24 Cdo 1404/2022-885
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců Mgr. Jany Misiačkové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. M., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Martinou Hovorkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Radyňská č. 479/5, proti žalované Městské části Praha 5, sídlem v Praze 5, Náměstí 14. října č. 1381/4, jako opatrovnici domnělého otce V. V., narozeného dne XY a zemřelého dne 13. 1. 2004, naposledy bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlem Háblem, advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova č. 136/9, za účasti J. Z., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Čápem, advokátem se sídlem v Dobříši čp. 1, o určení otcovství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 395/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2021, č. j. 15 Co 261/2021-849, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. dubna 2021, č. j. 18 C 395/2004-790, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 7. července 2021, č. j. 18 C 395/2004-816, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní předchůdkyně stávajícího žalobce M. M. se domáhala určení, že otcem P. M. je V. V., jako žalovanou označila V. K., která měla být ustanovena opatrovnicí domnělého otce usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Nc 1705/2004-6. Tvrdila, že se s V. V. intimně stýkala a z tohoto vztahu se dne XY narodil P. M., otce nemá v rodném listě uvedeného, ale s V. V. udržoval „normální“ vztahy, vyučil se „u něho v podniku“ a po dobu hospitalizace navrhovatelky v nemocnici byl „v péči“ V.
V. a jeho manželky. Obvodní soud pro Prahu 10 poté, co usnesením ze dne 13. 1. 2005, č. j. 18 C 395/2004-13, připustil, aby na straně žalované vstoupila do řízení jako „vedlejší účastnice“ J. Z., dcera V. V., určil rozsudkem ze dne 25. 6. 2008, č. j. 18 C 395/2004-151, ve znění usnesení ze dne 12. 1. 2009, č. j. 18 C 395/2004-168, že V. V. je otcem P. M. narozeného z matky M. M. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit České republice na nákladech řízení 7 620 Kč, a že České republice se „nepřiznává náhrada nákladů řízení za nezaplacený soudní poplatek“.
Soud prvního stupně uvedl, že M. M. se s V. V. seznámila po rozvodu manželství s J. M. (tj. po 14. 6. 1967) a jiný intimní vztah v rozhodné době neudržovala.
V. V. „si byl otcovství vědom“, jak vyplývá z čestného prohlášení ze dne 27. 9. 1973 o tom, že „nemá námitek, aby nezletilý P. M. … vycestoval se svou matkou“, a že „v matrice není uveden jako otec dítěte, ale ve skutečnosti otcem dítěte je“. Soud prvního stupně rozhodl na základě „dostupných“ důkazů (zejména výslechu žalobkyně, rodného listu P. M. a čestného prohlášení ze dne 27. 9. 1973) a upustil od vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví genetiky poté, co se J. Z. ke znalci nedostavila a pokusy o její předvedení zůstaly bezvýsledné.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 11. 2016, č. j. 15 Co 584,585/2016-387 zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 6. 2008, č. j. 18 C 395/2004-151, ve znění usnesení ze dne 12. 1. 2009, č. j. 18 C 395/2004-168, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení se závěrem, že V. K. nebyla řádně ustanovena opatrovnicí domnělého otce V. V., neboť účastníkem řízení o ustanovení opatrovníka zemřelému domnělému otci dle § 192 o. s. ř. nebyli dědicové zemřelého (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2880/2011, uveřejněné pod číslem 29/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Usnesením ze dne 20. 7. 2018, č. j. 18 C 395/2004-483, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 o pokračování v řízení přerušeném usnesením ze dne 26. 1. 2017, č. j. 18 C 395/2004-392, do pravomocného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 o ustanovení opatrovníka zemřelému V. V., jeho opatrovníkem byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 4. 2018, č. j.
5 Nc 1705/2004-86, ustanovena Městská část Praha 5. Obvodní soud pro Prahu 10 poté, co usnesením ze dne 17. 2. 2021, č. j. 18 C 395/2004-759, rozhodl, že namísto M. M., zemřelé dne 24. 1. 2021, bude v řízení pokračováno s P.
M., určil rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 18 C 395/2004-790, ve znění usnesení ze dne 7. 7. 2021, č. j. 18 C 395/2004-816, že
V. V. je otcem P. M. narozeného z matky M. M. a rozhodl, že žalovaná (označená jako Městská část Praha 5) a vedlejší účastnice jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení částku 13 290 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku, že žalované a vedlejší účastnici se „ určuje náhrada nákladů řízení státu“ ve výši 7 620 Kč s tím, že „povinnost k zaplacení se nestanoví“, a že žalovaná je povinna zaplatit ČR- Obvodnímu soudu pro Prahu 10 soudní poplatek za žalobu ve výši 2 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně uvedl mimo jiné, že z výpovědi M. M. bylo zjištěno, že se s domnělým otcem intimně stýkala „od začátku roku 1965 do začátku roku 1968“, tedy i v době rozhodné pro početí dítěte „mezi 27. 11. 1967 do 11. 4. 1968 a že okolnosti vylučující otcovství V. V. k žalobci „nebyly tvrzeny ani v řízení nevyšly najevo“. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 15 Co 261/2021-849, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení otcovství a dále ve
výroku o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek, změnil rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tak, že „vedlejší účastnice“ je povinna zaplatit žalobci „náhradu nákladů řízení ve výši 29 836 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce a změnil rozhodnutí „o nákladech řízení státu“ tak, že tyto náklady je povinna „uhradit státu“ vedlejší účastnice, „jinak“ tento výrok potvrdil a nakonec uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení 6 534 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupkyně žalobce. Odvolací soud „pro stručnost“ odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, jehož „drobné nedostatky … (délka známosti matky žalobce a
V. V., nepřesnost při výpočtu doby rozhodné pro početí dítěte)“ nemají na správnost rozhodnutí o věci samé vliv, souhlasil, že byly „prokázány skutečnosti, které svědčí o naplnění podmínky pro určení otcovství dle třetí domněnky dle § 783 odst. 2 o. z.“ a „žalované ani vedlejší účastnici se nepodařilo tuto domněnku vyvrátit“. Neshledal důvodnou námitku, „že nebyly prokázány pohlavní styky matky žalobce a V. V. … v době rozhodné pro početí dítěte“ a uvedl, že „za současného stavu medicíny … není třeba striktně trvat na tom, aby byly prokázány pohlavní styky, ale je postačující, aby bylo prokázáno, že matka dítěte a potenciální otec spolu tzv. obcovali“, uvedl že „konstrukce“ tzv. třetí domněnky otcovství pochází z dob, kdy nebylo možné jednoznačně znalecky určit, zda žalovaný muž skutečně je otcem, po nástupu „metod DNA diagnostiky“ je možné „na základě analýzy kyseliny deoxyribonukleové jednoznačně určit, zda žalovaný muž je otcem dítěte, či nikoliv, a není již nutno třetí domněnku otcovství vázat na skutečnost soulože“, v té souvislosti odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 28.
2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/2007. Dále uvedl, že s ohledem na úmrtí domnělého otce je „jediným“ relevantním důkazem „výslech“ M. M. a „znalecký posudek ke genetickému zjištění otcovství“, že výslech M. M. byl soudem prvního stupně „řádně proveden“ a že bylo na „vedlejší účastnici“, aby „domněnku vyvrátila“, zejména tím, že by se „podrobila odběrům biologického materiálu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala Městská část Praha 5 jako opatrovnice V. V. dovolání. Za dosud neřešenou otázku dovolatelka považuje, zda lze řízení vést proti opatrovníkovi, který byl ustanoven až v průběhu řízení poté, co žaloba byla podána proti někomu, kdo nebyl řádně ustanoven opatrovníkem zemřelého domnělého otce, a zda lze přihlédnout k důkazům provedeným v době před řádným ustanovením opatrovníka zemřelého domnělého otce, aniž by tyto důkazy byly zopakovány. Dále uvedla, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda lze určit otcovství na základě třetí domněnky otcovství, aniž byla provedena „biologická zkouška“ a nebylo prokázáno, že domnělý otec souložil v rozhodné době s matkou dítěte, při řešení této otázky odvolací soud nerespektoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.
10. 1992, sp. zn. 5 Cz 23/92, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/93 a Zprávu a zhodnocení úrovně soudního řízení a rozhodování ve věcech určení otcovství ze dne 14. 11. 1979, sp. zn. Cpj 41/79, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20/80. Namítala, že soudy se nepokusili za 16 let trvání řízení provést „krevní test ani test DNA“ u sester domnělého otce, vedlejší účastnice se v roce 2007 nepodrobila testu, aniž by byla v následujících letech k poskytnutí součinnosti znovu vyzvána, přičemž žaloba byla podána 5 měsíců poté, co domnělý otec zemřel a „dítěti“ bylo 36 let, namísto toho odvolací soud nepřípadně argumentoval nálezem Ústavního soudu z 28.
2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/2007. P. M. se k odvolání nevyjádřil. J. Z. uvedla, že s obsahem dovolání souhlasí a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné řešení právní otázky, s kým jedná soud v řízení v případě, že v průběhu řízení o určení otcovství dojde ke změně v osobě opatrovníka ustanoveného zemřelému domnělému otci, zda lze pro závěr o skutkovém stavu použít důkazy provedené v době přecházející účasti nově ustanoveného opatrovníka a jaký vliv má na určení otcovství podle třetí domněnky skutečnost, že nebyl proveden znalecký posudek. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení všech těchto otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání Městské části Praha 5, jako opatrovnice domnělého otce V.
V., je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání dovolání ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. podle důvodů vymezených v dovolání, které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné. Vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. 1. 2014 je třeba uvedené právní otázky posoudit podle zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů (viz § 3028 odst. 2 věta za středníkem) a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.
12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 8 Nc 978/2014, uveřejněné pod číslem 71/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále jen „o. s. ř.“). Za otce se považuje muž, který s matkou dítěte souložil v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů, pokud jeho otcovství závažné okolnosti nevylučují (§ 54 odst. 2 zákona o rodině). Není-li domnělý otec naživu, podává se návrh na určení otcovství proti opatrovníkovi, kterého soud ustanovil (§ 55 zákona o rodině).
Účastníky sporného řízení jsou žalobce a žalovaný (srov. § 90 o. s. ř.). Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává (§ 19 o. s. ř.). Na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný (§ 92 odst. 2 věta první o. s. ř.). Řízení o určení otcovství zahájené do 31. 12. 2013 má charakter sporného řízení s odchylkami mimo jiné vyplývajícími z ustanovení § 120 odst. 2 o.
s. ř. (povinnost soudu provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány). Okruh účastníků řízení určuje zásadně žalobce při podání žaloby, v průběhu řízení jsou změny v osobách účastníků řízení možné jen za podmínek, které stanoví zákon (např. ustanovení § 92 o. s. ř.); procesní účinky spojené se záměnou účastníka nastávají právní mocí usnesení, kterým soud o záměně rozhodl (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 823/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročník 1999, pod číslem 115; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
12. 2000, sp. zn.
32 Cdo 2306/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 4, ročník 2001, pod číslem 58; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3412/2008). V projednávané věci byla žaloba podána proti V. K. s odůvodněním, že byla ustanovena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Nc 1705/2004-6, opatrovnicí zemřelého V. V. pro řízení o určení otcovství V. V. k P. M. z matky M. M. (původní žalobkyně). V průběhu řízení vyšlo najevo, že V. K. nebyla opatrovnicí zemřelého domnělého otce ustanovena řádně a řízení o určení otcovství probíhalo proti osobě, která nemohla být žalována (nesvědčila ji pasivní věcná legitimace).
Soud prvního stupně, aniž by rozhodl o záměně účastníků, fakticky přestal jednat s V. K. a řízení dokončil a o žalobě věcně rozhodl „za účasti“ opatrovníka „nově“ ustanoveného (Městská část Praha 5), kterého do řízení „vtáhnul“ z vlastní iniciativy; odvolací soud uvedený postup (mlčky) akceptoval a s procesní situací se přiléhavě nevypořádal. V případě, že dojde k záměně účastníků, je třeba dokazování opakovat, neboť nový účastník není k předchozímu účastníkovi v žádném vztahu a procesní úkony účastníka, který vystoupil z řízení, nejsou závazné pro účastníka, který nastoupil na jeho místo (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3085/2009). Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, soud prvního stupně přitom žádný z důkazů provedených v době předcházející „účasti“ Městské části Praha 5 jako opatrovníka domnělého otce nezopakoval, přestože se jednalo o důkazy stěžejní pro závěr, že muž označený matkou dítěte za jeho otce souložil s matkou dítěte v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů, závěr o skutkovém stavu tak bez dalšího nemůže obstát.
Je-li v řízení o určení otcovství prokázáno, že žalovaný (muž označený matkou dítěte za jeho otce) souložil se žalobkyní (matkou dítěte) v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů, svědčí mu tzv. třetí domněnka otcovství, ledaže jeho otcovství vylučují závažné okolnosti. Úkolem soudu je náležitým způsobem zjišťovat všechny okolnosti, které tvoří skutkový základ domněnky otcovství svědčící žalovanému (zde domnělému otci) a stejně pečlivě i okolnosti jeho otcovství vylučující (viz např. Zpráva a zhodnocení úrovně soudního řízení a rozhodování ve věcech určení otcovství býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 11. 1979 zn. Cpj 41/79, která byla uveřejněna pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980). Soudy v posuzovaném případě uzavřely, že okolnosti vylučující otcovství V. V. nebyly tvrzeny ani z obsahu spisu nevyplývají; uvedený závěr je správný potud, že je skutečně na žalovaném, aby prokazoval, že jeho otcovství (zde otcovství zemřelého otce) vylučují závažné okolnosti, nelze ale přehlédnout, že odpovědnost za náležité zjištění skutkového stavu leží v řízení o určení otcovství na soudu a jeho povinností je provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§ 120 odst.
2 o. s. ř.). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 6. 2011 sp. zn. 21 Cdo 693/2010 vyložil, že závažnou okolností, která je způsobilá (sama o sobě) vyloučit otcovství muže, který souložil s matkou dítěte v době, od níž neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů, je nepochybně test DNA, jestliže analýzou alel v genotypech a jejich opakování v DNA nesdílí žalovaný muž všechny společné „otcovské“ genetické znaky. Protože k provedení testu DNA je zapotřebí odborných znalostí, ustanoví soud k jeho provedení znalce (§ 127 o.
s. ř.). Znalecký posudek o testu DNA provedený v řízení o určení otcovství hodnotí soud jako každý jiný důkaz, nepodaří-li se test DNA za součinnosti žijících příbuzných zemřelého domnělého otce (a to ani s využitím donucovacích prostředků) provést, bude nezbytné posoudit tuto skutečnost rovněž v rámci hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). V projednávané věci soudy popsaným způsobem nepostupovaly. Soud prvního stupně ustanovil znalce ke zjištění otcovství „na základě typování HL-A skupin bílých krvinek a krevních destiček“, znalecký posudek vypracován nebyl, neboť dcera domnělého otce v počáteční fázi řízení neposkytla znalci součinnost při odběru vzorku (ty byly odebrány pouze předcházející žalobkyni), po „záměně“ žalovaného soudy na vyhotovení znaleckého posudku rezignovaly, přestože od okamžiku, kdy byl znalec ustanoven, uplynulo více než 15 let a standardní metodou „určování otcovství“ (zjišťování okolností vylučujících otcovství), se stala analýza DNA (mimo jiné není nutně spojena s odběrem krve, proti čemuž se dcera domnělého otce bránila).
Dovolací soud má dále za nesprávné vypořádání námitek žalované odvolacím soudem s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/2007, neboť tyto závěry jsou zčásti překonané (konstrukci tzv. třetí domněnky otcovství dle § 54 odst. 2 zákona o rodině nelze hodnotit jako zastaralou, když na kritizovanou právní úpravu zákonodárce navázal i při rekodifikaci občanského práva v ustanovení § 783 o. z.) a zčásti nepřiléhavé (Ústavní soud rozhodoval ve věci, kdy stěžovatel odmítl poskytnout součinnost k odběru vzorku DNA a splnění této povinnosti bylo vynucováno uložením pořádkové pokuty, a mimo jiné dovodil, že není vadou řízení, pokud soud přímo přistoupí ke znaleckému dokazování metodami DNA diagnostiky, aniž by se dříve zabýval tím, zda došlo k souloži, oproti tomu odvolací soud naplnění předpokladů tzv. třetí domněnky otcovství dovodil za stavu, kdy skutkový závěr, že otec s matkou souložili v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů, neobstojí a test DNA, ev.
jiná biologická zkouška ke zjištění okolností vylučujících domnělého otce z otcovství nebyla vůbec provedena). Soudům je třeba dále vytknout, že přibraly do řízení J. Z. jako vedlejší účastnici, která do řízení vstoupila z vlastní iniciativy na podporu žalované, aniž by se původní žalovaná V. K. či „zaměněná“ Městská část Praha 5 jako opatrovnice V. V. k vedlejšímu účastenství vyjádřily.
Předpokladem vedlejšího účastenství je přitom právní zájem na vyřešení sporu, ale nelze ho založit proti vůli účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 806/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 127). Nesprávné je rovněž označení žalovaného v záhlaví rozhodnutí („Městská část Praha 5“), z označení žalovaného musí být patrné, že jde o řízení proti opatrovníkovi ustanovenému pro řízení o určení otcovství zemřelého (viz rozsudek býv.
Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 3. 1977, sp. zn. 1 Cz 37/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních č. 5/1979). Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud jej podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28.
4. 2021, č. j. 18 C 395/2004-790, a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 10) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.