24 Cdo 1825/2023-254
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve
věci nezletilého AAAAA (pseudonym), zastoupeného opatrovníkem městem Pelhřimov,
se sídlem Městského úřadu Pelhřimov v Pelhřimově, Masarykovo náměstí č. 1, syna
rodičů D. B., zastoupené procesní opatrovnicí Mgr. Blankou Severovou,
advokátkou se sídlem v Pelhřimově, Karlovo náměstí č. 167, a V. P., za účasti
Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, se sídlem v Českých
Budějovicích, Goethova č. 1949/2, o stanovení dohledu nad výchovou nezletilého
a o omezení rodičovské odpovědnosti matky k nezletilému, vedené u Okresního
soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 Nc 1015/2021, o dovolání matky proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. srpna
2022, č. j. 15 Co 163/2022-190, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou části výroku I., jímž byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 18. března 2022, č. j. 3 Nc
1015/2021-156, v odstavci I. ve výroku o stanovení dohledu nad výchovou
nezletilého AAAAA) se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých
Budějovicích – pobočce v Táboře k dalšímu řízení.
Návrhem doručeným Okresnímu soudu v Pelhřimově dne 6. 4. 2021 se Okresní státní
zastupitelství v Pelhřimově domáhalo vydání rozsudku, jímž by soud prvního
stupně stanovil nad (dříve nezletilým) BBBBB (pseudonym) a nezletilým AAAAA
dohled a současně omezil matku v rodičovské odpovědnosti vůči (dříve
nezletilému) BBBBB, jde-li o rozhodování o jeho vzdělá(vá)ní a pracovním
uplatnění, a vůči nezletilému AAAAA, jde-li o rozhodování o jeho zdravotním
stavu a jeho zdravotní péči, a to do doby, než bude provedena komplexní
psychiatrická, event. psychologická, diagnostika nezletilého AAAAA a
diagnostika rodičovských kompetencí matky, a o jeho vzdělá(vá)ní a pracovním
uplatnění. Návrh podalo Okresní státní zastupitelství v Pelhřimově na základě
podnětu Městského úřadu Pelhřimov z důvodu, že matka „odmítá legální a
legitimní intervenci orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který nemůže
naplňovat v plném rozsahu ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně dětí“, že
„nedůvodně brání v komplexní diagnostice nezl. AAAAA“ a „nezletilí jsou
sociálně izolováni, je narušován jejich vývoj“, že „na matku nezletilých je
třeba preventivně působit, aby si uvědomila, že svým přístupem ohrožuje
budoucnost, zájem a blaho svých dětí“, přičemž zjištěné nedostatky „nedosáhly
takové intenzity, aby bylo nutno použít jiné právní nástroje (kupř. nařízení
ústavní výchovy)“. Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 18. 3. 2022, č. j. 3 Nc
1015/2021-156, stanovil dohled nad výchovou nezletilého AAAAA (výrok I.),
omezil rodičovskou odpovědnost matky D. B. k nezletilému AAAAA ve věci
rozhodování o zdravotním stavu a zajištění zdravotní péče nezletilého, kde je
vyžadován informovaný souhlas rodiče, včetně zajištění psychologické péče
nezletilého (výrok II.), zastavil řízení o stanovení dohledu nad výchovou BBBBB
(výrok III.), zastavil řízení o omezení rodičovské odpovědnosti matky k BBBBB
(výrok IV.), přiznal Mgr. Blance Severové za zastupování matky v řízení náklady
v celkové výši 3 146,- Kč, které budou placeny státem (výrok V.), a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.) a že Česká
republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.). Na základě
provedeného dokazování, včetně znaleckých posudků prof. MUDr.
Jaroslava
Kašparů, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ohledně posouzení
duševního stavu matky a obou nezletilých a pohovoru s oběma nezletilými, a
poté, co nevyhověl návrhu matky na provedení revizního znaleckého posudku
ohledně jejího duševního stavu z důvodu nadbytečnosti a nedůvodnosti, neboť
„závěry znalce mají dostatečnou oporu v ostatních důkazech provedených v rámci
tohoto řízení“, soud prvního stupně dovodil, že návrh – pokud jde o nezletilého
AAAAA – je důvodný, neboť „osobnost matky vykazuje zvláštnosti a velmi
nestandardní výchovné přístupy k oběma nezletilým“, přičemž oba nezletilí „i
přes určité poruchy, kterými trpí (porucha autistického spektra u BBBBB;
Aspergerův syndrom a porucha desinhibovaných vztahů u nezletilého AAAAA), jsou
negativně ovlivněni právě neadekvátními výchovnými přístupy matky“, která, ač
je přesvědčená, že se snaží pro své syny udělat jen to nejlepší, „vlivem
paranoidní poruchy své osobnosti a působením syndromu hyperprotektivního
rodiče, včetně tzv. Münchhausenova syndromu, svým synům nevědomky škodí“, že
nezletilí jsou i při určitém psychickém handicapu ze strany matky „nepřiměřeně
sociálně izolováni, jsou vedeni k neadekvátní nesamostatnosti a závislosti na
osobě matky“, že „matka není schopna náhledu na své jednání a chování a její
schopnost se v tomto ohledu změnit je pravděpodobně velmi limitovaná“, a proto
uzavřel, že „je v zájmu nezletilého AAAAA žádoucí, aby byl nad jeho výchovou
stanoven dohled“, který umožní v rodině provádět pravidelná sociální šetření,
kontaktovat pravidelně ošetřujícího pediatra, školu a také ostatní odborníky,
zejména z oboru psychologie a psychiatrie, a že „jedině tak lze zabránit
dalším, mnohdy až patologickým projevům matky ve výchově nezletilého AAAAA a
zmírnit jejich dosavadní dopady na jeho psychiku a výchovu“. Soud prvního
stupně shledal důvodným také návrh na částečné omezení rodičovské odpovědnosti
matky ve vztahu k rozhodování o zdravotním stavu a zajištění zdravotní péče u
nezletilého AAAAA, která vyžaduje informovaný souhlas rodiče, včetně zajištění
psychologické péče nezletilého, s odůvodněním, že matka „vlivem uvedených
poruch osobnosti bránila u syna odpovídající odborné psychiatrické a
psychologické péči, která je pro nezletilého žádoucí“, přičemž apeloval na otce
nezletilého, aby se „více aktivně zapojil do výchovy obou svých synů a byl
aktivní v rozhodování o nezletilém AAAAA“. Závěrem ve vztahu k BBBBB soud
prvního stupně konstatoval, že s ohledem na blížící se zletilost a za souhlasu
ostatních účastníků „důvod vedení tohoto řízení v dohledné době odpadá“, a
proto řízení o stanovení dohledu i o omezení rodičovské odpovědnosti vztahující
se k BBBBB zastavil. K odvolání matky Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
rozsudkem ze dne 16. 8. 2022, č. j. 15 Co 163/2022-190, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně v odvoláním napadených odstavcích I. a II. ve výrocích o
stanovení dohledu nad výchovou nezletilého AAAAA a o omezení rodičovské
odpovědnosti matky k nezletilému AAAAA a v odstavcích VI. a VII.
ve výrocích o
nákladech mezi účastníky a o nákladech státu (výrok I.) a dále rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování (zprávou Základní školy XY ze dne
21. 6. 2022, lékařskou zprávou MUDr. Norkové ze dne 23. 6. 2022 a vysvědčením
nezletilého AAAAA za druhé pololetí školního roku 2021/2022), dovodil, že
zásadní výhrady matky se týkaly závěrů znalce o určení její diagnózy, tedy že
trpí poruchou osobnosti, především s rysy paranoidity, avšak její „duševní stav
byl znalcem řádně a důsledně posouzen“ a „výsledkem tohoto posouzení je
opakovaně vyslovený závěr znalce o dušení poruše matky (který zároveň
koresponduje se všemi provedenými důkazy), která negativně ovlivnila dosavadní
vývoj nezletilého AAAAA a která matku limituje v tom, aby reálně nahlížela na
svůj duševní stav i na zdravotní stav nezletilého AAAAA“, a shodně se soudem
prvního stupně dospěl k závěru o nedůvodnosti vypracování revizního znaleckého
posudku, neboť matka zpochybňuje závěry znalce „jen na základě svého
subjektivního přesvědčení o správnosti své výchovy a přístupu k nezletilému“,
které je však dle odvolacího soudu „vyvráceno nejen samotným znaleckým
posudkem, ale i četnými zprávami různých institucí, které jako první poukázaly
na ‘neobvyklé‘ chování matky a sociální nezralost obou dětí“. Odvolací soud
proto uzavřel, že soud prvního stupně „provedl dostatečné dokazování, na jehož
základě správně rozhodl o potřebě vyslovit nad výchovou nezletilého dohled“. Dále se odvolací soud ztotožnil také se závěrem soudu prvního stupně o omezení
rodičovské odpovědnosti matky v tom rozsahu, který se týká rozhodování matky o
zdravotním stavu nezletilého AAAAA a o zajištění jeho zdravotní péče, včetně
péče psychologické, a to z důvodu, že matka „nerespektuje doporučení lékařů a
má vlastní náhled na zdroj problémů syna, který pramení z jejích vlastních
duševních problémů“, a sama proto „není schopna zajistit řádný psychosociální
vývoj nezletilého AAAAA, který ale odbornou péči vyžaduje“, že „na tom nic
nemění“ ani poměrně kladná zpráva ze školy či zpráva pediatričky, která v péči
matky neshledala závažné nedostatky, přičemž uzavřel, že „péče matky o základní
potřeby syna nebyla nikdy nikým zpochybňována“ a že „duševní vývoj a stav
nezletilého může posoudit jen odborník“, který jeho psychosociální vývoj vlivem
výchovy matky označil za „narušený, nutně vyžadující odborné pomoci, kterou
matka není pro svou duševní poruchu schopna zajistit“, a proto souhlasil s
postupem soudu prvního stupně, který přistoupil k omezení rodičovské
odpovědnosti matky v rozsahu rozhodování matky o zdravotním stavu AAAA a o
zajištění jeho zdravotní péče, včetně péče psychologické.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala matka dovolání, a to výslovně proti
odstavci prvému v té části výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně v odstavci druhém ve výroku o částečném omezení rodičovské odpovědnosti
matky ve věci rozhodování o zdravotním stavu a zajištění zdravotní péče
nezletilého, kde je vyžadován informovaný souhlas rodiče, včetně zajištění
psychologické péče nezletilého. Matka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, či která je
rozhodována dovolacím soudem rozdílně, a to např. od rozsudku dovolacího soudu
sp. zn. 21 Cdo 5461/2015 ze dne 19. 12. 2017, dle kterého při zasahování do
rodičovské odpovědnosti by měl být výběr konkrétního opatření přiměřený a pro
rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení a nelze se odvolávat na
důvody, které již pominuly, došlo-li u rodičů k podstatné změně v jejich
postoji k výchově dětí. Dle matky rozhodnutí odvolacího soudu spočívá „na
nesprávném posouzení jejího duševního stavu, schopností rozhodovat o synově
zdravotní péči, nezabýváním se změn postoje matky ke zdravotní péči o syna,
mírou intenzity porušování rodičovských povinností matkou, jakož i přiměřeností
zásahu do rodičovských práv matky“. Matka nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu o závažném porušování rodičovské odpovědnosti z důvodu její duševní
poruchy a namítá, že „soud neprovedl dokazování v potřebném rozsahu, pokud jde
o posouzení jejího zdravotního a duševního stavu“, jestliže zkoumání její
duševní poruchy znalec provedl tím způsobem, že opsal předchozí lékařské
zprávy, že „opakovaně nesouhlasila se závěry znaleckého posudku a žádala
vypracování revizního posudku“, ale soudy tento důkaz neprovedly, a že má za
to, že „není stižena žádnou poruchou, pro kterou by měla být omezena na
rodičovských právech“. Soudům dále vytýká, jednak že se „nedostatečně zabývaly
závažností důvodů a intenzitou údajného porušování rodičovských povinností a
odpovědnosti matkou“ a že se odvolací soud „nezabýval dostatečně změněnou
situací v rodině matky“, když po smrti mateřské babičky „vstoupila do
intenzivnějšího kontaktu s otcem nezletilého, začala s ním konzultovat
jednotlivé kroky v péči o nezletilého AAAAA, souhlasila s návštěvou psychologa
sjednanou otcem, synovi nijak nebránila v poskytování zdravotní a psychologické
péče“, jednak že soudy při svém rozhodování vycházely i ze zpráv zastaralých a
naopak nepřihlédly k hodnocení nezletilého na základě zprávy školy či lékařky
MUDr. Norkové, z nichž vyplývá, že se nezletilý výborně učí, matka dohlíží na
jeho přípravu do školy, chodí čistě oblečený, školu nezanedbává.
Matka tedy
uzavírá, že „intenzita porušování rodičovské odpovědnosti nedosahuje takové
míry, jakou vyžaduje zákon a rozhodovací praxe dovolacího soudu pro tak
závažný zásah do práv matky, jakým je omezení její rodičovské odpovědnosti“, a
že „dohled stanovený soudem je naprosto dostačující“, přičemž ani „není stižena
duševní poruchou, která by bránila řádnému výkonu její rodičovské odpovědnosti
ve věci rozhodování o zdravotním stavu syna“, a tedy že ji „nelze trestat za
to, že má rozdílný názor na zdravotní péči o syna než ošetřující lékařka
dítěte“, a proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „v
napadené části odst. I. pokud jde o omezení rodičovské odpovědnosti matky k
nezletilému změnil tak, že návrh okresního státního zastupitelství na omezení
rodičovské odpovědnosti matky se zamítá v celém rozsahu“, a pokud nejsou dány
podmínky pro změnu, aby rozsudek odvolacího soudu ve výroku potvrzujícím
rozsudek soudu prvního stupně o omezení rodičovské odpovědnosti matky a dále
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o omezení rodičovské odpovědnosti
matky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“. Opatrovník nezletilého k dovolání matky uvedl, že „s rodinou je i nadále
spolupracováno na základě stanoveného dohledu“, že matka „je v rámci svých
možností spolupracující“, že „otec má nyní více prostoru se na výchově také
podílet“, že však „chování, výchova a přístup k nezletilým dětem matky je velmi
nestandardní“ a „v mnoha situacích nebylo možné s matkou konzultovat dané
situace, kdy neustále opakovala své přesvědčení“, že ačkoliv „je rozdílný
pohled na výchovu určitě možný, je v zájmu dítěte, aby bylo vedeno k
samostatnosti a soběstačnosti do míry, jež je schopno zvládnout“, že „i v
budoucnu by se mohlo stát, že matka bude přesvědčena, že určité věci nejsou
správné pro nezletilého a neumožní mu proto vyšetření či další rozvoj s tím, že
ona je přesvědčena o tom, že to chlapec nezvládne“, a proto opatrovník považuje
„za opodstatněné omezení rodičovské odpovědnosti matky“, neboť „je v zájmu
nezletilých dětí, aby se jim dostalo plné zdravotní péče, kterou potřebují, a
co nejvíce možností k osamostatnění se a osvojení si sociálních kompetencí“, a
stanovení dohledu jako takového „nemůže zasahovat do oblasti zdravotní či
školní, kdy se bude jednat o rozhodování o dalším vzdělávání nezletilého
AAAAA“. Opatrovník proto navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě
zamítnuto. Okresní státní zastupitelství označilo odkaz matky na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5461/2015, za „nepřípadný“, neboť skutkově
a právně šlo o odlišnou věc, a v dané věci odkazuje na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn.
24 Cdo 3460/2018, který „je skutkově obdobný
posuzované věci“, v němž Nejvyšší soud uvedl, že omezení rodičovské
odpovědnosti má preventivní povahu, a tedy má za to, že ačkoliv dovolatelka
chápe rozhodnutí soudů jako sankci za to, že neposkytovala patřičnou součinnost
orgánu sociálně-právní ochrany dětí, není tomu tak a „je v nejlepším zájmu
nezletilého, aby jeho duševní stav a vývoj byl posuzován odborníky“, a že
rozhodnutími soudů „byl zachován princip minimalizace zásahu státu do práva na
rodinný život dovolatelky a nezletilého“, přičemž dovolatelka „v zásadě řeší
sama sebe, nikoliv nejlepší zájem nezletilého“, a proto navrhuje dovolání
odmítnout jako zjevně bezdůvodné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V projednávané věci dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo
jiné) na vyřešení otázky, zda a za jakých podmínek je třeba omezit rodičovskou
odpovědnost plně svéprávného rodiče, který (dle zjištění učiněných v předmětném
řízení) trpí duševní poruchou, jež negativně ovlivnila dosavadní vývoj
nezletilého dítěte, byl-li tomuto rodiči zároveň stanoven dohled nad výchovou
nezletilého dítěte. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání matky je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání matky je opodstatněné. Dovolací soud předně považuje za nezbytné odmítnout námitky matky v rozsahu, v
němž napadá nesprávně a neúplně zjištěný skutkový stav věci (namítá-li, že
soudy vycházely při svém rozhodování i ze zpráv zastaralých a naopak
nepřihlédly k hodnocení nezletilého na základě zprávy školy či lékařky MUDr. Norkové), neboť nebere náležitě v úvahu, že jimi jednak uplatňuje jiný dovolací
důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o. s.
ř.,
jednak že se odvolací soud také těmito zprávami zabýval, dovodil-li, že ani
tahle poměrně kladná zpráva ze školy a zpráva pediatričky „nic nemění na tom“,
že matka není schopna zajistit řádný psychosociální vývoj nezletilého AAAAA,
který ale odbornou péči potřebuje, neboť sama nerespektuje doporučení lékařů a
má vlastní náhled na zdroj problémů syna, který pramení z jejích vlastních
duševních problémů. Také výhrady matky proti procesu dokazování a hodnocení
důkazů, především proti závěru o nadbytečnosti a nedůvodnosti vypracování
revizního znaleckého posudku ohledně jejího duševního stavu odvolacím soudem i
soudem prvního stupně, když v souvislosti s těmito na základě vlastních
(odlišných) skutkových zjištění předkládá vlastní (odlišný) názor na věc, tedy
že „není dle svého přesvědčení stižena žádnou duševní poruchou“, nejsou
způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., nadto dospěly-li soudy k závěru o nadbytečnosti a nedůvodnosti vypracování
revizního znaleckého posudku z důvodu, že „závěry znalce mají dostatečnou oporu
v ostatních důkazech provedených v rámci tohoto řízení“. Rodičovská odpovědnost je ze své podstaty ochranný institut, neboť dítě po
dlouhou dobu není schopno samo obstarávat své záležitosti a realizovat své
zájmy. Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče způsobem a v míře odpovídající
stupni vývoje dítěte [srov. § 880 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „o. z.“)]. Povinnosti a práva vyplývající z rodičovské odpovědnosti
jsou rodiče povinni vykonávat v zájmu dítěte (srov. § 875 odst. 1 o. z.). Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v
péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový,
rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s
dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v
jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká,
jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti
může změnit jen soud (srov. § 858 o. z.). V této souvislosti je třeba odmítnout
názor dovolatelky, že je trestána za to, že má rozdílný názor na zdravotní péči
o syna než ošetřující lékařka dítěte, neboť přehlíží, že - jak je uvedeno výše
- výkon práv a povinností týkající se též zdravotní péče o nezletilého musí být
(jak jí ukládá přímo zákon) „v zájmu dítěte“, který je předním hlediskem také
při soudním zásahu do rodičovské odpovědnosti k nezletilému dítěti. Podle ustanovení § 865 odst. 1 o. z. rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma
rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven. Podle ustanovení § 866 o. z. pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu
rodičovské odpovědnosti nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají
vykonávat, jsou určující zájmy dítěte. Podle ustanovení § 869 odst. 1 o. z. brání-li rodiči ve výkonu jeho rodičovské
odpovědnosti závažná okolnost a lze-li se domnívat, že je toho v souladu se
zájmy dítěte třeba, může soud rozhodnout, že se výkon rodičovské odpovědnosti
tohoto rodiče pozastavuje. Podle ustanovení § 870 o. z.
nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost
řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí,
nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení. Podle ustanovení § 871 odst. 1 o. z. zneužívá-li rodič svoji rodičovskou
odpovědnost nebo její výkon, anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její
výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví. Z citovaných ustanovení vyplývá, že zákon rozlišuje několik druhů opatření, v
nichž soud může (případně musí) zasáhnout do rodičovské odpovědnosti rodiče,
jestliže to vyžaduje zájem nezletilého dítěte. Jednotlivá opatření se liší
svojí povahou a intenzitou v závislosti na tom, z jakých důvodů na straně
rodiče je zásah soudu do rodičovské odpovědnosti realizován. Podle toho, zda
tyto důvody mají objektivní nebo subjektivní charakter (uvažováno z hlediska
zavinění rodiče), rozlišujeme opatření nesankční (preventivní) povahy -
pozastavení rodičovské odpovědnosti a opatření, která mají jak preventivní, tak
sankční povahu - omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti. Z logiky věci
plyne, že objektivní důvody, které nespočívají na zavinění rodiče, zpravidla
budou znamenat přijetí (mírnějších) nesankčních opatření, zatímco subjektivní
důvody budou naopak směřovat k přijetí opatření, která mají povahu preventivní
i sankční (§ 870 a § 871 o. z.). Z hlediska závažnosti důsledků zásahu je
rozlišováno, zda soudem přijaté opatření odebírá rodiči (zcela nebo částečně)
nositelství rodičovské odpovědnosti, anebo (zcela nebo zčásti) pouze její
výkon. Přitom platí, že je-li rozhodnutím soudu dotčen pouze výkon rodičovské
odpovědnosti, není tím dotčena samotná rodičovská odpovědnost (její
nositelství). Opačně však, je-li dotčena samotná rodičovská odpovědnost, je tím
dotčen i její výkon. Jako prostředek zásahu nižší intenzity do právního vztahu
mezi rodičem a dítětem tedy budou logicky vnímána opatření, jimiž je dotčen
pouze výkon rodičovské odpovědnosti, oproti opatřením, jimiž je dotčena
rodičovská odpovědnost samotná. S ohledem na uvedená kritéria je pak zřejmá
hierarchie prostředků soudní ochrany blaha dítěte odstupňovaná podle intenzity
ohrožení chráněného zájmu od nejmírnějšího opatření v podobě zvláštních
opatření při výchově dítěte podle ustanovení § 924 až 926 o. z. (kdy ještě
nedochází k zásahu do rodičovské odpovědnosti) přes pozastavení výkonu
rodičovské odpovědnosti, omezení výkonu rodičovské odpovědnosti, omezení
samotné rodičovské odpovědnosti až po nejpřísnější opatření v podobě zbavení
rodičovské odpovědnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3460/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023,
sp. zn. 24 Cdo 3883/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023,
sp. zn. 24 Cdo 697/2023). Použití odpovídajícího opatření závisí na okolnostech
konkrétního případu. I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již
nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření
představujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost.
Lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým
z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah (k tomu
srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo
1686/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo
3883/2022). Je mimo pochybnost, že jako nejmírnější prostředek zásahu do rodičovské
odpovědnosti, který má nesankční povahu, je chápáno pozastavení (sistace)
výkonu rodičovské odpovědnosti. K tomu může dojít jednak ze zákona v případě
rodiče, který doposud nenabyl zletilosti (srov. § 868 odst. 1 o. z.), nebo
rodiče (omezeného ve svéprávnosti), jehož svéprávnost byla v oblasti rodičovské
odpovědnosti omezena (srov. § 868 odst. 2 o. z.), a jednak z rozhodnutí soudu v
případě (plně svéprávného) rodiče, kterému ve výkonu rodičovské odpovědnosti
brání důležitá objektivní překážka (srov. § 869 o. z.). Nejvyšší soud ve výše
zmíněném rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3883/2022, mimo jiné
dovodil také to, že důvodem pro pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti
soudním rozhodnutím může být i trvalá duševní porucha (plně svéprávného
rodiče), dospěl-li k závěru že jelikož pozastavení výkonu rodičovské
odpovědnosti není chápáno jako sankce pro rodiče, který řádně neplní své
povinnosti nebo porušuje svá práva vůči dítěti, je třeba stejným způsobem
nahlížet i na situaci, kdy (plně svéprávnému) rodiči brání ve výkonu rodičovské
odpovědnosti duševní nemoc či jiná duševní porucha, aniž by ovšem tento rodič
byl pro svůj zdravotní stav dlouhodobě umístěn ve zdravotnickém zařízení či
ústavu nebo z jiných důvodů byl dlouhodobě nepřítomen v rodině; že i tento druh
zdravotního postižení je třeba chápat jako objektivní důvod (objektivní
překážku) vylučující výkon rodičovské odpovědnosti dotčeného rodiče, kdy nelze
rodiče sankcionovat přísnějšími opatřeními jako je omezení (resp. omezení
výkonu) nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, a že duševní porucha rovněž může
rodiči bránit ve (schopnosti) výkonu rodičovské odpovědnosti buď zcela, nebo
pouze zčásti, čemuž by měl zásadně odpovídat rozsah, v jakém bude rodičovská
odpovědnost dotčeného rodiče pozastavena. Nadto je nesankční povaha pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti zdůrazněna
tím, že rodiči je zachováno nositelství rodičovské odpovědnosti (tj. pasivní
složka rodičovské odpovědnosti), pozastaven je mu (buď zcela nebo v určitém
rozsahu) pouze její výkon (tj. aktivní složka rodičovské odpovědnosti). Jestliže tedy soud pozastaví výkon rodičovské odpovědnosti u jednoho rodiče,
znamená to, že tento rodič je i nadále formálně nositelem (celé) rodičovské
odpovědnosti, ale povinnosti a práva z ní vyplývající (v pozastaveném rozsahu)
nemůže vykonávat. Výkon těchto povinností a práv se pak koncentruje v osobě
druhého rodiče.
Naproti tomu přísnějšími opatřeními sankční (i zároveň preventivní) povahy,
jejichž přijetí odůvodňuje stav ohrožující zájmy dítěte, který vznikl zaviněním
dotčeného rodiče, je třeba rozumět omezení rodičovské odpovědnosti, případně
omezení jejího výkonu, v situacích, kdy rodič nevykonává svoji rodičovskou
odpovědnost řádně (srov. § 870 o. z.), či zbavení rodičovské odpovědnosti v
nejzávažnějších případech, kdy rodič zneužívá svoji rodičovskou odpovědnost
nebo její výkon anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným
způsobem zanedbává (§ 871 odst. 1 o. z.). Sankční charakter těchto opatření je
současně zdůrazněn tím, že při omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti
rodič přestává být nositelem rodičovské odpovědnosti (ani ji nemůže vykonávat),
a to buď zcela (při zbavení rodičovské odpovědnosti) nebo jen v určitém rozsahu
(při omezení rodičovské odpovědnosti). Nositelství rodičovské odpovědnosti
zůstává rodiči zachováno jen tehdy, je-li omezen (v určitém rozsahu) pouze její
výkon. V tomto případě (při omezení výkonu rodičovské odpovědnosti) je
nositelství rodičovské odpovědnosti rodiče zachováno i pro ty složky rodičovské
odpovědnosti, v jejichž výkonu byl v určitém rozsahu omezen. Rozhodujícím pro
rozlišení, zda byla soudním rozhodnutím omezena rodičovská odpovědnost, nebo
jen její výkon, je přitom formulace výroku soudního rozhodnutí. Rozhodnutí
soudu o tom, zda je třeba přistoupit k omezení rodičovské odpovědnosti, a kdy
jen k omezení jejího výkonu, bude záležet na tom, v jaké míře, resp. nakolik
rodič plní své povinnosti a vykonává svá práva z rodičovské odpovědnosti, anebo
neplní, resp. nevykonává, nakolik porušuje to, k čemu je jinak povinen každý
rodič. Omezení výkonu rodičovské odpovědnosti, jako prostředek zásahu nižší
intenzity (v porovnání s omezením rodičovské odpovědnosti) do právního vztahu
mezi rodičem a jeho dítětem, by mělo být použito v těch případech, kdy je
omezována povinnost nebo právo, které je třeba opakovaně vykonávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3460/2018). I zde
platí, že v rozsahu, v jakém byla rodičovská odpovědnost, případně její výkon,
u jednoho z rodičů omezena, přechází její nositelství, případně její výkon, na
druhého rodiče. V případě (nejpřísnějšího) zbavení rodičovské odpovědnosti
jednoho z rodičů se pak v osobě druhého rodiče koncentruje jak nositelství
rodičovské odpovědnosti, tak i její výkon ve všech složkách. V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu (mimo jiné) zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá, jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.), že
nezletilý AAAAA trpí poruchou desinhibovaných vztahů u dětí, neurotickými
poruchami, Aspergerovým syndromem a Münchhausenovým syndromem by proxy, že
matka, ačkoliv má oba své syny ráda a je přesvědčená, že se pro ně snaží udělat
jen to nejlepší, vlivem paranoidní poruchy své osobnosti s působením syndromu
hyperprotektivního rodiče, včetně tzv.
Münchhausenova syndromu by proxy, svým
synům nevědomky škodí a děti jsou v důsledku její výchovy nesamostatné,
nepřiměřeně sociálně izolované a vedené k závislosti na její osobě, přičemž
matka nemá náhled na své jednání a chování a schopnost se změnit je u ní
pravděpodobně velmi limitovaná. Za tohoto skutkového stavu odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně)
vycházel ze závěrů znalce o duševním stavu matku a založil svůj závěr o tom, že
v daném případě jsou dány důvody pro částečné omezení rodičovské odpovědnosti
matky k nezletilému AAAAA, především na úvaze, že právě „duševní stav jí v
minulosti bránil v tom, aby nezletilému AAAAA zajistila odpovídající zdravotní
péči“, bránila-li odpovídající odborné psychiatrické a psychologické péči
nezletilého AAAAA, která je však u nezletilého žádoucí, a že matka
„nerespektuje doporučení lékařů a má vlastní náhled na zdroj problémů syna,
který pramení z jejích vlastních duševních problémů“, a tedy „sama není schopna
zajistit řádný psychosociální vývoj nezletilého AAAAA“. S ohledem na výše vyložené předpoklady opatření, která lze ve vztahu k
rodičovské odpovědnosti přijmout a jež jsou hierarchicky odstupňována, a také
vzhledem k tomu, že i v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již
nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření
představujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost;
jinými slovy, lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké
jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější
zásah, považuje dovolací soud za nezbytné vytknout odvolacímu soudu, že se v
rozporu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu v dovoláním napadeném
rozsudku (lze říci velmi stručně odůvodněném stran závěru o potřebě částečného
omezení rodičovské odpovědnosti matky k nezletilému AAAAA) opominul zabývat a
vypořádat se s otázkou, zda (ne)lze situaci nezletilého dítěte řešit méně
závažným zásahem do rodičovských práv matky než prostřednictvím institutu (v
tomto případě částečného) omezení rodičovské odpovědnosti, čímž byla matce
odebrána nejen aktivní, ale i pasivní složka rodičovské odpovědnosti v soudem
vymezeném rozsahu. Nadto shledal-li odvolací soud (stejně tak i soud prvního
stupně) důvodem „závadového“ jednání matky právě její duševní poruchu (a
nikoliv její zaviněné jednání), je z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku
odvolacího soudu patrná absence nezbytné úvahy soudu, zda lze (s ohledem na
výše uvedené) tento důvod, jenž má původ v nepříznivém duševním stavu matky,
která trpí duševní poruchou (paranoidní poruchou své osobnosti s působením
syndromu hyperprotektivního rodiče, včetně tzv. Münchhausenova syndromu by
proxy), označit za objektivní důvod (objektivní překážku) vylučující výkon
rodičovské odpovědnosti dotčeného rodiče (v tomto případě matky), kdy nelze
rodiče sankcionovat přísnějšími opatřeními jako je omezení (resp. omezení
výkonu) nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, které má soud přijmout právě v
případech stavů ohrožujících zájmy dítěte, které vznikly zaviněním dotčeného
rodiče.
Duševní porucha přitom může rodiči bránit ve (schopnosti) výkonu
rodičovské odpovědnosti buď zcela, nebo pouze zčásti, čemuž by měl zásadně
odpovídat rozsah, v jakém bude rodičovská odpovědnost dotčeného rodiče
pozastavena. Jestliže tedy odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o
částečném omezení rodičovské odpovědnosti matky k nezletilému AAAAA, a to ve
věci rozhodování o zdravotním stavu a zajištění zdravotní péče nezletilého, kde
je vyžadován informovaný souhlas rodiče, včetně zajištění psychologické péče
nezletilého, aniž by zvážil a zabýval se možností méně intenzivního narušení
práva na rodinný život, když se vůbec nezabýval a nevypořádal s případnou
možností (částečného) pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti matky k
nezletilému AAAAA ve smyslu ustanovení § 869 o. z., nelze takový postup
odvolacího soud označit za správný, neboť postupoval v rozporu s rozhodovací
praxí dovolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o částečném omezení rodičovské odpovědnosti matky k nezletilému
AAAAA ve věci rozhodování o zdravotním stavu a zajištění zdravotní péče
nezletilého, kde je vyžadován informovaný souhlas rodiče, včetně zajištění
psychologické péče nezletilého, není správný. Protože nejsou podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a
ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek
odvolacího soudu v odpovídajícím rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu
(Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře) k dalšímu řízení (§
243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 9. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu