24 Cdo 1606/2024-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci posuzovaného C. Š., t. č. v G-centrum Mikulov, příspěvková organizace Republikánské ochrany 945/13, zastoupeného procesním opatrovníkem pro řízení Mgr. Martinem Pisarovičem, advokátem se sídlem v Břeclavi, T. G. Masaryka 2392/17, za účasti navrhovatelek a) M. B., zastoupené JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem se sídlem v Břeclavi, Smetanovo nábřeží 956/6 a b) L. Z., zastoupené Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, o omezení svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 13 Nc 14017/2021, o dovolání navrhovatelky b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2024, č. j. 21 Co 208/2023-174, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Navrhovatelka a) podala návrh na omezení svéprávnosti svého bratra – posuzovaného a její jmenování opatrovnicí posuzovaného. Obsahově totožný návrh podala následně i druhá sestra posuzovaného navrhovatelka b), která se domáhala rovněž jmenování opatrovnicí.
2. Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2023, č. j. 13 Nc 14017/2021-141, omezil posuzovaného ve svéprávnosti na dobu nejdéle pěti let v rozsahu uvedeném ve výroku I, výrokem II jmenoval opatrovnicí posuzovaného M. B. (navrhovatelku a/), výroky III a IV
3. K odvolání navrhovatelky b) Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 21 Co 208/2023-174, odvolání navrhovatelky b) proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), výroky II, IV, V a VI rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla navrhovatelka b/ (dále též „dovolatelka“) v rozsahu výroku II, kterým byly potvrzeny výroky II a IV rozsudku soudu prvního stupně [pozn. Nejvyššího soudu dovolatelkou chybně označený i výrok III rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen nebyl], dovoláním.
5. Přípustnost dovolání navrhovatelka b) odůvodnila tím, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1873/2021 a usnesení ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3590/2019) při řešení otázky nutnosti komplexního posouzení vhodnosti osoby pro výkon funkce opatrovance [pozn. Nejvyššího soudu: zřejmě myšleno opatrovníka] ve smyslu ustanovení § 472 odst. 2 o. s. ř. [pozn. Nejvyššího soudu: zřejmě myšleno ustanovení § 471 odst. 2 o. z. ] a dále v obcházení provedení důkazů výslechem svědků (k tomu dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3067/2020, a ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4610/2009). Dovolatelka vyjádřila názor, že z úvah odvolacího soudu vůbec nevyplývá, v čem by měla spočívat kolize zájmů mezi dovolatelkou a posuzovaným, naopak má za to, že u ní taková kolize zájmů nehrozí, neboť podle závěti majetek posuzovaného má přejít na její syny. U navrhovatelky a) však taková kolize hrozí, neboť ta výslovně uvedla záměr předmětné nemovité věci prodat, což je v rozporu se zájmy posuzovaného a jeho závětí. Vhodnějším řešením dle navrhovatelky by bylo jmenování veřejného opatrovníka. Dovolatelka dále namítala vadu řízení způsobenou tím, že většinu podstatných zjištění při zhlédnutí posuzovaného učinil soud až poté, co dovolatelka i její právní zástupce odešli z místa konání jiného soudního roku. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. K podanému dovolání se vyjádřila navrhovatelka a). Podle ní není z dovolání zřejmé, jak se soudy nižších stupňů měly odchýlit od dovolatelkou citované ustálené soudní praxe, z níž pouze vyplývá, že je nutné zvážit vhodnost jmenovaného opatrovníka a v případě, že jsou pochybnosti o jeho vhodnosti, jmenuje soud opatrovníkem veřejného opatrovníka. Z žádného důkazu však nevyplývá, že by se navrhovatelka a) měla dopustit podobného jednání jako navrhovatelka b), tedy že by její zájmy byly v kolizi se zájmy posuzovaného a ani že by byla fyzicky a zdravotně nezpůsobilá posuzovanému zajistit správu jeho majetku a péči o jeho osobu, tedy není důvod, aby soud zvažoval jmenování veřejného opatrovníka. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto pro jeho nedůvodnost.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 471 odst. 2 o. z. soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona.
12. Podle § 62 o. z. v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi.
13. Podle § 63 o. z. opatrovníkem nelze jmenovat osobu nezpůsobilou právně jednat nebo osobu, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance, ani provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení.
14. Podle dovolatelkou citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1873/2021, při výběru opatrovníka musí soud zvážit i další hlediska tak, aby jmenovaný opatrovník skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví (§ 457 o. z.) a že zajistí všestrannou a efektivní ochranu zájmů opatrovance a naplňování jeho práv. Vzhledem k obsahu povinností opatrovníka (plynoucích zejména z ustanovení § 466 odst. 1 o. z.) je přitom zjevné, že do rámce „všestranné a efektivní ochrany zájmů opatrovance a naplňování jeho práv“ jednoznačně patří i zajištění řádné péče o zdravotní stav opatrovance v souladu s lékařskými doporučeními a také zajištění správy majetku opatrovance s péčí řádného hospodáře. Proto dalšími hledisky, k nimž musí soud při výběru opatrovníka přihlížet, mohou být podle okolností konkrétního případu nejen osobní poměry navržené osoby, její věk, zdravotní stav, situace, v níž se tato osoba nachází, její vztah k opatrovanci apod., ale v neposlední řadě také veškeré další skutečnosti, které mohou vypovídat o důvěryhodnosti (spolehlivosti) navržené osoby z hlediska její schopnosti řádné správy opatrovancova majetku. Jsou-li přitom některá hlediska pro posouzení způsobilosti (resp. vhodnosti) navržené osoby k opatrovnictví v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam. V této kvalitě musí soud zvažovat nastíněná hlediska, i kdyby po vyloučení navržených osob přicházel – tak jako v projednávané věci – v úvahu již jen veřejný opatrovník (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2021, sp. zn. 24 Cdo 1080/2021).
15. Podle dovolatelkou citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3590/2019 obecně platí, že opatrovník musí být sám plně způsobilý k právním úkonům, jeho zájmy nesmí být v rozporu se zájmy opatrovance (s výjimkou veřejného opatrovníka – srov. § 471 odst. 3 o. z.) a musí se svou funkcí souhlasit. Při výběru opatrovníka musí soud zvážit i další hlediska tak, aby jmenovaný opatrovník skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví (§ 457 o. z.) a že zajistí všestrannou a efektivní ochranu zájmů opatrovance a naplňování jeho práv. Těmito dalšími hledisky mohou být podle okolností konkrétního případu osobní poměry navržené osoby, její věk, zdravotní stav, situace, v níž se tato osoba nachází, její vztah k opatrovanci apod., případně další skutečnosti, které mohou vypovídat o důvěryhodnosti navržené osoby.
16. Shora citovaným rozhodnutím se rozhodnutí odvolacího soudu nepříčí, neboť soudy v projednávané věci náležitě (v přiměřeném rozsahu) vysvětlily, jakými úvahami se při posouzení otázky jmenování opatrovnice posuzovanému řídily. Soud prvního stupně v případě navrhovatelky b) shledal zjevnou kolizi zájmu s posuzovaným v oblasti majetkové, neboť navrhovatelka b) byla účastna na uzavření darovací smlouvy, kterou posuzovaný „daroval“ své nemovité věci synům navrhovatelky b). Stalo se tak zřetelně v době, kdy posuzovaný již bezpochyby nebyl schopen pochopit následky svého jednání.
Nevěrohodným shledal soud rovněž tvrzení navrhovatelky b), že o této skutečnosti nevěděla, neboť ta před podpisem darovací smlouvy vyřizovala přemístění posuzovaného do G-centra Mikulov a návrh na omezení svéprávnosti posuzovaného podala účelově až po spisu předmětné darovací smlouvy. Soud proto jmenoval opatrovnicí posuzovaného jeho druhou sestru navrhovatelku a), která o něj projevuje zájem v době, kdy již není schopen se sám postarat o své záležitosti. Navštěvuje jej, donáší mu různé dárky i potřebné věci.
Její zájmy nejsou v rozporu se zájmy opatrovance, když právě především jejím přičiněním nedošlo k dokončení převodu nemovitého majetku posuzovaného bez adekvátního protiplnění. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i s jeho odůvodněním a zcela na ně odkázal. Doplnil, že tvrzená a případně i prokázaná péče o majetek posuzovaného navrhovatelkou b) nemůže převážit nad zjištěnou kolizí zájmu mezi ní a posuzovaným.
17. Nejvyšší soud dodává, že cílem opatrovnictví je ochrana zájmů zastoupeného a jeho práv. Při výběru opatrovníka musí soud dbát především o to, aby skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví a že zajistí všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných zájmů opatrovance (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3871/2010, jehož závěry o způsobilosti osoby k opatrovnictví jsou plně aplikovatelné i v poměrech právní úpravy obsažené v o. z.). Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatelky, že se odvolací soud měl podrobněji zabývat kolizí zájmu mezi ní a posuzovaným, ale naopak považuje za dostatečně zdůvodňující uzavření předmětné darovací smlouvy (tedy smlouvy bez protiplnění) mezi syny dovolatelky a posuzovaným v době, kdy již posuzovaný nebyl schopen pochopit následky svého jednání. K osobě navrhovatelky a/ nebylo zjištěno nic závadného, co by ji z výkonu opatrovnictví diskvalifikovalo, dlužno přitom připomenout že hmotně- právní opatrovník posuzovaného (nyní omezeného ve svéprávnosti) jmenovaný soudem vykonává tzv. prostou správu majetku opatrovance a přitom podléhá pravidelné dohlédací činnosti soudu (§ 48 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“). Zákon přitom, není-li tu jiné kvalifikovaně manifestované vůle posuzovaného, preferuje jmenování opatrovníka z okruhu osob opatrovanému blízkých (příbuzných), když ke jmenování tzv. veřejného opatrovníka lze přistoupit pouze tehdy, není-li tu oné osoby blízké (příbuzné). Odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) se znění zákona (ani ustálené judikatuře Nejvyššího soudu) nezpronevěřil, když na místo tzv. veřejného opatrovníka povolal k výkonu opatrovnictví navrhovatelku a/.
18. Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání navrhovatelky b) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. K vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání již jinak (podle § 237 o. s. ř.) přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), o takový případ se však v posuzované věci nejedná.
20. S ohledem na ustanovení § 23 z. ř. s. ve spojení s ustanovením § 243b o. s. ř. nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu