24 Cdo 2054/2024-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Janou Velhartickou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Palackého č. 3145/41, proti žalovanému J. S., zastoupenému JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lidická č. 405/3, o určení dědice, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 190/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 14. března 2024, č. j. 29 Co 121/2023-177,
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 900,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Bc. Milana Čmelíka, advokáta se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lidická č. 405/3.
1. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 25. 3. 2023, č. j. 10 C 190/2022
-72, zamítl žalobu na určení, že žalovaný není dědicem po zůstavitelce V. B., zemřelé dne XY, v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 35 D 762/2020 (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 16 940 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Poté, co shrnul provedené dokazování a svá skutková zjištění, soud prvního stupně dospěl k závěru, že „zde není žádná okolnost, která by mohla vést k dědické nezpůsobilosti žalovaného“, že „není nijak prokázáno a není ani nijak osvědčeno či zde není podezření, že by se žalovaný dopustil jednání povahy úmyslného trestného činu“ ve smyslu § 1481 o. z., a proto „neshledal naplnění hypotézy právní normy uvedené v § 1481 o. z. a žalobu zamítl“.
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 14. 3. 2024, č. j. 29 Co 121/2023-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 496 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok II.). Odvolací soud poté, co přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a doplnil dokazování, zejména konstatoval, že „není pro posouzení dědické nezpůsobilosti žalovaného ve smyslu § 1481 o.
z. významné tvrzení žalobce o jeho chování v rámci pozůstalostního řízení, neboť k tomuto došlo až po smrti zůstavitelky“, že „nebylo prokázáno, že by žalovaný při přijetí částky 150 000 Kč věděl, že tyto peníze pochází z trestné činnosti“ a že „nelze uzavřít, že by se přijetím této částky dopustil jednání majícího povahu úmyslného trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti ve smyslu § 216 odst. 1 trestního zákoníku, jak tvrdí žalobce“, a proto uzavřel, že „s ohledem na shora uvedené skutečnosti i po doplněném dokazování v odvolacím řízení je závěr okresního soudu, že žalovaný není z dědického práva vyloučen (§ 1481 o.
z.), správný“.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím své právní zástupkyně dovolání, v němž namítá, že „se odvolací soud nedostatečně vypořádal s povahou jednání žalovaného ve vztahu k jednání jeho matky“, že soudy si neposoudily trestněprávní rovinu jednání žalovaného ve vztahu k jednání jeho matky jako předběžnou otázku, ale požadovaly právní kvalifikaci jednání žalovaného po žalobci, tedy že nelze klást k tíži žalobce, že nebyl schopen s jistotou kvalifikovat povahu jednání žalovaného jako úmyslného trestného činu nebo jednání mající povahu úmyslného trestného činu. Dovolatel je přesvědčen, že žalovaný věděl o všech transakcích, které prováděla jeho matka s majetkem zůstavitelky a že jednání žalovaného bylo s jednáním jeho matky skutečně propojeno. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 14. 3. 2024, č. j. 29 Co 121/2023-177, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. K dovolání žalobce se vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce žalovaný tak, že dovolatel nepodává, jaký konkrétní právní závěr odvolacího soudu považuje za nesprávný, tedy že řádně nevymezuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.. Dále žalovaný namítl, že „veškeré skutečnosti, které v dovolání opětovně žalobce uvádí, byly prověřovány orgány činnými v trestním řízení“, že „žalovaný byl od veškerých smyšlených nařčení a obvinění ze strany žalobce očištěn, když orgány činné v trestním řízení konstatovaly, že žalovaný žádný trestný čin ve vztahu k zůstavitelce nespáchal“ a že „soudy obou stupňů nevyžadovaly po žalobci právní kvalifikaci jednání, pouze (oprávněně) požadovaly skutkové vymezení údajného jednání žalovaného“. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl a žalovanému přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
6. Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 14. 3. 2024, č. j. 29 Co 121/2023-177, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
7. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013).
8. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Přitom ani z celkového obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání nelze dovodit, o který jeden ze čtyř v úvahu přicházejících případů přípustnosti dovolání má v souzené věci jít.
9. Nadto námitky, že byl neúplně zjištěn skutkový stav (zejména oddíl III. dovolání) představují kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, přitom nevystihují způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav
ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2024
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu