30 Cdo 3361/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v
právní věci péče o nezletilého R. P. H., zastoupeného opatrovníkem Městským
úřadem v Českém Krumlově, syna L. H., a K. H., zastoupeného JUDr. Tomášem
Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, za účasti Krajského
státního zastupitelství v Českých Budějovicích, o návrhu Okresního státního
zastupitelství v Českém Krumlově na zbavení rodičovské odpovědnosti, vedené u
Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 8 P 123/2008, o dovolání otce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. dubna 2014, č.
j. 6 Co 92/2014-1220, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 14. listopadu 2013, č. j. 8 P 123/2008-1137 (dále jen „rozsudek soudu
prvního stupně“) zastavil řízení o návrhu Okresního státního zastupitelství v
Českém Krumlově na zbavení rodičovské (z)odpovědnosti matky L. H. k nezletilému
R. P. H. a zamítl návrh Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově na
zbavení rodičovské (z)odpovědnosti otce K. H. k nezletilému P. R. H. Z rozhodnutí soudu prvního stupně plyne, že oba rodiče byli rozsudkem Okresního
soudu v Českém Krumlově ze dne 17. září 2012, č. j. 10 T 146/2012-238 ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. ledna
2013, č. j. 3 To 768/2012-355 uznáni vinnými z přečinu ohrožování výchovy
dítěte podle ustanovení § 201 odst. 1 písm. d) a odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“) spáchaného ve
spolupachatelství, neboť společným jednáním úmyslně ohrozili rozumový a citový
vývoj nezletilého R. P. H. tím, že závažným způsobem porušili povinnost pečovat
o něj a pokračovali v páchání takového činu po delší dobu. Otec nezletilého K. H. byl dále shledán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle ustanovení § 337 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku. Za tyto
činy byl otec pravomocně odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí
svobody na 30 měsíců do věznice s ostrahou a k trestu propadnutí majetku. Matka
nezletilého L. H. byla pravomocně odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 20
měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let. U nezletilého P. R. H. byla rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 4. října 2012, č. j. 8
P 123/2008-994 nařízena ústavní výchova. Ústavní výchova byla nařízena i u
všech dalších dětí rodičů L. a K. H. Ve vztahu k matce byl návrh na zbavení rodičovské (z)odpovědnosti Okresním
státním zastupitelstvím v Českém Krumlově vzat zpět. Ve vztahu k otci soud
prvního stupně návrh na zbavení rodičovské (z)odpovědnosti zamítl, neboť
neshledal, že by byly naplněny zákonné podmínky. Soud prvního stupně
konstatoval, že situace v době rozhodování soudu neodůvodňovala takto tvrdý
zásah do práv otce a k vyřešení situace postačí nařízená ústavní výchova. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne
17. dubna 2014, č. j. 6 Co 92/2014-1220 (dále jen „rozsudek odvolacího soudu“)
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zcela zbavil K. H. rodičovské
odpovědnosti k nezletilému R. P. H. Odvolací soud doplnil dokazování čtením zprávy dětského domova, kde je
nezletilý umístěný a rovněž protokolem z hlavního líčení ze dne 17.9.2012, kdy
zejména ze závěrečné řeči obžalovaného K. H. vyplývá, že nesouhlasí s tím, že
úmyslně něco zanedbával vůči svému dítěti nebo aby mu úmyslně ublížil. Jestli
lidé na to mají, aby dojížděli s dětmi za lékaři nebo si odborníky zvali, tak
určitě on není jediný, kdo neměl možnost z místa bydliště dojíždět, nebot' je
špatné spojení. Nebude moci navštěvovat nezletilé děti, které jsou umístěny v
K. n. L., protože se raději ukládají kriminály.
Neví, co hrozného udělal, že
musí být izolován od ženy, dětí a od společnosti. Dokazování bylo dále doplněno
znaleckým posudkem soudního znalce z oboru pediatrie Prof. MUDr. Miloše
Velemínského, z něhož odvolací soud zjistil, že nezletilý R. trpí
psychomotorickou retardací na úrovni III., IV. trimestru, povšechnou svalovou
hypotonií s hyperreflexií na dolních končetinách, výraznou hypotrofií,
paleocerebellárním syndromem - poškození části mozečku, neprospívání a
mikrocefalií. Příčinou zdravotního stavu poškozeného nezletilého je jednak
zanedbávání péče, sociální deprivace, poruchy výživy až podvýživy, porucha
motorického vývoje, opoždění psychomotorického vývoje souvisí se špatnou
rodinou situací a organickou poruchou a velmi pravděpodobně s genetickou zátěží
dítěte. Bylo vysloveno podezření z fetálního alkoholového syndromu, jsou
přítomna biochemická vyšetření, která naznačují vrozené poruchy metabolismu, o
čemž svědčí i rodinná anamnéza. Vliv na celkový stav nezletilého má zanedbání
rodičovské péče, tj. sociální zanedbávání. Zdravotní stav nezletilého bude mít
ireversibilní následky pro další vývoj a život. Je možné, že při vhodném
sociálním prostředí se následky sociálního zanedbávání zmírní. Organické
poškození dítěte je však pro prognózu dalšího vývoje nepříznivé. Odvolací soud uzavřel, že to byl zejména otec (pod jehož vlivem byla i matka
nezletilých dětí), kdo zneužil svého výsadního postavení rodiče a nerespektoval
doporučení lékařů ani sociálních pracovnic, které opakovaně upozorňovaly na
nepříznivý vývoj dítěte, na pravidelné vážení v ordinaci dětské lékařky,
ultrazvukové vyšetření kyčlí, později kineziologické vyšetření v Českých
Budějovicích, resp. komplexní vyšetření dítěte spojené s hospitalizací. Nezletilý ve dvou letech vážil 7.330 gramů, což neodpovídalo věku dítěte, které
by mělo mít hmotnost kolem dvanácti kilogramů. Nezletilý nemluvil, nepostavil
se, pohyboval se pouze posouváním po zadečku po zemi. Z uvedeného pro odvolací
soud vyplynulo, že na opožděném vývoji nezletilého R. má vliv především přístup
rodičů k dosavadní péči o syna, když nelze vyloučit ani dědičnou rodinnou
zátěž. Pokud by však rodiče respektovali doporučení všech lékařů, mohlo dojít
ke zlepšení zdravotního stavu nezletilého a k urychlení jeho vývoje. Rodiče
nezajistili pro nezletilého potřebnou zdravotnickou péči, což se negativně
projevilo na jeho zdravotním stavu, resp. psychosomatickém vývoji. Nejednalo se o ojedinělý exces, tzn. ojedinělé vybočení nebo opomenutí
rodičovské péče, ale o dlouhodobé zneužívání rodičovské odpovědnosti, čímž byl
ohrožen příznivý vývoj dítěte jak tělesný, tak duševní. Otec pro nezletilé dítě
neučinil nic pozitivního, ani v době trestního řízení neuznal, že by jakýmkoliv
způsobem péči o nezletilého zanedbal. Ani v době rozhodování odvolacího soudu
otec postoj ke svému životu, tak k nezletilému nezměnil. Otec nezískal náhled
na svou trestnou činnost a kromě dvou dotazů na dětský domov o děti zájem
neprojevil.
Odvolací soud připomněl, že otec matku nezletilých dětí fyzicky i
psychicky týral, čemuž byl nezletilý rovněž přítomen a toto vnímal;
„nezletilého s ohledem na věk a rozumovou vyspělost nebylo možné vyslechnout,
aby tak vyslovil svůj názor“. Odvolací soud vyjádřil obavu, že by i v budoucnu mohlo dojít k ohrožení zdraví
nezletilého, například pokud by nezletilý potřeboval nutnou lékařskou péči a
otec by nedal souhlas k lékařskému zákroku. Poukázal i na osud sourozenců
nezletilého, nezletilého K., J., B. a A., kteří jsou rovněž v ústavní péči. Zejména pak u nezletilé B. byla diagnostikována těžká mentální retardace,
centrální hypotonický syndrom, fetální alkoholový syndrom, mikrocefalie,
neurčená porucha psychického vývoje, přičemž o nezletilou projevila zájem
jedenkrát pouze matka. Odvolací soud proto uzavřel, že je třeba do budoucna
ochránit i nezletilého R. před negativním vlivem otce. S ohledem na osobu otce,
na jeho dominantní postavení v rodině i na předchozí trestní řízení, kde bylo
zjištěno, že nespolupracoval s pediatry i s nabízenými odborníky, nezajistil
nezletilému vhodnou stravu a odborné léčení, nesouhlasil s hospitalizací
nezletilého v Nemocnici České Budějovice a.s. s cílem komplexní diagnostiky,
což by výrazně přispělo ke zlepšení jeho zdravotního stavu a nedošlo by později
ke vzniku tak škodlivého následku na vývoji nezletilého, lze podle odvolacího
soudu předpokládat, že negativní výchovné působení otce bude přetrvávat i v
budoucnu. Matka nezletilého byla pod vlivem otce a neměla prakticky žádnou
možnost se samostatně o svém životě i o podstatných záležitostech svých dětí
svobodně rozhodovat jiným způsobem. Intenzita chování otce byla závažná a
zaviněná. Jediným účinným prostředkem ochrany nezletilého v době rozhodování
odvolacího soudu bylo zbavení rodičovské odpovědnosti otce, aby dále do
budoucna nemohl rozhodovat o otázkách týkajících se zejména zdravotního stavu
nezletilého, např. odmítnutím souhlasu k hospitalizaci, možnosti umístění
nezletilého do školky a školy apod. Nic na tom nemůže měnit ani ta skutečnost,
že otec byl v době rozhodování odvolacího soudu ve výkonu trestu odnětí svobody
a nezletilý v ústavním zařízení. Otec náhled na svojí trestnou činnost nemá, a
pokud by nebyl zbaven svých rodičovských práv, mohl by zasahovat do výchovy
nezletilého. Do budoucna odvolací soud neshledal záruku, že otec bude chránit
zájmy nezletilého.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal otec nezletilého (dále jen „dovolatel“)
řádné a včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání
směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, kdy
současně se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od běžné
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel ve svém podání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud nebral dle jeho názoru v
potaz, že zbavení rodičovské odpovědnosti je institutem velmi přísným a
závažný, který má nastoupit až jako tzv. ultima ratio a že v daném případě
tento krok není nutný, když situace byla dostatečně vyřešena tím, že nezletilý
byl umístěn do ústavní výchovy, kde dobře prospívá. Otec v současnosti do
výchovy dítěte nijak negativně nezasahuje. V rámci možností se s nezletilým
snaží udržovat kontakt. Mají k sobě kladný vztah. Dovolatel se domnívá, že
rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu, která akcentuje, že zbavení rodičovské odpovědnosti je až nejzazší
prostředek a musí být dán tak značný stupeň zanedbávání nebo zneužívání
rodičovské odpovědnosti, že se zbavení rodičovské odpovědnosti stává jediným
účinným prostředkem ochrany dítěte (rozsudek NS ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30
Cdo 3310/2011). Tyto podmínky dle dovolatele v jeho případě naplněny nebyly.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 17. dubna 2014, Nejvyšší soud jako
soud dovolací (dále jen „dovolací soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.
1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013).
Protože o změně rozsahu resp. zbavení rodičovské odpovědnosti odvolací soud
rozhodoval již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), řídí se
ustanoveními o. z. i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a
věcných, přičemž ve vztahu k zbavení rodičovské odpovědnosti o. z. v části
páté, hlavě druhé odlišně od shora uvedeného pravidla nestanoví (§ 3028 odst. 2
věta před středníkem o.z.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o.s.ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak. Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť
dovolatel namítá, že právní názor určující pro rozhodnutí ve věci samé je v
rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne
29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3310/2011. Podle § 871 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., o. z., zneužívá-li rodič svoji
rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, anebo svoji rodičovskou odpovědnost
nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské
odpovědnosti zbaví. Podle § 871 odst. 2 občanského zákoníku, spáchal-li rodič proti svému dítěti
úmyslný trestný čin, nebo použil-li rodič své dítě, které není trestně
odpovědné, ke spáchání trestného činu, nebo spáchal-li rodič trestný čin jako
spolupachatel, návodce, pomocník či organizátor trestného činu spáchaného jeho
dítětem, soud zvlášť posoudí, nejsou-li tu důvody pro zbavení rodiče jeho
rodičovské odpovědnosti. Nejvyšší soud již dříve (ve vztahu k úpravě zákona o rodině, účinné do 31. 12. 2013) vyslovil, že zbavení rodičovské odpovědnosti je nejtvrdším zásahem do
vztahů mezi rodiči a dětmi. K naplnění skutkové podstaty zbavení rodičovské
odpovědnosti musí být splněna jedna ze dvou skutečností předvídaných v hypotéze
ustanovení § 871 občanského zákoníku, a to, že rodič svou rodičovskou
odpovědnost nebo její výkon zneužívá, anebo ji závažným způsobem zanedbává. Aby
byl tento zásah odůvodněný, nestačí ojedinělé vybočení nebo opomenutí
rodičovské péče. Zejména v případě zanedbávání povinností rodičem musí být dán
jeho tak značný stupeň, že zbavení rodičovské odpovědnosti je jediným účinným
prostředkem ochrany dítěte. Za zneužívání rodičovské odpovědnosti je především považováno ohrožení
tělesného a duševního vývoje dětí, umožnění jim páchat trestnou činnost,
svádění k nemorálnímu způsobu života, týrání dětí apod. Za závažné zanedbávání
rodičovské odpovědnosti se považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských
práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o
jeho výchovu a výživu, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s
nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy,
nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k
dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy apod. (srov. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005, a
stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 28.
června 1989, sp. zn. Cpj 19/89,
uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1990), přičemž
jen ve vztahu k (ne)plnění vyživovací povinnosti vyslovil, že součástí
rodičovské zodpovědnosti tak, jak je vymezena v ustanovení § 31 odst. 1 zákona
č. 94/1963 Sb., není vyživovací povinnost rodiče k dítěti. Tato povinnost
vyplývá ze samé podstaty právního vztahu rodičovství. Neplnění vyživovací
povinnosti rodičem, byť je lze považovat za soustavné a dlouhodobé, se do
oblastí výkonu jeho rodičovské zodpovědnosti podle § 31 odst. 1 zákona o rodině
nemusí negativně promítat; za situace existujícího vzájemného citového vztahu
mezi nezletilým dítětem a rodičem, jejich kontaktů a zájmu rodiče o dítě, proto
není v zájmu nezletilého, aby rodič byl rodičovské zodpovědnosti zbaven, či aby
jeho rodičovská zodpovědnost byla omezena. Ze shora uvedeného vyplývá obecný
korektiv pro uvedený krajní zásah do vztahu mezi rodičem a dítětem, spočívající
v tom, že takový zásah musí být současně „jediným účinným prostředkem ochrany
dítěte“; potřeba jeho provedení musí v každém konkrétním případě, z hlediska
intenzity řádného nevykonávání rodičovské odpovědnosti rodičem, převážit nad
právem dítěte na rodinný život, zachování rodinných svazků, na péči rodičů a
osobní kontakt s nimi, nad právem znát své rodiče (srov. Čl. 10 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., Čl. 7 odst. 1, Čl. 8
odst. 1 a Čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Jinými slovy takový zásah musí být v zájmu dítěte, sledovat jeho blaho (srov. Čl. 3 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Jen takové pojetí podmínek zbavení rodičovské odpovědnosti dle ustanovení § 871
občanského zákoníku odpovídá jeho ústavně konformnímu výkladu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2012, či dovolatelem
připomínaný rozsudek ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3310/2011). Opatření, která lze ve vztahu k rodičovské odpovědnosti přijmout, jsou přitom
odstupňována hierarchicky s přihlédnutím k tomu, zda mají sankční povahu
(omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti), či nesankční (pozastavení
rodičovské odpovědnosti). I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě
již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření
představujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým
z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1686/2011). Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o.s.ř.). Nelze proto zbavit rodiče jejich práv k dětem z důvodů, které již pominuly a
kde došlo k podstatné změně v jejich postoji k výchově dětí.
Soud je při
rozhodování povinen zvážit intenzitu zneužívání či zanedbávání rodičovské
odpovědnosti, a to s ohledem na všechny skutečnosti, které v řízení ovládaném
vyšetřovací zásadou vyjdou najevo. Zbavení rodičovské odpovědnosti je především
ochranným institutem dítěte pramenícím z toho, že nositel rodičovské
odpovědnosti mimo jiné vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči
o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj [§ 31 odst. 1
písm. a) zákona o rodině]. Změna postoje rodiče ke svému životu a k nezletilému
– na kterou lze v době rozhodování soudu spolehlivě usuzovat - může převážit
nad důsledky jeho chování v minulosti. Je však třeba pečlivě vážit, jak se
negativní postoje opravňující soud zbavit dotčeného rodiče jeho rodičovské
odpovědnosti promítají do jeho současných postojů, jinými slovy v jaké míře
minulost utváří přítomnost takového rodiče (srov. stanovisko býv. Nejvyššího
soudu ČSSR, sp. zn. Cpj 41/76, ze dne 3. ledna 1976, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 41, ročník 1976, a rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 4366/2011). Nejvyšší soud rovněž uvedl, že pro rodiče a dítě je možnost být spolu základním
prvkem rodinného života. Opatření, která jim v tom brání, představují zásah do
práva na rodinný život (srov. čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a
čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takový zásah
ze strany státu (soudu) je možný, jen je-li nezbytný a v souladu se zákonem;
nezbytnost znamená, že zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která
je zejména přiměřená sledovanému legitimnímu cíli, kterým je ochrana zájmu dětí
(srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva – dále jen „ESLP“ ze
dne 26. října 2006 ve věci Wallová a Walla proti České republice, stížnost č. 23848/04, nebo ze dne 21. června 2007 ve věci Havelka a ostatní proti České
republice, stížnost č. 23499/06). Pojem „nezbytnosti“ znamená zásah založený na
naléhavé společenské potřebě, která je zejména přiměřená sledovanému
legitimnímu cíli (viz například rozsudek ESLP ze dne 1. července 2004 Couillard
Maugery proti Francii, stížnost č. 64796/01). Jakmile je prokázána existence
rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci v zásadě jednat tak, aby se tento
vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s
dítětem (rozsudek ESLP ze dne 26. února 2002 ve věci Kutzner proti Německu,
stížnost č. 46544/99, § 61). Jakkoliv byly výše uvedené závěry dosaženy v poměrech hmotného práva účinného
do 31. 12. 2013, nelze shledat důvody pro nekonformitu s právní úpravou
zbavení, či omezení rodičovské odpovědnosti po 1. 1. 2014. Důvodová zpráva k
ustanovení § 871 totiž uvádí, že toto ustanovení se řadí mezi
„klasická“ (tradiční) sankční ustanovení. K tomu se sluší doplnit, že takto
ustanovení § 44 zákona o rodině pojímala i dosavadní, shora citovaná,
judikatura.
Dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od závěrů, vyjádřených
v shora připomínané judikatuře Nejvyššího soudu a zejména, že by tak učinil ve
vztahu k závěru, že změna postoje rodiče ke svému životu a k nezletilému – na
kterou lze v době rozhodování soudu spolehlivě usuzovat - může převážit nad
důsledky jeho chování v minulosti; je však třeba pečlivě vážit, jak se
negativní postoje opravňující soud zbavit dotčeného rodiče jeho rodičovské
odpovědnosti promítají do jeho současných postojů, jinými slovy v jaké míře
minulost utváří přítomnost takového rodiče (srov. stanovisko býv. Nejvyššího
soudu ČSSR, sp. zn. Cpj 41/76, ze dne 3. ledna 1976, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 41, ročník 1976, a rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 4366/2011). Ani
dovolací soud nemá podle obsahu spisu za to, že otec získal patřičný náhled na
své jednání, které vedlo k jeho trestnímu postihu a zakládá důvod pro zbavení
rodičovské odpovědnosti. Dovolatel návrh na zbavení rodičovské odpovědnosti
„vnímá jako dvojí trest“ (podání otce doručené soudu prvního stupně dne
2.7.2013 na č.l. 1040), přičemž odpovědnost za jednání pro něž byl pravomocně
odsouzen odmítá, když porušení povinnosti o řádný vývoj nezletilého zdůvodňuje
„strachem a obavou z cesty, která je několik desítek kilometrů vzdálená a cesta
se tím pro rodiče a hlavně malé dítě mohla stát rizikovou“ (podání Okresnímu
soudu v Příbrami na č.l. 1049). Dovolatel připouštěl, že po výkonu trestu bude
chtít vykonávat rodičovskou odpovědnost ke všem dětem, jinak že mu nezbývá než
(ve vztahu ke zbavení rodičovské odpovědnosti) souhlasit (podání soudu prvního
stupně ze dne 20.9.2013 na č.l. 1091), pochybení však spatřuje především u
matky „ neumí se o děti postarat, neumí vařit, neumí vlastně nic, kdyby jí
někdy svěřili děti do péče, obává se, že by to dopadlo katastroficky (vyjádření
k návrhu na rozvod manželství u dožádaného soudu v Příbrami, protokol ze dne
14.11.2013, č.l.1153) v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně otec mimo
jiné uvedl, že „matka mu sdělila, že sama děti hlídat nebude, že je nechá doma,
ať to skončí, jak to skončí“ a že „(dovolatel) byl vždy proto, jezdit na různá
vyšetření, ale její závislost a náladovost dovolatele povahově zničila“. Pozitivní vyjádření ke vztahu otce k dětem přinesl krajský státní zástupce při
jednání odvolacího soudu dne 3. 4. 2014, kdy se zabývá vztahem zbavení
rodičovské odpovědnosti a výkonu práva na styk, ale zejména uvádí, že „po
deseti letech, co se s otcem setkává, může říci, že asi děti opravdu miluje,
ale neuvědomuje si, že nemůže o všem rozhodovat sám a že řadu věcí také nezná a
nemůže o nich zodpovědně rozhodnout“. Takto zjištěné skutečnosti umožňovaly
odvolacímu soudu přijmout shora uvedený kvalifikační závěr, který ani dovolací
soud nepovažuje za excesivní. Poukazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3310/2011, pak je třeba říci, že
závěry v něm vyjádřené by favorizovaly spíše matku, která se ocitla v situaci
obdobné dovolatelčině ve věci sp. zn.
30 Cdo 3310/2011. Nicméně u matky zůstala
rodičovská odpovědnost zachována, zřejmě i s výhledem, že matka po vymanění se
z vlivu dovolatele bude činit kroky k postupné sanaci rodinného života s
nezletilými. Pochybení dovolací soud neshledává ani v nevyslechnutí nezletilého
dítěte s ohledem na jeho věk, neboť názor dítěte byl v takovém případě zjištěn
prostřednictvím jeho kolizního opatrovníka (§ 100 odst. 4 o.s.ř., § 1 z.ř.s., §
867 odst. 2 o. z.), který se zbavením rodičovské odpovědnosti otce souhlasil. Pro úplnost zbývá dodat, že zástupce dovolatele při odvolacím řízení poukazoval
na neslučitelnost zbavení rodičovské odpovědnosti s výkonem práva na styk. To
plyne nejen z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu k § 44 odst. 3 zákona o
rodině (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1376/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 82/2013), ale zejména z § 872 věta druhá o.z., podle něhož dojede-li ke zbavení
rodiče rodičovské odpovědnosti, zůstává rodiči právo osobně se stýkat s dítětem
jen v případě, že soud rozhodne o zachování tohoto práva rodiči s přihlédnutím
k zájmu dítěte. Na přezkoumávané rozhodnutí je však třeba hledět jako na
rozhodnutí, v němž soud o právu na styk podle § 872 věta druhá o.z. nerozhodl a
k této otázce se dovolací argumentace ani neupíná. Nicméně je třeba zdůraznit, že i rozhodnutí o zbavení rodičovské odpovědnosti
je rozhodnutím vydávaným s doložkou rebus sic stantibus, tzn., že změní-li se
okolnosti rozhodné pro jeho vydání, je možné o věci znovu rozhodnout. Nikoliv
nedůvodně dovolatel tuto možnost sám váže k ukončení výkonu trestu odnětí
svobody a následné resocializaci. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. nebyl naplněn. Za situace, kdy Nejvyšší soud ani neshledal, že by řízení trpělo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i
jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
k nimž přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3
větu druhou o. s. ř.), dovolání žalovaného bez nařízení jednání (srov. § 243a
odst. 1 větu první o. s. ř.) pro nedůvodnost zamítl [srov. § 243d písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 151 odst. 1
části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel, jehož dovolání
bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a ostatním účastníkům v
dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu