24 Cdo 3460/2018-4549
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Romana Fialy ve věci
péče o nezletilého AAAAA (pseudonym), narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného
opatrovníkem městem Kravaře, se sídlem městského úřadu v Kravařích, Náměstí č.
405/43, dítěte matky P. A., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Andreou
Stachovou, advokátkou se sídlem v Praze, Valentinská č. 92/3, a otce R. A.,
narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. ICLic. Štěpánem Šťastníkem,
advokátem se sídlem v Opavě, Olomoucká č. 153/25, o udělení souhlasu s
lékařským ošetřením nezletilého, o omezení rodičovské odpovědnosti otce a o
omezení rodičovské odpovědnosti matky, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp.
zn. 14 P 102/2012, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 28. března 2017 č. j. 14 Co 92/2016-3785, takto:
I. Dovolání otce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Opavě výrokem I. rozsudku ze dne 1. 10. 2015 č. j. 14 P
102/2012-2778 omezil otce ve výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilému tak,
že jej není oprávněn zastupovat při poskytování zdravotnické a psychologické
péče, jakož i ve věcech školního vzdělávání nezletilého. Výrokem II. zamítl
návrh otce „aby byl oprávněn zajistit ošetření nezletilého v Asociaci
pomáhající lidem s autismem – APLA Praha, Střední Čechy, o. s. v termínu mu
sděleném touto asociací“ a výrokem III. zamítl návrh otce, aby matka byla
omezena ve výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilému tak, že není oprávněna
nezletilého zastupovat při poskytování zdravotnické, psychologické a
psychiatrické péče. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu
nákladů řízení. Po rozsáhlém dokazování soud prvního stupně zjistil, že od
listopadu 2011, kdy byla nezletilému diagnostikována porucha autistického
spektra (Aspergerův syndrom), otec tuto diagnózu neustále zpochybňuje a tvrdí,
že diagnóza je uměle vykonstruována matkou, která se ho snaží vyloučit z
výchovy nezletilého. Otec opakovaně a důrazně nesouhlasí s lékařskými, případně
psychologickými vyšetřeními nezletilého, neustále podává stížnosti M. i N. na
jejich postup, následně podává také stížnosti ke Krajskému úřadu
Moravskoslezského kraje a profesním organizacím a nakonec přistoupil i k
podávání trestních oznámení na lékaře ošetřující nezletilého. V důsledku této
činnosti se v období od listopadu 2013 do května 2014 nezletilý ocitl bez
jakékoli psychologické pomoci, když na základě podávaných stížností a odmítání
udělení souhlasu s ošetřením odmítla N. o nezletilého nadále pečovat. Otec
rovněž znemožnil vyšetření nezletilého u V. K obnovení psychiatrické péče o
nezletilého došlo až po nařízení předběžného opatření. Obdobná situace byla
zjištěna i v oblasti školního vzdělávání nezletilého. Otec opakovaně podával
stížnosti ke Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje a vyjadřoval nesouhlas se
zřízením funkce asistenta pedagoga ve třídě nezletilého, a to pro školní roky
2012/2013, 2013/2014 i 2014/2015. Na základě vyjádření speciálního
pedagogického centra byla funkce asistenta pedagoga zřízena, což bylo provázeno
opakovanými stížnostmi otce na ředitelku základní školy i na speciální
pedagogické centrum, nezletilý přitom z důvodu nesouhlasu otce ani nemohl být
vyšetřen příslušnou pedagogicko-psychologickou poradnou. Na základě uvedeného
dospěl soud prvního stupně k závěru, že otec soustavně a dlouhodobě zneužívá
výkon své rodičovské odpovědnosti v oblasti zdravotnické a psychologické péče,
i školního vzdělávání nezletilého. Otec svou kverulační činností nesleduje
zájem nezletilého, nýbrž své vlastní přesvědčení o spiknutí matky, lékařů,
psychologů a pedagogických pracovníků, jehož cílem má být vyloučit jej z
kontaktu s nezletilým. Protože se nezletilý v důsledku činnosti otce ocitl po
dobu více než půl roku bez psychologické péče, je tak podle soudu namístě
omezit otce v rodičovské odpovědnosti. Návrh otce, aby byl oprávněn zajistit
vyšetření nezletilého v Asociaci pomáhající lidem s autismem – APLA Praha,
Střední Čechy, o. s.
byl zamítnut, protože tato společnost není zdravotnickým
zařízením oprávněným poskytovat zdravotní služby a otec tím jen sleduje svoji
nerealistickou představu, že ukázalo-li by se, že je nezletilý zcela zdráv, nic
nebude bránit tomu, aby byl svěřen oběma rodičům do střídavé péče. Návrh otce
na omezení matky v rodičovské odpovědnosti byl zamítnut, protože matka má na
zdravotní stav nezletilého realistický náhled a poskytuje mu dostatečnou péči.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 3. 2017 č. j. 14 Co 92/2016-3785
potvrdil odvoláním napadený rozsudek. Po doplnění dokazování zjistil, že u obou
rodičů nenastala žádná změna poměrů, a že nezletilý má ve škole výborný
prospěch. Ze znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie vypracovaného
pro Policii ČR F. a M. odvolací soud dále zjistil, že u nezletilého se
vyskytují typické projevy poruchy autistického spektra – Aspergerův syndrom.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že otec
znemožňoval, aby byla nezletilému poskytována přiměřená lékařská péče a obdobně
zasahoval i do vzdělávání nezletilého. Zpochybňování veškerých kroků matky
ohledně zdravotního stavu nezletilého přitom nebylo ze strany otce důvodné a
komplikovalo zdravotní péči o nezletilého. Přestože je omezení rodičovské
odpovědnosti závažným zásahem do vztahu mezi rodičem a dítětem, v daném případě
se tak podle odvolacího soudu jedná o omezení nezbytně nutné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl otec dovoláním. K vymezení přípustnosti tohoto
mimořádného opravného prostředku předkládá dovolacímu soudu právní otázkou
podle dovolatele v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, a to sice v čem
spočívá rozdíl mezi omezením rodičovské odpovědnosti a omezením výkonu
rodičovské odpovědnosti, resp. zda nebyl výrokem formulovaným jako omezení
výkonu rodičovské odpovědnosti fakticky omezen v rodičovské odpovědnosti a
nikoli jen v jejím výkonu. Dále dovolatel pokládá otázku, zda by se omezení
výkonu rodičovské odpovědnosti nemělo vztahovat spíše jen na jednorázové
záležitosti a rovněž spatřuje přípustnost dovolání v otázce doby trvání a
možnosti změny stanoveného omezení, když namítá, že soudy neuvedly, za jakých
předpokladů by přistoupily ke změně rozhodnutí.
Matka ve svém vyjádření k podanému dovolání uvádí, že je zásadní, že otec není
ve vymezeném rozsahu oprávněn rodičovskou odpovědnost vykonávat, a výklad pojmů
omezení rodičovské odpovědnosti a omezení jejího výkonu, považuje za fakticky
totožný. Závěr, že by se omezení výkonu rodičovské odpovědnosti mělo vztahovat
jen na jednorázovou záležitost, považuje za „nesmysl už z povahy věci“.
Skutečnost, že návrh na nové rozhodnutí ve věci lze podat, až nastanou
okolnosti, které změnu odůvodňují, potom pokládá za zřejmou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání otce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní
otázky rozlišení mezi omezením výkonu rodičovské odpovědnosti a omezením
rodičovské odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 870 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu řešena, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle ustanovení § 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen
„občanský zákoník“), rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů,
která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho
tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování
osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa
jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením
dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah
rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.
Podle ustanovení § 865 odst. 1 občanského zákoníku, rodičovská odpovědnost
náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven.
Podle ustanovení § 866 občanského zákoníku, pro rozhodnutí soudu, které se týká
rozsahu rodičovské odpovědnosti nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají
vykonávat, jsou určující zájmy dítěte.
Podle ustanovení § 870 občanského zákoníku, nevykonává-li rodič svoji
rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho
rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah
tohoto omezení.
Občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 zřetelněji než zákon o rodině rozlišuje
mezi nositelstvím rodičovské odpovědnosti a jejím výkonem. V zásadě platí, že
každý rodič má rodičovskou odpovědnost, ledaže by jí byl zbaven (ustanovení §
865 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku). Není přitom ani rozhodné, zda
rodič má plnou svéprávnost nabytou zletilostí, neboť zákon výslovně samotné
nositelství rodičovské odpovědnosti, tedy způsobilost vykonávat povinnosti a
práva uvedená v ustanovení § 858 občanského zákoníku – oproti právní úpravě
účinné do 31. 12. 2013 přiznává i nezletilému rodiči, který dříve přiznáním
svéprávnosti nebo uzavřením manželství nenabyl plné svéprávnosti, pouze
pozastavuje její výkon do doby, kdy takový rodič nabude plné svéprávnosti; to
neplatí o výkonu povinnosti a práva péče o dítě, ledaže soud vzhledem k osobě
rodiče rozhodne, že výkon také této povinnosti a tohoto práva se pozastavuje až
do doby, kdy rodič nabude plnou svéprávnost (srov. ustanovení § 868 odst. 1
občanského zákoníku). Rovněž výkon rodičovské odpovědnosti rodiče, jehož
svéprávnost byla v této oblasti omezena, je po dobu omezení jeho svéprávnosti
pozastaven, ledaže soud rozhodne, že se rodiči vzhledem k jeho osobě zachovává
výkon povinnosti a práva péče o dítě a osobního styku s dítětem (ustanovení §
868 odst. 2 občanského zákoníku). Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti
podle ustanovení § 868 je zákonným pozastavením výkonu rodičovské odpovědnosti,
výkon rodičovské odpovědnosti však může být pozastaven i rozhodnutím soudu,
brání-li rodiči ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti závažná okolnost a
lze-li se domnívat, že je toho v souladu se zájmy dítěte třeba (ustanovení §
869 odst. 1 občanského zákoníku). Pozastavit lze toliko výkon rodičovské
odpovědnosti, nikoliv rodičovskou odpovědnost samotnou, neboť té může být rodič
rozhodnutím soudu toliko zbaven (ustanovení § 865 odst. 1 věta druhá a § 871
odst. 1 občanského zákoníku) nebo ji, případně její výkon, může soud omezit
(ustanovení § 870 občanského zákoníku). Od právního omezení výkonu rodičovské
odpovědnosti (které může být provedeno toliko výrokem soudního rozhodnutí) je
třeba odlišit faktické omezení výkonu rodičovské odpovědnosti, kdy např. rodič,
které má dítě svěřené do výchovy je po dobu, kdy druhý rodič vykonává právo na
styk s dítětem, fakticky ve výchově dítěte omezen (k faktickému omezení výkonu
práv a povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti srov. např. také
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2991/2012 nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1402/2012).
Zatímco pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti má spočívat v objektivních
překážkách a má proto nesankční povahu, omezení či zbavení rodičovské
odpovědnosti je povahy současně preventivní i sankční. Je tak zřejmá hierarchie
prostředků soudní ochrany blaha dítěte odstupňovaná podle intenzity ohrožení
chráněného zájmu od nejmírnějšího opatření v podobě zvláštních opatření při
výchově dítěte podle ustanovení § 924 až 926 o.z. (kdy ještě nedochází k
soudnímu omezení rodičovské odpovědnosti či jejího výkonu) přes pozastavení
výkonu rodičovské odpovědnosti, omezení výkonu rodičovské odpovědnosti, omezení
samotné rodičovské odpovědnosti až po nejpřísnější opatření v podobě zbavení
rodičovské odpovědnosti. Přitom platí, že dojde-li k omezení výkonu rodičovské
odpovědnosti, není tím omezena samotná rodičovská odpovědnost. Opačně však,
dojde-li k omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti je tím omezen i její
výkon, s výjimkou předvídanou v ustanovení § 872 občanského zákoníku,
opravňujícího takto dotčeného rodiče k právu osobně se stýkat s dítětem. Jinými
slovy, zásadním rozdílem mezi omezením rodičovské odpovědnosti a omezením
jejího výkonu, je bezpochyby skutečnost, že zatímco v prvém případě rodič
přestává být nositelem rodičovské odpovědnosti (pouze pro složky rodičovské
odpovědnosti v tom rozsahu, v jakém byl soudem omezen), v druhém případě (při
omezení výkonu rodičovské odpovědnosti) je jeho nositelství rodičovské
odpovědnosti zachováno i pro ty složky rodičovské odpovědnosti, v jejich výkonu
byl v určitém rozsahu omezen.
Doktrinálně se k otázce, kdy přistoupit k omezení rodičovské odpovědnosti, a
kdy jen k omezení jejího výkonu, v odborné literatuře uvádí, že zodpovězení
této otázky bude záležet na tom, v jaké míře, resp. nakolik rodič plní své
povinnosti a vykonává svá práva z rodičovské odpovědnosti, anebo neplní, resp.
nevykonává, nakolik porušuje to, k čemu je jinak povinen každý rodič (Zuklínová
M. in: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA J. a kol. Občanský zákoník. Komentář.
Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 473). Z odborné literatury se též
podává, že omezení výkonu rodičovské odpovědnosti, jako prostředek zásahu nižší
intenzity (v porovnání s omezením rodičovské odpovědnosti) do právního vztahu
mezi rodičem a jeho dítětem, by mělo být použito v těch případech, kdy je
omezována povinnost nebo právo, které je třeba opakovaně vykonávat [srov.
Hrušáková M./Westphalová L. in: HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z., WESTPHALOVÁ, L.
a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655?975). Praha: Nakladatelství C.
H. Beck, 2014, s. 871].
Pro rozlišení zda soudním rozhodnutím je omezena samotná rodičovská
odpovědnost, či její výkon je rozhodující formulace výroku soudního rozhodnutí
(srov. § 870…“ soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon,
a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení“). Z hlediska správnosti a
přesvědčivosti soudního rozhodnutí je třeba trvat na tom, že odůvodnění
rozhodnutí musí odpovídat jeho výroku.
Soud prvního stupně rozhodl ve věci výrokem I. ve znění „Otec se omezuje ve
výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilému AAAAA, nar. XY tak, že není
oprávněn jej zastupovat při poskytování zdravotnické a psychologické péče,
jakož i ve věcech školního vzdělávání nezletilého.“ Soud prvního stupně
odůvodňuje výrok rozsudku nejednotně tak, že zmiňuje „že v první řadě je
namístě omezit otce ve výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilému tak, že
není oprávněn jej zastupovat při poskytování zdravotnické a psychologické péče,
jakož i ve věcech školního vzdělávání“ (strana 15 odůvodnění), dále, že „otec
soustavně a dlouhodobě zneužívá výkon své rodičovské odpovědnosti“ a proto je
„plně namístě omezit otci jeho rodičovskou odpovědnost ve výše uvedeném rozsahu
(strana 16 odůvodnění). Rovněž odvolací soud nejednotně uvádí, že „přestože
omezení rodičovské odpovědnosti je závažným zásahem do vztahu mezi rodičem a
dítětem…v tomto případě se jedná o omezení nutné“ (strana 5 odůvodnění) a
jinde, že „jestliže okresní soud přistoupil k omezení otce ve výkonu rodičovské
odpovědnosti…vymezil správně rozsah tohoto omezení, veškerá tato práva se pak
budou koncentrovat v osobě matky“. Z uvedeného je patrno, že odůvodnění obou
rozhodnutí soudů nižších stupňů vykazují dílčí vnitřní nekonzistentnost, když v
některých částech hovoří o potřebě omezení výkonu rodičovské odpovědnosti,
zatímco v jiných částech je konstatováno, že je namístě omezit otce v
rodičovské odpovědnosti.
Dovolací soud, zjišťující z úřední povinnosti i existencí případných vad
uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.
s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiných vad, které by mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se proto zabýval otázkou, zda uvedená
vnitřní nejednotnost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nezakládá
nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí. V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu
prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na
náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem
účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto
rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu
uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na
újmu uplatnění práv dovolatele.
Z obsahu dovolání se přitom nepodává, že by dovolatel pro dílčí vnitřní
nejednotnost v odůvodněních rozsudků soudu prvního stupně i odvolacího soudu,
nevěděl, zda byl omezen v rodičovské odpovědnosti, nebo v jejím výkonu.
Dovolatel nepoukazuje na uvedenou dílčí nejednotnost odůvodnění soudních
rozhodnutí, když v uplatněné námitce pouze konstruuje úvahu, zda ve výroku
konkrétně vymezeným rozsahem omezení výkonu jeho rodičovské odpovědnosti (podle
mínění dovolatele vymezeného příliš široce), nedošlo k faktickému omezení
rodičovské odpovědnosti, ač je výrok výslovně formulován jako omezení výkonu
rodičovské odpovědnosti. Jelikož jádrem dovolání nejsou námitky dovolatele, že
by soudními rozhodnutími byl omezen i v samotném nositelství rodičovské
odpovědnosti (přičemž takové omezení z výroku rozhodnutí nevyplývá, a to ani
přesto, že v odůvodnění se vyskytují závěry o potřebě omezení jak výkonu
rodičovské odpovědnosti – s nímž není spojeno omezení samotného nositelství
rodičovské odpovědnosti, tak i úvahy o potřebě omezení rodičovské odpovědnosti
– s níž se pojí i zásah do konkrétně vymezeného rozsahu samotného nositelství
rodičovské odpovědnosti), nýbrž podstatou jeho dovolání je tvrzení, že v
rozsahu, jak jej vymezil soud prvního stupně a odvolací soud potvrdil, neměl
být v rodičovské odpovědnosti ani jejím výkonu omezen vůbec. Ve světle
uvedeného lze uzavřít, že dílčí nejednotnost obsažená v odůvodněních rozhodnutí
obou soudů nebyla na újmu uplatnění práv dovolatele, a dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu proto není postiženo vadou, která by spočívala v
jeho nepřezkoumatelnosti.
Směřuje – li dovolání proti samotnému rozsahu omezení rodičovské odpovědnosti,
z hlediska přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů lze uzavřít,
že v řízení bylo provedeno rozsáhlé dokazování, kdy soudy podrobně popsaly
důvody pro rozsah, v němž byl otec omezen ve výkonu rodičovské odpovědnosti,
přičemž tento rozsah omezení výkonu rodičovské odpovědnosti shledává dovolací
soud přiléhajícím a plně odpovídajícím skutkovým zjištěním, které soudy v
řízení na základě provedeného dokazování učinily (především s ohledem na
intenzitu a dobu trvání, po kterou nebyla rodičovská odpovědnost vykonávána
řádně, jakož i při uvážení současných postojů otce).
Jak již bylo vyloženo výše, rozhodujícím pro rozlišení, zda byla soudním
rozhodnutím omezena rodičovská odpovědnost, nebo její výkon, je formulace
výroku soudního rozhodnutí. Výrok soudu prvního stupně, který byl potvrzen
odvolacím soudem, je výslovně formulován jako omezení výkonu rodičovské
odpovědnosti s následnou konkretizací rozsahu tohoto omezení pro oblast
zastupování nezletilého při poskytování zdravotnické a psychologické péče,
jakož i ve věcech školního vzdělávání nezletilého. Z takto formulovaného výroku
vyplývá, že samotné nositelství rodičovské odpovědnosti soudním rozhodnutím
dotčeno nebylo, Ve vymezeném rozsahu byla postihnuta aktivní složka rodičovské
odpovědnosti otce (otec je omezen v rozhodování o záležitostech nezletilého v
rozsahu výrokem vymezených oblastí), i nadále mu však pro tyto oblasti zůstává
pasivní složka jeho rodičovské odpovědnosti (neboť byl omezen jen ve výkonu
rodičovské odpovědnosti, nikoli v jejím nositelství), která se projevuje
zejména tou skutečností, že otec zůstává právo na informace o nezletilém
týkající se těch oblastí, v níž byl výkon jeho rodičovské odpovědnosti omezen
(poskytování zdravotnické, psychologické a psychiatrické péče nezletilému a
jeho vzdělávání). Výkon rodičovské odpovědnosti se ve vymezeném rozsahu, v němž
byl otec omezen, bude koncentrovat v osobě matky (srov. ustanovení § 878 odst.
1 občanského zákoníku). Ve zbývajícím rozsahu, v němž ve výkonu své rodičovské
odpovědnosti otec nebyl omezen, zůstává zachována jeho aktivní i pasivní složka
rodičovské odpovědnosti, a v tomto zbývajícím rozsahu náleží výkon rodičovské
odpovědnosti nadále oběma rodičům nezletilého.
Namítá – li dále dovolatel, že soudy nevyužily možnosti nařídit smírčí či
mediační jednání podle ustanovení § 474 odst. 1 z. ř. s., nevymezuje, který z
předpokladů přípustnosti dovolání považuje ve vztahu k této námitce za splněný,
rovněž je vhodné podotknout, že podle uvedeného ustanovení má soud možnost
využít institut smírčího či mediačního jednání, toto ustanovení však neukládá
soudu povinnost tyto instituty obligatorně využít.
Opodstatněnou není ani námitka, že v napadeném rozhodnutí není vymezeno, za
jakých podmínek může dojít k jeho změně, když závěr o omezení otce ve výkonu
rodičovské odpovědnosti na této dovolatelem vymezené právní otázce nezávisí, a
ani k této námitce dovolatel neuvádí, který z předpokladů přípustnosti považuje
za splněný. Nadto je napadené rozhodnutí zároveň v této otázce doby trvání a
možnosti změny stanoveného omezení v souladu s rozhodovací praxí dovolacího
soudu, jedná se totiž typově o rozhodnutí vydávané s doložkou rebus sic
stantibus (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30
Cdo 3361/2014).
V části dovolání, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který
je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., když předestírá vlastní
skutkové závěry (že nesouhlas s přidělením asistenta pedagoga nezletilému
vyjádřil jen jednou) a zpochybňuje tak skutkové závěry odvolacího soudu (že
otec nesouhlasil s přidělením asistenta pedagoga nezletilému opakovaně na
začátku několika po sobě jdoucích školních roků), na nichž pak buduje své
odlišné právní posouzení (že omezení výkonu rodičovské odpovědnosti i pro
školní vzdělávání nezletilého není nezbytné), trpí dovolání v této části
vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Vzhledem k tomu, že se otci prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů
nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, a že nebylo
zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených
v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo
v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání otce podle
ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodováno podle ustanovení § 23 z. ř. s.
ve spojení s ustanovením § 243b o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 2. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu