USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po W. M., za účasti N. A. N. M., zastoupené Dr. Stephanem Heidenhainem, advokátem se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Laubova č. 2128/10, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 36 D 1145/2024, o dovolání účastnice N. A. N. M. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. března 2025, č. j. 84 Co 23/2025-145, takto:
Dovolání účastnice N. A. N. M. se zamítá.
1. Matriční úřad XY zaslal Okresnímu soudu v Teplicích oznámení (úmrtní list), podle něhož dne 21. 6. 2023 zemřel v XY W. M.; jako místo jeho trvalého pobytu bylo uvedeno „XY“, které bylo opraveno na adresu „XY“.
2. Dne 29. 9. 2023 došel Okresnímu soudu v Teplicích návrh N. A. N. M., kterým se domáhá projednání pozůstalosti po W. M. Návrh zdůvodnila zejména tím, že je – jako dcera – dědičkou zůstavitele a že zůstavitel měl v době smrti obvyklý pobyt v XY. Na základě Článku 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 4. 7. 2012 č. 650/2012 (dále jen „Nařízení“) je podle jejího názoru k projednání pozůstalosti příslušný Okresní soud v Teplicích.
3. Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 21. 12. 2023, č. j. 36 Nc 150/2023-47, rozhodl, že řízení o návrhu „pozůstalé dcery N. A. N. M.“ na „zahájení řízení o pozůstalosti se zastavuje z důvodu nepříslušnosti Okresního soudu v Teplicích k takovému řízení“. Soud prvního stupně dovodil, že „pobyt zůstavitele na území České republiky nelze považovat za obvyklý pobyt“ ve smyslu Nařízení. Otázka obvyklého pobytu totiž není „pouze otázkou faktickou, bez ohledu na vůli zůstavitele“; jinak by to odporovalo „smyslu a účelu Nařízení“, který směřuje „k posílení práv k uspořádání budoucích dědických poměrů“. Za situace, kdy „je tvrzeno, že zůstavitel přerušil veškeré vazby“ v Německu, ačkoliv se v něm „nachází jediný nahlášený majetek a žije v něm jeho jediná dcera“, to podle soudu prvního stupně „může být jedině vůle zůstavitele, která může založit obvyklý pobyt s vědomím důsledků“. Soud prvního stupně pokládá za „nekonzistentní a v zásadě nesmyslné“ tvrzení účastnice, že zůstavitel „měl k České republice blízký vztah a že zde plnohodnotně žil až do své smrti“, když se současně uvádí, že zůstavitel byl „při příjezdu do České republiky dementní a XY mu právě kvůli zdejším podmínkám zvolila jeho dcera“. Tvrdila-li účastnice, že zůstavitel „neplánoval vrátit se do Německa“, je k tomu třeba uvést, že zůstavitel „si zjevně nevybral ani z Německa odjet“. Soud prvního stupně uzavřel, že je třeba řízení zastavit, neboť „umístění zůstavitele do XY nezakládá obvyklý pobyt ve smyslu Nařízení“; protože není dána pravomoc českých soudů, není na místě pověřit soudního komisaře a soud „vyslovil již v zahájeném řízení podle Článku 15 Nařízení svou nepříslušnost bez dalšího“.
4. K odvolání účastnice N. A. N. M. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 2. 2024, č. j. 84 Co 55/2024-63, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že zůstavitel v době své smrti neměl na území České republiky obvyklý pobyt ve smyslu Nařízení. Účastnice ani netvrdila žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by zůstavitel měl k České republice „jakoukoliv vazbu“; zůstavitel jistě neměl v České republice žádné příbuzné či alespoň „blízké známé obdobného charakteru“ a do České republiky byl přemístěn z rozhodnutí své dcery v době, kdy již trpěl demencí a kdy proto nebyl schopen sám rozhodovat o tom, kde chce bydlet. Oproti České republice měl zůstavitel bližší vztah ke Spolkové republice Německo, kde měl svou nejbližší příbuznou (dceru) a kde měl rovněž svůj majetek. Odvolací soud současně zaujal názor, že pojem „obvyklé bydliště“ je třeba vykládat obdobně jako pojem bydliště, který byl proveden v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004.
5. K dovolání účastnice N. A. N. M. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 8. 2024, č. j. 24 Cdo 1746/2024-103, zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že v řízení o pozůstalosti provádí úkony soudu prvního stupně jako soudní komisař notář, kterého tím soud pověřil, a že pověření notáře k provedení úkonů soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti se nevztahuje pouze na úkony, taxativně vypočtené v ustanovení § 100 odst. 2 z. ř. s. (avšak i v těchto případech soud vydá po zahájení řízení usnesení o pověření notáře, neboť v nich je notář povinen „připravit všechny podklady pro usnesení a jiné úkony soudu a učinit návrhy na jejich znění, je-li to třeba“), a uzavřel, že soudní komisariát je při projednávání pozůstalosti u soudu prvního stupně obligatorní. Protože Okresní soud v Teplicích nepověřil žádného notáře, aby provedl v řízení potřebné úkony, a usnesení Okresního soudu v Teplicích vydal soudce Okresního soudu v Teplicích Mgr. Lukáš Kraus jako samosoudce, byl soud při svém rozhodování nesprávně obsazen a řízení před soudy je postiženo zmatečností uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
6. V dalším řízení Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 26. 9. 2024, č. j. 36 D 1145/2024-113, pověřil JUDr. Veroniku Matějkovou, notářku v Teplicích, aby jako soudní komisařka provedla úkony v řízení o pozůstalosti po W. M.
7. Okresní soud v Teplicích poté usnesením ze dne 16. 12. 2024, č. j. 36 D 1145/2024 -123, rozhodl „JUDr. Veronikou Matějkovou, notářkou se sídlem v Teplicích, Mírové náměstí č. 3057“, tak, že řízení o pozůstalosti se zastavuje z důvodu nepříslušnosti Okresního soudu v Teplicích k takovému řízení“. Obdobně jako v usnesení ze dne 21. 12. 2023, č. j. 36 Nc 150/2023-47, soud prvního stupně dovodil, že „pobyt zůstavitele na území České republiky nelze považovat za obvyklý pobyt“ ve smyslu Nařízení. Otázka obvyklého pobytu totiž není „pouze otázkou faktickou, bez ohledu na vůli zůstavitele“; jinak by to odporovalo „smyslu a účelu Nařízení“, které zdůrazňuje „skutečnou vazbu mezi danou dědickou věcí a členským státem, kde je příslušnost vykonávána, a které směřuje „k posílení práv k uspořádání budoucích dědických poměrů“. Za situace, kdy „je tvrzeno, že zůstavitel přerušil veškeré vazby“ v Německu, ačkoliv se v něm „nachází jediný nahlášený majetek a žije v něm jeho jediná dcera“, to podle soudu prvního stupně „může být jedině vůle zůstavitele, která může založit obvyklý pobyt s vědomím důsledků“. Soud prvního stupně pokládá za „nekonzistentní a v zásadě nesmyslné“ tvrzení účastnice, že zůstavitel „měl k České republice blízký vztah a že zde plnohodnotně žil až do své smrti“, když se současně uvádí, že zůstavitel byl „při příjezdu do České republiky dementní a XY mu právě kvůli zdejším podmínkám zvolila jeho dcera“. Tvrdila-li účastnice, že zůstavitel „neplánoval vrátit se do Německa“, je k tomu třeba uvést, že zůstavitel „si zjevně nevybral ani z Německa odjet“. Soud prvního stupně uzavřel, že je třeba řízení zastavit (ve smyslu Článku 15 Nařízení vyslovit „nepříslušnost“), neboť „umístění zůstavitele do XY nezakládá obvyklý pobyt ve smyslu Nařízení“.
8. K odvolání účastnice N. A. N. M. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 4. 3. 2025, č. j. 84 Co 23/2025-145, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud se - z obdobných důvodů, jaké uvedl již ve svém usnesení ze dne 13. 2. 2024, č. j. 84 Co 55/2024-63 - ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že zůstavitel v době své smrti neměl na území České republiky obvyklý pobyt ve smyslu Nařízení. Účastnice ani netvrdila žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by zůstavitel měl k České republice „jakoukoliv vazbu“; zůstavitel jistě neměl v České republice žádné příbuzné či alespoň „blízké známé obdobného charakteru“ a do České republiky byl přemístěn z rozhodnutí své dcery v době, kdy již trpěl demencí, a kdy proto nebyl schopen sám rozhodovat o tom, kde chce bydlet. Oproti České republice měl zůstavitel bližší vztah ke Spolkové republice Německo, kde měl svou nejbližší příbuznou (dceru) a kde měl rovněž svůj majetek. Odvolací soud současně zaujal názor, že pojem „obvyklé bydliště“ je třeba vykládat obdobně jako pojem bydliště, který byl proveden v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004.
9. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala účastnice N. A. N. M. dovolání. Nesouhlasí v první řadě s výkladem pojmu „obvyklý pobyt“ ve smyslu Článku 4 Nařízení, jak jej provedly soudy obou stupňů, a zdůrazňuje, že Nařízení představuje „posílení uplatňování práv v souvislosti s dědictvím a zjednodušení procesních náležitostí v rámci dědického řízení“ a že zůstavitel by neměl být „znevýhodněn jen proto, že nebyl už při příjezdu do České republiky v roce 2021 schopný, z důvodu demence, vyjádřit svou vůli o státu, ve kterém se hodlá dlouhodobě zdržovat“, když „rozhodnutí za něj učinila jeho dcera s úmyslem dlouhodobě ponechat zůstavitele v XY“. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s odvolacím soudem v tom, že by byly ze strany zůstavitele nutné vazby s Českou republikou, neboť nevzal v úvahu, že u osob postižených demencí není možné očekávat navázání jakékoliv vazby, a tvrdí, že zůstavitel „z vůle své dcery“ plánoval zůstat v České republice a nehodlal se vrátit do státu svého původu. Dovolatelka dále poukazuje na „potvrzení“ Okresního (správně Úředního) soudu v XY“ ze dne 23. 10. 2023, podle kterého není příslušný k vydání dědického osvědčení ani evropského dědického osvědčení, a to z důvodu, že „k projednání celé pozůstalosti jsou příslušné soudy členského státu, na jehož území měl zůstavitel v době úmrtí obvyklý pobyt“. Podle dovolatelky bylo na místě ve smyslu Článku 267 SFEU předložit ESD předběžnou otázku o výkladu pojmu „obvyklý pobyt“ ve smyslu Článku 4 Nařízení. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby „vyhověl návrhu pozůstalé dcery ze dne 27. 9. 2023 o zahájení dědického řízení v České republice“.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 1 odst. 3 z. ř. s. a § 236 odst. 1 o. s. ř.).
12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 1 odst. 3 z. ř. s. a § 237 o. s. ř.).
13. Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 242 odst. 3 o. s. ř.). Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 243f odst. 1 o. s. ř.).
14. Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jaké místo vymezuje ve smyslu Článku 4 Nařízení „obvyklý pobyt“ zůstavitele v době jeho smrti. Vzhledem k tomu, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena a že její posouzení bylo v projednávané věci pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání účastnice N. A. N. M. proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 237 o. s. ř. přípustné.
15. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení§ 1 odst. 3 z. ř. s. a § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 1 odst. 3 z. ř. s. a § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
16. V projednávané věci bylo před soudem prvního stupně (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitel W. M., který byl státním příslušníkem Spolkové republiky Německo a který měl trvalý pobyt na adrese „XY“, pobýval od 27. 12. 2021 v XY (cena pobytu činila 25 000 Kč měsíčně) a od 17. 2. 2022 měl povolený pobyt na území České republiky v kategorii „PŘECHODNÝ OBČ. EU, účel pobytu: OSTATNÍ/JINÉ“. V XY jsou (kromě jiných) umístěni senioři s Alzheimerovou chorobou, demencí nebo jinými onemocněními ovlivňujícími paměť a orientaci. Zůstavitel nebyl už při příjezdu do České republiky dne 27. 12. 2021 - jak se vyjádřila účastnice ve svém dovolání - schopný „z důvodu demence vyjádřit svou vůli o státu, ve kterém se hodlá dlouhodobě zdržovat“, a „rozhodnutí za něj učinila jeho dcera s úmyslem dlouhodobě ponechat zůstavitele v XY“. V XY zůstavitel dne 21. 6. 2023 zemřel a „nezanechal žádný movitý majetek“.
17. Za této situace se soudy správně zabývaly otázkou, kde zůstavitel měl obvyklý pobyt v době své smrti (zda na území Spolkové republiky Německo nebo České republiky), a zda jsou - ve smyslu Článku 4 Nařízení - příslušné rozhodovat o pozůstalosti po W. M. soudy Spolkové republiky Německo nebo soudy České republiky.
18. Při řešení této otázky soudy rovněž správně přihlédly k bodům 23. a 24. uvozovacích ustanovení Nařízení, v nichž se uvádí v bodě 23: „S ohledem na rostoucí mobilitu občanů a za účelem zajištění řádného výkonu spravedlnosti v rámci Unie, jakož i zajištění toho, aby existovala skutečná vazba mezi danou dědickou věcí a členským státem, kde je příslušnost vykonávána, by mělo toto nařízení stanovit, že obecným hraničním určovatelem pro účely určení příslušnosti i rozhodného práva by měl být obvyklý pobyt zůstavitele v době smrti. Při určování místa obvyklého pobytu by měl orgán, který vede dědické řízení, provést celkové posouzení životních okolností zůstavitele v průběhu let před jeho smrtí i v době smrti a vzít přitom v úvahu všechny relevantní prvky faktické povahy, zejména délku a pravidelnost pobytu zůstavitele na území dotyčného státu a podmínky a důvody tohoto pobytu. Takto určené místo obvyklého pobytu by mělo vykazovat úzký a trvalý vztah k dotčenému státu, přičemž je nutné vzít v potaz konkrétní cíle tohoto nařízení.“ v bodě 24: „V některých případech může být určení místa obvyklého pobytu zůstavitele obtížné. Může to být zejména tehdy, kdy zůstavitel odešel z profesních nebo ekonomických důvodů za prací do jiného státu, a to někdy i na dlouhou dobu, avšak udržoval úzký a trvalý vztah ke státu svého původu. V takovém případě by bylo možné považovat za místo obvyklého pobytu zůstavitele, v závislosti na konkrétních okolnostech, i nadále jeho stát původu, v němž se nacházelo středisko zájmů jeho rodiny a jeho společenského života. K dalším složitým případům může dojít, pobýval-li zůstavitel střídavě v několika státech nebo přemisťoval-li se z jednoho státu do druhého, aniž by se v některém z nich usadil trvale. Byl-li zůstavitel státním příslušníkem jednoho z těchto států nebo nacházela-li se většina jeho majetku v jednom z těchto států, mohly by být jeho státní příslušnost nebo takové umístění majetku považovány za zvláštní faktor v rámci celkového posouzení všech skutkových okolností.“
19. Z uvedeného podle názoru dovolacího soudu v první řadě vyplývá, že - obecně vzato - zůstavitel měl ve smyslu Článku 4 Nařízení obvyklý pobyt v místě, kde měl v době smrti své bydliště, tedy v místě, kde se zdržoval s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale. Bydliště zůstavitele (a tedy zůstavitelův obvyklý pobyt) je tedy dáno jednak faktickou skutečností (místem, kde se zdržoval), jednak vyjádřenou - též nevýslovným konáním (konkludentně) - vůlí (úmyslem) žít v tomto místě trvale.
20. Nicméně, místo obvyklého pobytu zůstavitele ve smyslu Článku 4 Nařízení nelze – jak to učinil odvolací soud – automaticky ztotožňovat s jeho bydlištěm. Může totiž dojít k tomu, že vůle (úmysl) zůstavitele žít v určitém místě trvale nebude – už proto, že se zjišťuje „zpětně“ (ke dni smrti zůstavitele) a u osoby, která již nežije – nebude zřejmá (zjistitelná) nebo že zůstavitelův zdravotní stav ani neumožňoval, aby vůbec vyjádřil svou vůli o místě, kde by měl úmysl trvale žít. Uvedené (a jistě i některé další) „faktické“ okolnosti také nepochybně mají podstatný vliv na závěr o tom, kde měl zůstavitel v době své smrti obvyklý pobyt.
21. V případě, že zůstavitel zemřel v místě, o němž nelze dovodit (zjistit), že se v něm zdržoval s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale, je tedy třeba vždy pečlivě zkoumat, zda tu jsou takové faktické okolnosti, které by mohly založit obvyklý pobyt ve smyslu Článku 4 Nařízení. Zejména z bodu 23. uvozovacích ustanovení Nařízení je podle názoru dovolacího soudu nepochybné, že při tomto zkoumání je třeba v každém individuálním případě postupovat podle okolností každého jednotlivého případu. Je třeba zohlednit zejména délku a pravidelnost pobytu zůstavitele na území státu, v němž zemřel, a podmínky a důvody tohoto pobytu, jakož i to, na území jakého státu měl před svou smrtí a v době smrti své společenské, rodinné a pracovní vztahy a vazby, kde měl umístěnou většinu svého majetku apod. Celkové vyhodnocení životních okolností zůstavitele v průběhu let před jeho smrtí a v době smrti by mělo při určení místa obvyklého pobytu vyjadřovat úzký a trvalý vztah zůstavitele k dotčenému státu a dbát o to, aby byly zachovány cíle Nařízení, zejména vyjadřující rychlé, usnadněné a účinné vypořádání dědictví tak, aby byly odstraněny překážky volného pohybu v Evropské Unii osobám, které by se jinak potýkaly s obtížemi při uplatňování svých práv v souvislosti s dědictvím.
22. V projednávané věci bylo zjištěno, že zůstavitel W. M. pobýval od 27. 12. 2021 v XY, kam byl umístěn účastnicí N. A. N. M. (svojí dcerou), přičemž mu jeho zdravotní stav (označovaný ve spise pojmem „demence“) neumožňoval, aby vyjadřoval svou vůli i o tom, kde by měl v úmyslu trvale bydlet. Zůstavitel žil v XY ve Spolkové republice Německo, v XY pobýval před svou smrtí necelých 18 měsíců a v České republice neměl žádný majetek (movitý nebo nemovitý), nevytvořil si k ní - vzhledem ke svému zdravotnímu stavu - žádné společenské, rodinné a pracovní vztahy a vazby (dcera zůstavitele žije ve Spolkové republice Německo a zůstavitel neměl v České republice žádné další příbuzné či známé). Po celkovém vyhodnocení života zůstavitele v průběhu let a v době jeho smrti lze souhlasit se závěrem, že pobyt zůstavitele v České republice nevyjadřoval úzký a trvalý vztah k České republice a že určení místa obvyklého pobytu v České republice by ani neodpovídalo cílům Nařízení.
23. Na uvedeném závěru nic nemění ani tvrzení účastnice uvedené v jejím dovolání, podle něhož by zůstavitel neměl být „znevýhodněn jen proto, že nebyl už při příjezdu do České republiky v roce 2021 schopný, z důvodu demence, vyjádřit svou vůli o státu, ve kterém se hodlá dlouhodobě zdržovat“, když „rozhodnutí za něj učinila jeho dcera s úmyslem dlouhodobě ponechat zůstavitele v XY“. K tomuto tvrzení je třeba uvést, že dětem nepřísluší činit rozhodnutí o místě obvyklého pobytu svých rodičů, kteří nebyli omezeni ve svéprávnosti; člověk je i v závěru svého života (často poznamenaným nepříznivým zdravotním stavem) subjektem právních vztahů a nemůže být pokládán za jejich objekt. Tím, že místo obvyklého pobytu zůstavitele W. M. nebude určeno v České republice, nedojde k jeho „znevýhodnění“; naopak, je v zájmu věci, aby jeho pozůstalost byla projednána a rozhodnuta ve Spolkové republice Německo, kde má veškerý svůj majetek, kde žije jeho dědička a kde (kromě posledních 18 měsíců poznamenaných jeho nemocí) žil a odkud nevyjádřil (nebyl způsobilý vyjádřit) svou vůli se odstěhovat a místo Německa navázat úzký a trvalý vztah k České republice.
24. Ve prospěch dovolatelky nesvědčí ani „potvrzení“ (správně dopis adresovaný účastnici) Úředního soudu v XY“ ze dne 23. 10. 2023, v němž se uvádí, že Úřední soud v XY „není příslušný k vydání dědického osvědčení ani evropského osvědčení“ pro W. M. Z obsahu dopisu je totiž zřejmé, že Úřední soud v XY vycházel pouze z informací dovolatelky o místu, kde měl mít zůstavitel obvyklý pobyt, a že tedy nejde o nezávislé (samostatné) zjištění soudu, které by vyjadřovalo pravomocné (závazné) rozhodnutí soudu.
25. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud proto - aniž by shledal s ohledem na zcela jednoznačné okolnosti daného případu jakýkoliv důvod pro předložení věci ESD s předběžnou otázkou o výkladu pojmu „obvyklý pobyt“ - dovolání účastnice N. A. N. M. podle ustanovení § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu