvodního oddělení Nová Paka, ze zprávy Policie ČR,
obvodního oddělení Ostrov a ze zprávy Městského úřadu Nová Paka), dospěl k
závěru, že „žádosti o propuštění umístěného ze zdravotního ústavu není možné
vyhovět“, neboť „ve věci byly zpracovány dva znalecké posudky, a to osobami
odlišných znalkyň“, že všechny odborné závěry včetně písemných i ústních
vyjádření ošetřujících lékařů „potvrzují přítomnost paranoidních bludů“, a že
byl „nucen zamítnout“ návrh na zpracování posudku znaleckým ústavem, mimo jiné
z důvodu, že se „všechny odborné závěry ve věci umístěného prozatím zcela
shodují“, a že i krátké vyšetření umístěného znalkyní s ohledem na jeho odpor k
vyšetření „soud nechápe jako vadu znaleckého posudku“, neboť „u osob s
takovýmto onemocněním nemůže být přípustnost a využitelnost znaleckého posudku
vázána na fakticky výlučné rozhodnutí umístěného o tom, zda se znalcem bude
hovořit či nikoliv, případně po jakou dobu“, že dle znalkyně „by druh
onemocnění u umístěného byl schopen rozeznat začínající student psychiatrie, za
poměrně krátkou dobu“, a že „soud měl možnost po zhlédnutí tento závěr znalkyně
potvrdit“. Dále dovodil, že se „všichni odborníci shodují“, že „v současné době
není možné umístěného propustit, neboť je nebezpečný sám sobě či svému okolí“,
je-li třeba poukázat na „určitý trend onemocnění“, které jako pravděpodobně
neléčené „zažívá v posledních obdobích svůj významný progres“, přičemž „nelze
uzavřít, že u umístěného je riziko újmy jeho jiné osoby pouze hypotetické“,
došlo-li již k újmě přinejmenším jedné, a tedy pro případ propuštění „toto
nelze zcela vyloučit“.
4. K odvolání umístěného člověka Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne
30. 11. 2022, č. j. 56 Co 242/2022-161, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
v odvoláním napadené části, tj. ve výroku I a III (výrok I.), a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Po doplnění řízení zprávou Psychiatrické nemocnice v Dobřanech ze dne 23. 11.
2022 a na základě zjištění, že soud prvního stupně dovodil, že „umístěný nemá
náhled na své onemocnění, jeho zdravotní stav není kompenzovaný a dosavadní
psychofarmakologická léčba není účinná“, že jej „nelze léčit ambulantně“, neboť
umístěný „nedává žádné záruky k tomu, že nebude nebezpečný, že bude užívat
léky“, a „je nebezpečný sám sobě i okolí, trpí paranoiditou s bludy a v rámci
své léčby odmítá spolupracovat, odvolací soud dospěl k závěru, že se soud
prvního stupně návrhem umístěného na propuštění ze zdravotního ústavu „zabýval
dostatečně“, že „provedl řádně veškeré důkazy k objasnění skutkového stavu věci
a ani procesnímu postupu soudu prvního stupně nelze nic vytknout“, přičemž
znalkyni MUDr. Fritzovou „vyslechl i k okolnostem, za kterých proběhlo
vyšetření umístěného v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech“, že odborné závěry
znalkyně „korespondují s obsahem lékařské zprávy Psychatrické nemocnice v
Dobřanech vyžádané odvolacím soudem“, nadto že závěry znaleckého posudku
znalkyně MUDr. Fritzové „jsou shodné se závěry předchozího znaleckého posudku
MUDr. Synkové a jsou v souladu i s obsahem lékařské zprávy Psychiatrické
nemocnice v Dobřanech“, a tedy že „je dostatečně odůvodněn“ závěr soudu prvního
stupně, že žádosti o propuštění umístěného ze zdravotního ústavu není možné
vyhovět pro jeho zdravotní stav, kdy trpí závažnou duševní chorobou – poruchou
s bludy, kdy je zcela anosognostický, a tedy že „ústavní léčení je za
současného stavu jedinou možnou alternativou“, neboť „pod vlivem chorobných
příznaků by mohl být nebezpečný jak pro sebe, tak i okolí“, a dále že „duševní
stav umístěného, absence jeho náhledu na onemocnění a odmítání doporučované
medikace jsou faktory, které brání i aplikaci mírnějších opatření a na tomto
stavu by nic nemohlo změnit zkoumání duševního stavu umístěného na uzavřeném
oddělení jinými znalci – psychiatry“.
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal umístěný člověk dovolání
doplněné o dovolání sepsané soudem ustanoveným advokátem, přičemž přípustnost
dovolání shledává ve skutečnosti, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu“, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3005/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 352/2022, neboť „nesplnil povinnost řádným a
vyčerpávajícím způsobem odůvodnit, v čem spatřuje naplnění hmotněprávních
předpokladů pro naplnění znaků zákonnosti zbavení osobní svobody“. Dovolatel
namítá, že „byl ve zdravotním ústavu držen na podkladě znaleckých posudků,
které byly zpracovány bez řádného vyšetření umístěného“ v rozporu s ustanovením
§ 82 z. ř. s., že v případě znaleckých posudků MUDr. Fritzové i MUDr. Synkové
„nešlo o žádné odborné vyšetření“ a „veškeré jejich závěry spočívají výlučně na
podkladě jiných lékařských zpráv, které měly k dispozici“, a proto má za to, že
soudy pochybily, jestliže tyto dva znalecké posudky „akceptovaly jako dva
stěžejní důkazy v řízení“, v důsledku čehož shledává porušení svých ústavně
zaručených základních práv a svobod, konkrétně porušení práva na spravedlivý
proces a práva na osobní svobodu. Dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu i soudu
prvního stupně dále vytýká jejich „nepřezkoumatelnost“ z důvodu, že „neobsahují
žádné relevantní skutečnosti“, „není z nich zřejmé, v čem konkrétně by měl být
umístěný nebezpečný sobě nebo svému okolí“. Vzhledem k uvedenému dovolatel
navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle ustanovení § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání
podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
8. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) dospěl k závěru, že dovolání
umístěného člověka proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2022,
č. j. 56 Co 242/2022-161, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
dovolatel v dovolání uplatnil zejména jiný dovolací důvod, než který je uveden
v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., vznáší-li výhrady především proti způsobu
vypracování a hodnocení důkazu znaleckým posudkem MUDr. Fritzové (příp. MUDr.
Synkové) soudy a v souvislosti s tím soudům vytýká nesprávná skutková zjištění
a z tohoto důvodu dovozuje vlastní (odlišné) právní posouzení věci (tedy že
„žádost o propuštění umístěného ze zdravotního ústavu je důvodná“, a že „jsou
splněny všechny předpoklady pro propuštění umístěného“), a dovolání tak trpí
vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
9. Nadto jestliže dovolatel odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně)
vytýká, že „akceptovaly tyto dva znalecké posudky jako dva stěžejní důkazy v
řízení“, nebere náležitě v úvahu, že odvolací soud při svém rozhodování
přihlížel nejen k odborným závěrům znaleckého posudku MUDr. Fritzové, ale
rovněž k výslechu této znalkyně k okolnostem, za kterých proběhlo vyšetření
umístěného člověka v Psychiatrické nemocnici, jakož i k lékařské zprávě
Psychiatrické nemocnice v Dobřanech, a nejde tedy o situaci, kdy by soud
privilegoval znalecký důkaz, nýbrž – jak je zřejmé z obsahu spisu – nakládal s
posudkem jako s kterýmkoli jiným skutkovým podkladem, jestliže vycházel ze
skutkových zjištění učiněných na základě posudku znalce, ovšem v souvislosti s
ostatními výsledky dokazování (k tomu viz například nález Ústavního soudu ze
dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16). Dovolací soud přitom v projednávané
věci ani neshledal nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními
učiněnými soudy nižších stupňů.
10. Namítá-li pak dovolatel nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího
soudu i soudu prvního stupně stran odůvodnění, „v čem konkrétně by měl být
umístěný nebezpečný sobě nebo svému okolí“, neshledává dovolací soud tuto jeho
námitku důvodnou. K problematice nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud v rozsudku
ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100, ročník 2013, vyložil, že měřítkem toho,
zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky
odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání
proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na
újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí
odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V projednávaném případě však
dovolatel zřejmě nebere náležitě v úvahu, že soud prvního stupně i odvolací
soud, který sdílel závěry soudu prvního stupně, ve svých rozhodnutích řádně
odůvodnily, v čem naplnění znaků zákonnosti zbavení osobní svobody shledávají,
jestliže shodně dovodily, že umístěný člověk „trpí závažnou duševní chorobou –
poruchou s bludy, je zcela anosognostický“ a „pod vlivem chorobných příznaků by
mohl být nebezpečný jak pro sebe, tak i okolí“, přičemž riziko újmy jeho nebo
jiné osoby není pouze hypotetické, když přinejmenším k jedné újmě již došlo, a
„při zohlednění výše uvedeného trendu onemocnění pro případ propuštění toto
nelze zcela vyloučit“, že „duševní stav umístěného, absence jeho náhledu na
onemocnění a odmítání doporučované medikace jsou faktory, které brání i
aplikaci mírnějších opatření“, a že „je zřejmé, že během dosavadní léčby
nedošlo ke zlepšení duševního stavu umístěného a prognóza je nejistá“. Na
základě zjištěných skutečností tedy soudy dovodily jednak přítomnost duševního
onemocnění dovolatele, jednak jakým způsobem tato duševní porucha představuje
zcela konkrétní a reálnou hrozbu pro pacienta a jeho okolí, tedy řádně
odůvodnily, v čem spatřují naplnění všech hmotněprávních podmínek zákonnosti
zbavení osobní svobody dovolatele ve smyslu § 38 odst. 1 písm. b) zákona o
zdravotních službách. V projednávaném případě tedy dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu zjevně netrpí dovolatelem akcentovanou nepřezkoumatelností,
neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou (výše uvedené) důvody, pro
které odvolací soud dospěl ke svému závěru. V této souvislosti pak dovolací
soud shledává námitku dovolatele o porušení jeho práva na osobní svobodu dle
čl. 8 Listiny základních práv a svobod zjevně nedůvodnou a s ohledem na uvedené
proto dovolací soud nesouhlasí ani s názorem dovolatele, že se odvolací soud (i
soud prvního stupně) tím, že „nesplnil povinnost řádným a vyčerpávajícím
způsobem odůvodnit“ naplnění hmotněprávních předpokladů pro naplnění znaků
zákonnosti zbavení osobní svobody, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2018,
sp. zn. 30 Cdo 3005/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp.
zn. 24 Cdo 352/2022, ani se nezprotivil závěrům citovaným dovolatelem z nálezu
Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1974/14.
11. Pokud jde o tvrzení dovolatele vztahující se k porušení práva na
spravedlivý proces, lze ve stručnosti zmínit, že zejména s ohledem na obsah
odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů (kdy je zřejmé, že soudy hodnotily každý
důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), dovolatel
nemohl být postupem soudů v projednávané věci zkrácen na svých právech
chráněných Listinou základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, nebo ze dne 8. 3. 2022, sp. zn.
III. ÚS 411/22). V této souvislosti tedy nemůže být důvodná ani námitka
porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze
interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
12. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto dovolání umístěného člověka
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2022, č. j. 56 Co
242/2022-161, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2024
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu