24 Cdo 1874/2024-608
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, ve věci posuzovaného M. B., zastoupeného procesním opatrovníkem JUDr. Michalem Stachem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Na Hradbách č. 56, za účasti města České Velenice, se sídlem v městského úřadu v Českých Velenicích, Revoluční č. 228, o prodloužení doby omezení svéprávnosti a o opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 P 190/2015, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. února 2024, č. j. 7 Co 1330/2023-591, takto:
I. Dovolání posuzovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 10. 2023, č. j. 9 P 190/2015-577, byla prodloužena o dalších 5 let doba omezení svéprávnosti posuzovaného stanovená na 3 roky rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 17. 3. 2015, č. j. 9 Nc 708/2011-296, prodloužená o 5 roků rozsudkem téhož soudu ze dne 22. 5. 2018, č. j. 9 P 190/2015-402 (výrok I.). Dále soud prvního stupně jmenoval opatrovníkem posuzovaného město České Velenice, které je oprávněno zastupovat opatrovance v rozsahu omezení jeho svéprávnosti (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Po zhodnocení provedených důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru, že „stav posuzovaného se oproti rozsudku zdejšího soudu ze dne 22. 5. 2018, č. j. 9 P 190/2015-402, nikterak nezměnil“, že „důvody pro omezení svéprávnosti posuzovaného trvají i v současné době“, a proto „dobu omezení svéprávnosti posuzovaného, i v souladu s návrhy stran, prodloužil o maximálně možnou dobu upravenou v ustanovení § 59 odst. 1 o. z., tedy o 5 roků“.
2. K odvolání posuzovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 2. 2024, č. j. 7 Co 1330/2023-591, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že „důvodem omezení posuzovaného ve svéprávnosti je jeho závažné duševní onemocnění, a to paranoidní schizofrenie“, že „toto onemocnění je trvalé a má zásadní vliv na chování posuzovaného“ a že má za to, že „jsou splněny předpoklady pro prodloužení omezení svéprávnosti na dalších 5 let“. Dále konstatoval, že „uvedený závěr platí i přesto, že vlivem pokračující léčby došlo u posuzovaného ke zlepšení jeho schopností obstarávat své běžné každodenní záležitosti, popřípadě poskytovat pomoc své matce“, že „je zjevné, že je v zájmu posuzovaného, aby současná léčba pokračovala“, že „vzhledem k nedostatku náhledu posuzovaného na onemocnění, jímž trpí, je zapotřebí dohled opatrovníka“, přičemž „bylo zjištěno, že v minulosti (rok 2021) při přerušení léčby posuzovaným došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu a následné hospitalizaci“, a proto „mírnější opatření ani v současné době, vzhledem k povaze onemocnění posuzovaného, nepřichází v úvahu“.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný dovolání, ve kterém se „dovolává navrácení svéprávnosti v plném rozsahu“ a namítá, že „není obava z nebezpečného jednání jeho osoby“ a že „podmínkou nemoci není nesvéprávnost“. Procesní opatrovník posuzovaného sdělil, že se s dovoláním ztotožňuje.
4. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
5. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
6. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014).
7. Zároveň není povinností dovolacího soudu dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání za dovolatele dotvářet. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyjádřil právní názor, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14)“.
8. Nejvyšší soud však konstatuje, že dovolání posuzovaného směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje způsobilé vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatel totiž nespecifikoval žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. (viz výše), ani z celého dovolání není patrna odpovídající dovolací argumentace, která by umožňovala dovolacímu soudu zabývat se v uvedeném směru přípustností dovolání.
9. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání posuzovaného směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 2. 2024, č. j. 7 Co 1330/2023-591, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 8. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu