24 Cdo 697/2023-414
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Romana Fialy ve
věci nezletilého AAAAA (pseudonym), narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného
opatrovníkem Statutárním městem Brno, se sídlem magistrátu v Brně, Dominikánská
č. 264/2, syna matky L. N., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Olgou
Lepkovou, advokátkou se sídlem ve Křetíně, Vranová č. 101, a otce P. K.,
narozeného dne XY, bytem v XY, za účasti navrhovatele města Blansko, se sídlem
městského úřadu v Blansku, nám. Svobody č. 32/3, Krajského státního
zastupitelství v Brně, se sídlem v Brně, Mozartova č. 18/3, a pěstounky D. Z.,
narozené dne XY, bytem v XY, o pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti
matky, o omezení rodičovské odpovědnosti otce, a o úpravu styku matky s
nezletilým, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 0 Nc 3502/2020, o
dovolání matky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. srpna 2022 č.j.
16 Co 137/2022-346, takto:
Rozsudek krajského soudu se (s výjimkou výroku II. a části výroku I., v nichž
bylo rozhodnuto o přímém a nepřímém styku matky s nezletilým) zrušuje a věc se
v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Navrhovatel (město Blansko) se návrhy podanými u soudu prvního stupně dne
4.11.2020 a 19.11.2021 domáhal pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti matky
a omezení rodičovské odpovědnosti otce ve vztahu k nezletilému AAAAA. Návrh ve
vztahu k matce odůvodnil tím, že nezletilý, který se narodil mimo manželství,
trpí vývojovou dysfázií a poruchou pozornosti s hyperaktivitou (ADHD), jsou u
něj přítomny autistické rysy; současně bylo dětskými lékaři P. a K. konstatováno podezření na Münchhausenův syndrom by proxy ze strany matky
(syndrom CAN). Dne 5.8.2016 byl nezletilý se souhlasem matky (z důvodu její
hospitalizace na Krizovém centru Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Brno
– Bohunice) přijat do Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc – Fondu
ohrožených dětí Klokánek Brno, kde byl až do října 2017, poté byl předán do
osobní péče D. Z. a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27.6.2018 č.j. 125
P 10/2017-314 byl jmenované svěřen do pěstounské péče. V pěstounské péči se
zdravotní stav nezletilého stabilizoval, vyvíjí se přiměřeně věku, spolupráce s
pěstounkou je hodnocena velmi dobře. Po pravidelných návštěvách matky je však
nezletilý neklidný a arogantní, odmítá spolupracovat a převládá agrese k
ostatním dětem i paní učitelce na základní škole. Od ledna 2018 s nezletilým
pracuje psycholožka V. z důvodu psychosomatických obtíží vázaných právě
reaktivně na přípravnou fázi před kontaktem s matkou a následně protrahované
obtíže v souvislosti s realizovaným kontaktem. Zpočátku byla frekvence styků
nezletilého s matkou 1x týdně, postupně se kontakty rozvolňovaly do frekvence
1x měsíčně, poté 1x za dva měsíce v rozsahu cca 90 minut a nakonec dne 8.9.2020
bylo s matkou dohodnuto rozvolnění kontaktů na frekvenci 1x za půl roku v
návaznosti na přetrvávající negativní reakce nezletilého na styk. Navržený
zásah do rodičovské odpovědnosti matky je podle názoru navrhovatele odůvodněn
též tím, že s matkou probíhá velmi náročná komunikace, kdy matka se často na
jednání dostavuje v doprovodu pracovníků různých neziskových organizací,
získané informace detailně rozebírá, požaduje explicitní vysvětlení
jednotlivých aspektů setkávání se synem včetně předvídání možných budoucích
reakcí. Je zřejmé, že matka se tímto způsobem snaží získat a udržet ucelený
přehled o situaci svého syna, získané informace však není schopna dostatečné
integrovat a následně je vhodnou formou realizovat ve prospěch dítěte. Návrh ve
vztahu k otci navrhovatel odůvodnil tím, že otec s nezletilým nikdy nevedl
společnou domácnost, nikdy o svého syna nepečoval, nezletilý otce nezná, a otec
souhlasí s tím, aby mu byla jeho rodičovská odpovědnost „odebrána“. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 14.4.2022 č.j. 0 Nc 3502/2020-265
pozastavil matce výkon rodičovské odpovědnosti k nezletilému AAAAA (výrok I.) s
tím, že matka je oprávněna se s nezletilým stýkat vždy 1x za 3 měsíce, a to
vždy v prvním týdnu ledna, dubna, července a října daného roku „při osobním
setkání za účasti pěstounky D. Z. a pověřené pracovnice OSPOD Blansko“ (výrok
II odst. 1), a dále je matka oprávněna „realizovat styk s nezl.
písemnou formou
zasílanou maximálně 2x do měsíce na adresu pěstounky“ (výrok II. odst. 2);
současně zamítl návrh na omezení rodičovské odpovědnosti otce (výrok III.) a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.)
a že České republice – Okresnímu soudu v Blansku se právo na náhradu nákladů
řízení nepřiznává (výrok V.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že
matka (jak se podává ze znaleckých posudků MUDr. Mezníka ze dne 27.12.2017 a
27.1.2022 a výslechu znalce) trpí smíšenou poruchou osobnosti, s trvalými
projevy maladaptivního chování, hluboce zakotvenou ve struktuře osobnosti. V
psychickém obraze matky jsou přítomny symptomy, které jsou do jisté míry
kontraindikovány pro výchovu a péči o děti; především je to absence motivace
péče o syna, pravděpodobně v důsledku „nenastartování mateřských instinktů a
reflexů“. V konkrétním chování matky to vede k projevům, které lze označit jako
„hru na maminku“, aniž by skutečně zvnitřnila a prožila mateřskou roli. Tato
porucha není medicínsky či psychologicky zvládnutelná (nejde léčit, medikace by
tedy byla nadbytečná); psychoterapie pomáhá matce udržet jakousi úroveň její
sociální adaptace, nevede však k změně její psychické struktury či posílení
jejích výchovných kompetencí. Jde o stav, který je možné označit jako trvalý a
fixovaný. Podle názoru znalce se pobyt AAAAA v pěstounské rodině pozitivně
projevil v jeho psychickém obraze, symptomy spadající do tzv. syndromu CAN jsou
již malé intenzity a z velké části jsou vytěsněny. Zůstaly nicméně uloženy v
jeho nevědomí a ovlivňují jeho vztah k matce; nelze mít za jednoznačné
prokázané, že by interakce mezi AAAAA a jeho matkou negativně ovlivňovaly jeho
psychický stav, vztah nezletilého k matce však zůstává nadále zhruba stejný,
při setkání je odtažitý, citově chladný. Vycházeje z uvedeného soud prvního
stupně především akcentoval, že „od vydání rozhodnutí o svěření nezletilého do
pěstounské péče (tj. po dobu 4 let) se nezměnilo ničeho, a to jak po stránce
sociálního zakotvení či výchovného zázemí na straně matky, tak v otázce
psychického stavu matky“, přičemž „žádné zásadní změny nelze očekávat“. Matce
sice „nelze upřít nepochybnou snahu, z průběhu celého řízení je evidentní její
aktivní zapojování se, vyhledávání odborné pomoci lékařů, úřadů či neziskových
organizaci, avšak ani to nemůže překonat základní psychický hendikep matky“,
pro který matka není způsobilá „vykonávat rodičovskou odpovědnost ve smyslu
ust. § 858 o.z., tedy nejen vykonávat bezprostřední péči o nezl. AAAAA ve
smyslu jej živit, poskytovat mu ubytování a starat se o jeho základní potřeby,
ale též pečovat o jeho zdraví, o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj,
ochraňovat jej, zajišťovat jeho výchovu, etc.“.
Matka sice deklaruje, že
převzetí dítěte do své péče by zvažovala, „jen pokud by se stalo něco
pěstounům“ nebo „pokud by se vdala“, avšak kdyby změnila názor, „má soud
jednoznačně za to, že přenesení faktického výkonu rodičovské odpovědnosti zpět
z pěstounky na matku by nebylo a není v zájmu nezletilého“, stejně tak jako
zapojování matky do spolurozhodování o dalších, shora předestřených důležitých
aspektech života dítěte. Protože soud nemůže spoléhat pouze na předpokládanou
racionální autokontrolu ze strany matky a její dosud převážně projevovaný
sebekritický přístup ve vztahu k nezletilému, nelze podle jeho názoru „přijmout
jiné, méně invazivní a zároveň účinné opatření pro ochranu nezletilého“, než je
navrhované pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti matky podle ustanovení §
869 o.z., neboť matce ve výkonu její rodičovské odpovědnosti brání její
zdravotní stav, resp. její psychické predispozice (tj. objektivní okolnosti),
přičemž soud tak „rozhodl i přesto, že matčin stav je dle výsledku dokazování
trvalý a nejde o přechodnou či krátkodobou záležitost, jak předpokládá
komentářová literatura (nikoliv však zákon)“. Při rozhodování o možnosti styku
matky s nezletilým vzal soud prvního stupně v úvahu, že nezletilý AAAAA po
stycích s matkou mívá somatické problémy, bývá agresivní, vulgární, nemůže se
zklidnit a soustředit na práci, dostává se do afektivních stavů. Přesto však
považoval za vhodné, aby byly zachovány v jisté pravidelnosti styky nezletilého
s matkou tak, „aby na jedné straně nebyly pro nezletilého nepřiměřeně
zatěžující, zároveň však, aby umožnily zachování a případně i rozvíjení jeho
vztahu s biologickou matkou“. Podle jeho názoru „při citlivém přístupu ze
strany matky (zohlednění pravidel a přání nezletilého) i pěstounky (pečlivá
příprava na setkání ve smyslu pozitivní motivace, spoluplánování kontaktů s
nezletilým, zároveň však nezdůrazňování a nepřikládání statusu výjimečnosti
těmto setkáním) budou styky ve frekvenci 4x ročně jistou rutinou v pozitivním
slova smyslu, která bude dobrou přípravou pro období AAAAA dospívání a jeho
dospělé vyrovnání se s osobní zátěží z minulosti“. Soud prvního stupně přitom
matce umožnil též písemný styk s nezletilým, přičemž zdůraznil nezbytnost
pečlivého vážení vhodné formy i obsahu zasílaných písemností. Ve vztahu k otci
pak dospěl k závěru, že ačkoli se otec se synem nezná, nemá s ním od narození
žádný kontakt a nezletilý o seznámení s ním nestojí, přesto nejsou naplněny
podmínky pro jeho zbavení (omezení) rodičovské odpovědnosti, neboť laxní
přístup otce k nezletilému „není natolik závažný způsob zanedbávání rodičovské
odpovědnosti“, a zároveň soud „neshledal žádný zájem dítěte na omezení
rodičovské odpovědnosti otce“. K odvolání matky, pěstounky a navrhovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
10.8.2022 č.j. 16 Co 137/2022-346 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, s
výjimkou výroku II. odst. 1, ve kterém tento rozsudek změnil „jen“ tak, že
„osobní styk matky s nezl.
AAAAA proběhne za účasti pěstounky a klíčové
pracovnice doprovázející organizace, jinak jej (v této části) potvrdil“;
současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení a že České republice – Okresnímu soudu v Blansku se nepřiznává právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým
zjištěními soudu prvního stupně i jeho právními závěry, pouze považoval z
praktických důvodů za nutné uvést ve výroku II. v odstavci prvním obecné určení
doprovázející organizace slovy: „klíčová pracovnice doprovázející organizace“,
neboť je skutečností, že může dojít a dochází (jak ostatně i v tomto případě)
ke změnám v subjektu doprovázející organizace. Odvolací námitky matky odmítl s
odůvodněním, že zdravotní stav matky je neměnný (smíšená porucha osobnosti),
nelze očekávat zásadní změny, matka za pomoci odborníků jen udržuje přijatelnou
úroveň sociální adaptace, ovšem beze změny její psychické struktury či posílení
její výchovné kompetence. Rovněž odvolací soud oceňuje, že „matka vědoma si
svého zdravotního stavu, zajistila nezletilému AAAAA podnětné a rodinné
výchovné prostředí, kde je spokojen, prospívá a je o něj řádné pečováno“. Matka
přitom – jak zdůraznil – nebyla své rodičovské odpovědnosti zbavena, pouze z
objektivních důvodů (pro její duševní stav) jí byla rodičovská odpovědnost
pozastavena; nejde tedy o sankční omezení rodičovské odpovědnosti. Uvedený
zásah do rodičovské odpovědnosti matky byl učiněn „i s přihlédnutím k
nejlepšímu zájmu nezletilého AAAAA tak, aby nebyl vystaven somatickým
problémům, nedostával se do afektů a nebyla nutná další medikace“. Odvolací
soud přisvědčil soudu prvního stupně i pokud jde o četnost styků matky s
nezletilým, neboť rovněž podle jeho názoru „je zcela nepochybně v silách
pěstounky, a to i za účasti odborníků a doprovázející organizace připravit
nezletilého AAAAA na to, že se s matkou uvidí 4 x ročně (a nikoliv pouze 2 x
ročně), když v tomto směru se lze opřít o závěry znaleckého posudku, kde nebylo
nikterak jednoznačně postaveno, že na stavech, do kterých se nezletilý AAAAA
dostává, se podílí jen matka, ale podílejí se na nich i případné školní
neúspěchy či jeho aktuální možné rozpoložení“. Rozšířeni tohoto styku oproti
předchozí dohodě tak „může přispět k rozvíjení vztahu s biologickou matkou,
pochopitelně v rámci možností s ohledem na její zdravotní stav i stav
nezletilého AAAAA“. Ve vztahu k otci se odvolací soud také ztotožnil s názorem
soudu prvního stupně, že do rodičovské odpovědnosti otce není v současné době
třeba zasahovat, neboť za dané situace, kdy otec již řádně platí výživné,
spolupracuje s OSPOD, nikterak nebrání ve výchově a péči o nezletilého
pěstounům, a kdy nelze jednoznačně vyloučit změnu jeho přístupu do budoucna,
„nemá ani odvolací soud za prokázané, že by přijetí sankčního opatření v podobě
omezení rodičovské odpovědnosti otce bylo nezbytně nutné a bylo by jej nutno
vyžadovat v zájmu nezletilého AAAAA“.
Závěrem odvolací soud zdůraznil, že
„zájem a potřeby konkrétního dítěte je třeba posuzovat v každém jednotlivém
případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro nezletilé
dítě, čímž se soudy obou stupňů v případě nejlepšího zájmu nezletilého AAAAA
řídily“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do části výroku I., jímž byl pozastaven
výkon rodičovské odpovědnosti matky) podala matka dovolání. Namítala, že
odvolací soud „nesprávně posoudil naplnění podmínek pro postup podle § 869
o.z.“. Zdůraznila, že podle judikatury dovolacího soudu může být pozastavení
výkonu rodičovské odpovědnosti vysloveno jen tehdy, kdy vedle objektivního
důvodu vylučujícího její výkon takové opatření nezbytně vyžaduje zájem dítěte. Odvolací soud spatřoval nejlepší zájem dítěte v tom, „aby nezletilý nebyl
vystaven somatickým problémům, nedostával se do afektů a nebyla nutná další
medikace“. Podle mínění matky však pozastavení výkonu její rodičovské
odpovědnosti nemá vliv na projevy AAAAA, neboť k těm má údajně docházet v
souvislosti se setkáním s matkou, přičemž oprávnění stýkat se s nezletilým bylo
matce zachováno. Navíc – jak dále uvedla – odvolacím soudem popisované projevy
nezletilého nastávají například i při neúspěších ve škole, nadto u nezletilého
nastupuje pubescentní období a na tyto projevy může mít vliv i aktuální
rozpoloženi. Matka se proto domnívá, že „soudy nedostatečně rozlišují mezi
nutností a důvody pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti a právem matky
stýkat se s nezletilým“. Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti matky
nebylo v daném případě na místě, neboť tento zásah nebyl nezbytný, tak jak
vyžaduje judikatura. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze podle jejího
názoru dovodit, že by se odvolací soud dostatečné zabýval hledisky objektivního
důvodu a nejlepšího zájmu dítěte. Špatný psychický stav matky neznamená, že by
nemohla vykonávat rodičovskou odpovědnost, když navíc sama matka si je této
skutečnosti vědoma a má snahu pomocí psychoterapie, pravidelné spolupráce s
psychiatrem a pomocí duchovních aktivit dosáhnout zlepšení psychického stavu. Podle mínění matky „nejsou pouhé odchylky od běžného způsobu chování a myšlení
závažnou okolností a objektivním důvodem, ani skutečností ohrožující nejlepší
zájem dítěte, jakož ani naléhavou potřebou odůvodňující zásah soudu do práva
matky na rodinný život“. Soudy však převzaly závěry psychologického znaleckého
posudku „zcela selektivně, a na základě některých dílčích poznatků znalce
usoudily, že matčiny výchovné kompetence nejsou takové, aby mohla zastávat
mateřskou roli“. Kromě toho se dovolatelka domnívá, že k posouzení trvalosti a
neměnnosti jejího duševního stavu je oprávněn psychiatr. V této souvislosti
rovněž zdůraznila, že jednání matky se nedostává do rozporu s nejlepším zájmem
nezletilého, nikdy nedělala žádné potíže, nezasahovala do rozhodnutí pěstounky
stran výběru školy, volnočasových aktivit, lékařských zákroků apod., naopak
vždy aktivně a vstřícně spolupracovala a respektovala výchovné metody
pěstounky.
Proto považuje právní hodnocení soudů za nesprávné, „neboť je ji
upírán výkon rodičovské odpovědnosti toliko z důvodu jejího nepříznivého
zdravotního stavu, který si sama nepřivodila“, což „toliko přispívá ke
stigmatizaci a prohlubováni depresivních a stresových stavů matky“. Podle
jejího názoru k pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti lze přistoupit v
případě, že rodič nemůže o dítěti rozhodovat či za něj právně jednat; toho je
však matka schopna, stejně tak jako pečovat o citový, rozumový a mravní vývoj
nezletilého, „byť aktuálně není schopna vykonávat bezprostřední osobní péči o
nezletilého“. Závěrem dovolatelka podotkla, že „je naprosto absurdní“, že u
matky soudy nekompromisně shledávají důvody pro pozastavení výkonu rodičovské
odpovědnosti, zatímco otci, který dlouhodobě nemá o nezletilého zájem, dříve
ani neplnil vyživovací povinnost a za toto byl i odsouzen, byla zachována plná
rodičovská odpovědnost, a je tak oprávněn rozhodovat o významných okolnostech v
životě nezletilého. S ohledem na uvedené navrhla, aby dovolací soud rozsudky
soudů obou stupňů v dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu
– dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci závisí rozsudek odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení
otázky, za jakých podmínek může soud podle ustanovení § 869 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o.z.“), rozhodnout o pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti (plně
svéprávného) rodiče, který trpí duševní poruchou. Vzhledem k tomu, že se
odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že
dovolání matky je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Rodičovská odpovědnost je ze své podstaty ochranný institut, neboť dítě po
dlouhou dobu není schopno samo obstarávat své záležitosti a realizovat své
zájmy.
Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče způsobem a v míře odpovídající
stupni vývoje dítěte (srov. § 880 o.z.). Povinnosti a práva vyplývající z
rodičovské odpovědnosti jsou rodiče povinni vykonávat v zájmu dítěte (§ 875
odst. 1 o.z.). Rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý
rodič, ledaže jí byl zbaven (§ 865 odst. 1 o.z.). Podle ustanovení § 858 o.z. rodičovská odpovědnost (dříve terminologicky
vymezená jako „rodičovská zodpovědnost“) zahrnuje povinnosti a práva rodičů,
která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho
tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování
osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa
jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením
dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah
rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud. Podle ustanovení § 866 o.z. pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu
rodičovské odpovědnosti nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají
vykonávat, jsou určující zájmy dítěte. Podle ustanovení § 869 odst. 1 o.z. brání-li rodiči ve výkonu jeho rodičovské
odpovědnosti závažná okolnost a lze-li se domnívat, že je toho v souladu se
zájmy dítěte třeba, může soud rozhodnout, že se výkon rodičovské odpovědnosti
tohoto rodiče pozastavuje. Podle ustanovení § 870 o.z. nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost
řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí,
nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení. Podle ustanovení § 871 odst. 1 o.z. zneužívá-li rodič svoji rodičovskou
odpovědnost nebo její výkon, anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její
výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví. Z citovaných ustanovení vyplývá, že zákon rozlišuje několik druhů opatření, v
nichž soud může (případně musí) zasáhnout do rodičovské odpovědnosti rodiče,
jestliže to vyžaduje zájem nezletilého dítěte. Jednotlivá opatření se liší
svojí povahou a intenzitou v závislosti na tom, z jakých důvodů na straně
rodiče je zásah soudu do rodičovské odpovědnosti realizován. Podle toho, zda
tyto důvody mají objektivní nebo subjektivní charakter (uvažováno z hlediska
zavinění rodiče), rozlišujeme opatření nesankční (preventivní) povahy a
opatření, která mají jak preventivní, tak sankční povahu. Z logiky věci plyne,
že objektivní důvody, které nespočívají na zavinění rodiče, zpravidla budou
znamenat přijetí (mírnějších) nesankčních opatření, zatímco subjektivní důvody
budou naopak směřovat k přijetí opatření, která mají povahu preventivní i
sankční (§ 870 a § 871 o.z.). Z hlediska závažnosti důsledků zásahu je
rozlišováno, zda soudem přijaté opatření odebírá rodiči (zcela nebo částečně)
nositelství rodičovské odpovědnosti, anebo (zcela nebo zčásti) pouze její
výkon. Přitom platí, že je-li rozhodnutím soudu dotčen pouze výkon rodičovské
odpovědnosti, není tím dotčena samotná rodičovská odpovědnost (její
nositelství). Opačně však, je-li dotčena samotná rodičovská odpovědnost, je tím
dotčen i její výkon.
Jako prostředek zásahu nižší intenzity do právního vztahu
mezi rodičem a dítětem tedy budou logicky vnímána opatření, jimiž je dotčen
pouze výkon rodičovské odpovědnosti, oproti opatřením, jimiž je dotčena
rodičovská odpovědnost samotná. S ohledem na uvedená kritéria je pak zřejmá
hierarchie prostředků soudní ochrany blaha dítěte odstupňovaná podle intenzity
ohrožení chráněného zájmu od nejmírnějšího opatření v podobě zvláštních
opatření při výchově dítěte podle ustanovení § 924 až 926 o.z. (kdy ještě
nedochází k zásahu do rodičovské odpovědnosti) přes pozastavení výkonu
rodičovské odpovědnosti, omezení výkonu rodičovské odpovědnosti, omezení
samotné rodičovské odpovědnosti až po nejpřísnější opatření v podobě zbavení
rodičovské odpovědnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 24 Cdo 3883/2022 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.2.2019 sp. zn. 24 Cdo 3460/2018). Použití odpovídajícího opatření závisí na okolnostech
konkrétního případu. V tomto rámci je soud povinen vždy povinen zvažovat, zda
lze použít mírnější prostředek tak, aby rodinné poměry dítěte byly narušeny co
nejméně. Je mimo pochybnost, že jako nejmírnější prostředek zásahu do rodičovské
odpovědnosti, který má nesankční povahu, je chápáno pozastavení (sistace)
výkonu rodičovské odpovědnosti. K tomu může dojít jednak ze zákona v případě
rodiče, který doposud nenabyl zletilosti (srov. § 868 odst. 1 o.z.), nebo
rodiče (omezeného ve svéprávnosti), jehož svéprávnost byla v oblasti rodičovské
odpovědnosti omezena (srov. § 868 odst. 2 o.z.), a jednak z rozhodnutí soudu v
případě (plně svéprávného) rodiče, kterému ve výkonu rodičovské odpovědnosti
brání důležitá objektivní překážka (srov. § 869 o.z.). V již zmíněném rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 24 Cdo 3883/2022 přitom dovolací
soud zaujal stanovisko, že důvodem pro pozastavení výkonu rodičovské
odpovědnosti soudním rozhodnutím (§ 869 o.z.) může být – jak k tomu ostatně
správně dospěly rovněž soudy obou stupňů v projednávané věci – i trvalá duševní
porucha (plně svéprávného) rodiče, jakou trpí matka nezletilého AAAAA
(dovolatelka). Dále zde pak dovolací soud vyložil, že i v případě pozastavení
výkonu rodičovské odpovědnosti, může soud (stejně jako v případě omezení nebo
omezení výkonu rodičovské odpovědnosti), pozastavit rodiči výkon rodičovské
odpovědnosti v celém rozsahu nebo jen v rozsahu některých jejích složek
(případně jen některých právních jednání), v závislosti na tom, v jaké míře
není rodič schopen (není způsobilý) z důvodu duševní poruchy rodičovskou
odpovědnost vykonávat. Současně zdůraznil, že z důvodu nepříznivého zdravotního
(duševního) stavu rodiče může soud přistoupit k pozastavení výkonu rodičovské
odpovědnosti pouze tehdy, jestliže to vyžaduje zájem dítěte, a deklaroval
oprávnění soudu, že v odůvodněných případech může rodiči, u něhož byl
(lhostejno v jakém rozsahu) pozastaven výkon rodičovské odpovědnosti, určit
soudním rozhodnutím styk s dítětem.
Kromě toho je zde třeba zmínit, že nesankční povaha pozastavení výkonu
rodičovské odpovědnosti, které je založeno na objektivních důvodech bránících
rodiči ve výkonu rodičovské odpovědnosti, je zdůrazněna tím, že rodiči je
zachováno nositelství rodičovské odpovědnosti (pasivní složka rodičovské
odpovědnosti), pozastaven je mu (v odpovídajícím rozsahu) pouze její výkon,
tedy aktivní složka rodičovské odpovědnosti; zachování pasivní složky
rodičovské odpovědnosti dotčeného rodiče se přitom projevuje zejména tou
skutečností, že rodiči zůstává právo na informace o dítěti. Jestliže tedy soud
pozastaví výkon rodičovské odpovědnosti u jednoho rodiče, znamená to, že tento
rodič je i nadále formálně nositelem (celé) rodičovské odpovědnosti, ale
povinnosti a práva z ní vyplývající (v pozastaveném rozsahu) nemůže vykonávat. Výkon těchto povinností a práv se pak koncentruje v osobě druhého rodiče. Tyto
právní důsledky a reálné konsekvence jsou bezpochyby zásadní nejen pro
rozhodnutím dotčeného rodiče (ale i pro druhého rodiče), jakož i samozřejmě pro
nezletilé dítě (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.9.2018 sp. zn. 30 Cdo 412/2018). Pro všechna opatření soudu, která zasahují do rodičovské odpovědnosti, je
společné, že zpravidla vždy určitým způsobem – podle druhu přijatého opatření –
ovlivňují rodinný život dítěte. Pro rodiče a dítě je možnost být spolu
základním prvkem rodinného života. Opatření, která jim v tom brání, představují
zásah do práva na rodinný život (srov. čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a
svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Takový zásah ze strany státu (soudu) je možný, jen je-li nezbytný a v souladu
se zákonem. Nezbytnost znamená, že zásah je založen na naléhavé společenské
potřebě, která je zejména přiměřená sledovanému legitimnímu cíli, kterým je
ochrana zájmu dětí. Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti tedy může být –
jak bylo zdůrazněno již výše – vysloveno jen tehdy, jestliže takové opatření
nezbytně vyžaduje zájem dítěte. I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na
úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního
opatření představujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho
přiměřenost. Jinými slovy, lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími
prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě
zvažovat tento mírnější zásah (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29.3.2012 sp. zn. 30 Cdo 1686/2011). Uvedená dvě judikaturní hlediska – zásada
nejlepšího zájmu dítěte, který musí být předním hlediskem při rozhodování (k
nejlepšímu zájmu dítěte srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný pod č. 102 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2012) a princip minimalizace zásahu do práva na rodinný
život (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2012, sp. zn. 30
Cdo 1686/2011, nebo též rozsudek ESLP ve věci K. a T. proti Finsku ze dne
12.7.2001, stížnost č. 25702/94, bod 178) – je nezbytné vzít v úvahu při výběru
nejvhodnějšího opatření.
Soud přitom musí mít na zřeteli, že vysvětlení této
aplikační úvahy a konečný hodnotící úsudek, proč nakonec bylo přistoupeno k
takovému opatření, musí z jeho rozsudku jednoznačně vyplývat. V projednávané věci odvolací soud dovoláním napadeným výrokem I. rozsudku
rozhodl (ve shodě se soudem prvního stupně) o pozastavení výkonu rodičovské
odpovědnosti matky (dovolatelky) vůči nezletilému AAAAA. Vycházel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, že matka „roli pečujícího rodiče“ nezvládala z
důvodů, jež mají původ v nepříznivém duševním stavu matky, která trpí duševní
poruchou (smíšenou poruchou osobnosti), její zdravotní stav „je neměnný, nelze
očekávat zásadní změny, matka za pomoci od odborníků jen udržuje přijatelnou
úroveň sociální adaptace“, její snaha však „nevede ke změně její psychické
struktury či posílení její výchovné kompetence“. Za tohoto stavu „i s
přihlédnutím k nejlepšímu zájmu nezletilého AAAAA tak, aby nebyl vystaven
somatickým problémům, nedostával se do afektů a nebyla nutná další medikace“,
podle názoru odvolacího soudu „vyvstala nutnost rodičovskou odpovědnost matky
omezit (správně pozastavit)“. Současně zdůraznil, že „matka nebyla své
rodičovské odpovědnosti zbavena, toliko z objektivních důvodů (zdravotního
stavu), jí byla rodičovská odpovědnost pozastavena, neboť závěry znaleckého
posudku jsou zcela zřejmé a jsou ve vztahu ke zdravotnímu stavu u matky
jednoznačně a pregnantně odůvodněné“. Uvedenými závěry se přitom odvolací soud
toliko vyjádřil k odvolacím námitkám matky poté, co konstatoval, že „soud
prvního stupně velice pregnantně a výstižně uvedl, co hodnotil na základě
jakých skutečností a z čeho dospěl ke svému rozhodnutí a jak uvažoval (viz body
29.-31. jeho odůvodnění)“, s tím, že „na tyto závěry lze jen odkázat a
odvolací soud by jen dále v podstatě jinými slovy uvedl totéž“. Takto strohý úsudek odvolací soudu o tom, proč bylo nakonec přistoupeno k
takovému zásahu do rodičovské odpovědnosti matky, o jakém rozhodl v napadeném
rozsudku, který navíc pouze zcela obecně odkazuje na závěry soudu prvního
stupně, nelze – s ohledem na shora podaný výklad – považovat za dostačující. Dovolací soud nepochybuje o tom, že duševní porucha matky (zřejmě trvale)
zásadním způsobem ovlivňuje její schopnost vykonávat rodičovskou odpovědnost
vůči nezletilému AAAAA, což jistě lze z hlediska ochrany zájmů nezletilého
AAAAA považovat za rizikový stav. Dovolací soud rovněž sdílí názor odvolacího
soudu, že přijaté opatření by mělo směřovat k tomu, „aby (AAAAA) nebyl vystaven
somatickým problémům, nedostával se do afektů a nebyla nutná další medikace“. Jak ovšem lze přisvědčit dovolatelce, k těmto negativním, zdraví ohrožujícím
stavům v životě AAAAA docházelo vesměs v souvislosti se stykem (ať již přímým
či nepřímým) matky s nezletilým.
Proto také byl napadeným rozsudkem odvolacího
soudu upraven přímý (osobní) styk matky s nezletilým AAAAA velmi úzce, pouze
„1x za 3 měsíce“ (tedy 4x ročně), navíc – jak si přál AAAAA – za asistence
„mámy D.“ (pěstounky) a „tety L.“ (ve výroku napadeného rozsudku tato osoba
označena jako „klíčová pracovnice doprovázející organizace“); současně byl
matce zásadním způsobem omezen i nepřímý styk s nezletilým, a to pouze na
„písemnou formu zasílanou maximálně 2x do měsíce na adresu pěstounky“. Zde je
nutno podotknout, že matka (dovolatelka) omezení styku s nezletilým v tomto
směru bez výhrad přijala (nevyužila žádný opravný prostředek). Odvolacímu soudu je proto třeba vytknout, že při rozhodování o nezbytnosti a
šíři zásahu do rodičovské odpovědnosti matky, k němuž (ve shodě se soudem
prvního stupně) přistoupil, náležitě neuvážil, zda ochrana zájmu nezletilého
„tak, aby (AAAAA) nebyl vystaven somatickým problémům, nedostával se do afektů
a nebyla nutná další medikace“, není zajištěna již tím, že matce byl
pravomocným soudním rozhodnutím stanoven styk s nezletilým velmi omezeně
(úzce). Při této velmi nízké frekvenci (především přímého) styku s nezletilým
je matka nepochybně zásadním způsobem vyloučena z běžných záležitostí
týkajících se každodenního života nezletilého a nelze pochybovat o tom, že již
tímto opatřením je možnost matky negativně zasahovat do života nezletilého a
ohrožovat jeho zájmy značně eliminována. Konečný závěr soudu o podobě přijatého
opatření tedy musí být podložen rovněž adekvátními úvahami o tom, z jakého
důvodu právě toto opatření (i přes zcela zásadní omezení styku matky s
nezletilým) nezbytně vyžaduje zájem nezletilého. V této souvislosti odvolací
soud rovněž náležitě nezohlednil dosavadní (faktické) chování matky stran
současného rodinného zázemí AAAAA, ani její neutuchající upřímný zájem o
nezletilého. Odvolací soud sice na jedné straně „ocenil“, že „matka vědoma si
svého zdravotního stavu, zajistila nezletilému AAAAA podnětné a rodinné
výchovné prostředí, kde je spokojen, prospívá a je o něj řádné pečováno“, na
druhé straně však nikterak nevysvětlil, jak (jakým způsobem) současné chování
matky (vyjma jejího styku s nezletilým) ohrožuje zájmy nezletilého, případně s
nimi není v souladu, a v jakých oblastech rodičovské odpovědnosti proto matka
selhává natolik, že je třeba v zájmu nezletilého do její rodičovské
odpovědnosti (v odpovídajícím rozsahu) soudně zasáhnout. V neposlední řadě odvolací soud neučinil součástí svých úvah ani výše zmíněný
právní důsledek opatření, které přijal, a to v podobě koncentrace výkonu všech
rodičovských práv a povinností vůči nezletilému v osobě otce, který ovšem o
nezletilého dlouhodobě nejeví zájem, pouze donucen trestním postihem platí
výživné. Naprosté opominutí vypořádat se s tímto důsledkem pro vztahy mezi
biologickými rodiči nezletilého by zřejmě mohlo vůči matce působit i
demotivačně s ohledem na její dosavadní snahu o prospívání nezletilého AAAAA
mimo její osobní péči.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti matky, není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek v odpovídajícím rozsahu zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 1 a 2 o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu