24 Cdo 1377/2024-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci umístěného člověka K. V., zastoupeného procesním opatrovníkem Mgr. Janem Sýkorou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Chebská č. 355/49, za účasti zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice v Dobřanech, se sídlem v Dobřanech, Ústavní č. 341/2, IČO 00669792, o propuštění ze zdravotního ústavu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 24 L 12/2022-109, o dovolání umístěného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2022, č. j. 56 Co 242/2022-161, takto:
I. Dovolání umístěného člověka se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 18. 2. 2022, č. j. 24 L 12/2022-4, zahájil v souladu s ustanovením § 76 odst. 1 z. ř. s. řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotním ústavu, a to „s ohledem na skutečnost, že byl umístěný člověk dne 18. 2. 2022 převzat do zdravotního ústavu bez svého písemného souhlasu“, a poté usnesením ze dne 21. 2. 2022, č. j. 24 L 12/2022-10, vyslovil, že k převzetí umístěného došlo ze zákonných důvodů a tyto důvody trvají.
2. Dále soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 5. 2022, č. j. 24 L 12/2022-44, rozhodl, že další držení umístěného ve zdravotním ústavu je přípustné, a to na dobu 10 měsíců od vyhlášení tohoto rozsudku, tj. do 11. 3. 2023 (výrok I.), že náklady soudem ustanoveného procesního opatrovníka JUDr. Karla Krejzy hradí Česká republika (výrok II.), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
3. K návrhu umístěného člověka soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 9. 2022, č. j. 24 L 12/2022-109, zamítl návrh na propuštění umístěného člověka ze zdravotního ústavu (výrok I.), a dále rozhodl, že o nákladech spojených s vypracováním znaleckého posudku a s náklady spojenými s jeho obhajobou bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně, vycházeje ze znaleckého posudku MUDr. Jany Fritzové, znalkyně v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a výslechu této znalkyně, výslechu primáře psychiatrického oddělení Psychiatrické nemocnice Dobřany, výslechu umístěného člověka a z dalších listinných důkazů (lékařské zprávy Psychiatrické nemocnice Dobřany, ze zprávy Policie ČR, obvodního oddělení Nová Paka, ze zprávy Policie ČR, obvodního oddělení Ostrov a ze zprávy Městského úřadu Nová Paka), dospěl k závěru, že „žádosti o propuštění umístěného ze zdravotního ústavu není možné vyhovět“, neboť „ve věci byly zpracovány dva znalecké posudky, a to osobami odlišných znalkyň“, že všechny odborné závěry včetně písemných i ústních vyjádření ošetřujících lékařů „potvrzují přítomnost paranoidních bludů“, a že byl „nucen zamítnout“ návrh na zpracování posudku znaleckým ústavem, mimo jiné z důvodu, že se „všechny odborné závěry ve věci umístěného prozatím zcela shodují“, a že i krátké vyšetření umístěného znalkyní s ohledem na jeho odpor k vyšetření „soud nechápe jako vadu znaleckého posudku“, neboť „u osob s takovýmto onemocněním nemůže být přípustnost a využitelnost znaleckého posudku vázána na fakticky výlučné rozhodnutí umístěného o tom, zda se znalcem bude hovořit či nikoliv, případně po jakou dobu“, že dle znalkyně „by druh onemocnění u umístěného byl schopen rozeznat začínající student psychiatrie, za poměrně krátkou dobu“, a že „soud měl možnost po zhlédnutí tento závěr znalkyně potvrdit“.
Dále dovodil, že se „všichni odborníci shodují“, že „v současné době není možné umístěného propustit, neboť je nebezpečný sám sobě či svému okolí“, je-li třeba poukázat na „určitý trend onemocnění“, které jako pravděpodobně neléčené „zažívá v posledních obdobích svůj významný progres“, přičemž „nelze uzavřít, že u umístěného je riziko újmy jeho jiné osoby pouze hypotetické“, došlo-li již k újmě přinejmenším jedné, a tedy pro případ propuštění „toto nelze zcela vyloučit“.
4. K odvolání umístěného člověka Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 56 Co 242/2022-161, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. ve výroku I a III (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Po doplnění řízení zprávou Psychiatrické nemocnice v Dobřanech ze dne 23. 11. 2022 a na základě zjištění, že soud prvního stupně dovodil, že „umístěný nemá náhled na své onemocnění, jeho zdravotní stav není kompenzovaný a dosavadní psychofarmakologická léčba není účinná“, že jej „nelze léčit ambulantně“, neboť umístěný „nedává žádné záruky k tomu, že nebude nebezpečný, že bude užívat léky“, a „je nebezpečný sám sobě i okolí, trpí paranoiditou s bludy a v rámci své léčby odmítá spolupracovat, odvolací soud dospěl k závěru, že se soud prvního stupně návrhem umístěného na propuštění ze zdravotního ústavu „zabýval dostatečně“, že „provedl řádně veškeré důkazy k objasnění skutkového stavu věci a ani procesnímu postupu soudu prvního stupně nelze nic vytknout“, přičemž znalkyni MUDr.
Fritzovou „vyslechl i k okolnostem, za kterých proběhlo vyšetření umístěného v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech“, že odborné závěry znalkyně „korespondují s obsahem lékařské zprávy Psychatrické nemocnice v Dobřanech vyžádané odvolacím soudem“, nadto že závěry znaleckého posudku znalkyně MUDr. Fritzové „jsou shodné se závěry předchozího znaleckého posudku MUDr. Synkové a jsou v souladu i s obsahem lékařské zprávy Psychiatrické nemocnice v Dobřanech“, a tedy že „je dostatečně odůvodněn“ závěr soudu prvního stupně, že žádosti o propuštění umístěného ze zdravotního ústavu není možné vyhovět pro jeho zdravotní stav, kdy trpí závažnou duševní chorobou – poruchou s bludy, kdy je zcela anosognostický, a tedy že „ústavní léčení je za současného stavu jedinou možnou alternativou“, neboť „pod vlivem chorobných příznaků by mohl být nebezpečný jak pro sebe, tak i okolí“, a dále že „duševní stav umístěného, absence jeho náhledu na onemocnění a odmítání doporučované medikace jsou faktory, které brání i aplikaci mírnějších opatření a na tomto stavu by nic nemohlo změnit zkoumání duševního stavu umístěného na uzavřeném oddělení jinými znalci – psychiatry“.
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal umístěný člověk dovolání doplněné o dovolání sepsané soudem ustanoveným advokátem, přičemž přípustnost dovolání shledává ve skutečnosti, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3005/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 352/2022, neboť „nesplnil povinnost řádným a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit, v čem spatřuje naplnění hmotněprávních předpokladů pro naplnění znaků zákonnosti zbavení osobní svobody“. Dovolatel namítá, že „byl ve zdravotním ústavu držen na podkladě znaleckých posudků, které byly zpracovány bez řádného vyšetření umístěného“ v rozporu s ustanovením § 82 z. ř. s., že v případě znaleckých posudků MUDr. Fritzové i MUDr. Synkové „nešlo o žádné odborné vyšetření“ a „veškeré jejich závěry spočívají výlučně na podkladě jiných lékařských zpráv, které měly k dispozici“, a proto má za to, že soudy pochybily, jestliže tyto dva znalecké posudky „akceptovaly jako dva stěžejní důkazy v řízení“, v důsledku čehož shledává porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod, konkrétně porušení práva na spravedlivý proces a práva na osobní svobodu. Dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně dále vytýká jejich „nepřezkoumatelnost“ z důvodu, že „neobsahují žádné relevantní skutečnosti“, „není z nich zřejmé, v čem konkrétně by měl být umístěný nebezpečný sobě nebo svému okolí“. Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle ustanovení § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) dospěl k závěru, že dovolání umístěného člověka proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2022, č. j. 56 Co 242/2022-161, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolatel v dovolání uplatnil zejména jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., vznáší-li výhrady především proti způsobu vypracování a hodnocení důkazu znaleckým posudkem MUDr. Fritzové (příp. MUDr. Synkové) soudy a v souvislosti s tím soudům vytýká nesprávná skutková zjištění
a z tohoto důvodu dovozuje vlastní (odlišné) právní posouzení věci (tedy že „žádost o propuštění umístěného ze zdravotního ústavu je důvodná“, a že „jsou splněny všechny předpoklady pro propuštění umístěného“), a dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
9. Nadto jestliže dovolatel odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že „akceptovaly tyto dva znalecké posudky jako dva stěžejní důkazy v řízení“, nebere náležitě v úvahu, že odvolací soud při svém rozhodování přihlížel nejen k odborným závěrům znaleckého posudku MUDr. Fritzové, ale rovněž k výslechu této znalkyně k okolnostem, za kterých proběhlo vyšetření umístěného člověka v Psychiatrické nemocnici, jakož i k lékařské zprávě Psychiatrické nemocnice v Dobřanech, a nejde tedy o situaci, kdy by soud privilegoval znalecký důkaz, nýbrž – jak je zřejmé z obsahu spisu – nakládal s posudkem jako s kterýmkoli jiným skutkovým podkladem, jestliže vycházel ze skutkových zjištění učiněných na základě posudku znalce, ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování (k tomu viz například nález Ústavního soudu ze dne 13.
12. 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16). Dovolací soud přitom v projednávané věci ani neshledal nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů.
10. Namítá-li pak dovolatel nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně stran odůvodnění, „v čem konkrétně by měl být umístěný nebezpečný sobě nebo svému okolí“, neshledává dovolací soud tuto jeho námitku důvodnou. K problematice nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100, ročník 2013, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody.
I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V projednávaném případě však dovolatel zřejmě nebere náležitě v úvahu, že soud prvního stupně i odvolací soud, který sdílel závěry soudu prvního stupně, ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily, v čem naplnění znaků zákonnosti zbavení osobní svobody shledávají, jestliže shodně dovodily, že umístěný člověk „trpí závažnou duševní chorobou – poruchou s bludy, je zcela anosognostický“ a „pod vlivem chorobných příznaků by mohl být nebezpečný jak pro sebe, tak i okolí“, přičemž riziko újmy jeho nebo jiné osoby není pouze hypotetické, když přinejmenším k jedné újmě již došlo, a „při zohlednění výše uvedeného trendu onemocnění pro případ propuštění toto nelze zcela vyloučit“, že „duševní stav umístěného, absence jeho náhledu na onemocnění a odmítání doporučované medikace jsou faktory, které brání i aplikaci mírnějších opatření“, a že „je zřejmé, že během dosavadní léčby nedošlo ke zlepšení duševního stavu umístěného a prognóza je nejistá“.
Na základě zjištěných skutečností tedy soudy dovodily jednak přítomnost duševního onemocnění dovolatele, jednak jakým způsobem tato duševní porucha představuje zcela konkrétní a reálnou hrozbu pro pacienta a jeho okolí, tedy řádně odůvodnily, v čem spatřují naplnění všech hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody dovolatele ve smyslu § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách. V projednávaném případě tedy dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zjevně netrpí dovolatelem akcentovanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou (výše uvedené) důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru.
V této souvislosti pak dovolací soud shledává námitku dovolatele o porušení jeho práva na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny základních práv a svobod zjevně nedůvodnou a s ohledem na uvedené proto dovolací soud nesouhlasí ani s názorem dovolatele, že se odvolací soud (i soud prvního stupně) tím, že „nesplnil povinnost řádným a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit“ naplnění hmotněprávních předpokladů pro naplnění znaků zákonnosti zbavení osobní svobody, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3005/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 352/2022, ani se nezprotivil závěrům citovaným dovolatelem z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1974/14.
11. Pokud jde o tvrzení dovolatele vztahující se k porušení práva na spravedlivý proces, lze ve stručnosti zmínit, že zejména s ohledem na obsah odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů (kdy je zřejmé, že soudy hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), dovolatel nemohl být postupem soudů v projednávané věci zkrácen na svých právech chráněných Listinou základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, nebo ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 411/22). V této souvislosti tedy nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
12. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto dovolání umístěného člověka proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2022, č. j. 56 Co 242/2022-161, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu