24 Cdo 1487/2021-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) Z. R., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 365/43, b) neznámých dědiců po V. B., zemřelé dne 24. září 2019, posledně bytem v XY, zastoupených P. F., advokátem se sídlem v XY, jako opatrovníkem, a c) V. T., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 365/43, proti žalovaným 1) R. B., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Zborovem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Tyršova č. 1835/13, 2) M. K., narozené dne XY, bytem v XY, a 3) E. M., narozené dne XY, bytem v XY, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 30/2019, o dovolání žalobců a) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2020, č. j. 22 Co 222, 183/2020-189,
I. Dovolání žalobců a) a c) se odmítá. II. Žalobci a) a c) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zborova Dvořáka, advokáta se sídlem v Praze 2, Tyršova č. 1835/13; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.12.2020, č.j. 22 Co 222, 183/2020-189, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25.6.2020, č.j. 26 C 30/2019-136, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24.9.2020, č.j. 26 C 30/2019-162 [kterým soud prvního stupně určil, že žalovaní 1) a 3) nejsou dědici z titulu listiny sepsané 14.3.2014 J. B., zemřelým dne 6.1.2016 (dále též jen „zůstavitel“), a nazvané „ROZDĚLENÍ SAFETY BOX 2375 v KOMERČNÍ BANKA NA PŘÍKOPĚ PRAHA 1“ (dále též jen „listina o rozdělení“)], tak, že se žaloba o určení, že žalovaný 1) a žalovaná 3) nejsou dědici z titulu listiny o rozdělení, zamítá.
Žalobci a) a c) podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Uvedli, že dovolání je podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem spočívajícího v tom, že skutková zjištění „jsou zatížena skutkovými defekty, právní posouzení odvolacího soudu, ke kterému dospěl v rozhodnutí, při odstranění těchto defektů, resp. při respektování práva stěžovatelů na spravedlivý proces, neobstojí“. Dále uvedli, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, přičemž „tato otázka spočívá v tom, že pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.3.2013 sp. zn. 21 Cdo 742/2012 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2019 sp. zn. 21 Cdo 2896/2018)“.
Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3.12.2020, č.j. 22 Co 222, 183/2020-189, a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. R. B. ve vyjádření k dovolání zejména uvedl, že je přesvědčen, že podané dovolání je nepřípustné, když ani jeden z dovolateli uvedených důvodů v konkrétním případě přípustnost dovolání nezakládá, neboť jednak v dovolacím řízení nelze s úspěchem zpochybňovat skutkový základ sporu, učiněná skutková zjištění jsou pro dovolací soud závazná, jednak se odvolací soud nedopustil „změny smyslu a obsahu jinak jasného právního úkonu“, když naopak právní jednání obsažené v listině o rozdělení vyložil zcela v souladu s požadavkem výkladu takovým způsobem, aby byla co možná nejvíce respektována skutečná vůle a přání zůstavitele.
Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto. Podle ustanovení § 237 o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o.s.ř.). V dané věci z obsahu dovolání předně vyplývá, že byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat. Dovolatelé jednak vznášejí výhrady proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem (jakož i soudem prvního stupně) rozhodující, namítají-li zejména, že „rozhodnutí se však nezabývá tím, jak je v této souvislosti možné, že originál závěti č. 3“ (pozn.: listiny o rozdělení) „nebylo lze skoro 4 měsíce nalézt, když naproti tomu závěť č. 1 byla uložena u vykonavatele závěti s tím, aby pozůstalost byla vypořádána právě podle této listiny“, že v rozhodnutí zcela absentují skutková zjištění v tom smyslu, že „žalobkyně 1 a žalobkyně 2 žily ve společné domácnosti, resp. že se žalobkyně 1 o žalobkyni 2 starala“, jednak vytýkají odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud namítají, že „soud vzal na základě shodných tvrzení účastníků za nesporné, že zůstavitel sepsal vlastní rukou dne 14.
března 2014 závěť č. 1 a závěť č. 3, přestože žalobci takové tvrzení stran shodného dne pořízení těchto listin neučinili“, naopak „sporovali vedle dalšího též okamžik skutečného pořízení této listiny (přes to, že je opatřena datem 14.3.2014)“ (pozn.: listiny o rozdělení). Napadají rovněž hodnocení důkazů soudy (výslechy svědků), když uvádějí, že pokud soud dospěl k závěru, že si zůstavitel přál, aby větší část peněžních prostředků obdržel žalovaný 1), „absentuje hodnocení svědecké výpovědi M. R.“, též „absentuje skutkové zjištění, jež vyplývá např. ze svědecké výpovědi K.
C.“, a když dále uvádějí, že pokud „v rozhodnutí chybí též zhodnocení skutečnosti, že zůstavitel uložil závěť č. 1 u vykonavatele až cca 1 rok po jejím vyhotovení a že vykonavatele závěti o existenci závěti č. 3 vůbec neinformoval“, rovněž „absentuje zhodnocení výpovědi vykonavatele závěti“. Na základě toho dovolatelé dovozují vlastní (odlišný) právní názor, že pro závěr soudu o tom, že obě listiny pořízené zůstavitelem dne 14.3.2014 (závěť a listina o rozdělení) tvoří jeden celek, „nehovoří ani obsah těchto listin, jelikož obsahem těchto listin je namísto vnitřní provázanosti, resp. namísto vzájemných odkazů, text, který je vzájemně rozporný“, a že odvolací soud „svým výkladem zpochybnil smysl závěti č. 1, přestože je jasným právním jednáním“.
Nadto, napadají-li dovolatelé vyřešení otázky hmotného práva spočívající v tom, že pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu, a domnívají-li se, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že odvolací soud z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (naopak) vycházel.
Z hlediska výkladu projevu vůle zůstavitele bylo v posuzované věci určující mimo jiné to, zda se obě pořízení datovaná dnem 14.3.2014 navzájem nevylučují, zvláště pak, zda slovy „veškerou hotovost“ v závěti a současně slovy „2,600.000,- Kč, 14.000,- EU a 900,- USD“ v listině o rozdělení zůstavitel jednoznačně určil majetek, který se pro případ jeho smrti stane předmětem dědického práva ze závětí. Odvolací soud – poté, co v souladu se zásadou respektování vůle zůstavitele správně přistoupil k výkladu obsahu obou předmětných listin v jejich vzájemné provázanosti (neboť se doplňují a obstojí jako jeden celek vedle sebe, jak uvedl) – dovodil, že tento závěr podporuje nejen výklad favorizující platnost právního jednání, jakož i výkladu vůle zůstavitele tak, aby byla co nejvíce (v úplnosti) naplněna, ale též stejné datum obou pořízení, jakož i skutečnost, že zůstavitel podpisy na nich uznal ve stejný den za vlastní (nechal je úředně ověřit), a tudíž že není rozhodné, jak byly listiny označeny v ověřovací knize.
Zároveň vycházel z toho, že listinu o rozdělení nelze pojímat jako darovací smlouvu, neboť jde o jednostranné – nikoliv dvou či vícestranné – právní jednání zůstavitele, a že z ní nelze seznat úmysl zůstavitele darovat (za života), nýbrž vůli, jak má být naloženo s prostředky v safety boxu právě pro případ jeho smrti. V projednávané věci pak dospěl k závěru, že neobstojí námitka žalobců a) a c) ohledně souhlasu s výkladem vůle zůstavitele tak, že hotovostí v závěti ze dne 14.3.2014 se rozumí veškerá hotovost (včetně prostředků v safety boxu).
S těmito závěry odvolacího soudu dovolací soud souhlasí [k tomu srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.7.1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1979; rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.3.1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1997; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, publikovaný v časopise Právní rozhledy pod č. 7, ročník 1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10.2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015], a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Pro úplnost, s námitkou výkladu významu slovního spojení „veškerá hotovost“ (o níž je pořizováno závětí ze dne 14.3.2014 tak, jak ji uznali za pravou dědicové) se vypořádal již odvolací soud (bod 35. rozhodnutí) s tím, že nepochybuje o tom, že právě pro peněžní prostředky zvolil zůstavitel zvláštní režim projevený listinou o rozdělení, který znemožňuje žalobci zastávaný výklad obou pořízení ze dne 14.3.2014.
K tomu dovolací soud dodává, že v posuzované věci je z hlediska možného významu použitého pojmu „veškerá hotovost“ zásadní nikoliv pouze žalobci akcentovaný výklad jazykový, ale že k uvedenému závěru odvolacího soudu je třeba dospět i výkladem logickým a systematickým (z hlediska řazení a bližší konkretizace pojmu hotovosti, příp. jejího číselného vyjádření, ve struktuře obou právních úkonů zůstavitele ze dne 14.3.2014). Konečně, opodstatněná není ani námitka „primárního“ posuzování a výkladu závěti ze dne 14.3.2014 (namísto sporné listiny o rozdělení) odvolacím soudem, a to (logicky) již proto, že právě výklad obsahu obou předmětných listin v jejich vzájemné provázanosti byl shledán v souladu se zásadou respektování zůstavitelovy vůle (srov. výše).
Jelikož výše uvedené námitky, jimiž dovolatelé uplatnili jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 věty první o.s.ř., a z nichž nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř., nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl. V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka nutnosti „respektování práva stěžovatelů na spravedlivý proces“, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.