24 Cdo 1813/2025

24 Cdo 1813/2025-784

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po V. D., zemřelém dne 5. srpna 2018, za účasti 1) A. P., zastoupené Mgr. Veronikou Altnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Eliášova č. 266/3, 2) V. D., zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. č. 287/18, a 3) D. K., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 1386/2018, o dovolání účastníka 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2024 č.j. 29 Co 111/2023-681, takto:

Usnesení městského soudu se ve výroku I. mění takto: Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18.8.2022 č.j. 27 D 1386/2018-500 se ve výroku I. mění tak, že „soud ukládá účastníkům 2) V. D. a 3) D. K., aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne nabytí právní moci usnesení podali u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu proti účastnici 1) A. P. na určení, že žalovaná není dědičkou zůstavitele V. D.“, s tím, že „nebude-li žaloba ve lhůtě podána, bude soud v dědickém řízení pokračovat bez zřetele na tohoto dědice“, a že „pokud některý z účastníků 2) a 3) žalobu včas nepodá, musí být tento účastník [vedle účastnice 1)] v žalobě označen jako žalovaný“.

1. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 18.8.2022 č.j. 27 D 1386/2018-500 účastníku 2) uložil, aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne právní moci tohoto usnesení podal u Obvodního soudu pro Prahu 10 proti účastníkům 1) a 3) „žalobu na určení, že žalobce je dědicem ze zákona po zůstavitelce (správně zůstaviteli)“, s tím, že „nebude-li žaloba ve lhůtě podána, bude soud v dědickém řízení pokračovat bez zřetele na tohoto dědice“ (výrok I.), a současně rozhodl, že do doby rozhodnutí o sporných skutečnostech, případně do doby marného uplynutí lhůty k podání žaloby se řízení o pozůstalosti přerušuje (výrok II.).

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že zůstavitel V. D. zemřel se zanecháním závěti, sepsané ve formě notářského zápisu, ze dne 8.3.2018, jíž ustanovil dědičkou veškerých finančních prostředků, ať se nacházejí kdekoliv, na účtech či v hotovosti, A. P. [účastnici 1)]; dále povolal za dědice své dvě děti, pozůstalého syna V. D. [účastníka 2)] a pozůstalou dceru M. K., když každému z nich zůstavil spoluvlastnický podíl o velikosti jedné ideální šestiny (1/6) blíže specifikovaných nemovitých věcí v k.

ú. XY a stejný díl z veškerého svého ostatního majetku, ať se skládá z čehokoliv, ať se nachází kdekoliv; dále v závěti zůstavitel vyjádřil přání, aby jeho děti rozdělení majetku dle závěti respektovali, protože jim po smrti manželky daroval na jejich žádost většinu svého, dále specifikovaného nemovitého majetku; pro případ, že by pozůstalý syn dědictví nenabyl, ustanovil zůstavitel náhradními dědici rovným dílem synovy děti; pro případ, že by pozůstalá dcera dědictví nenabyla, ustanovil zůstavitel náhradním dědicem jejího syna D.

K.; pro případ, že by A. P. dědictví nenabyla, ustanovil zůstavitel náhradními dědici rovným dílem své děti. Vzhledem k tomu, že zůstavitel byl vdovec, ze zákona přicházeli v první dědické třídě k dědění stejným dílem dva potomci zůstavitele, a to účastník 2) a pozůstalá dcera M. K., která však dědictví odmítla, proto byl jejím náhradním dědicem povolán její syn (pozůstalý vnuk) D. K. [účastník 3)]. Účastník 3) namítl neplatnost závěti pro rozpor s dobrými mravy, který spatřoval v tom, že „ač zůstavitel věděl o špatných vztazích mezi jeho dětmi, povolal je k dědění podílem, což mělo pozůstalou dceru přimět k tomu, aby dědictví odmítla“.

Vzhledem k tomu, že nelze spatřovat rozpor s dobrými mravy pouze v tom, že zůstavitel k určitým věcem ustanovil dědice jako podílové spoluvlastníky své potomky, mezi kterými nepanují dobré vztahy, jde podle názoru soudu prvního stupně o nedůvodnou námitku, a proto „neodkázal účastníka 3), aby své právo jako dědice ze zákona uplatnil žalobou“. Účastník 2) namítl neplatnost závěti s odůvodněním, že „rozpoznávací schopnosti zůstavitele nebyly zachovány a nebyl schopen pochopit důsledky svého jednání“, „jednal v tísni a pod nátlakem“, a také závěť „učinil pod mylnou pohnutkou“.

Protože v tomto směru závisí rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkázal soud prvního stupně účastníka 2), který namítá neplatnost závěti sepsané ve formě veřejné listiny, aby uplatnil své právo žalobou.

2. K odvolání účastníků 2) a 3) Městský soud v Praze usnesením ze dne 11.5.2023 č.j. 29 Co 111/2023-571 usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. „změnil tak, že soud ukládá účastníkům 2) a 3), aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne nabyti právní moci usnesení podali u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu proti účastnici 1) jako dědičce ze závěti na určení, že žalobci jsou dědici ze zákona po zůstaviteli“. Odvolací soud shledal nedůvodnou účastníkem 2) opakovaně vznesenou námitku podjatosti soudem pověřené soudní komisařky. Přisvědčil však námitce účastníka 3), že k podání žaloby měl být odkázán také on, a že tedy měl být ve výroku napadeného usnesení uveden jako žalobce, a nikoli jako žalovaný.

3. K žalobě pro zmatečnost podané účastníkem 2) Městský soud v Praze ze dne 24.10.2023 č.j. 29 Co 111/2023-649 usnesení odvolacího soudu zrušil. Dospěl k závěru, že odvolací soud nesprávným postupem odňal účastníku 2) možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř., jestliže za situace, kdy usnesení podle ustanovení § 170 z.ř.s. je podle judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 2 Cdo 19/92 a sp. zn. 2 Cdon 1420/96) rozhodnutím ve věci samé, nenařídil k projednání odvolání jednání, když se nejednalo o žádný z případů uvedených v ustanovení § 214 odst. 2 o.s.ř. a účastníci se práva na projednání věci nevzdali. Odvolacímu soudu proto uložil, aby v tomto směru zjednal nápravu.

4. K odvolání účastníků 2) a 3) Městský soud v Praze poté opětovně usnesením ze dne 4.4.2024 č.j. 29 Co 111/2023-681 usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. „změnil tak, že soud ukládá účastníkům 2) a 3), aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne nabyti právní moci usnesení podali u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu proti účastnici 1) jako dědičce ze závěti na určení, že žalobci jsou dědici ze zákona po zůstaviteli“. Odvolací soud k předešlému kasačnímu usnesení uvedl, že „jakkoli ustálená judikatura Nejvyššího soudu tam uvedený názor již řadu let nezastává (viz kupř.

usnesení NS sp. zn. 24 Cdo 3433/2021 z 26.5.2022, podle kterého rozhodnuti, jímž je některý z účastníků pozůstalostního řízení odkázán k podání určovací žaloby, není rozhodnutím ve věci samé, a k projednání odvolání proto není ve smyslu § 214 odst. 2 pism. c/ o. s. zapotřebí nařizovat jednání), odvolací soud, jsa zrušujícím rozhodnutím z 24.10.2023 vázán, nařídil k novému projednání obou odvolání odvolací jednání“, kde „oba odvolatelé zopakovali své odvolací výhrady tak, jak již učinili v původních odvoláních, a znovu je obsáhle rozvedli“.

K účastníkem 2) opakovaně vznesené námitce podjatosti soudem pověřené soudní komisařky odvolací soud uvedl, že jednak o ní již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7.9.2020 č.j. 27 D 1386/2018-271 tak, že tato není vyloučena z úkonů soudního komisaře, a jednak že důvodem pro vyloučení soudce, resp. soudního komisaře nejsou (opakovaně namítané) okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Účastníkem 2) nově vznesenou námitku podjatosti odvolacího senátu, pak odvolací soud rovněž odmítl s odůvodněním, že námitka založená na postupu soudce není námitkou způsobilou vést k vyloučení soudce.

Dále účastník 2) namítal, že ačkoli jej soudní komisařka v předvolání k jednání nařízenému na 13.6.2022 informovala o tom, že u tohoto jednání bude moci učinit výhradu soupisu pozůstalosti, k tomuto u daného jednání nedošlo, čímž podle jeho názoru „byl zkrácen na svých procesních právech, neboť ukázalo-li by se, že dluhy zůstavitele mohou převyšovat hodnotu dědictví, nemělo by smysl podávat určovací žalobu ohledně platnosti závěti“. K této námitce odvolací soud uvedl, že je sice oprávněná, nicméně že „toto pochybení nemá ve vztahu k napadenému usnesení žádný zásadní vliv“.

Ustanovení § 1674 a násl. o.z., jakož i ustanovení § 175 a násl. z.ř.s. nestanoví soudu lhůtu, dokdy musí dědice o právu uplatnit výhradu soupisu pozůstalosti vyrozumět, proto účastník 2) tak může stále učinit poté, až se mu tohoto vyrozumění zákonem stanovenou formou dostane. Vzhledem k tomu, že účastník 2) v zákonem stanovené lhůtě dědictví neodmítl, jeho tvrzení o vlivu hodnoty zjištěného dědictví na úvahu o podání či nepodání žaloby na určení dědického práva (navíc za situace, kdy byl při jednání dne 13.6.2022 seznámen se seznamem aktiv a pasiv), je neopodstatněné.

Za důvodnou však odvolací soud považoval námitku účastníka 3), že k podání žaloby měl být (jako žalobce) odkázán také on.

Odvolací soud přisvědčil jeho názoru, že v projednávané věci nebylo namístě posuzovat spor o dědické právo, jehož podstatou je spor o platnost závěti, samostatně ve vztahu k účastníku 3) jako spor právní a samostatně ve vztahu k účastníku 2) jako spor skutkový. V posuzované věci je nepochybné, že také účastník 3) popírá platnost závěti zůstavitele ze dne 28.3.2018 a uplatňuje své dědické právo ze zákona, a sdílí tedy stejné stanovisko jako označený žalobce – účastník 2). Soud prvního stupně jej však nesprávně postavil do role žalovaného, tedy na stranu účastnice 1), jejíž dědické právo popírá. Protože tento postup je v rozporu s ustanovením § 1673 odst. 1, druhé věty o. z., odvolací soud odkázal k podání žaloby proti účastnici 1) jako závětní dědičce oba účastníky 2) a 3), uplatňující dědické právo ze zákona.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal dovolání účastník 2). V první řadě vytkl odvolacímu soudu, že se v napadeném usnesení věcně nezabýval námitkou, že ve věci rozhodovala vyloučená soudní komisařka, ale že pouze konstatoval, že v řízení již bylo o námitce podjatosti rozhodnuto s tím, že soudní komisařka vyloučena není. Nejvyšší soud přitom ve svém rozsudku ze dne 23.10.2009 sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, dovodil, že „posouzení, zda ve věci rozhodoval vyloučený soudce, v opravných řízeních soudu – jak vyplývá z ustanovení § 16b o.s.ř. – nebrání ani to, že před vydáním napadeného rozhodnutí byla uplatněna námitka podjatosti, jakož ani to, zda, popř. jak o ni bylo nadřízeným soudem ve smyslu ustanovení § 16 o.s.ř. rozhodnuto“. V této souvislosti dovolatel poukázal na své odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, ve kterém namítal, že „vydáním tohoto usnesení JUDr. Anderson (soudní komisařka) dále pokračuje nejen v nezákonnosti, ale také v selektivní účelovosti, diskriminaci a podjatosti“, a „na konkrétním příkladu poukázal na to, že pověřená soudní komisařka se v řízení nechová nestranně“; tím uplatnil odvolací důvod, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Dále dovolatel namítal, že odvolací soud v napadeném usnesení opomněl ve výroku či v odůvodnění uvést, jak má žalobce postupovat, pokud druhý ze společně odkázaných účastníků žalobu ve stanovené lhůtě nepodá. Poukázal přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21.5.2018 sp.zn. 21 Cdo 3719/2017 a ze dne 28.7.2021 sp. zn. 24 Cdo 1657/2021. Dovolatel rovněž vyjádřil domněnku, že odvolacím soudem (ani soudem prvního stupně) nebyl ve výroku správně formulován žalobní petit. Tento podle jeho názoru neodpovídá podobě daného sporu o dědické právo, kdy je nepochybné, že účastníkům 2) a 3) svědčí dědické právo ze zákona, a sporné je naopak to, zda má být dědičkou po zůstaviteli účastnice 1), která své dědické právo opírá o zůstavitelovu závěť. Má za to, že této situaci odpovídá žalobní petit na určení, že žalovaná není dědičkou po zůstaviteli. Poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.3.2023 sp. zn. 24 Cdo 3600/2022. Konečně dovolatel namítal, že ho soud prvního stupně a následně i odvolací soud odkázal k podání žaloby na určení dědického práva, ačkoli mu doposud nebylo umožněno uplatnit výhradu soupisu pozůstalosti, a to i přesto, že za tímto účelem bylo soudem prvního stupně nařízeno jednání. Dovolatel v tom spatřuje „porušení práva účastníka řízení, neboť má důvodnou obavu, že dluhy zůstavitele mohou násobkem převyšovat aktiva pozůstalosti“. Uložení povinnosti podat žalobu se mu proto jeví jako předčasné. S ohledem na uvedené navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, případně i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.

6. Účastník 3) dovolání podpořil s tím, že v něm vymezené právní otázky „nepochybně zakládají přípustnost dovolání“, které je podle jeho názoru z hlediska námitek dovolatele rovněž důvodné.

7. Účastnice 1) k dovolání uvedla, že mimo její zavinění, především z důvodů procesních postupů dovolatele a účastníka 3), „je tato dědická věc svou materií jakkoli nenáročná neúměrně prodlužována“. Proto „zdvořile požádala“ dovolací soud, aby pro případ, že shledá dovolání důvodným, napadené rozhodnutí odvolacího soudu „sám“ změnil, „a to za účelem odstranění dalších průtahů v řízení“. III. Přípustnost dovolání

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

11. Dovolatel – mimo jiné – namítá, že se odvolací soud v napadeném usnesení náležitě nezabýval námitkou účastníka 2) uplatněnou v odvolání, že ve věci rozhodovala vyloučená soudní komisařka. Z obsahu spisu se podává, že pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7.9.2020 č.j. 27 D 1386/2018-271, na které v odůvodnění napadeného usnesení poukázal odvolací soud, nebylo jeho dřívější námitce podjatosti vyhověno s odůvodněním, že účastníkem 2) namítané okolnosti spočívající v postupu notářky (jako soudní komisařky) důvodem k jejímu vyloučení být nemohou. Dovolatel přitom přehlíží, že rovněž jeho pozdější námitky, které uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jsou toliko – jak se podává i z obsahu samotného dovolání, ve kterém dovolatel tyto námitky dále rozvedl – pokračováním kritiky postupu soudní komisařky v pozůstalostním řízení vůči účastníku 2). V této souvislosti ovšem odvolací soud neopomenul správně zdůraznit, že podle ustanovení § 14 odst. 4 o.s.ř. důvodem pro vyloučení soudce, resp. soudního komisaře nejsou okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

12. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že ho odkázal k podání žaloby na určení dědického práva, ačkoli mu doposud nebylo umožněno uplatnit výhradu soupisu pozůstalosti. Účastník 2) v tom spatřuje „porušení práva účastníka řízení, neboť má důvodnou obavu, že dluhy zůstavitele mohou násobkem převyšovat aktiva pozůstalosti, kterými by mohl být poté, co by se věřitelé přihlásili, zatížen, a to i nad rámec dědictví“. Jeho názor, že by žalobu na určení dědického práva podal „pouze v případě, že by měl jistotu, že případné dluhy nepřevyšují aktiva pozůstalosti“, nepřihlíží náležitě k tomu, že předchozí uplatnění výhrady soupisu by nijak neovlivnilo jeho dosavadní vědomost (znalost) o výši aktiv a pasiv pozůstalosti, pouze by se změnilo jeho postavení ve vztahu ke zjištěným pasivům (srov. § 1706 o.z.). Jak ovšem správně v této souvislosti uvedl odvolací soud, účastník 2) může právo výhrady soupisu pozůstalosti uplatnit kdykoli později (po podání žaloby), jakmile o tomto právu bude soudem vyrozuměn (srov. § 1675 o.z.).

13. Námitky dovolatele vůči výhradě odvolacího soudu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24.10.2023 č.j. 29 Co 111/2023-649 jsou pro projednávanou věc irelevantní, neboť odvolací soud postupoval podle pokynu uvedeného v tomto kasačním usnesení a odvolací řízení řádně doplnil.

14. Konečně účastník 2) v dovolání namítá, že ve výroku napadeného usnesení odvolacího soudu je nesprávně formulován žalobní petit, a že odvolací soud opomněl ve výroku či v odůvodnění uvést, jak má žalobce postupovat, pokud druhý ze společně odkázaných účastníků žalobu ve stanovené lhůtě nepodá. V tomto směru závisí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé na vyřešení otázky procesního práva, jakou má mít v daném případě korektní podobu odkaz k uplatnění dědického práva žalobou a jaké poučení pro společně odkázané účastníky má obsahovat usnesení soudu podle ustanovení § 170 z.ř.s. Vzhledem k tomu, že při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání účastníka 2) je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání

15. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

16. Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 5.8.2018, je třeba v řízení o pozůstalosti postupovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“).

17. Z dosavadních výsledků řízení vyplývá, že zůstavitel zanechal závěť, sepsanou ve formě notářského zápisu, ze dne 8.3.2018, jíž ustanovil dědičkou veškerých finančních prostředků účastnici 1); dále povolal za dědice účastníka 2) (pozůstalého syna) a pozůstalou dceru, jimž každému z nich zůstavil spoluvlastnický podíl o velikosti jedné ideální šestiny (1/6) blíže specifikovaných nemovitých věcí v k. ú. XY a stejný díl z veškerého svého ostatního majetku; dále v závěti zůstavitel vyjádřil přání, aby jeho děti rozdělení majetku dle závěti respektovali, protože jim po smrti manželky daroval na jejich žádost většinu svého, dále specifikovaného nemovitého majetku; pro případ, že by účastník 2) dědictví nenabyl, ustanovil zůstavitel náhradními dědici rovným dílem jeho tři děti; pro případ, že by pozůstalá dcera dědictví nenabyla, ustanovil zůstavitel náhradním dědicem jejího syna [účastníka 3)]; pro případ, že by účastnice 1) dědictví nenabyla, ustanovil zůstavitel náhradními dědici rovným dílem své děti. Zůstavitel byl vdovec, jako dědici podle zákonné dědické posloupnosti v první dědické třídě by byli, kdyby nebylo závěti, k pozůstalosti rovným dílem povoláni jeho dvě děti – účastník 2) a pozůstalá dcera. Ta však dědictví odmítla, proto byl jejím náhradním dědicem povolán účastník 3) (pozůstalý vnuk). Při jednání u soudní komisařky JUDr. Daniely Anderson, Ph.D. dne 8.8.2022 účastník 2) sdělil, že „neuznává závěť zůstavitele za platnou“, neboť „rozpoznávací schopnosti zůstavitele nebyly zachovány“, zůstavitel „jednal v tísni a pod nátlakem“, „v závěti je uvedena zjevná nepravda“, „závěť byla učiněna pod mylnou pohnutkou“ a „je v rozporu s dobrými mravy“. Účastník 3) na témže jednání – prostřednictvím advokátky – s odkazem na písemné podání uvedl, že „namítá neplatnost závěti z důvodu rozporu s dobrými mravy“. Účastnice 1) uvedené námitky účastníků 2) a 3) odmítla a „uznala závěť za platnou“.

18. V rámci vyšetřování dědických práv podle ustanovení § 168 z.ř.s. soud (soudní komisař) zjišťuje, kdo přichází v úvahu jako účastník řízení o pozůstalosti (dědic), a je-li takových osob více, zda se jejich (tvrzená) dědická práva nevylučují. Nemohou-li vedle sebe obstát všechna dědická práva v úvahu přicházejících dědiců, kteří dědictví neodmítli, vzniká spor o dědické právo. V projednávané věci takový spor vznikl mezi účastníky z důvodu, že si činí právo na dědictví po zůstavitelce z různých dědických titulů (ze zákona a ze závěti), přičemž dědická práva z těchto titulů plynoucí vedle sebe nemohou obstát.

19. Podle ustanovení § 1672 o.z. uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží. Proti dědici, který se opírá o závěť nepopřenou co do pravosti, se odkáže k podání žaloby každý zákonný dědic (§ 1673 odst. 1 věta druhá o.z.).

20. Podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce. Nebyla-li žaloba ve lhůtě podána, bylo-li řízení o žalobě zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou (§ 170 odst. 2 z.ř.s.). Vyplývá-li z odstavce 2 nebo z rozhodnutí soudu o žalobě, že dědické právo nesvědčí některému z dosavadních dědiců, soud usnesením jeho účast v řízení ukončí. Ustanovení § 169 odst. 2 se použije obdobně (§ 170 odst. 3 z.ř.s.).

21. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu usnesení vydané soudem v řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 170 z.ř.s musí ve výroku vždy obsahovat (mimo jiné) údaj o tom, čeho (jakého práva) se má odkázaný dědic žalobou domáhat. Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem žaloby je uplatnění dědického práva, odpovídá požadavku § 1672 odst. 1 o.z. – v závislosti na konkrétní podobě sporu o dědické právo – žalobní petit buď o určení, že „žalobce je dědicem zůstavitele“, nebo že „žalovaný není dědicem zůstavitele“, popřípadě, je-li dědické právo ze zákona nepochybné a sporné je dědění ze závěti, že „žalobce je dědicem zůstavitele ze závěti“ nebo že „žalovaný není dědicem zůstavitele ze závěti“ (k tomu srov. ve vztahu k obsahově totožné předešlé právní úpravě např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.5.2012 sp. zn. 21 Cdo 4729/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2012 sp. zn. 21 Cdo 4774/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.11.2016 sp. zn. 21 Cdo 5145/2015, anebo za současné právní úpravy např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.7. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4392/2017 nebo dovolatelem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3600/2022).

22. V projednávané věci nejsou pochybnosti o tom, že k podání žaloby byli napadeným usnesením odvolacího soudu vydaným podle ustanovení § 170 z.ř.s. správně odkázáni účastníci 2) a 3), jejichž dědické právo opírající se o zákonnou dědickou posloupnost je ve smyslu ustanovení § 1672 o.z. slabší než dědické právo účastnice 1) opírající se o závěť sepsanou ve formě notářského zápisu (k důkazní síle veřejné listiny srov. § 568 o.z., případně pravidlo obsažené v § 1673 odst. 1 věta druhá o.z.). Dovolací soud však nesouhlasí s úsudkem odvolacího soudu o tom, čeho (jakého práva) se mají účastníci 2) a 3) vůči účastnici 1) žalobou domáhat.

23. Spor účastníků o dědické právo po zůstaviteli spočívá v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu – v tom, že závěť zůstavitele ze dne 8.3.2018, od níž odvozuje své dědické právo účastnice 1), účastníci 2) a 3) považují za neplatné právní jednání. Účastníci 2) a 3) tedy pokládají za dědice po zůstaviteli pouze sebe (a to na základě zákonné dědické posloupnosti) a účastnici 1) nepovažují za dědičku po zůstaviteli (její dědické právo ze závěti popírají). Za tohoto stavu odvolacím soudem uvažované určení, že „žalobci jsou dědici ze zákona po zůstaviteli“, povahu daného sporu zcela nevystihuje, neboť dědické právo účastníků 2) a 3) opírající se o zákonnou dědickou posloupnost v první dědické skupině, které by nastoupilo, kdyby nebylo platné závěti, účastnice 1) nijak nezpochybňuje. Povaze výše uvedeného sporu o dědické právo – jak lze dovolateli přisvědčit – tu více odpovídá z pohledu účastníků 2) a 3) (žalobců), jimž svědčí účastnicí 1) nezpochybněné dědění ze zákona, určení, že účastnice 1) (žalovaná), jíž kromě závěti ze dne 8.3.2018 nesvědčí žádný jiný titul dědění, „není dědičkou zůstavitele“.

24. Rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž již dříve dospěla k závěru, že, odkazuje-li soud v řízení o pozůstalosti k podání žaloby ve smyslu ustanovení § 170 o.s.ř. – tak jako v posuzované věci – společně (současně) více účastníků, musí – alespoň v odůvodnění usnesení – poučit odkázané účastníky o tom, že jejich žaloba musí směřovat také proti tomu z nich, který by včas žalobu nepodal, popřípadě že to alespoň musí být z odůvodnění usnesení zřetelně zřejmé. V opačném případě by totiž poučení soudu v řízení o pozůstalosti bylo neúplné (a pro účastníka odkázaného k podání žaloby ve svých důsledcích zavádějící), neboť by vyzývalo k podání žaloby proti okruhu účastníků, který však – v případě nepodání žaloby byť jen jedním z odkázaných účastníků – nebyl (nemohl být) úplný. Proto je třeba, aby poučení soudu v řízení o pozůstalosti v těchto případech obsahovalo rovněž poučení pro případ, že některý z odkázaných dědiců žalobu nepodá; z obsahu usnesení vydaného podle ustanovení § 170 o.s.ř. musí tedy být zřejmé, že k žalobě odkázaný účastník, který žalobu ve lhůtě nepodal, musí v řízení o určení dědického práva vystupovat na straně žalovaných (srov. ve vztahu k obsahově totožné předešlé právní úpravě např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2017 sp. zn. 21 Cdo 1369/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2014 sp. zn. 21 Cdo 1504/2013 nebo již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.11.2016 sp. zn. 21 Cdo 5145/2015, anebo za současné právní úpravy např. dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.7.2021 sp. zn. 24 Cdo 1657/2021).

25. V posuzovaném případě je zřejmé, že napadené usnesení odvolacího soudu tomuto požadavku nevyhovuje, neboť ani z jeho výroku, ani z jeho odůvodnění nevyplývá, jak má být žaloba podána, kdyby jeden ze společně odkázaných účastníků žalobu ve stanovené lhůtě nepodal. Dovolatel proto odvolacímu soudu důvodně vytýká absenci tohoto nezbytného poučení.

26. Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud usnesení městského soudu změnil tak, aby obsahovalo korektní odkaz k uplatnění dědického práva žalobou (správné znění žalobního petitu) a potřebné poučení pro žalobce [§ 243d písm. b), § 219 o.s.ř.].

27. Nejvyšší soud nerozhodoval podle ustanovení § 243 písm. b) o.s.ř. o odkladu právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť o podaném dovolání bylo věcně rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a tím se stal návrh dovolatele na odklad právní moci bezpředmětným.

28. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí,

nerozhodoval dovolací soud ani o náhradě nákladů dovolacího řízení; o náhradě nákladů řízení (i dovolacího) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 8. 2025

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu