30 Cdo 3310/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
péče o nezletilého T. Š., zastoupeného Městským úřadem Třinec jako
opatrovníkem, syna M. Š. (dříve V.), zastoupené Mgr. Janem Svobodníkem,
advokátem se sídlem Sadová 2650/20, Moravská Ostrava-Ostrava a neuvedeného
otce, o zbavení rodičovské zodpovědnosti, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-
Místku pod sp. zn. 0 P 232/2005, o dovolání matky proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 15. února 2011, č.j. 13 Co 515/2010-237, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. února 2011, č.j. 13 Co
515/2010-237, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. července
2010, č.j. 0 P 232/2005-207, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve
Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 30. července 2010, č.j. 0 P 232/2005-207 zbavil matku
rodičovské zodpovědnosti a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění vyložil, že
matka nezletilého dlouhodobě zanedbávala, byla opakovaně v podnapilém stavu,
nezletilému se nevěnovala, ponechávala jej bez dozoru, nezajišťovala mu ani
základní péči a základní jídlo a nezletilý byl proto umístěn v Nemocnici Třebíč
a následně v dětském domově a po nařízení ústavní výchovy byl předán do péče
hostitelské rodiny. Po dobu pobytu nezletilého v dětském domově jej
navštěvovala sporadicky a přestože se matka po návratu z psychiatrické léčebny
začala o nezletilého znovu zajímat, uzavřel soud prvního stupně, že období po
která o nezletilého neprojevovala žádný zájem, byla poměrně dlouhá, což s
ohledem na nízký věk nezletilého lze považovat za zvlášť závažné zanedbání
rodičovské péče. V chování matky tak spatřoval zásadní selhání rodiče, které
bylo opakované, přičemž matka neplnila své povinnosti, ačkoliv ji v tom
nebránila objektivní překážka.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne
15.2.2011, č.j. 13 Co 515/2010-237, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a doplnil, že matka po dobu šesti let (prakticky
od narození nezletilého) svým chováním nezletilého „ohrožovala na zdraví a
životě, potažmo na dalším řádném vývoji“ a zájem o nezletilého projevila až
poté, co „jiní členové společnosti se mu rozhodli poskytnout láskyplnou péči,
kterou stran matky nikdy nepoznal“. Odvolací soud připustil, že matka po
podstoupení protialkoholní léčby v období od 13.11.2009 do 19.3.2010
abstinovala a k její pověsti nebylo zjištěno žádných negativních poznatků,
přičemž projevila zájem i o kontakt s nezletilým (který i přes hostování
nezletilého v jiné rodině proběhl), nicméně s ohledem na „zavrženíhodné a
traumatizující chování matky k nezletilému, v důsledku něhož došlo k narušení
důvěry a citové vazby nezletilého k matce, toto nevyhodnotil jako řádné plnění
si její rodičovské zodpovědnosti. Chování matky především směřovalo k jejímu
vlastnímu prospěchu, k záchraně její vlastní existence, kdy pro nezletilé dítě
v tomto ohledu neučinila nic pozitivního a vyzdvižení hodného“. Odvolací soud
zájem matky o kontakt s nezletilým neposoudil jako zásadní pro změnu rozsudku
soudu prvního stupně, když byl navíc podněcován ze strany jiných osob a nebylo
jej proto možno vyhodnotit jako ryze vlastní a osobní pohnutku matky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání matka (dále též „dovolatelka“).
namítá, že soudy obou stupňů se nesprávně vypořádali s otázkou, zda pro
zbavení rodičovské zodpovědnosti k nezletilému je rozhodný stav, který tu je
ke dni rozhodnutí o návrhu na zbavení rodičovské zodpovědnosti. Má za to, že
byla zbavena rodičovské zodpovědnosti pro důvody pro něž je sporné, zda dosáhly
takové intenzity, aby mohly vést ke zbavení rodičovské zodpovědnosti, ale které
pominuly nejpozději k lednu 2010 a zcela zjevně netrvaly v době rozhodování
soudu odvolacího, ani soudu prvního stupně. Právní názor soudů obou stupňů tak
považuje za rozporný se závěry vyjádřenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR
uveřejněném pod číslem 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na něj
navazující judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. 30 Cdo 3845/2009), či
judikatury Ústavního soudu (zejména sp.zn. II. ÚS 838/07, sp.zn. II. ÚS
485/2010), jakož i Evropského soudu pro lidská práva. Soudům obou stupňů dále
vyčítá, že – z pohledu dovolatelky účelově - prováděly jen důkazy, z nichž
mohly usuzovat na existenci důvodů pro zbavení rodičovské zodpovědnosti, a
přestože je opatrovnické řízení ovládáno zásadou vyšetřovací, nijak se
nevypořádaly s důkazy, které prokazují změnu dovolatelčina postoje k
nezletilému. Odvolací soud neprovedl opatrovníkem nezletilého navržený důkaz
znaleckým posudkem z oboru psychologie a psychiatrie ani se s neprovedením
těchto důkazů v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal. Dovolatelka uvádí, že již v
době léčení chtěla syna kontaktovat, orgán sociálně-právní ochrany jí však
odmítal sdělit adresu synova pobytu a na její dopis s žádostí o kontakt ze dne
8.1.2010 nebylo nijak reagováno. V březnu 2010 dovolatelka zjistila, že
nezletilý je na dlouhodobé návštěvě v rodině budoucích osvojitelů a v dovolání
dále podrobně rekapituluje jednotlivé žádosti o kontakt s nezletilým.
Dovolatelka doplňuje, že přestože psycholog Centra psychologické pomoci Karviná-
Fryštát se vyjádřil, že pro nezletilého je vhodná pěstounská péče za účasti
matky, zůstal Nezletilý nadále v péči hostitelů, kteří mají zájem na jeho
osvojení a odmítají kontakty nezletilého s dovolatelkou. Zbavením rodičovské
zodpovědnosti mají možnost nezletilého osvojit, když takové rozhodnutí zabrání
i možnosti obnovy rodičovské zodpovědnosti. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud
napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.]. Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b)
o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl
vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti
rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.]. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní
otázky, zda pro rozhodnutí soudu o zbavení rodičovské zodpovědnosti je
rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku. Protože uvedená právní otázka byla
odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu,
představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru,
že dovolání matky proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení
§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle § 44 odst.
3 zákona o rodině, zneužívá-li rodič svou rodičovskou
zodpovědnost nebo její výkon nebo ji závažným způsobem zanedbává, soud jej
rodičovské zodpovědnosti zbaví. Podle § 44 odst. 4 zákona o rodině, dopustil-li se rodič úmyslného trestného
činu proti svému dítěti či ke spáchání trestného činu své dítě mladší patnácti
let použil, popřípadě se dopustil trestného činu jako spolupachatel, návodce či
pomocník k trestnému činu spáchanému jeho dítětem, soud vždy posoudí, zda tu
nejsou důvody pro zahájení řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti. Zbavení rodičovské zodpovědnosti je nejtvrdším zásahem do vztahů mezi rodiči a
dětmi. K naplnění skutkové podstaty zbavení rodičovské zodpovědnosti musí být
splněna jedna ze dvou skutečností předvídaných v hypotéze ustanovení § 44 odst. 3 zákona o rodině, a to že rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon
zneužívá, anebo ji závažným způsobem zanedbává. Aby byl tento zásah odůvodněný,
nestačí ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče. Zejména v případě
zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak značný stupeň, že zbavení
rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte. Za zneužívání rodičovské zodpovědnosti je především považováno ohrožení
tělesného a duševního vývoje dětí, umožnění jim páchat trestnou činnost,
svádění k nemorálnímu způsobu života, týrání dětí apod. Za závažné zanedbávání
rodičovské zodpovědnosti se považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských
práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o
jeho výchovu a výživu, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s
nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy,
nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k
dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy apod. (srov. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005, a
stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 28. června 1989, sp. zn. Cpj 19/89,
uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1990). Doba, po
kterou jeden z rodičů rodičovskou zodpovědnost řádně nevykonával, sama o sobě
nepředstavuje rozhodující skutečnost pro zbavení rodičovské zodpovědnosti. Rozhodující je intenzita takového chování, které musí být závažné a zaviněné
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3522/2009). Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o.s.ř.). Nelze proto zbavit rodiče jejich práv k dětem z důvodů, které již pominuly a
kde došlo k podstatné změně v jejich postoji k výchově dětí (srov. stanovisko
Nejvyššího soudu ČSSR sp.zn. Cpj 41/76, ze dne 3.1.1976, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 41, ročník 1976).
Z uvedeného
vyplývá obecný korektiv pro uvedený krajní zásah do vztahu mezi rodičem a
dítětem, spočívající v tom, že takový zásah musí být současně "jediným účinným
prostředkem ochrany dítěte"; potřeba jeho provedení musí v každém konkrétním
případě, z hlediska intenzity řádného nevykonávání rodičovské zodpovědnosti
rodičem, převážit nad právem dítěte na rodinný život, zachování rodinných
svazků, na péči rodičů a osobní kontakt s nimi, nad právem znát své rodiče
(srov. Čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993
Sb., Čl. 7 odst. 1, Čl. 8 odst. 1 a Čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte
vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Jinými slovy takový zásah musí být v zájmu
dítěte, sledovat jeho blaho (srov. Čl. 3 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o právech
dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Jen takové pojetí podmínek zbavení
rodičovské zodpovědnosti dle ustanovení § 44 odst. 3 zákona o rodině odpovídá
jeho ústavně konformnímu výkladu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28.6.2011, sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 6, ročník 2012). V stanovisku k rozhodování soudů ve věcech nařizování ústavní výchovy z důvodů
materiálních nedostatků rodiny, zvláště pak jejich špatných bytových poměrů ze
dne 8. 12. 2010, sp.zn. Cpjn 202/2010, uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011 Nejvyšší soud uvedl, že pro rodiče a dítě je
možnost být spolu základním prvkem rodinného života. Opatření, která jim v tom
brání, představují zásah do práva na rodinný život (srov. čl. 32 odst. 4
Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod. Takový zásah ze strany státu (soudu) je možný, jen
je-li nezbytný a v souladu se zákonem; nezbytnost znamená, že zásah je založen
na naléhavé společenské potřebě, která je zejména přiměřená sledovanému
legitimnímu cíli, kterým je ochrana zájmu dětí (srov. např. rozsudky Evropského
soudu pro lidská práva –dále jen „ESLP“ ze dne 26. 10. 2006 ve věci Wallová a
Walla proti České republice, stížnost č. 23848/04, nebo ze dne 21. 6. 2007 ve
věci Havelka a ostatní proti České republice, stížnost č. 23499/06). Pojem
„nezbytnosti“ znamená zásah založený na naléhavé společenské potřebě, která je
zejména přiměřená sledovanému legitimnímu cíli (viz například Couillard Maugery
proti Francii, stížnost č. 64796/01). Primární úvahou soudu mělo být, zda v přezkoumávané věci byly mezi matkou a
dítětem vytvořeny takové vazby, z nichž by bylo možno usuzovat na trvání
rodinného života, jakkoliv takové vazby byly narušeny chováním matky. Ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně lze na vytvoření takových vazeb
usuzovat a to i v období, kdy již nezletilý byl (od 5.6.2009) v péči třetích
osob. Bylo pak na místě zvážit, zda v této situaci zbavení rodičovské
zodpovědnosti skutečně přestavovalo jediný účinný prostředek ochrany dítěte.
Jakmile je prokázána existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci v
zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření
za účelem sloučení rodiče s dítětem (rozsudek ESLP ze dne 26.2.2002 ve věci
Kutzner proti Německu, stížnost č. 46544/99, § 61). Jinými slovy je soud v době
rozhodování povinen zvážit intenzitu zneužívání či zanedbávání rodičovské
zodpovědnosti a to s ohledem na všechny skutečnosti, které v řízení ovládaném
vyšetřovací zásadou vyjdou najevo. Jestliže odvolací soud nepřipustil, že změna
postoje matky ke svému životu a k nezletilému – na kterou lze v době
rozhodování soudu spolehlivě usuzovat - může převážit nad důsledky jejího
chovaní v minulosti, pak je takový názor v přímém rozporu se shora uvedenou
judikaturou Nejvyššího soudu. Poukaz dovolatelky na nesprávné právní posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.) je tak důvodný. Naplněn je rovněž důvod uvedený v § 241a odst. 3 o.s.ř., že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování,
jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá § 132, protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z
§ 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v
podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro
posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 4.1.2001, sp.zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu Čr, Svazek 1, pod č. C 8). Odvolací soud odpovídajícím způsobem
nehodnotil skutečnost, že v době jeho rozhodování již pominuly důvody pro než
byla nařízena ústavní výchova nezletilého (požívání alkoholu matkou, nevyřešená
bytové podmínky pro převzetí nezletilého), když takový závěr plynoucí z
doplněného dokazování před odvolacím soudem nebyl v řízení zpochybněn. Nezjišťoval rovněž důvody, pro něž měl být matce odmítán styk s nezletilým v
době, kdy dosud nebyla zbavena rodičovské zodpovědnosti a nehodnotil rovněž
zjištění, že matka má oproti minulé době trvalý příjem ze závislé činnosti. Právě tyto skutečnosti jsou způsobilé ukázat na změnu postoje matky k plnění
její rodičovské zodpovědnosti. O tom, že tyto skutečnosti, opravňující soud
přistoupit i k jinému než opatrovníkem původně navrhovanému řešení vyšly v
řízení najevo, svědčí i sdělení psychologa Centra psychologické pomoci, p.o.,
PhDr. J. M. ze dne 29.6.2010 v němž navrhla, aby nezletilý byl svěřen do
pěstounské péče s účastí biologické matky tak, aby byl zohledněn zájem jak
matky, tak i nezletilého.
S touto úvahou se nevyhnutelně pojí další zásadní výtka odvolacímu
soudu a to, že se žádným způsobem nevypořádal s právem dítěte být slyšeno,
zaručeným čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Tato výtka je o to vážnější, že tato
povinnost pro české soudy plyne nejen z článku 12 Úmluvy o právech dítěte
(vtělené do ustanovení § 100 odst. 4 o.s.ř.), ale rovněž z Evropské úmluvy o
výkonu práv dětí přijaté ve Štrasburku dne 25.1.1996 (sdělení Ministerstva
zahraničních věcí č. 54/2001 Sb. m.s.), kdy při ratifikaci této úmluvy Česká
republika podle článku 1 odst. 4 prohlásila, že tuto úmluvu použije na řízení o
osvojení, řízení o svěření dítěte do pěstounské péče a řízení o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti, jakož i na všechna další řízení ve věcech
rodinných, jež se dotýkají práv dítěte. Zatímco soud prvního stupně (snad)
pominul názor nezletilého v návaznosti na výsledky psychologického posouzení ze
dne 11.9.2008 provedeného Mgr. M. Š. z Pedagogicko-psychologické poradny ve
Frýdku Místku (v němž uvedla, že vlastní věrohodné stanovisko není schopen
nezletilý zatím vyjádřit jednak z důvodu nízké informovanosti, důsledků
dosavadní nízké podnětnosti, absence zkušeností nutných pro srovnání i vlivem
opožděného řečového vývoje), nemusel takový důvod trvat v době rozhodování
soudu prvního stupně (30.7.2010) a již vůbec nemohl trvat v době rozhodování
soudu odvolacího (15.2.2011). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 6.8.2009, sp. zn. 30 Cdo 1721/2009 vyložil,
že jakkoliv nemůže být žádných pochyb o tom, že dítě má právo být slyšeno v
každém řízení, které se ho dotýká (srov. čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte
publikované pod č. 104/1991 Sb. a § 31 odst. 3 zák. o rod.), neznamená to
ještě, že dítě musí být bezpodmínečně v každém takovém řízení slyšeno, zejména
v procesní situaci, kdy již pro absenci jiných právně významných skutečností by
takový postup či další dokazování bylo zjevně nadbytečné a neúčelné. Tak tomu
může být např. v procesní situaci, kdy soud dospěje k závěru, že v jím
posuzované věci podmínky pro zbavení rodičovské zodpovědnosti rodiče k
nezletilému dítěti nejsou osvědčeny. Ovšem v opačné procesní situaci povaha
většinou vyžaduje znát u dítěte, které je již schopno s ohledem na stupeň svého
vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících,
jeho vlastní názor k předmětné věci. Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy nutno hodnotit jako nesprávný (§
243b odst. 2 o. s. ř.); Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) jej
proto zrušil, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.). Protože
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud v uvedeném rozsahu zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. (243b odst. 2, 3 o. s. ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. března 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu