24 Cdo 2098/2024-1970
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Romana Fialy ve věci péče o nezletilé AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym), oba zastoupeni kolizním opatrovníkem městem Čáslav, se sídlem Městského úřadu v Čáslavi, Jana Žižky z Trocnova č. 1, děti matky D. N., zastoupené JUDr. Romanem Kouckým, advokátem se sídlem v Pardubicích, generála Svobody č. 339, a otce Z. K., zastoupeného Mgr. Barborou Benešovskou, advokátkou se sídlem v Poděbradech, Fügnerova č. 651, za účasti Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře, se sídlem v Kutné Hoře, Radnická č. 178/36, o zásah do rodičovské odpovědnosti otce a matky, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 0 P 179/2019, o dovolání matky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2023 č.j. 32 Co 126/2023-1900,
Rozsudek krajského soudu se ve výroku I. bodu 1., kterým bylo rozhodnuto o rodičovské odpovědnosti otce, a ve výroku II. o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 3.4.2023 č.j. 0 P 179/2019-1868 omezil otce ve výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilým dětem ve věcech zastupování nezletilých dětí při poskytování zdravotnické, psychologické a psychiatrické péče, v oblasti školního vzdělávání, v oblasti správy jmění a v řízení před orgány státní moci a správy (výrok 1.), zamítl návrh otce na zbavení rodičovské odpovědnosti matky k nezletilým (výrok II.), zamítl návrh matky na zbavení rodičovské odpovědnosti otce k nezletilým (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
2. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 12.10.2017 č.j. 11 Nc 701/2016-38 byli nezletilí, kteří do té doby žili s rodiči a matkou otce I. K. ve společné domácnosti, svěřeni do pěstounské péče pradědečka M. J., neboť rodiče nebyli schopni dětem zajistit řádnou péči a výchovu (rodiče užívali drogy, děti vyrůstaly v nepodnětném prostředí, byly svědky domácího násilí ze strany otce, nebylo řádně postaráno o jejich zdravotní stav, matka následně byla ve výkonu trestu odnětí svobody za krádeže). Opakovaným znaleckým zkoumáním otce (znalecký posudek MUDr. Michaely Štěpánkové a PhDr. Simony Měchové, Ph.D., ze dne 27.7.2017 a 5.8.2017, znalecký posudek PhDr. Vlastimila Sojky ze dne 29.3.2021 a jeho dodatek) bylo především zjištěno, že otec trpí trvalou a neléčitelnou disociální poruchou osobnosti, v důsledku níž jsou jeho výchovné schopnosti významně snížené, má zvýšenou pohotovost k agresivnímu jednání, je závislý na matce a není schopen samostatného života, byl (stejně jako matka) konzumentem pervitinu, má nezodpovědný přístup k pravidlům a závazkům (neplacení dluhů, neplacení výživného, nespolupráce s úřadem práce, neschopnost mít trvalejší zaměstnání). Nemá náhled na svoje chování k dětem v jejich raném dětství, absentuje u něho pocit viny a lítosti, především nad pozdním ortopedickým zákrokem u AAAAA a neléčenou bronchitidou u BBBBB. Má výrazné tendence ke svádění viny na jiné, z případných selhání obviňuje okolí a společnost, nikdy sebe. Otec nerespektuje zdravotní stav dětí a jejich medikaci, má minimální vědomosti o potřebách dětí tohoto věku, má nepřátelský postoj a chování k pěstounovi, ačkoli pěstoun společně s partnerkou svojí péčí přispěli k významnému posunu ve vývoji obou dětí. Obě děti mají z otce panický strach. Pro styk otce s dětmi je podle znalce nezbytný respekt k pěstounovi a jeho nezastupitelné roli při výchově dětí, včetně placení výživného, stabilní samostatné bydlení a zaměstnání, dále psychiatricko-psychologická péče pro náhled nad svojí minulostí a chováním k dětem, a zvládání svojí impulsivity.
3. Vzhledem k uvedeným zjištěním, a také dalším poznatkům vyplývajícím především z výpovědí obou rodičů, svědkyně K., pěstouna M. J., písemných zpráv kolizního opatrovníka (OSPOD) a doprovázející organizace Dobrá rodina, soud prvního stupně dovodil, že „nejsou dány důvody pro zbavení rodičů jejich rodičovské odpovědnosti k nezletilým dětem“, neboť „rodiče svoji rodičovskou odpovědnost nezneužívají, ani ji závažným způsobem nezanedbávají“. Matka zájem o děti pravidelně projevuje, byť omezený na společné výlety a telefonáty, a s pěstounem spolupracuje.
V případě potřeby je pro něho dosažitelná a připravená rozhodovat o záležitostech nezletilých, nebylo zjištěno, že by jakkoli jednala k újmě nezletilých. Pokud jde o otce, ten s pěstounskou rodinou nespolupracuje a není (z důvodů osobního nepřátelství) ani ochotný s pěstounem cokoli ohledně dětí řešit. O osobní záležitosti dětí projevuje spíše formální zájem tak, že se dožaduje informací, se kterými následně již smysluplným způsobem nepracuje. Nemá tedy o záležitostech a potřebách dětí náležitý přehled a není kompetentní za ně rozhodovat.
Jeho postoj k placení výživného je dlouhodobě negativní a spojený s představou, že pro předání dětí do pěstounské péče a stanovení výživného nebyl důvod, ačkoliv v soudním řízení byl jednoznačně prokázán opak. Podle názoru soudu prvního stupně však otec svoji rodičovskou odpovědnost „významně nezneužívá, neboť vyjma vyvolávání soudních sporů, kverulování a obhroublého chování vůči pěstounské rodině, nemá v současné době snahu, ani faktickou možnost svým jednáním nezletilé jakkoliv poškodit“. V současné době „se také již nevyhýbá plnění své vyživovací povinnosti, informuje se na děti a dlouhodobě usiluje o kontakt s nimi, tedy svoji rodičovskou odpovědnost ani závažným způsobem nezanedbává“.
Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že „otec nevykonává svoji rodičovskou odpovědnost řádně, neboť se o záležitosti nezletilých dostatečně a aktivně nezajímá, nemá přehled o jejich potřebách, především v oblasti zdravotní péče, a nespolupracuje s pěstounem“. Nelze tak očekávat, že by v případě potřeby byl ochotný a schopný za nezletilé kvalifikovaně rozhodnout, a je tedy v zájmu nezletilých, aby výkon rodičovské odpovědnosti otce byl podle ustanovení § 870 o.z. omezen v oblastech, ve kterých otec nezletilé řádně nezastupuje a není toho prakticky ani schopen.
Omezením výkonu rodičovské odpovědnosti přitom není odňata otci možnost, aby se o nezletilých nadále informoval. Soud prvního stupně také „neshledal nezbytným omezit právo otce osobně se stýkat s nezletilými, neboť otec v současné době výkonem tohoto práva nijak negativně nezasahuje do pěstounské péče, neohrožuje řádný vývoj nezletilých, naopak je namístě ponechat otci možnost, aby po přehodnocení svých životních postojů mohl znovu navázat vztah s nezletilými“.
4. K odvolání otce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.9.2023 č. j. 32 Co 126/2023-1900 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že „návrh matky na zbavení rodičovské odpovědnosti otce se zamítá i v rozsahu omezení rodičovské odpovědnosti otce ve věcech zastupování nezletilých dětí při poskytování zdravotnické, psychologické a psychiatrické péče, školního vzdělávání, správy jmění a v řízení před orgány státní moci“ (výrok I. bod 1.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o zamítnutí návrhu otce na zbavení rodičovské odpovědnosti matky (výrok I. bod. 2) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
5. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že zjistil správně a dostatečné skutkový stav věci, který ani v průběhu odvolacího řízení nedoznal změn, s tím, že „pro stručnost lze na závěry soudu prvního stupně o skutkovém stavu odkázat“. Odvolací soud sice doplnil dokazování zprávou psychiatra MUDr. Zdeňka Holoubka ze dne 9.5.2023, kterou ve svůj prospěch předložil otec, ovšem vzhledem k tomu, že otec u jmenovaného lékaře není evidovaný, navštívil jej pouze jedenkrát a vyšetření trvalo asi hodinu, „není jeho zpráva způsobilá ovlivnit závěry o skutkovém stavu“.
Ohledně matky se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „nejsou splněny podmínky pro to, aby matka byla zbavena rodičovské odpovědnosti ve vztahu k nezletilým“. Matka v současné době pečuje o dceru CCCCC (pseudonym), narozenou XY z jejího dalšího vztahu, o dceru pečuje řádně, o nezletilého AAAAA i nezletilou BBBBB se zajímá, je v kontaktu s pěstounem a jeho partnerkou, je informována o záležitostech dětí, s nezletilými je v osobním i telefonickém kontaktu, je-li potřeba něco v souvislosti s dětmi podepsat, vše podepíše.
Ohledně otce však odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal důvody pro to, aby byl otec ve výkonu rodičovské odpovědnosti omezen. Akcentoval, že v minulosti oba rodiče péči o nezletilé závažným způsobem zanedbávali a nezletilí jim proto byli již v říjnu 2016 z péče odebráni a následně byli svěření do pěstounské péče pradědečka M. J., který o nezletilé dosud pečuje. Otec žije stále se svou matkou I. K. (babičkou dětí), s dětmi není v kontaktu, nicméně domáhá se informací o dětech, v tomto směru kontaktuje OSPOD nebo doprovázející organizaci Dobrá rodina.
S ohledem na jeho problematický vztah s pěstounem „není ochoten s ním spolupracovat, nicméně nebylo zjištěno, že by nastala situace, kdy by byl nutný souhlas obou rodičů a otec byl nekontaktní nebo nereagoval, případně by odmítl na jejím řešeni spolupracovat“. I když přístup otce ve vztahu k nezletilým a výkonu rodičovské odpovědnosti nelze hodnotit jako příkladný (otec projevuje jen víceméně formální zájem, neprojevuje snahu pracovat na sobě, odmítá spolupráci s pěstounem, který o nezletilé pečuje proto, že péče rodičů, tedy i otce, vykazovala velmi závažné nedostatky), zájem nezletilých nevyžaduje, aby byl otec ve výkonu rodičovské odpovědnosti omezen, neboť – jak odvolací soud opětovně zdůraznil - „dosud nebylo zjištěno, a dokonce ani nebylo tvrzeno, že by otec svým aktivním přístupem bránil řešení záležitostí pro děti významných, nebo že by negativně zasahoval do rozhodování o nezletilých a tím výrazně ohrozil zájmy dětí“.
Řešením této záležitosti, tedy neshod mezi pěstounem a otcem v podstatných záležitostech týkajících se dětí, by podle názoru odvolacího soudu „bylo rozšíření kompetencí pěstouna (§ 969 o.z.)“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do výroku I. bodu 1., kterým bylo rozhodnuto o rodičovské odpovědnosti otce) podala matka dovolání. Po podrobném popisu skutkového stavu i dosavadního průběhu řízení vytkla odvolacímu soudu, že v rozporu s judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu změnil výrok o omezení rodičovské odpovědnosti otce, aniž by provedl
dokazování, které by podpořilo odlišné právní posouzení věci, nevyslechl dovolatelku, ani otce, ani pěstouna či nezletilé děti. Nebylo ani zjištěno, zda kolizní opatrovník změnil své stanovisko, ve kterém zamítl možnost, že by otec byl schopen jednat o záležitostech dětí. Dovolatelce (jako účastnici řízení) nebylo umožněno skutkově a právně argumentovat k zamýšlené změně. Výsledkem odvolacího řízení je tak zcela překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu, jež nemá oporu v žádných zjištěných skutkových okolnostech.
Odvolací soud se nijak nezabýval možnými následky ponechání plné rodičovské odpovědnosti otce na současné poměry dětí, ačkoli „jádrem celého řízení je právě zájem na co nejlepším uspořádání poměrů nezletilých dětí tak, aby jim byl zajištěn zdravý a bezpečný vývoj ve vhodném prostředí, a to se zdravými citovými vazbami“. Odvolací soud ponechal zcela bez povšimnutí, že děti mají z otce velký strach a nechtějí být v jeho přítomnosti, jak potvrdili znalci i OSPOD. Bylo přitom třeba citlivě posoudit vzniknuvší psychické problémy dětí a nastavení jejich prostředí v dlouhodobém měřítku.
Odvolací soud rovněž náležitě nezohlednil, že otec získané informace o dětech neužívá k jakémukoli skutečnému projevu zájmu o nezletilé děti, nýbrž k obtěžování pěstouna, matky, soudu a v konečném důsledku i dětí. Otcovo jednání nijak nevede k výkonu rodičovské odpovědnosti, ale pouze ke ztěžování situací týkajících se rozhodování ohledně potřeb dětí a jejich péče. Znalecký posudek navíc potvrdil, že otec nemá výchovné schopnosti a nemá žádný přehled o tom, jaké potřeby mají děti ve věku nezletilých dětí.
Všechna jednání, která otec učinil vůči soudu i OSPOD, neměla dalšího pokračování, ze kterého by plynulo, že otec se jakkoli o potřeby dětí zajímá. Výkon rodičovské odpovědnosti ze strany otce není v souladu s právy nezletilých dětí a tento výkon nevede k naplnění zájmů nezletilých dětí, nýbrž k poškození práv nezletilých dětí. Podle názoru dovolatelky tedy otec výkon své rodičovské odpovědnosti zneužívá na úkor nezletilých, což nemůže požívat právní ochrany a je důvodem pro zbavení otce rodičovské odpovědnosti.
Z uvedeného vyplývá, že
odvolací soud postupoval protiústavním způsobem a napadený výrok jeho rozsudku je v rozporu s nejlepšími zájmy obou nezletilých dětí. Matka proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Otec se k dovolání nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
11. V projednávané věci závisí rozsudek odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky podmínek (předpokladů) pro zásah do rodičovské odpovědnosti k nezletilým dětem u rodiče, který „odmítá spolupráci s pěstounem“, jemuž byly nezletilé děti svěřeny do péče z důvodu, že oba rodiče péči o nezletilé děti závažným způsobem zanedbávali. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání otce je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání
12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
13. Rodičovská odpovědnost je ze své podstaty ochranný institut, neboť dítě po dlouhou dobu není schopno samo obstarávat své záležitosti a realizovat své zájmy. Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte (srov. § 880 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.z.“). Povinnosti a práva vyplývající z rodičovské odpovědnosti jsou rodiče povinni vykonávat v zájmu dítěte (§ 875 odst. 1 o.z.). Rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven (§ 865 odst. 1 o.z.).
14. Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud (§ 858 o.z.). Pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou určující zájmy dítěte (§ 866 o.z.).
15. Podle ustanovení § 869 odst. 1 o.z. brání-li rodiči ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti závažná okolnost a lze-li se domnívat, že je toho v souladu se zájmy dítěte třeba, může soud rozhodnout, že se výkon rodičovské odpovědnosti tohoto rodiče pozastavuje.
16. Podle ustanovení § 870 o.z. nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení.
17. Podle ustanovení § 871 odst. 1 o.z. zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví.
18. Z citovaných ustanovení vyplývá, že zákon rozlišuje několik druhů opatření, v nichž soud může (případně musí) zasáhnout do rodičovské odpovědnosti rodiče, jestliže to vyžaduje zájem nezletilého dítěte. Jednotlivá opatření se liší svojí povahou a intenzitou v závislosti na tom, z jakých důvodů na straně rodiče je zásah soudu do rodičovské odpovědnosti realizován. Podle toho, zda tyto důvody mají objektivní nebo subjektivní charakter (uvažováno z hlediska zavinění rodiče), rozlišujeme opatření nesankční (preventivní) povahy a opatření, která mají jak preventivní, tak sankční povahu. Z logiky věci plyne, že objektivní důvody, které nespočívají na zavinění rodiče, zpravidla budou znamenat možnost přijetí (mírnějších) nesankčních opatření, zatímco subjektivní důvody budou naopak směřovat k nutnosti přijetí přísnějších opatření, která mají povahu preventivní i sankční. Z hlediska závažnosti důsledků zásahu je rozlišováno, zda soudem přijaté opatření odebírá rodiči (zcela nebo částečně) nositelství rodičovské odpovědnosti, anebo (zcela nebo zčásti) pouze její výkon. Přitom platí, že je-li rozhodnutím soudu dotčen pouze výkon rodičovské odpovědnosti, není tím dotčena samotná rodičovská odpovědnost (její nositelství). Opačně však, je-li dotčena samotná rodičovská odpovědnost, je tím dotčen i její výkon. Jako prostředek zásahu nižší intenzity do právního vztahu mezi rodičem a dítětem tedy budou logicky vnímána opatření, jimiž je dotčen pouze výkon rodičovské odpovědnosti, oproti opatřením, jimiž je dotčena rodičovská odpovědnost samotná.
19. S ohledem na uvedená kritéria je pak zřejmá hierarchie prostředků soudní ochrany blaha dítěte odstupňovaná podle intenzity ohrožení chráněného zájmu od nejmírnějšího opatření v podobě zvláštních opatření při výchově dítěte podle ustanovení § 924 až 926 o.z. (kdy ještě nedochází k zásahu do rodičovské odpovědnosti) přes pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, omezení výkonu rodičovské odpovědnosti, omezení samotné rodičovské odpovědnosti až po nejpřísnější opatření v podobě zbavení rodičovské odpovědnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2023, sp. zn. 24 Cdo 3883/2022, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2024, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.2.2019 sp. zn. 24 Cdo 3460/2018). Použití odpovídajícího opatření závisí na okolnostech konkrétního případu. Při výběru nejvhodnějšího opatření je soud povinen přihlížet jednak k nejlepšímu zájmu dítěte (srov. § 866 o.z.), který musí být předním hlediskem při rozhodování (k nejlepšímu zájmu dítěte srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný pod č. 102 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2012), a jednak je povinen vzít v úvahu princip minimalizace zásahu do práva na rodinný život tak, aby rodinné poměry dítěte byly přijatým opatřením narušeny co nejméně (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2012 sp. zn. 30 Cdo 1686/2011, nebo též rozsudek ESLP ve věci K. a T. proti Finsku ze dne 12.7.2001, stížnost č. 25702/94, bod 178).
20. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že řízení, jejichž předmětem je – tak jako v projednávané věci – výchovné opatření (včetně zásahu do rodičovské odpovědnosti), lze zahájit i bez návrhu. Soud v těchto řízeních proto může přisoudit více, než čeho se účastníci domáhali, popřípadě může v rozsahu daném předmětem řízení účastníkům uložit jiné než navrhované povinnosti. Přijme-li soud jiné než navrhované řešení, nemusí jeho rozhodnutí ani obsahovat zamítavý výrok (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1035, a také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2012 sp. zn. 30 Cdo 1686/2011). Z uvedeného vyplývá, že soud není nijak vázán případným návrhem některého z rodičů, jakým způsobem má rozhodnout (jakou formu zásahu do rodičovské odpovědnosti druhého rodiče má zvolit). Proto, rozhodne-li soud jinak (zvolí jinou formu zásahu do rodičovské odpovědnosti), než zní návrh některého z rodičů, je již nadbytečné (jak to v projednávané věci učinil soud prvního stupně), aby o tomto návrhu rodiče rozhodoval samostatným výrokem v konečném rozsudku tak, že se tento návrh zamítá. Zamítavý výrok je namístě pouze za situace, kdy soud k žádnému výchovnému opatření nepřistoupí.
21. Jak vyplývá se shora podaného výkladu, jako nejméně intenzivní prostředek zásahu do rodičovské odpovědnosti v zájmu dítěte, který má jak preventivní, tak sankční povahu, je pojímáno omezení výkonu rodičovské odpovědnosti soudním rozhodnutím podle ustanovení § 870 o.z., ke kterému ve vztahu k otci (dovolateli) přistoupil soud prvního stupně. Důvody k tomuto zásahu mají (na rozdíl od pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti podle ustanovení § 869 odst. 1 o.z.) subjektivní charakter, a tedy jsou vůlí rodiče ovlivnitelné.
Přichází v úvahu v případě, že rodič (svým zaviněním ať již ve formě úmyslu či nedbalosti) nevykonává svou rodičovskou odpovědnost řádně, tedy tak, jak je povinen ji vykonávat, tj. především v zájmu dítěte a jeho potřeb a způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte (srov. § 875 a § 880 o.z.). Co bude shledáno nikoli řádným výkonem rodičovské odpovědnosti, bude vždy záležet na okolnostech konkrétního případu. Dospěje-li soud k závěru, že rodič vykonává svou rodičovskou odpovědnost jinak než řádně – a vyžaduje-li to současně zájem dítěte – musí (je povinen) přistoupit k omezení výkonu rodičovské odpovědnosti rodiče, a to buď v celém rozsahu nebo jen v rozsahu některých jejích složek (případně jen některých právních jednání), v závislosti na tom, v jaké míře (resp. nakolik) a v jakých oblastech rodič plní své povinnosti a vykonává svá práva z rodičovské odpovědnosti, anebo neplní, resp. nevykonává, a nakolik porušuje to, k čemu je jinak povinen každý rodič. Omezení výkonu rodičovské odpovědnosti, jako prostředek zásahu nižší intenzity (v porovnání s omezením rodičovské odpovědnosti) do právního vztahu mezi rodičem a jeho dítětem, by mělo být použito v těch případech, kdy je omezována povinnost nebo právo, které je třeba opakovaně vykonávat (k tomu rovněž srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2023, sp. zn. 24 Cdo 3883/2022, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2024).
Omezení výkonu rodičovské odpovědnosti (jeho rozsah) se tak může podle okolností konkrétního případu týkat jak péče o dítě, tak zastupování dítěte, nebo také kupř. správy jmění dítěte. K omezení výkonu rodičovské odpovědnosti může soud přistoupit, i když rodič aktuálně plní vyživovací povinnost k dotčenému dítěti. Před rozhodnutím o omezení (výkonu) rodičovské odpovědnosti je soud současně povinen vždy posoudit, zda je vzhledem k zájmu dítěte nezbytné omezit právo rodiče osobně se stýkat s dítětem (srov. § 872 věta první o.z.).
Lze přitom dovodit, že soud rozhodne o omezení (příp. zákazu) styku tehdy, je-li takové opatření v zájmu dítěte, zejména pokud by osobním kontaktem byl ohrožen zdravý vývoj dítěte (srov. § 891 odst. 2 o.z.).
22. Komě toho je zde třeba zmínit, že v případě omezení výkonu rodičovské odpovědnosti je rodiči zachováno nositelství rodičovské odpovědnosti (pasivní složka rodičovské odpovědnosti), pozastaven je mu (v odpovídajícím rozsahu) pouze její výkon, tedy aktivní složka rodičovské odpovědnosti; zachování pasivní složky rodičovské odpovědnosti dotčeného rodiče se přitom projevuje zejména tou skutečností, že rodiči zůstává právo na informace o dítěti. Jestliže tedy soud omezí výkon rodičovské odpovědnosti u jednoho rodiče, znamená to, že tento rodič je i nadále formálně nositelem (celé) rodičovské odpovědnosti, ale povinnosti a práva z ní vyplývající nemůže (ve vymezeném rozsahu) vykonávat.
Výkon těchto povinností a práv se pak koncentruje v osobě druhého rodiče. Ve zbývajícím rozsahu, v němž rodič nebyl ve výkonu své rodičovské odpovědnosti omezen, zůstává zachována jeho aktivní i pasivní složka rodičovské odpovědnosti, a v tomto zbývajícím rozsahu náleží výkon rodičovské odpovědnosti nadále oběma rodičům (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.9.2018 sp. zn. 30 Cdo 412/2018 a již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.2.2019 sp. zn. 24 Cdo 3460/2018).
23. V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 12.10.2017 č.j. 11 Nc 701/2016-38 byli nezletilí AAAAA a BBBBB, kteří do té doby žili s rodiči a matkou otce (babičkou ze strany otce) ve společné domácnosti, svěřeni do pěstounské péče pradědečka ze strany matky, neboť rodiče nebyli schopni dětem zajistit řádnou péči a výchovu a děti byly v zanedbaném stavu, citově deprivované. Rodiče užívali drogy, čemuž odpovídal jejich životní styl, děti byly svědky domácího násilí ze strany otce, vyrůstaly v nepodnětném prostředí, kde se jim nikdo odpovídajícím způsobem nevěnoval (AAAAA ve 3 letech neuměl základy řeči).
Nebylo řádně postaráno o jejich zdravotní stav, vzhledem k odmítavému postoji otce rodiče neřešili vrozenou ortopedickou vadu nezletilého AAAAA (tzv. „koňské nožky“) na doporučení lékaře ihned po narození, ale až po roce a půl na podnět babičky ze strany matky, kdy AAAAA podstoupil ortopedickou operaci, na následné rehabilitace však s AAAAA nedocházeli. V bytě, kde rodina bydlela, se běžně kouřilo, ačkoliv nezletilá BBBBB měla (a dosud má) chronické problémy s dýchacími cestami, na zákaz otce ani nesměla chodit s matkou ven.
Děti byly v říjnu 2016 rodičům odebrány poté, co nezletilá BBBBB byla přijata do nemocnice až po čtyřech dnech trvání velmi vážných dýchacích potíží (obstrukční bronchitidy), neboť otec dřívější převoz do nemocnice nepovolil. Sociokulturní úroveň rodiny byla velmi nízká, otec neplnil úlohu živitele rodiny, rodina žila z příjmů a podpory obou babiček, matka následně byla ve výkonu trestu odnětí svobody za krádeže. V pěstounské péči jsou obě děti po všech stránkách dobře zajištěny, zlepšil se jejich zdravotní stav, celkově dobře prospívají a rodinu pěstouna považují za svůj domov.
Z důvodu citové deprivace v raném dětství a opožděného psychomotorického vývoje v důsledku zanedbání ze strany rodičů (projevy syndromu CAN a ADHD) jsou obě děti dosud v péči dětského psychologa a psychiatra, AAAAA je nadále v péči ortopeda a dochází také na logopedii a BBBBB se léčí s astmatem. Matka nyní žije s novým partnerem, s nímž má další dítě; o nezletilého AAAAA i BBBBB projevuje zájem, je s nimi v pravidelném osobním kontaktu, a pokud jde o jejich záležitosti, spolupracuje s pěstounem, nebylo zjištěno, že by jakkoli jednala k újmě nezletilých.
Otec nyní žije se svojí matkou, má nestabilní zaměstnání a dluhy, výživné na dětí platí, pokud je mu strháváno ze mzdy. Styk otce s dětmi není v současné době soudně upraven. Obě děti se otce bojí. Otec nemá náhled na svou minulost, chování k dětem, ani na aktuální potřeby a zdravotní stav dětí, s pěstounem nespolupracuje. V roce 2023 nedal souhlas k vyřízení cestovních dokladů dětí a k jejich vycestování s rodinou pěstouna na dovolenou k moři do Bulharska.
24. Ze závěrů znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie vypracovaného MUDr. Michaelou Štěpánkovou a PhDr. Simonou Měchovou, Ph.D., dne 27.7.2017 a 5.8.2017 a znaleckého posudku z oboru psychologie vypracovaného PhDr. Vlastimilem Sojkou dne 29.3.2021 a jeho dodatku ze dne 29.7.2021 se podává, že otec trpí trvalou a léčebně neovlivnitelnou smíšenou (disociální) poruchou osobnosti, která se projevuje nepříznivými povahovými vlastnostmi (nekázní a nezdrženlivostí, nerozvážností, mělkou a emotivní labilitou, nadměrnou citlivostí k odstrkování a odbytí, tendencí k trvalé zášti, podezřívavostí, úporným smyslem pro osobní práva bez ohledu na bezprostřední situaci).
Výchovné schopnosti otce jsou tím významně snížené, otec má zvýšenou pohotovost k agresivnímu jednání, je závislý na své matce, není schopen samostatného života, byl (stejně jako matka nezletilých) konzumentem pervitinu, má nezodpovědný přístup k pravidlům a závazkům (neplacení dluhů, neplacení výživného, nespolupráce s úřadem práce, neschopnost mít trvalejší zaměstnání). Jeho nemorální a nevhodné chování není dostatečně ovlivnitelné negativními důsledky, které vyvolává. Není schopen zakoušet vinu a poučit se ze zkušenosti, zvláště trestu, nemá náhled na svoje chování k dětem v jejich raném dětství, absentuje u něho pocit viny a lítosti, především nad pozdním ortopedickým zákrokem u AAAAA a neléčenou bronchitidou u BBBBB.
Má tendence klamat a racionalizovat vlastní disociální jednání. Má výrazné tendence ke svádění viny na jiné. Z případných selhání obviňuje okolí a společnost, nikdy sebe. Otec má nízkou toleranci frustrace a nízký práh pro vstup do agresivního chování. Otec nerespektuje zdravotní stav dětí a jejich medikaci, má minimální vědomosti o potřebách dětí tohoto věku, má nepřátelský postoj a chování k pěstounovi, ačkoli pěstoun společně s partnerkou svojí péčí přispěli k významnému posunu ve vývoji obou dětí.
Děti jsou silně citově vázány na pěstouna a jeho družku, nejsou však pěstounem vědomě ovlivňovány. Děti u pěstouna vyrůstají v láskyplném a podnětném prostředí, a pozvolna si obnovují vztah s matkou. Jsou v péči odborníků a pro další zdravý vývoj potřebují léčbu, medikaci a specifické výchovné vedení; toho se jim dostává v současné rodině pěstouna, proto je doporučeno pokračovat v pěstounské péči. Obě děti mají panický strach z otce, nepřejí si ho vidět a mají výrazně negativní vztah i k babičce ze strany otce.
Otec AAAAA často trestal a byl na něho hrubý. BBBBB se cítí kvůli otci nešťastná. Otec (spolu s jeho matkou) by dětem v zájmu jejich zdravého vývoje měli dát klid a čas na to, aby se vyrovnaly s minulostí a svými strachy.
25. Z rozhovoru otce se znalcem PhDr. Stojkou vyplývá, že otec nesouhlasí s odbornými diagnózami dětí ani s léky, které užívají, léky by jim nedával, bagatelizuje vliv cigaretového kouře na dýchací potíže nezletilé BBBBB. V rozhovoru se znalkyní PhDr. Simonou Měchovou, Ph.D., otec uvedl, že „BBBBB vůbec v ohrožení života nebyla“. Následně ve výpovědi před soudem prvního stupně otec mj. uvedl, že ví, že děti dochází na psychiatrii a k psychologovi, ale nesouhlasí s tím. Nesouhlasí s další ortopedickou operací nezletilého AAAAA, ledaže by zjistil, že původní operace „byla nepovedená“. V případě potřeby „není ochoten spolupracovat s pěstounem“, i když ví, že je potřeba řešit věci, kde je nutný souhlas obou rodičů. Nadále se snaží o kontakt s dětmi, popírá, že by dětem někdy ubližoval, „žádný klid jim nedá, chce je domů“. Zastává názor, že mu děti sebrali neprávem, nevěří, že ho děti nechtějí vidět. Nechápe, jak děti mohou mít rády cizího člověka (pěstouna), nelíbí se mu, že ho pěstoun k dětem nepustí, ačkoli „nemá zákaz“. Stěžuje si, že s ním OSPOD, ani pěstoun nekomunikuje. Informace o dětech sice od pěstouna dostává, ty mu však nepomůžou děti vidět, nebo vrátit domů. Doporučené psychiatricko-psychologické léčení nepodstoupil, neboť má za to, že psychologa nepotřebuje a OSPOD z něho pouze dělá blázna. V rámci výpovědi u odvolacího soudu dne 11.9.2023 pak otec sdělil, že „své stanovisko o ochotě komunikovat s pěstounem nezměnil“, a na dotaz soudu, jak by si představoval, že bude rozhodovat o záležitostech dětí, uvedl, že „by to určitě neřešil léky, tak jako pěstoun“. Opětovně zdůraznil, že „chce mít děti u sebe“.
26. Za tohoto skutkového stavu odvolací soud ve vztahu k otci rozhodl (na rozdíl od soudu prvního stupně, který omezil otce ve výkonu rodičovské odpovědnosti v rozsahu vymezeném ve výroku rozsudku) tak, že nepřistoupil k žádnému zásahu do rodičovské odpovědnosti otce. Oproti soudu prvního stupně „neshledal důvody pro to, aby byl otec ve výkonu rodičovské odpovědnosti omezen“. Připustil, že přístup otce ve vztahu k nezletilým a výkonu rodičovské odpovědnosti sice „nelze hodnotit jako příkladný (otec projevuje jen víceméně formální zájem, neprojevuje snahu pracovat na sobě, odmítá spolupráci s pěstounem)“, zájem nezletilých však podle mínění odvolacího soudu „nevyžaduje, aby byl otec ve výkonu rodičovské odpovědnosti omezen, neboť dosud nebylo zjištěno, a dokonce ani nebylo tvrzeno, že by otec svým aktivním přístupem bránil řešení záležitostí pro děti významných, nebo že by negativně zasahoval do rozhodování o nezletilých a tím výrazné ohrozil zájmy dětí“, ani „nebylo zjištěno, že by nastala situace, kdy by byl nutný souhlas obou rodičů a otec byl nekontaktní nebo nereagoval, případně by odmítl na jejím řešení spolupracovat“. Podle názoru odvolacího soudu „řešením této záležitosti, tedy neshod mezi pěstounem a otcem (rodiči) v podstatné záležitosti týkající se dítěte, by bylo rozšíření kompetencí pěstouna (§ 969 o.z.)“.
27. Uvedenou úvahu odvolacího soudu nelze s ohledem na okolnosti daného případu považovat za správnou a úplnou. Odvolací soud v rámci svých úvah o možném zásahu do rodičovské odpovědnosti otce především nepřikládá náležitý význam dosavadnímu, výrazně negativnímu postoji otce k pěstounovi, který – jak ostatně odvolací soud sám zmínil – „o nezletilé pečuje proto, že péče rodičů, tedy i otce, vykazovala velmi závažné nedostatky“, a v jehož nynější péči se děti zdravě vyvíjejí. Spolupráce otce s pěstounem, jehož rodinu děti vnímají jako svůj domov, je přitom pro blaho dětí a jejich další zdravý vývoj zásadní.
Z chování otce jsou však patrny výrazně negativní emoce (především zášť) ve vztahu k pěstounovi a otec se opakovaně vyjádřil tak, že s pěstounem spolupracovat nebude, a tento postoj nezměnil ani v průběhu odvolacího řízení. Řádná péče pěstouna o nezletilé děti tak může být ohrožena zejména v situacích, kdy otec bude mít na určitou záležitost týkající se nezletilých dětí jiný názor nebo k ní bude zaujímat odlišný postoj než pěstoun anebo půjde toliko o opoziční chování otce, které nebude souladné se zájmy nezletilých.
Z dosavadních skutkových zjištění se podává, že takové situace lze důvodně očekávat v oblasti rozhodování o zdravotním stavu dětí, kde otec již v minulosti (kdy měl možnost v záležitostech nezletilých dětí rozhodovat) selhal, a i nyní je u něj stále patrná snaha o bagatelizaci zdravotního stavu dětí, a je zřejmý negativní postoj k odborně stanoveným diagnózám nezletilých dětí a k jejich nastavené medikaci, případně k doporučeným lékařským zákrokům. Protože otec doposud nemá na zdravotní stav dětí odpovídající náhled, doporučeními odborných lékařů, u nichž se děti léčí, by se neřídil, představuje otcem avizovaná nespolupráce s pěstounem významné riziko pro řádnou (a úspěšnou léčbu) nezletilých dětí, jejichž zdravotní stav se v pěstounské péči výrazně zlepšil.
V tomto směru jistě nelze vnímat výkon rodičovské odpovědnosti otcem jako řádný (vedoucí k naplnění zájmů nezletilých dětí). Proto je třeba nastavit přiměřený rámec soudní ochrany zájmů nezletilých a nelze argumentovat tím, že v této oblasti doposud otec výrazně zájem dětí neohrozil (jestliže prozatím, jak se podává z obsahu spisu, vesměs postačovala pro rozhodování o záležitostech nezletilých dětí toliko spolupráce matky s pěstounem), a – navzdory nepříznivé osobnostní charakteristice otce – spoléhat na to, že se tak nestane ani v budoucnu.
28. Zde je třeba vzít v potaz především zjištěné nepříznivé povahové vlastnosti otce, které vyplývají nejen ze závěrů znaleckých posudků, ale také z výpovědí samotného otce před soudy obou stupňů, a konečně též z důsledků jeho dřívějšího chování na zdravotní stav nezletilých dětí a na jejich psychomotorický vývoj. Ostatně nelze ani přehlédnout, že pokud měl otec v nedávné době možnost rozhodnout o určité záležitosti týkající se nezletilých dětí, a to schválit vyřízení potřebných dokladů pro jejich vycestování s pěstounem na dovolenou k moři do Bulharska v roce 2023, vyjádřil se negativně a pobyt dětí u moře se z tohoto důvodu neuskutečnil.
Dříve přitom otec v rozhovoru se znalkyní PhDr. Simonou Měchovou, Ph.D., k léčbě astmatu u BBBBB uvedl, že „u moře se jí to vyčistí a bude klid“. Je tedy zřejmé, že ačkoli si otec byl vědom příznivých účinků moře zejména na zdravotní stav nezletilé BBBBB (která trpí průduškovým astmatem), přesto souhlas k vycestování dětí – patrně jen z důvodu odmítavého postoje vůči pěstounovi – nedal. Tento případ nikoli řádného výkonu rodičovské odpovědnosti otce odvolací soud zcela opomenul zmínit, ačkoli je na tomto případu patrné, že otec má (a lze od něj i v budoucnu důvodně očekávat) tendenci se uchylovat k apriornímu opozičnímu chování vůči pěstounovi, bez ohledu na to, zda svým jednáním ohrozí zájmy dětí či nikoli.
V této souvislosti dovolací soud poukazuje na preventivní funkci výše popsaných výchovných opatření ve formě zásahu do rodičovského odpovědnosti, která právě v posuzované věci nabývá na významu.
29. Za tohoto stavu se proto jeví dovolacímu soudu v posuzovaném případě jako nezbytné k dosažení legitimního cíle, jímž je ochrana zájmů nezletilých v oblasti péče o jejich zdravotní stav, přikročit podle ustanovení § 870 o.z. alespoň k nejmírnějšímu preventivnímu (a zároveň i sankčnímu) opatření, k němuž přiléhavě přistoupil soud prvního stupně, jestliže omezil otce ve výkonu rodičovské odpovědnosti „ve věcech zastupování nezletilých dětí při poskytování zdravotnické, psychologické a psychiatrické péče“, tj. tam, kde je v možnostech otce péči pěstouna o zdravotní stav nezletilých nepříznivě ovlivnit. S tím souvisí i výše zmíněný odmítavý postoj otce k vycestování dětí k moři, ačkoli by šlo zřejmě o pobyt přínosný pro jejich zdravotní stav. I v tomto ohledu dovolací soud v zájmu nezletilých považuje za nezbytné obdobným situacím v budoucnu předejít. Toho lze rovněž dosáhnout omezením výkonu rodičovské odpovědnosti otce jednak v oblasti zastupování nezletilých při vyřizování jejich cestovních dokladů (občanského průkazu, cestovního pasu), a jednak tím, že otci bude odebráno oprávnění odepřít souhlas s vycestováním nezletilých dětí na krátkodobý pobyt do zahraničí. Vzhledem k tomu, že otec nemá náhled na svou minulost, chování k dětem, ani na aktuální potřeby dětí, není vyloučeno (bude-li otec dále odmítat spolupráci s pěstounem), že v budoucnu, jak děti porostou a bude třeba řešit více záležitostí pro ně významných, bude nutné rozšířit soudní zásah do rodičovské odpovědnosti otce i na další oblasti. Nebo naopak může dojít ke zúžení rozsahu omezení (případně k jeho úplnému zrušení), projeví-li otec v zájmu nezletilých dětí snahu o smysluplnou spolupráci s pěstounem, případně absolvuje doporučené psychiatricko-psychologické léčení s pozitivním výsledkem. Omezením výkonu rodičovské odpovědnosti přitom nebude zasaženo samotné nositelství rodičovské odpovědnosti otce (omezen bude v příslušném rozsahu pouze její výkon) a otec bude mít zachováno právo na informace o nezletilých. Po dobu tohoto opatření bude v zájmu nezletilých výkon rodičovské odpovědnosti (v příslušném rozsahu) soustředěn do rukou matky, která s pěstounem řádně spolupracuje, pravidelně se s dětmi stýká a jedná v jejich zájmu.
30. Názor odvolacího soudu, že „řešením této záležitosti, tedy neshod mezi pěstounem a otcem (rodiči) v podstatné záležitosti týkající se dítěte, by bylo rozšíření kompetencí pěstouna (§ 969 o.z.)“, přehlíží, že ke změně povinností a práv pěstouna může podle zmíněného ustanovení dojít pouze na návrh dítěte, rodiče nebo pěstouna. Takový návrh však v posuzované věci podán nebyl a zájmy nezletilých dětí by mohly být bez včasného zásahu soudu ohroženy. V dané situaci proto nelze upřednostňovat „řešení“ vyplývající z ustanovení § 969 o.z., a ponechat soudní ochranu dětí závislou na tom, zda je či není podán příslušný návrh, jestliže zjištěný skutkový stav – jak vyplývá z výše podaného výkladu – odůvodňuje vytvoření nezbytného právního rámce ochrany zájmů nezletilých minimálně ve formě omezení výkonu rodičovské odpovědnosti otce v naznačeném rozsahu.
31. Dovolací soud zároveň připomíná, že – jak bylo rovněž uvedeno výše – před rozhodnutím o omezení (výkonu) rodičovské odpovědnosti je soud současně povinen vždy posoudit, zda je vzhledem k zájmu dítěte nezbytné omezit právo rodiče osobně se stýkat s dítětem (srov. § 872 věta první o.z.). Veden nesprávným právním názorem, že omezení výkonu rodičovské odpovědnosti otce není nutné, se odvolací soud k problematice styku otce s nezletilými dětmi nijak nevyjádřil. Odvolací soud (i soud prvního stupně) však nevzal náležitě v úvahu zákonnou úpravu pěstounství, podle níž mají rodiče mj. právo se s dítětem, které je v pěstounské péči, osobně a pravidelně stýkat, ledaže soud z důvodů hodných zvláštního zřetele rozhodne jinak (srov. § 960 odst. 2 o.z.). Tomu pak odpovídá povinnost pěstouna umožnit styk rodičů s dítětem v pěstounské péči, ledaže soud stanoví jinak (srov. § 967 věta druhá o.z.). Není-li tedy v daném případě styk otce s nezletilými dětmi nijak soudně upraven, platí, že je zachováno právo otce se s dětmi (za součinnosti pěstouna) stýkat za podmínek uvedených ve výše citovaných ustanoveních.
32. Ze závěrů znaleckých posudků se ovšem podává, že obě děti mají z otce panický strach. V tomto smyslu se obě děti vyjádřily i v rámci neohlášeného šetření OSPOD v místě bydliště nezletilých dětí dne 22.3.2023, kdy uvedly, že se otce bojí, že je zlý a nechtějí se s ním vidět. V minulosti styk otce s dětmi fakticky probíhal v rámci soudně upraveného kontaktu dětí s babičkou ze strany otce (matkou otce), avšak tento nucený kontakt s otcem natolik působil dětem psychické trauma a byl devastující na celkový rozvoj zejména AAAAA osobnosti, že styk s babičkou, která nebyla schopna zajistit, aby otec u styku nebyl, byl následně na doporučení psychologa i psychiatra zrušen. Znalci nadále doporučují, aby otec (spolu s jeho matkou) dali dětem v zájmu jejich zdravého vývoje klid a čas na to, aby se vyrovnaly s minulostí a svými strachy. Pro styk otce s dětmi je podle znalců zároveň nezbytný respekt otce k pěstounovi a jeho nezastupitelné roli při výchově dětí, psychiatricko-psychologická péče pro náhled otce nad svojí minulostí a chováním k dětem, a zvládání jeho impulsivity. Otec – jak se podává z jeho výpovědí – žádnou psychiatricko-psychologickou péči doposud nepodstoupil, respekt k pěstounovi ani náhled na své chování nemá, a opakovaně deklaruje svou snahu děti vidět, že žádný klid jim nedá a chce je domů, mít je u sebe. Aktuálně kontakt dětí s otcem neprobíhá především proto, že pěstoun děti před otcem chrání a neposkytuje otci součinnost.
33. Podle názoru dovolacího soudu s ohledem na uvedená skutková zjištění nelze v současné době ponechat oblast osobního styku dětí s otcem bez jakéhokoli soudního opatření (tedy toliko v režimu podle ustanovení § 960 odst. 2 o.z.), jestliže otec podmínky (vymezené znalci pro styk) nesplňuje, a je zřejmé, že jeho osobní kontakt s dětmi by ohrožoval jejich zdravý vývoj. Jak bylo uvedeno výše, zákon pro takové případy počítá s možností omezení, případně zákazu styku. Případné obnovení kontaktu pak bude záviset nejen na chování otce, zda dostojí odborným doporučením a bude adekvátně spolupracovat s pěstounem, a také na samotných dětech, zda se postupem času vyrovnají se zátěžemi z minulosti a budou na styk s otcem dostatečně připraveny.
34. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o rodičovské odpovědnosti otce, není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek v odpovídajícím rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
35. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 11. 2024
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu