30 Cdo 4366/2011

30 Cdo 4366/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v právní

věci péče o nezletilou J. D., zastoupenou Městským úřadem v Orlové, dcery J. D.

a A. D., zastoupeného JUDr. Petrem Kocurem, advokátem se sídlem Orlová-Lutyně,

Osvobození č. 829, za účasti Okresního státního zastupitelství v Karviné –

pobočka v Havířově, o zbavení otce rodičovské zodpovědnosti, vedené u Okresního

soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 100 P 574/2008, o dovolání

otce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.6.2011, č.j. 13 Co

186/2011-161, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.6.2011, č.j. 13 Co

186/2011-161, a rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne

4.3.2011, č.j. 100 P 574/2008-134, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v

Karviné – pobočka v Havířově k dalšímu řízení.

Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále jen „soud prvního

stupně“) rozsudkem ze dne 4.3.2011, č.j. 100 P 574/2008-134, zamítl návrh

Okresního státního zastupitelství v Karviné – pobočka v Havířově na zbavení

otce rodičovské zodpovědnosti k nezletilé J. a rozhodl o nákladech řízení. Soud

prvního stupně v odůvodnění zamítavého výroku uvedl, že otec byl ve vztahu k

nezletilé J. rozsudkem okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne

10.2.2009, č.j. 105 T 158/2009-359, uznán vinným ze spáchání trestného činu

týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1 , odst. 2 písm. b) trestního zákona a

odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců s podmíněným

odložením trestu na zkušební dobu čtyř let, přičemž nad obžalovaným (otcem) byl

vysloven dohled, v jehož rámci by ve spolupráci s Probační a mediační službou

ČR vyhledal odbornou psychologickou pomoc. Soud prvního stupně vyšel ze

zjištění, že uvedeného trestného činu se otec dopustil tím, že „v přesně

nezjištěné době, nejméně však od listopadu 2006 do 13. 10. 2008 v místě svého

bydliště nejprve v O. a poté v D. jinde nepřiměřeně opakovaně fyzicky trestal

svou nezl. dceru J., tak, že ji silně bil, zejména rukama po celém těle, čímž

jí způsoboval podlitiny, šrámy a odřeniny, tahal ji za vlasy, podrážel nohy,

přitom ji vulgárně nadával, na to se nezletilá v průběhu incidentu pomočovala,

nechával jí nosit těžké věci, nedohlížel na její řádnou hygienu a příjem

stravy, dále v průběhu společné dovolené, kterou trávili od 19. 6. 2007 do 30. 6. 2007 v Č. v Bulharsku, jí opakovaně vyčítal, že neustále pláče, že se

pomočuje, za což ji trestal údery otevřenou dlaní do obličeje a taháním za

vlasy, vulgárně jí nadával, za trest ji nechával zavřenou v nočních hodinách na

balkoně či v koupelně, nezajišťoval ji přes upozornění ostatních účastníků

zájezdu jídlo a tekutiny v dostatečném množství při pobytu na přímém slunci na

pláži, přičemž v průběhu dovolené musela nezletilá v jednom případě vyhledat

lékařské ošetření, přitom si byl vědom, že nezletilá prodělala lehkou mozkovou

obrnu, v důsledku čehož u ní došlo k rozvoji poruchy pozornosti a aktivity,

načež jeho jednání vyvrcholilo v září a počátkem října 2008, kdy třídní

učitelka nezletilé pozorovala na jejím těle četné podlitiny a dne 13.10.2008

vyhledala s nezletilou lékařské ošetření, po němž byla nezletilá krátce

hospitalizována v NsP H. a posléze umístěna v dětském domově, přičemž v

důsledku jeho jednání došlo u nezletilé k oploštění emotivity, což povede k

tomu, že nezletilá nebude schopna vytvářet pevné citové vazby k osobám blízkým,

přitom jen díky emoční deprivaci u ní plně nedošlo k rozvinutí syndromu

zanedbávaného, týraného a zneužívaného dítěte (CAN)“. Nad výchovou nezletilé J. a její mladší sestry L. byla nařízena ústavní výchova (rozsudkem Okresního

soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 13.2.2009), kterému předcházelo

předběžné opatření téhož soudu ze dne 16.10.2008 o předání nezletilých do

Dětského domova a Školní jídelny p.o., v B.

Soud prvního stupně uzavřel, že

otec plní podmínky stanovené rozhodnutím trestního soudu, dochází pravidelně na

konzultace v rámci dohledu, poskytuje potřebnou součinnost, navázal spolupráci

s psychologem a lze očekávat, že další psychoterapeutická spolupráce zásadním

způsobem přispěje k resocializaci otce, která však dosud není ukončena. Pro

soud prvního stupně zůstalo otázkou, zda vztahy mezi rodiči jsou skutečně tak

harmonické, jak jimi bylo tvrzeno, na druhou stranu otec si řádně plní své

pracovní povinnosti, dalšího trestního se jednání nedopustil a o děti projevuje

opravdový zájem. Soud prvního stupně zohlednil, že „nezletilé k otci vyjadřují

dobrý vztah a že v případě zbavení otce rodičovské zodpovědnosti k nezletilé

J., kdy matka hodnotí vztah s otcem jako souladný, by došlo k zpřetrhání vazeb

mezi rodiči a nezletilou L., což by nebylo v zájmu dětí, vycházel-li soud

prvního stupně z předpokladu, že výchovný trest splní svůj účel“. Pro zrušení

ústavní výchovy považoval soud prvního stupně za nezbytné, aby otec více než

dosud respektoval pokyny a doporučení pracovníků dětského domova, změnil vztah

k matce a nenarušoval její výchovnou autoritu, nadále docházel na

psychoterapeutické konzultace tak, aby v budoucnu nebyly žádné pochybnosti o

tom, že otec je chopen zvládnout svou vlastní vnitřní agresi. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně

změnil tak, že otce zbavil rodičovské zodpovědnosti k nezletilé a rozhodl o

nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových

zjištění soudu prvního stupně a jakkoliv vyjádřil pochopení pro úvahy soudu

prvního stupně o specifických okolnostech věci a důsledcích, které v případě

vyhovění návrhu nastanou, dospěl k jednoznačnému závěru o nutnosti zbavení otce

rodičovské zodpovědnosti k nezletilé, neboť otec se dlouhodobě dopouštěl vůči

nezletilé závažné úmyslné trestné činnosti, kterou nemůže odčinit současný

prezentovaný zájem o dítě, byť by byl opravdový. Odvolací soud připustil, že

otec plní povinnost uloženou mu rozhodnutím vydaným v trestním řízení a sice

vyhledat odbornou psychologickou pomoc. Podotknul však, že kdyby tak otec

nečinil, vystavil by se možnosti přeměny podmíněného trestu odnětí svobody na

nepodmíněný. Ani s odstupem času od rozhodnutí soudu v trestní věci a po účasti

na psychoterapeutických konzultacích nedošlo „k žádnému posunu v nazírání otce

na trestnou činnost, které se vůči nezletilé dopustil“. Odvolací soud uzavřel,

že otec závažnost svého protiprávního jednání vůči nezletilé vůbec neuvědomuje,

naopak celou situaci zlehčuje, když i v odvolacím řízení ji označoval za

„nedopatření“, jako neúmyslnou chybu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání otec (dále též „dovolatel“). Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním

názoru, přičemž tento závěr pojí s tím, že řádně spolupracuje s Probační a

mediační službou a psychologem Slezské diakonie v H., přičemž terapii hodnotí

velmi pozitivně. Trestní řízení bylo pro dovolatele velkým ponaučením a všechny

podmínky stanovené v rozsudku trestního soudu si plní řádně, podle svého

nejlepšího svědomí. Plně si uvědomuje své pochybení při dřívější výchově

nezletilé J. a je zcela přesvědčen, že tyto výchovné chyby se již v budoucnu

nikdy nebudou opakovat. Nesouhlasí s tím, že by jeho návštěvy v dětském domově

byly ke škodě nezletilých J. a L., děti navštěvují s matkou pravidelně každých

14 dní a je jim velmi líto, že nemohou být s nimi doma. Poukazuje na to, že v

minulosti jezdili s dětmi k moři a že letos tak budou muset s manželkou učinit

sami i když věřili, že děti se jim podaří dostat do péče ještě před termínem

dovolené. Nesouhlasí s tím, že způsob jeho života se nezměnil, popírá, že by

hádky s matkou nezletilých byly na denním pořádku, že je u nich slyšet křik,

bití a pláč a soužití s matkou hodnotí jako souladné. Nesouhlasí rovněž s tím,

že by své chování nadále zkresloval či bagatelizoval. Odkazuje přitom na

aktuální zprávy o průběhu dohledu a zprávu Slezské diakonie o tom, že jeho

„převýchova“ zdárně pokračuje. Obě dcery má upřímně rád, chce se o ně do

budoucna starat, pečovat o ně, řádně je spolu s manželkou vychovat a připravit

na život v dospělosti. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího

soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního

řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Dovolání

proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou

(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a je

přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Po přezkoumání rozsudku

odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání

(§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání

je opodstatněné. Podle § 44 odst. 3 zákona o rodině, zneužívá-li rodič svou rodičovskou

zodpovědnost nebo její výkon nebo ji závažným způsobem zanedbává, soud jej

rodičovské zodpovědnosti zbaví. Podle § 44 odst. 4 zákona o rodině, dopustil-li se rodič úmyslného trestného

činu proti svému dítěti či ke spáchání trestného činu své dítě mladší patnácti

let použil, popřípadě se dopustil trestného činu jako spolupachatel, návodce či

pomocník k trestnému činu spáchanému jeho dítětem, soud vždy posoudí, zda tu

nejsou důvody pro zahájení řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti. Zbavení rodičovské zodpovědnosti představuje nejtvrdší zásah do vztahů mezi

rodiči a dětmi. K naplnění skutkové podstaty zbavení rodičovské zodpovědnosti

musí být splněna jedna ze dvou skutečností předvídaných v hypotéze ustanovení §

44 odst.

3 zákona o rodině, a to že rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo

její výkon zneužívá, anebo ji závažným způsobem zanedbává. Aby byl tento zásah

odůvodněný, nestačí ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče. Zejména

v případě zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak značný stupeň,

že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany

dítěte. Za zneužívání rodičovské zodpovědnosti je především považováno ohrožení

tělesného a duševního vývoje dětí, umožnění jim páchat trestnou činnost,

svádění k nemorálnímu způsobu života, týrání dětí apod. Za závažné zanedbávání

rodičovské zodpovědnosti se považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských

práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o

jeho výchovu a výživu, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s

nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy,

nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k

dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy apod. (srov. odůvodnění

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005, a

stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 28. června 1989, sp. zn. Cpj 19/89,

uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1990). Doba, po

kterou jeden z rodičů rodičovskou zodpovědnost řádně nevykonával, sama o sobě

nepředstavuje rozhodující skutečnost pro zbavení rodičovské zodpovědnosti. Rozhodující je intenzita takového chování, které musí být závažné a zaviněné

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3522/2009). Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o.s.ř.). Nelze proto zbavit rodiče jejich práv k dětem z důvodů, které již pominuly a

kde došlo k podstatné změně v jejich postoji k výchově dětí (srov. stanovisko

Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Cpj 41/76, ze dne 3.1.1976, uveřejněné ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 41, ročník 1976). Z uvedeného

vyplývá obecný korektiv pro uvedený krajní zásah do vztahu mezi rodičem a

dítětem, spočívající v tom, že takový zásah musí být současně „jediným účinným

prostředkem ochrany dítěte“; potřeba jeho provedení musí v každém konkrétním

případě, z hlediska intenzity řádného nevykonávání rodičovské zodpovědnosti

rodičem, převážit nad právem dítěte na rodinný život, zachování rodinných

svazků, na péči rodičů a osobní kontakt s nimi, nad právem znát své rodiče

(srov. Čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993

Sb., Čl. 7 odst. 1, Čl. 8 odst. 1 a Čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte

vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Jinými slovy takový zásah musí být v zájmu

dítěte, sledovat jeho blaho (srov. Čl. 3 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o právech

dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Jen takové pojetí podmínek zbavení

rodičovské zodpovědnosti dle ustanovení § 44 odst. 3 zákona o rodině odpovídá

jeho ústavně konformnímu výkladu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

28.6.2011, sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek č. 6, ročník 2012).

Ve stanovisku k rozhodování soudů ve věcech nařizování ústavní výchovy z důvodů

materiálních nedostatků rodiny, zvláště pak jejich špatných bytových poměrů ze

dne 8. 12. 2010, sp. zn. Cpjn 202/2010, uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011, Nejvyšší soud uvedl, že pro rodiče

a dítě je možnost být spolu základním prvkem rodinného života. Opatření, která

jim v tom brání, představují zásah do práva na rodinný život (srov. čl. 32

odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod. Takový zásah ze strany státu (soudu) je

možný, jen je-li nezbytný a v souladu se zákonem; nezbytnost znamená, že zásah

je založen na naléhavé společenské potřebě, která je zejména přiměřená

sledovanému legitimnímu cíli, kterým je ochrana zájmu dětí (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva – dále jen „ESLP“ ze dne 26. 10. 2006 ve věci Wallová a Walla proti České republice, stížnost č.23848/04, nebo

ze dne 21. 6. 2007 ve věci Havelka a ostatní proti České republice, stížnost č. 23499/06). Pojem „nezbytnosti“ znamená zásah založený na naléhavé společenské

potřebě, která je zejména přiměřená sledovanému legitimnímu cíli (viz například

Couillard Maugery proti Francii, stížnost č. 64796/01). Jakmile je prokázána

existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci v zásadě jednat tak, aby

se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení

rodiče s dítětem (rozsudek ESLP ze dne 26.2.2002 ve věci Kutzner proti Německu,

stížnost č. 46544/99, § 61). Soud je při rozhodování povinen zvážit intenzitu zneužívání či zanedbávání

rodičovské zodpovědnosti a to s ohledem na všechny skutečnosti, které v řízení

ovládaném vyšetřovací zásadou vyjdou najevo. Zbavení rodičovské zodpovědnosti

je především ochranným institutem dítěte pramenícím z toho, že nositel

rodičovské zodpovědnosti mimo jiné vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující

zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj [§ 31

odst. 1 písm. a) zákona o rodině]. Změna postoje rodiče ke svému životu a k

nezletilému – na kterou lze v době rozhodování soudu spolehlivě usuzovat - může

převážit nad důsledky jeho chování v minulosti. Je však třeba pečlivě vážit,

jak se negativní postoje opravňující soud zbavit dotčeného rodiče jeho

rodičovské zodpovědnosti promítají do jeho současných postojů, jinými slovy v

jaké míře minulost utváří přítomnost takového rodiče. Z tohoto pohledu názor

odvolacího soudu, že jednou projevené a postižené jednání otce již nemůže být

zhojeno, samo o sobě neodpovídá závěrům, které se podávají zejména ze

stanoviska Nejvyššího soudu ČSSR sp.zn. Cpj 41/76, ze dne 3.1.1976, uveřejněném

ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 41, ročník 1976). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zbavení otce rodičovské zodpovědnosti

není nezbytné, připustil však, že tento závěr je podmíněn pokračující

spoluprací otce s psychologem tak, aby účel trestu mohl mít naplněn.

Nehodnotí

však zprávu o plnění dohledu Probační a mediační služby ČR ze dne 6.12.2010, z

níž vyplynulo, že otec své jednání zkresluje a bagatelizuje, v terapii je proto

nutné pokračovat a není vyloučeno, že by otec své závadové jednání opakoval. Není-li možné i přes dosažený pokrok (limitovaný zčásti osobností otce a

rodinnou anamnézou) vyloučit recidivu jednání otce, nelze podle názoru

dovolacího soudu ani uzavřít, že navrácením dětí do jejich původního prostředí

by byla zajištěna ochrana dítěte. Závěr Probační a mediační služby ČR, s

přihlédnutím k vysoké závažnosti jednání otce, by tak indikoval správnost

řešení přijatého odvolacím soudem, to ovšem za předpokladu, že soudy

kvalifikovaným způsobem rovněž přihlédly k názoru dítěte a že ochrana dítěte

nemůže být zajištěna jiným výchovným opatřením, například stanovením dohledu

nad nezletilou. Toto zjištění však dovolací soud v odůvodnění odvolacího soudu

postrádá, ačkoliv nic nenasvědčuje tomu, že s ohledem na věk a rozumovou

vyspělost nezletilé J. by od zjištění jejího názoru mohl upustit. Uvádí-li soud

prvního stupně, že „nezletilé k otci vyjadřují dobrý vztah“, pak tento závěr

soud prvního stupně čerpá toliko z vyjádření otce. Zjištění názoru dítěte pro české soudy plyne nejen z článku 12 Úmluvy o právech

dítěte (vtělené do ustanovení § 100 odst. 4 o.s.ř.), ale rovněž z Evropské

úmluvy o výkonu práv dětí přijaté ve Štrasburku dne 25.1.1996 (sdělení

Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb. m.s.), kdy při ratifikaci této

úmluvy Česká republika podle článku 1 odst. 4 prohlásila, že tuto úmluvu

použije na řízení o osvojení, řízení o svěření dítěte do pěstounské péče a

řízení o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti, jakož i na všechna

další řízení ve věcech rodinných, jež se dotýkají práv dítěte. Nejvyšší soud

již v rozsudku ze dne 6.8.2009, sp. zn. 30 Cdo 1721/2009, vyložil, že jakkoliv

nemůže být žádných pochyb o tom, že dítě má právo být slyšeno v každém řízení,

které se ho dotýká (srov. čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte publikované

pod č. 104/1991 Sb. a § 31 odst. 3 zák. o rod.), neznamená to ještě, že dítě

musí být bezpodmínečně v každém takovém řízení slyšeno, zejména v procesní

situaci, kdy již pro absenci jiných právně významných skutečností by takový

postup či další dokazování bylo zjevně nadbytečné a neúčelné. Tak tomu může být

např. v procesní situaci, kdy soud dospěje k závěru, že v jím posuzované věci

podmínky pro zbavení rodičovské zodpovědnosti rodiče k nezletilému dítěti

nejsou osvědčeny. Ovšem v opačné procesní situaci povaha většinou vyžaduje znát

u dítěte, které je již schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si

vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, jeho vlastní názor

k předmětné věci. Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy nutno hodnotit jako nesprávný (§

243b odst. 2 o. s. ř.); Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) jej

proto zrušil, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).

Protože

důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na

rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud v uvedeném rozsahu zrušil i toto

rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. (243b odst. 2, 3 o. s. ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu

(§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O

náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu