24 Cdo 1684/2019-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA a JUDr. Romana Fialy v právní věci navrhovatelky M. M., narozené XY, bytem v XY, za účasti J. Z., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Čápem, advokátem se sídlem v Dobříši, náměstí Svobody č. 1, o ustanovení opatrovníka zemřelému V. V., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 Nc 1705/2004, o dovolání J. Z. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2018, č. j. 25 Co 173/2018-93, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Navrhovatelka žádala o ustanovení opatrovníka zemřelému V. V., neboť bude podávat žalobu na určení otcovství ke svému synovi. Zemřelý je jeho biologickým otcem a pro toto řízení bude proto potřeba, aby byl zemřelému ustanoven opatrovník. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 4 2018, č. j. 5 Nc 1705/2004-86, ustanovil zemřelému V. V. pro řízení o určení otcovství k P. M. opatrovníka Městskou část Praha 5. Rozhodl tak poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí ve věci zrušeno odvolacím soudem s tím, že byl zemřelému ustanoven veřejný opatrovník, aniž bylo šetřeno, které osoby by bylo možné jako opatrovníka ustanovit.
Obvodní soud pro Prahu 5 dotazem na účastnice řízení zjistil, jakou osobu navrhují jako opatrovníka zemřelého. Osoba navrhovaná navrhovatelkou však již zemřela, a další účastnice řízení navrhla jako opatrovníka zemřelého svého manžela, který není dědicem zemřelého. Podle soudu však navrhovaný J. Z. neposkytuje záruku nezávislého výkonu funkce opatrovníka a ochrany oprávněných zájmů zemřelého, neboť je manželem dědičky po zemřelém (účastnice řízení J. Z. – dcery zemřelého), a rozhodnutí o určení otcovství bude mít dopad na výsledek dědického řízení; proto je zde důvodná obava, že by funkci vykonával v souladu se zájmy účastnice řízení J.
Z. (své manželky) a nikoli se zájmy zemřelého, přičemž výsledek řízení bude mít zprostředkovaný dopad i do jeho majetkové sféry. Protože není vhodná osoba, která by mohla být ustanovena opatrovníkem, vážil soud, zda zemřelému ustanovit veřejného opatrovníka, nebo zda opatrovníkem ustanovit nezávislého advokáta. Protože řízení o určení rodičovství nedosahuje vysoké právní složitosti, pro výkon funkce opatrovníka proto není třeba rozsáhlých odborných znalostí, a bylo by nadbytečné zatěžovat řízení vysokými náklady, byl soudem zemřelému ustanoven opatrovník Městská část Praha 5.
K odvolání účastnice J. Z. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2018, č. j. 25 Co 173/2018-93, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Ztotožnil se se závěrem, že lze předpokládat, že by navrhovaný J. Z. nevykonával funkci opatrovníka řádně, a že tu není další vhodná osoba příbuzná nebo blízká zemřelému, která by mohla zastávat funkci opatrovníka zemřelého. Odvolací soud rovněž souhlasil i důvody ustanovení veřejného opatrovníka, kdy tento postup považoval za souladný se zásadou hospodárnosti.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala účastnice řízení J. Z.
dovolání, v němž k vymezení přípustnosti dovolání uváděla, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny, a sice 1) zda je překážkou pro ustanovení opatrovníkem skutečnost, že manželka potenciálního opatrovníka je dědičkou po zemřelém, jemuž má být opatrovník ustanoven, 2) zda má soud poté, co nepovažuje žádnou z navržených osob za vhodnou pro výkon funkce opatrovníka, znovu vyzvat účastníky, aby sdělili další návrhy na osoby, které by funkci opatrovníka mohly vykonávat, a 3) jestli jsou oprávněným důvodem pro ustanovení veřejného opatrovníka a nikoli advokáta opatrovníkem domnělého zemřelého otce v řízení o určení otcovství náklady na právní služby advokáta, k čemuž dále namítá, že lze očekávat, že ustanovený veřejný opatrovník bude mít s daným typem řízení minimální zkušenosti.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (byť v průběhu dovolacího řízení byl výkon činnosti tohoto advokáta podle databáze České advokátní komory pozastaven), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v otázce způsobilosti osoby k opatrovnictví v závěrech, že soud musí dbát především o to, aby opatrovník skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví a že zajistí všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných zájmů opatrovance. Tyto předpoklady přitom může splňovat jen ten, kdo ve vztahu k opatrovanci nemá protichůdné (jiné) zájmy, tedy ten, jehož zájmy nejsou v rozporu se zájmy opatrovance (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3871/2010). Při rozhodování o návrhu účastníka na ustanovení opatrovníka by se měl soud zabývat i tím, jaké jsou vztahy účastníka, který návrh na osobu opatrovníka činí, k osobě navrhované do funkce opatrovníka, a opatrovníkem ji ustanovit jedině tehdy, nabude-li dostatečné jistoty, že bude jako opatrovník hájit pouze zájmy opatrovance, neovlivněna předchozím vztahem k jiným účastníkům řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2880/2011, uveřejněné pod číslem 29/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S těmito závěry je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu, neboť v něm odvolací soud konkrétně a přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů osoba navrhovaná do funkce opatrovníka neposkytuje záruku nezávislého výkonu funkce opatrovníka a ochrany oprávněných zájmů domnělého otce, a vycházel přitom ze vztahu navrhované osoby k účastníku řízení. Veřejný opatrovník byl ustanoven nejen z důvodu zásady hospodárnosti, ale rovněž s odůvodněním, že řízení o určení rodičovství nedosahuje vysoké právní složitosti.
Poukazuje-li dovolatelka na délku řízení o ustanovení opatrovníka, nevyplývá z této skutečnosti automaticky závěr o složitosti samotného řízení o určení rodičovství. K námitce, že veřejný opatrovník bude mít s tímto typem řízení malé zkušenosti, a proto by měl být opatrovníkem ustanoven advokát, lze uvést, že je povinností státu poskytnout obci, která je rozhodnutím soudu ustanovena opatrovníkem, takové finanční zajištění, aby měla dostatečné materiální a personální kapacity opatrovnickou funkci řádně vykonávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.
2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1392/2016 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2401/2018). Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá ani tvrzení dovolatelky, že měl soud poté, co nepovažoval žádnou z navržených osob za vhodnou, opětovně vyzvat účastníky k označení dalších osob, které by mohly funkci opatrovníka vykonávat. Dovolatelka tímto namítá vadu řízení, ke kterým, pokud by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o.
s. ř.); tento předpoklad však v projednávané věci naplněn není. Nadto lze podotknout, že ačkoli dovolatelka vznáší tuto námitku, v odvolacím ani dovolacím řízení na žádnou takovou potenciální osobu ani nepoukázala. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání J. Z. na základě výše uvedeného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst.