24 Cdo 157/2026-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. ve věci projednání pozůstalosti po E. I., zemřelém 15. 10. 2022, za účasti pozůstalé dcery B. H., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 D 428/2022, o dovolání účastnice řízení B. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2025, č. j. 15 Co 206/2025-103, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 7. 5. 2025, č. j. 32 D 428/2022-80, zastavil řízení o návrhu pozůstalé dcery B. H. na dodatečné projednání pozůstalosti po předchozím zastavení pozůstalostního řízení (výrok I) a rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů vzniklých v této fázi řízení soudem pověřenému soudnímu komisaři Mgr. Nikolovi Slavíkovi, notáři v Praze (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně k odvolání účastnice řízení potvrdil
3. Výše popsaným způsobem soudy obou stupňů rozhodly za procesní situace, kdy majetek uvedený pozůstalou dcerou v návrhu na dodatečné projednání pozůstalosti podaný podle § 192 zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) v podobě autorských práv po E. [E.] I., starším (otci nynějšího zůstavitele) byl již v rámci řízení o pozůstalosti po E. I., mladším, vyřešen. Odvolací soud (ve stručnosti řečeno) vycházel z toho, že zůstavitel zemřel dne 15. 10. 2022, dne 14. 11.
2022 se před pověřeným soudním komisařem konalo předběžné šetření, k němu se dostavila pozůstalá bývalá manželka A. I., která při něm označila děti zůstavitele (I. I., B. H., E. I., M. I.) a jako aktiva náležející do pozůstalosti specifikovala – mimo jiné i „jiný majetek – autorská práva po otci E. I. – OSA, DILIA, Intergram)“ a taktéž pasiva náležející do pozůstalosti (náklady pohřbu jí uhrazené ve výši 18 654 Kč). Současně vyslovila souhlas s tím, aby jí v případě, že bude pozůstalostní řízení zastaveno dle § 154 z.
ř. s., byl vydán majetek bez hodnoty, popř. majetek nepatrné hodnoty zanechaný zůstavitelem). Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s. – dále jen „OSA“ [správně jde ovšem o „zapsaný spolek“ a nikoliv „občanské sdružení“ – poznámka Nejvyššího soudu] v podání ze dne 18. 11. 2022 na dotaz soudního komisaře uvedl, že zůstavitel byl OSA zastupován jako dědic 3/8 autorských majetkových práv po panu E. I. (starším), autorovi hudebních děl a zhudebněných textů. Ke dni úmrtí nenáležela zůstaviteli pohledávka z titulu autorských odměn.
Na kontě dědice se nacházely prostředky ve výši 244,28 Kč. Intergram – Nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, z. s., v podání ze dne 22. 11. 2022 uvedla, že ke dni úmrtí neměl zůstavitel u ní žádnou pohledávku, DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, z. s., v podání ze dne 22. 11. 2022 sdělila, že zůstavitel byl nositelem autorských majetkových práv ve výši 3/8 k dílu pana E. I., st. (XY – 12. 3. 1985), který byl autorem hudby k divadelním hrám.
Ke dni úmrtí zůstavitele není v DILIA pro zůstavitele E. I., mladšího deponován žádný autorský honorář vzniklý za užití díla E., staršího, který by se tak měl stát, vedle autorských majetkových práv, předmětem „dědického řízení“.
4. Usnesením ze dne 21. 12. 2022, č.j. 32 D 428/2022-42, soud prvního stupně zůstavitelem zanechaný majetek nepatrné hodnoty, tj. zejména: závod, který zůstavitel provozoval jako fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona nezapsaná v obchodním rejstříku, provozovaný pod obchodní firmou E. I., IČO: XY se sídlem XY, „bez obvyklé ceny“; pohledávka za Centrem sociálních služeb XY, IČO: XY, z titulu přeplatku za služby ve výši 295 Kč; 3/8 autorských majetkových práv po E. I., jako autora hudebních děl a zhudebněných textů; autorská majetková práva po E. I., jako výkonném umělci; 3/8 autorských majetkových práv po E. I. st. (XY – 12. 3. 1985), jako autora hudby k divadelním hrám, vydal A. I., narozené XY, která se postarala o pohřeb, současně pozůstalostní řízení zastavil a rozhodl o (tehdejší) odměně a náhradě hotových výdajů soudního komisaře [dále jen „usnesení o zastavení původního řízení“]. K odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně (pověřený soudní komisař) uvedl, že v rámci šetření zjistil, že zůstavitel měl k datu úmrtí jen majetek v rozhodnutí podrobněji specifikovaný s tím, že autorská majetková práva „se neoceňují“, závod byl „bez obvyklé ceny“, a pohledávka za Centrem sociálních služeb XY je ve výši 295 Kč. Vypravitel pohřbu (šlo o bývalou manželku zůstavitele) vyslovil s nabytím tohoto majetku souhlas, a proto ve věci s odkazem na § 154 z. ř. s. rozhodl o jeho vydání bývalé manželce zůstavitele. Usnesení (proti němuž zákon odvolání nepřipouští), nabylo právní moci dnem 29. 12. 2022, kdy bylo doručeno vypravitelce pohřbu.
5. Soud prvního stupně posléze rozhodoval o návrhu pozůstalé dcery B. H. na dodatečné projednání dědictví, v němž cílila na opětovné projednání autorských práv po E. I., st. Nesouhlasila s postupem, který pověřený soudní komisař původně zvolil a jež vyústil v zastavení řízení a vydání majetku nepatrné hodnoty jiné osobě než dědicům. Soud prvního stupně řízení o podaném návrhu zastavil s tím, že o (majetku v podobě majetkových autorských práv) již bylo rozhodnuto usnesením o zastavení původního pozůstalostního řízení, které nabylo právní moci dne 29. 12. 2022. S odkazem na ustanovení § 83, § 103 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), řízení o dodatečném návrhu zastavil z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení – res iudicata, tj. v podobě tzv. překážky věci rozhodnuté. Odvolací soud posléze přisvědčil závěrům soudu prvního stupně jak v tom, že řízení o návrhu na dodatečné projednání pozůstalosti je zatíženo neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (kdy citoval znění § 103 a 104 o. s. ř.), kterýžto závěr ještě dále doplnil zejména tím směrem, že o autorských majetkových právech již bylo rozhodnuto jejich vydáním vypravitelce pohřbu a tento majetek tak nelze (ani dodatečně) projednat znovu. Současně uvedl, že účastnice řízení nijak neprokázala, že by tentýž majetek měl jinou než nepatrnou hodnotu, i z tohoto důvodu by její návrh nemohl obstát.
6. Usnesení odvolacího soudu napadla (patrně) v celém rozsahu pozůstalá dcera B. H. dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), odmítl.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. V dané věci nemůže být dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud, přestože lze mít výhrady k závěru soudu prvního stupně, jenž odvolací soud převzal, že usnesení o zastavení původního řízení vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté i ve vztahu k návrhu, který podala osoba, které takové rozhodnutí nebylo (zcela v souladu s právní úpravou) doručováno a vůči níž proto nemůže být takové rozhodnutí tzv. subjektivně závazné (srov. § 159 odst. 1, 3 a 4 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř.) své rozhodnutí (opodstatněně) vybudoval na zcela přiléhavém a pro věc určujícím závěru, že podle § 192 z. ř. s. lze dodatečně projednat jen majetek dodatečně objevený a nikoliv takový, o jehož vydání vypraviteli pohřbu (popř. státu) již bylo (se závěrem, že šlo o majetek buď zcela bez hodnoty nebo nepatrné hodnoty) dříve pravomocným usnesením soudu (soudního komisaře) rozhodnuto ve smyslu § 154 z. ř. s., to jest jeho vydáním vypraviteli pohřbu (či státu).
10. Tento pro věc stěžejní závěr odvolacího soudu zcela odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž zanechal-li zůstavitel majetek bez hodnoty nebo jen majetek nepatrné hodnoty, soud usnesením (podle § 154 z. ř. s.) vydá zůstavitelův majetek tomu, kdo se postaral o pohřeb, jestliže s nabytím tohoto majetku vyslovil souhlas, a současně řízení zastaví; to neplatí o takovém majetku zůstavitele, o němž zákon stanoví, že k němu nabývají vlastnické právo jiné osoby. Podle ustanovení § 192 z.
ř. s. objeví-li se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o pozůstalosti zastaveno (§ 153 a 154 z. ř. s.), majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti, popřípadě též pasivum pozůstalosti, soud projedná dědictví. Dědictví však nebude projednáno, objeví- li se pouze pasivum pozůstalosti. Je mimo pochybnost, že smyslem případu zastavení řízení podle ustanovení § 154 z. ř. s. je procesní ekonomie. Soud (soudní komisař) tak učiní tehdy, jestliže zůstavitel zanechal nějaký majetek, avšak jedná se o majetek bez hodnoty či majetek nepatrné hodnoty, a tento nepatrný majetek vydá tomu, kdo se postaral o pohřeb (vypraviteli pohřbu), pokud s nabytím tohoto majetku souhlasí.
V tomto řízení soud nezkoumá dědické právo a neřeší se ani případné spory o dědické právo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013). Protože vypravitel pohřbu nenabývá nepatrný majetek jako dědictví, není povinen hradit dluhy zůstavitele (srovnej usnesení bývalého Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1967, sp. zn. Pls 1/67, publikované ve Sborníku I Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1974, str. 552). Proti usnesení o zastavení řízení podle ustanovení § 154 z. ř. s. není odvolání přípustné [§ 129 písm. e) z.
ř. s.] a právní mocí tohoto usnesení je řízení o pozůstalosti skončeno (§ 155 z. ř. s.). Neexistenci opravného prostředku proti rozhodnutí o zastavení řízení podle ustanovení § 154 z. ř. s. nahrazuje možnost podat podnět /za současné právní úpravy též návrh/ k dodatečnému projednání dědictví podle ustanovení § 192 z. ř. s. Zjistí-li se dodatečně (kdykoliv v budoucnu), že zůstavitel nezanechal pouze majetek nepatrné hodnoty, nýbrž že zde je též majetek další (který je spolu s dříve zjištěným majetkem vyšší než nepatrné hodnoty), nezakládá dříve vydané usnesení o zastavení řízení překážku věci pravomocně rozhodnuté.
Soud (na návrh i bez návrhu) dodatečně projedná tento nově objevený majetek (aktivum pozůstalosti) v řízení, které je v podstatě shodné s klasickým průběhem pozůstalostního řízení. Předmětem tohoto řízení je i rozhodování o dědickém právu. Dodatečné projednání dědictví je přitom možné jen tehdy, objeví-li se dodatečně nové aktivum pozůstalosti, a za tohoto předpokladu lze projednat i nové dluhy zůstavitele (pasiva pozůstalosti). Objeví-li se dodatečně pouze pasiva pozůstalosti, soud je neprojedná.
11. Jak bylo uvedeno výše, při nově se objevivším aktivu pozůstalosti sice nezakládá dříve vydané usnesení o zastavení původního pozůstalostní řízení podle ustanovení § 154 z. ř. s. překážku věci pravomocně rozhodnuté, ovšem (i po zahájení řízení podle ustanovení § 192 z. ř. s.) zůstává rozhodnutí o vydání nepatrného majetku nedotčeno v tom smyslu, že dodatečné projednání pozůstalosti není možno chápat jako specifickou formu opravného řízení, a proto na závěrech, ke kterým dospělo původní řízení o pozůstalosti (že jde o majetek bez hodnoty nebo nepatrné hodnoty a komu byl vydán), nelze v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti v žádném ohledu nic měnit (k tomu srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1221/2011). Nelze tedy ničeho měnit na vydání bezcenného nebo nepatrného majetku (původně zjištěného aktiva pozůstalosti) vypraviteli pohřbu, a to již z toho důvodu, že smyslem postupu podle ustanovení § 154 z. ř. s. je bezpochyby (mimo jiné) poskytnout vypraviteli pohřbu (bez ohledu na to, zda je či není dědicem zůstavitele) z aktiv pozůstalosti alespoň částečnou úhradu nákladů, které vynaložil na zůstavitelův pohřeb. V řízení o dodatečném projednání pozůstalosti podle ustanovení § 192 z.
ř. s. proto soud již k tomuto nepatrnému majetku (původně zjištěnému aktivu pozůstalosti), který byl vydán vypraviteli pohřbu, nepřihlédne, tj. nezahrne jej do nově objevivších se aktiv pozůstalosti, která mají být dodatečně projednána (k tomu srovnej výše zmiňované rozhodnutí sp. zn. Pls 1/67, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1310/2023, a v něm vyjádřený závěr, že vypravitel pohřbu nabývá zůstavitelům majetek na základě rozhodnutí státního orgánu originárně (neodvozeně) a nikoliv děděním.
Tento majetek má pro řízení o dodatečném projednání pozůstalosti podle ustanovení § 192 z. ř. s. význam jen potud, že objeví-li se dodatečně další majetek nepatrné hodnoty, lze toto řízení zahájit za předpokladu, že dříve zjištěný nepatrný majetek již společně s nově objeveným nepatrným majetkem hodnotu nepatrného majetku převyšuje.
12. S ohledem na uvedené tak není možné ani na základě nyní podaného dovolání účastnice řízení jakkoliv přezkoumávat věcnou správnost pravomocného usnesení o zastavení prvního řízení a s tím spojeného vydání nepatrného majetku vypravitelce pohřbu (která se až s účinky k okamžiku právní moci takového usnesení stala nositelem majetkových autorských práv) a tím jeho v právu nastalé následky jakkoliv revidovat. V přítomné věci nejde o to, zda autorská práva může po smrti jejich nositele nabýt i jiná osoba nežli dědic, nýbrž je skutečností, že je coby vypravitel pohřbu podle pravomocného (a nezměnitelného) rozhodnutí soudu již nabyla bývalá manželka zůstavitele.
Procesní předpisy v zásadě neznají pojem „nezákonné rozhodnutí“ a závaznost rozhodnutí se (není-li stanoveno výjimečně jinak) pojí s jejich právní mocí. Odvolací soud výstižně připomenul, že proti usnesení o zastavení řízení a vydání nepatrného majetku vypraviteli pohřbu zákon žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek nepřipouští (viz § 129 písmeno c) ve spojení s § 155 z. ř. s.) a nelze také přehlédnout, že se dovolatelka podaným návrhem na dodatečné projednání pozůstalosti po zůstaviteli a opravnými prostředky v rámci tohoto (dodatečného) řízení domáhá nepřípustné nápravy jí dovozovaných domnělých chyb soudního komisaře stran ocenění předmětných autorských práv učiněného v rámci původního řízení o pozůstalosti po zůstaviteli, které však nejsou (v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nemohou být) způsobilým předpokladem pro dodatečné projednání pozůstalosti, což nakonec odvolací soud vedlo k potvrzení usnesení soudu prvního stupně i v této věci (k tomu srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
4. 2024, sp. zn. 24 Cdo 743/2024).
Lakonicky řečeno: řízení o dodatečném projednání pozůstalosti nepředstavuje žádnou zvláštní formu opravného prostředku proti dříve přijatému pravomocnému usnesení o zastavení řízení a vydání majetku bez hodnoty či nepatrného majetku vypraviteli pohřbu. Ostatně vypravitel pohřbu se stává dnem právní moci takového usnesení neodvozeně originárním vlastníkem takto mu státním orgánem vydaných věcí, popř. nositelem přiznaných práv (obdobně jako kupř. vydražitel po příklepu), a jím nabyté právo je bez ohledu na „věcnou správnost“ takového rozhodnutí chráněno i proti dřívějším vlastníkům (či jejich nástupcům) – srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1310/2023.
13. Bez ohledu na všechno, co právě bylo uvedeno, dalším (a v právu samostatným) důvodem, pro který odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil, byla i skutečnost, že dovolatelka nijak nezpochybnila úvahu soudu prvního stupně, že autorská práva zůstavitele jsou majetkem nepatrné hodnoty. Takto přijatý právní závěr účastnice řízení v podaném dovolání nijak nerozporovala, přitom skutková zjištění (o tom, že hodnota těchto práv, resp. podílu na výnosu z těchto práv, se pohybovala podle sdělení kolektivních správců v řádech nižších stovek korun českých) převzatá odvolacím soudem o jejich hodnotě nemohou být v dovolacím řízení, které je předjímáno toliko k řešení otázek právních a nikoliv skutkových, relevantně zpochybněna (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
14. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, a znovu v rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99, uvedl, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (či více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich případně neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (jiný). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý (jiný) důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním, jehož rozsahem i vymezením je podle § 242 odst. 3, věta prvá o. s. ř. Nejvyšší soud striktně vázán, kvalifikovaně dotčen.
15. Z toho pro osud projednávané věci vyplývá, že založil-li odvolací soud potvrzující výrok svého usnesení na více na sobě nezávislých závěrech
(jako tomu bylo i v posuzovaném případě), pak dovolání proti takovému rozhodnutí může být podle § 237 o. s. ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel současně zpochybnil správnost všech rozhodujících právních závěrů. Dovolatelka však úvahu o nepatrné hodnotě autorských práv řádně v dovolání prostřednictvím kvalifikované otázky právní nezpochybnila, což samo o sobě diskvalifikuje ostatní otázky z množnosti jejich prostřednictvím učinit závěr o přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), a to dokonce i tehdy, pokud by řešení ostatních otázek formulovaných dovolatelkou mělo být posouzeno jinak. 16. S ohledem na to, jak bylo koncipováno předchozí usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud doplňuje, že není správná představa, že by autorská práva [a obdobně i práva výkonných umělců, výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů] neměla žádnou majetkovou hodnotu, neměla by se tak stát součástí aktiv pozůstalosti, popř. by neměla být alespoň oceňována. Tomu na překážku není ani soudem prvního stupně citované znění § 17 odst. 5 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, podle něhož „majetková práva autorská a majetková práva výkonných umělců jakožto práva nepřevoditelná se neoceňují“. Uvedený všeobecně sdílený závěr je nesprávný především proto, že zmiňovaný zákon vůbec nestanoví, že by majetková autorská práva byla bez jakékoliv hodnoty, toliko určuje, že se pro účely onoho zákona „neoceňují“. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3263/2023, vyložil a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož zákon o oceňování majetku se svou věcnou působností vůbec na pozůstalostní řízení a oceňování jmění zůstavitele nevztahuje, neboť je třeba jej obligatorně použít pouze a jen v těch případech, kdy tak zvláštní právní předpis stanoví výslovně [srovnej jeho § 1 odst. 1, pokud normuje, že daný „zákon upravuje způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot (dále jen „majetek“) a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy. Odkazují-li tyto předpisy na cenový nebo zvláštní předpis pro ocenění majetku nebo služby k jinému účelu než pro prodej, rozumí se tímto předpisem tento zákon. Zákon platí i pro účely stanovené zvláštními předpisy uvedenými v části čtvrté až deváté tohoto zákona a dále tehdy, stanoví-li tak příslušný orgán v rámci svého oprávnění nebo dohodnou-li se tak strany“]. 17. Občanský soudní řád ani zákon o zvláštních řízeních soudních, upravující průběh pozůstalostního řízení, však povinnost oceňovat jmění (majetek) zůstavitele pomocí zákona o oceňování majetku nestanoví. Nejvyšší soud z těchto důvodů ve zmiňovaném rozhodnutí vyložil, že zákon o oceňování majetku lze v rámci pozůstalostního řízení použít (zejména při vypracování odborného vyjádření nebo znaleckého posudku vypracovaných za účelem oceňování aktiv pozůstalosti) jen jako možný a právně nezávazný inspirační zdroj. Je zřejmé, že autorské právo majetkovou hodnotu má (může mít), což plyne nejen z oddílu třetího zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon“) označeném marginální rubrikou „majetková práva“, nýbrž i ze základního práva autora dílo užívat, včetně s tím bytostně spojené možnosti poskytování licence k jeho užití (často spojené s výplatou tantiém autorovi). Nelze samozřejmě pominout ani právo autora na vydání bezdůvodného obohacení či na náhradu škody, bylo-li do jeho práva kvalifikovaně zasaženo (srovnej např. § 40 odst. 1 písm. e), bod 2 a odst. 4 autorského zákona); obdobně srovnej k dané materii rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora (Oberster Gerichtshof) ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 4 Ob 242/08d. Není také neobvyklé, že zůstaviteli náleží v době jeho smrti (peněžité) pohledávky za jeho dlužníky mající původ v autorském právu. Majetkové autorské právo svědčící zůstaviteli ke dni jeho smrti, které nepochybně není z dědění vyloučeno (srov. § 26 odst. 2 věta prvá autorského zákona), proto bude součástí aktiv pozůstalosti podle § 171 odst. 1 z. ř. s. a bude na soudním komisaři, aby v každém jednotlivém případě, zejména v případě přetrvávajících pochybností, náležitě ověřil (např. dotazem na kolektivní správce autorských majetkových práv, popř. znaleckým posudkem či odborným vyjádřením) zda a jakou mají ona majetková autorská práva hodnotu; není přitom pojmově vyloučeno, aby byl učiněn závěr o jejich nepatrné hodnotě (kupř. s ohledem na jejich tzv. zastaralost, rovněž v případě tzv. buy-outu, tedy došlo-li ještě za života zůstavitele k poskytnutí časové neomezené výhradní licence třetí osobě za již vyplacenou fixní odměnu, a to bez nároku na budoucí výplatu tantiém, apod.). 18. Nejvyšší soud již také dříve vysvětlil, že stanoví-li zvláštní právní předpis, že určité aktivum má náležet dědici, není tím vyloučeno, aby ono aktivum přešlo za zákonem stanovených podmínek na jiný subjekt (typicky jde-li o odúmrť, popř. při likvidaci pozůstalosti – srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1310/2023), vypravitele pohřbu nevyjímaje. Zákonodárce přitom, s ohledem na povahu autorského majetkového práva, sice zapovídá převod autorských majetkových práv, avšak v případě dědění tu nejde o zákonem předpokládaný převod, ale o přechod práva. V případě vydání nepatrného majetku [v podobě autorských práv nepatrné hodnoty] vypraviteli pohřbu rovněž nejde o přechod práva, ale o jeho neodvozené nabytí. Řečeno jinak: s majetkovými autorskými právy je třeba nakládat jako s jinými aktivy pozůstalosti, nepříčí-li se to zvláštní povaze těchto práv plynoucí zejména z obsahu autorského zákona a samotná okolnost, že určité právo nelze převést (např. u res extra commercium) ještě bez dalšího nevede k závěru, že jej nelze (byť i s obtížemi) ocenit. Stanoví-li konečně § 154 odst. 1, část věty za středníkem z. ř. s., že vypraviteli pohřbu nelze vydat „takový majetek zůstavitele, o němž zákon stanoví, že k němu nabývají vlastnické právo jiné osoby“, pak citované ustanovení míří toliko na jmění zůstavitele, které se vůbec v rámci pozůstalostního řízení neprojednává, a které nabývají (na základě zvláštního zákona) tam stanovené oprávněné osoby, a to zcela bez ohledu na výsledek pozůstalostního řízení. Jde tedy o práva a pohledávky, které nemohou být podle zákona vůbec předmětem dědictví (kupř. nároky zůstavitele z pracovního poměru, z nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení, z titulu penzijního připojištěníw); majetková autorská práva však předmětem dědění nepochybně jsou a lze je tedy, při splnění zákonných podmínek, „vydat“ vypraviteli pohřbu. 19. Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. 20. Lze shrnout, že otázky předložené dovolatelkou a spojované s údajnou nesprávností či nezákonností usnesení o vydání majetkových autorských práv vypraviteli pohřbu nemohly ovlivnit výsledné právní posouzení odvolacího soudu, dovolatelka navíc nezpochybnila nepatrnost hodnoty dotčených autorských majetkových práv a zčásti byly dovolatelkou formulovány otázky, které odvolací soud vyřešil v souladu s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu. Ve zbývajícím rozsahu je pak dovolání, mířící do výroku o nákladech řízení objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 21. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2026
JUDr. David Vláčil předseda senátu