24 Cdo 2123/2025

24 Cdo 2123/2025-635

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila, ve věci posuzovaného (opatrovance) V. V., zastoupeného procesní opatrovnicí JUDr. Jindřiškou Martinovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Plynárenská č. 671, za účasti 1) G. Z., 2) P. V., 3) města A, se sídlem Městského úřadu XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Prokopem, advokátem se sídlem v Kolíně, Kutnohorská č. 43, a 4) města B, se sídlem Městského úřadu v XY, zastoupeného Mgr. Jarmilou Grumlovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Politických vězňů č. 421, o omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 0 Nc 23007/2021, o dovolání města B proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2024 č.j. 24 Co 219/2024-513, takto:

Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. června 2024 č.j. 0 Nc 23007/2021-447 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.

1. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 29.6.2023 č.j. 0 Nc 23007/2021-185 omezil posuzovaného (opatrovance) ve svéprávnosti na dobu pěti let, „jde-li o právní jednání týkající se nakládání jměním, jehož hodnota přesahuje částku 200 Kč denně, jimiž dochází k realizaci práv a povinností vyplývající ze zdravotního, důchodového a nemocenského pojištění, na zajištění v hmotné nouzi a státní sociální podpory, jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby, příspěvku na péči, dále jde-li o právní jednání týkající se pracovní činnosti, rozhodování o přijetí a o odmítnutí zdravotních služeb a o vlastní léčbě“ (výrok I.); zároveň jmenoval posuzovanému opatrovníka město A (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Soud prvního stupně z provedených důkazů (především ze znaleckého posudku a výslechu znalkyně MUDr. Jany Businské) dospěl k závěru, že posuzovaný v důsledku trvalé duševní poruchy (lehké mentální retardace a dětského autismu) není způsobilý právně jednat, „a to ve všech záležitostech s výjimkou nakládání s finančními prostředky do 200 Kč“. Při výběru opatrovníka soud prvního stupně vzal na vědomí, že oba rodiče posuzovaného, G. Z. a P. V., nesouhlasili se svým jmenováním do funkce opatrovníka, a za tohoto stavu proto jmenoval opatrovníka veřejného, a to město A, které je se situací posuzovaného seznámeno z předchozích řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. Město B, v němž opatrovaný fakticky bydlí, podle názoru soudu prvního stupně „pro střet zájmů nemůže posuzovaného zastupovat, neboť posuzovaný vede soudní řízení jako žalobce proti žalované Základní škole B“.

2. K odvolání města A Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31.10.2023 č.j. 24 Co 263/2023-205 rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku I. o jmenování opatrovníka a závislých výrocích IV. a V. o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud v první řadě vytkl soudu prvního stupně, že město A bylo jmenováno opatrovníkem, aniž by s ním bylo jednáno jako s účastníkem řízení. Pokud jde o osobu opatrovníka, přisvědčil soudu prvního stupně, že zde není žádná osoba opatrovanci blízká, která by mohla vykonávat funkci opatrovníka, a proto bylo správně zvažováno jmenování opatrovníka veřejného. Tím však – jak odvolací soud zdůraznil - může být jen obec, v níž má opatrovanec své faktické bydliště podle ustanovení § 80 o.z., tedy město B, přičemž podle jeho názoru soudní spor mezi opatrovancem a základní školou (tedy jiným subjektem, než je město B) nezakládá kolizi, která by vylučovala jmenování města B opatrovníkem. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v naznačeném směru zjednal nápravu.

3. Okresní soud v Kolíně poté usnesením ze dne 10.6.2024 č.j. 0 Nc 23007/2021-447 jmenoval opatrovníkem posuzovaného (opatrovance) město B s tím, že „opatrovník je oprávněn a povinen zastupovat opatrovaného při právních jednáních v běžných záležitostech a v rámci rozsahu omezení svéprávnosti opatrovaného podle výroku I.. rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 29.6.2023 č. j. 0 Nc 23007/2021-185, vyjma jednání, v nichž zákon zastoupení opatrovaného opatrovníkem vylučuje, hájit jeho zájmy a dbát pokynů soudu.

Je dále povinen spravovat jeho majetek a podat soudu písemnou zprávu o vyúčtování správy jmění opatrovaného každoročně vždy nejpozději do 30.6. následujícího roku“ (výrok I.); zároveň rozhodl, že „výrok I. tohoto usnesení je předběžně vykonatelný jeho doručením“ (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně s poukazem na judikaturu dovolacího soudu, po doplněném dokazování a opětovném zhlédnutí opatrovance provedl velmi zevrubnou analýzu subjektů přicházejících v daném případě v úvahu do funkce opatrovníka z hlediska jejich schopností řádně obstarávat záležitosti opatrovance vzhledem k rozsahu jeho omezení svéprávnosti.

Pokud jde o P. V. (otce opatrovance), který s opatrovancem žije a opatrovanec si jeho opatrovnictví přeje, soud prvního stupně „shledal problematickým postoj otce k zajištění zdravotní péče opatrovaného na alergologii a u zubaře“, kdy tento „při zajišťování potřeb opatrovaného upřednostňuje svůj konflikt s G. Z. (matkou opatrovance) před zajištěním lékařské péče“. Aniž by s matkou byl domluven a poskytl jí relevantní informace, spoléhal na to, že matka lékařskou prohlídku zajistí, a následně „raději, než aby se dotázal, zda byla lékařská prohlídka zajištěna, a případné ji zajistil sám, snese situaci, kdy lékařská péče o opatrovaného zajištěna nebude“; „je tak zřejmý střet zájmů otce a opatrovaného“.

Dále soud prvního stupně „shledal problém se způsobem, jakým otec nakládá s majetkem opatrovaného“, zejména s tím, jak nakládá se svým dispozičním oprávněním k účtu opatrovance. Ze šesti plateb na svůj účet byl schopen identifikovat pouze tři platby (13.000 Kč za uhlí, které opatrovanci následně vrátil, 10.000 Kč za televizi a 6.000 Kč za zahradní techniku, obojí pro opatrovance, ovšem bez předložení účtenek z obchodu); zbývající tři platby ve výši 499 Kč, 1.000 Kč a 2.000 Kč nebyl schopen identifikovat.

Způsob nakládání s prostředky opatrovance tak „je značně netransparentní a nevěrohodný“, a ačkoli soud i zde „přihlédl k tomu, že otec dosud nebyl jmenován opatrovníkem, způsob, jakým záležitosti opatrovaného obstarává nyní, je však značnou indicií o jeho postoji k opatrovanému“. Ani matka opatrovance aktuálně nemůže funkci opatrovníka vykonávat, a to zejména z důvodu negativního vztahu opatrovance vůči ní, který si nepřeje, aby byla jeho opatrovníkem.

I když si je soud prvního stupně vědom toho, že „by měl hledat spíše důvody pro to, aby byl opatrovníkem některý z rodičů, než pro to, aby jím byl opatrovník veřejný“, výhrady k otci „jsou natolik závažné, že jen stěží lze zajistit řádný výkon opatrovnictví jeho jmenováním do této funkce“. Uvedené nedostatky totiž dopadají do základních záležitostí opatrovance (zdravotní stav, správa peněz na běžném účtu), „přičemž kontrola ze strany soudu by musela být průběžná a téměř každodenní, aby byly záležitosti opatrovaného řádně zajištěny“.

Protože za tohoto stavu „jmenování ani jednoho z rodičů opatrovníkem není možné, neboť by správa záležitostí opatrovaného nebyla zajištěna“, soud prvního stupně uzavřel, že je namístě jmenovat veřejného opatrovníka, a to město B, neboť právě v tomto městě, nikoliv v A, opatrovanec bydlí. Možná (jednorázová) kolize v souvislosti s vedením sporu opatrovance se Základní školou v B jej přitom z funkce opatrovníka nevylučuje, neboť ji lze řešit jmenováním kolizního opatrovníka pro dané řízení.

4. K odvolání města B Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10.10.2024 č.j. 24 Co 219/2024-513 usnesení soudu prvního potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování (zejména zprávou sociální pracovnice Městského úřadu v B ze dne 7.10.2024, opakovaným výslechem opatrovance a jeho otce a matky) zdůraznil, že z příslušných zákonných ustanovení vyplývá, že „při výběru vhodné osoby opatrovníka je vždy upřednostňována osoba opatrovanci blízká“, jimiž jsou daném případě otec opatrovance, u něhož opatrovanec bydlí, a matka opatrovance. Také odvolací soud však ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že „dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že osobami vhodnými aktuálně není ani jeden z nich“, s tím, že „v podrobnostech lze plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména body 52., 77. až 92. a 93. až 96. rozhodnutí)“. Podle názoru odvolacího soudu je správný závěr soudu prvního stupně, že otec opatrovance „není vhodnou osobou pro výkon funkce opatrovníka, a to zejména poměřeno jeho postojem k rozhodnutí o omezení svéprávnosti posuzovaného, kdy jej zlehčuje, a dále předchozí dobou a jeho jednáním, které nezaručuje, že by o jmění posuzovaného bylo řádně postaráno“. S ohledem na nedůvěru opatrovance vůči jeho matce, není ani ona vhodnou osobou pro výkon této funkce. Rozhodné jsou podle mínění odvolacího soudu „rovněž konfliktní vztahy rodičů posuzovaného, které mohou ovlivňovat jednání ve vztahu k zájmům posuzovaného“. Vzhledem k tomu, že „zde není žádná zákonem preferovaná osoba, která by přicházela v úvahu jako opatrovník“, je – jak odvolací soud dále uvedl – za této situace nutné přistoupit ke jmenování veřejného opatrovníka, „který by aktuálně mohl vyřešit právní jednání posuzovaného bez zatížení osobním zájmem“. Protože z výsledků dokazování vyplývá, že „posuzovaný bydli fakticky na adrese XY, resp. tuto adresu lze považovat za bydliště posuzovaného ve smyslu § 80 o.z.“, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu, že „město B je ve smyslu ustanovení § 471 o.z. příslušné pro jmenování do funkce veřejného opatrovníka“. Namítaný střet zájmů, který má být založen vedením sporu mezi opatrovancem a Základní školou B, „nelze bez dalšího považovat za relevantní“, neboť „se jedná o spor mezi posuzovaným a školou jako samostatným právním subjektem a případnou kolizi lze jednorázově řešit jmenováním kolizního opatrovníka“. II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podalo město B dovolání.

Dovolatel považuje napadené rozhodnutí za rozporné s judikaturou dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3871/2010, sp. zn. 30 Cdo 1617/2016, sp. zn. 30 Cdo 4910/2015 a sp. zn. 24 Cdo 3590/2019), neboť „porušilo základní principy a posloupnost při výběru opatrovníka“, a to za situace, kdy „je zde osoba blízká, která chce vykonávat funkci opatrovníka, opatrovanec v ni má důvěru, avšak tato osoba byla soudem ze zcela nepřesvědčivých důvodů z opatrovnictví vyloučena“. Dovolatel předně poukázal na opakované vyjádření opatrovance, který i před odvolacím soudem uvedl, že si přeje jako opatrovníka svého otce, ke kterému se po dosažení zletilosti přestěhoval, bydlí s ním, a nadále s ním chce bydlet, v jeho péči je spokojený a k otci má důvěru; zároveň sdělil, že si nepřeje, aby funkci opatrovníka vykonával veřejný opatrovník.

Dovolatel v této souvislosti odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí „postrádá jakékoliv zdůvodnění, vysvětlení či zhodnocení přání opatrovaného v průběhu celého řízení, včetně přání, který opatrovaný učinil před odvolacím soudem“ a „také není zřejmé, z jakého důvodu odvolací soud ke stanovisku opatrovaného nepřihlédl, zda z jeho vyjádření měl soud dojem, že opatrovaný není schopen porozumět tomu, k čemu se má opatrovaný vyjádřit či z jiného důvodu“. Pokud jde o důvody, které měly vyloučit osobu blízkou z opatrovnictví, tedy zejména otce opatrovance, tak také zde se odvolací soud „omezil pouze na strohé konstatování, které nijak blíže neodůvodňuje, tedy v čem spatřuje zlehčující postoj otce, zásadní pochybení ve vztahu k jmění opatrovaného, a v neposlední řadě jednání otce v rozporu se zájmy opatrovaného“, přičemž podle názoru dovolatele „samotný konflikt rodičů nemůže být důvodem, proč soud nemohl ustanovit opatrovnému osobu blízkou“.

Ohledně ustanovení veřejného opatrovníka dovolatel zdůraznil, že „již sám soud prvního stupně ve svém rozhodnutí konstatuje, že jmenování veřejného opatrovníka pouze zhorší spor obou rodičů opatrovaného, když do tohoto sporu bude zatažena další osoba“. Podle jeho názoru proto „samy soudy svým rozhodnutím zbytečně danou záležitost opatrovanému komplikují, když vykonávat činnost opatrovníka by měla fakticky jemu zcela cizí osoba, která se může během výkonu opatrovnictví navíc měnit (výměnou zaměstnanců a podobně), což také pro opatrovaného nebude žádným přínosem“.

Veřejný opatrovník „nebude s opatrovaným v každodenním kontaktu, běžné záležitosti včetně zajištění obvyklé zdravotní péče bude zcela na pečující osobě“, proto „funkce veřejného opatrovníka za dané situace postrádá smysl“. Ustanovení veřejného opatrovníka, „je vždy až poslední možností, která má být využívána toliko výjimečně za situace, kdy jiná možnost ustanovení jiné osoby není, což ovšem v daném případě respektováno nebylo“. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

6. Město Kolín navrhlo, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť podle jeho názoru „soudy k otázce vhodného opatrovníka vedly velmi detailní a opakované dokazování“, „svůj postup vysvětlily“ a napadené rozhodnutí „netrpí vadou špatného právního posouzení“. Závěrem dodalo, že jsou pro ně „přijatelná obě řešení, a to bud opatrovnictví otcem, anebo veřejný opatrovník dle místa bydliště“, a že „prioritně brojilo a brojí proti tomu, aby bylo eventuálně jmenováno za opatrovníka osobě, která nežije v jeho obvodu, a tedy není pro takový postup žádný racionální důvod“.

7. Opatrovanec, ani rodiče opatrovance se k dovolání nevyjádřili. III. Přípustnost dovolání

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

11. V projednávané věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu na vyřešení hmotněprávní otázky, za jakých podmínek není podle ustanovení § 471 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), možné, aby soud jmenoval opatrovníkem osobu, kterou navrhl sám opatrovanec. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání města B je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání

12. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

13. Podle ustanovení § 62 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi.

14. Podle ustanovení § 465 odst. 1 o.z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Soud jmenuje opatrovníka zejména tomu, koho ve svéprávnosti omezil, tomu, o kom není známo, kde pobývá, neznámému člověku zúčastněnému při určitém právním jednání nebo tomu, jehož zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv.

15. Podle ustanovení § 471 odst. 2 o.z. soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona.

16. Z citovaných ustanovení vyplývá, že osobě, jejíž svéprávnost je omezena (takovou osobou je i posuzovaný v projednávané věci), je nutno vždy jmenovat opatrovníka. Je přitom mimo pochybnost, že výběr opatrovníka je pro opatrovance naprosto zásadní. Opatrovník je totiž povinen udržovat s opatrovancem pravidelné spojení (vhodným způsobem v potřebném rozsahu), projevovat o něj skutečný zájem, dbát o jeho zdravotní stav, starat se o naplnění jeho práv a chránit jeho zájmy (srov. § 466 odst. 1 o. z.). Zákon proto stanoví pro soud závazná pravidla pro výběr opatrovníka, v jejichž rámci upřednostňuje vůli opatrovance tím, že v první řadě uvádí jako možného opatrovníka osobu, kterou navrhne opatrovanec (soud je povinen vyslechnout vyjádření opatrovance nebo jinak zjistit jeho stanovisko a vycházet z něho – srov. § 471 odst. 1 o.z.). Navrženou osobou opatrovníka je soud vázán potud, že tuto osobu nejmenuje opatrovníkem pouze tehdy, není-li to možné (srov. § 471 odst. 2 větu druhou o.z.).

17. O případ, kdy není možné, aby soud jmenoval opatrovníkem osobu navrženou opatrovancem, se bude jednat zejména v situaci, kdy opatrovanec není reálně schopen volby opatrovníka, či v situacích, kdy by sama osoba opatrovníka nebyla natolik svéprávná, aby byla schopna úlohu opatrovníka vykonávat, případně by se jednalo o osobou neznámou, či osobu, která s výkonem funkce nesouhlasí. Obecně totiž platí, že opatrovník musí být sám plně způsobilý k právním jednáním, jeho zájmy nesmí být v rozporu se zájmy opatrovance a (s výjimkou veřejného opatrovníka – srov. § 471 odst. 3 o.

z.) musí se svou funkcí souhlasit. Zároveň je mimo pochybnost, že při výběru opatrovníka musí soud zvážit i další hlediska tak, aby jmenovaný opatrovník skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví, tedy že zajistí všestrannou a efektivní ochranu zájmů opatrovance a naplňování jeho práv (srov. § 457 o.z.). Těmito dalšími hledisky mohou být podle okolností konkrétního případu osobní poměry navržené osoby, její věk, zdravotní stav, situace, v níž se tato osoba nachází, její vztah k opatrovanci apod., případně další skutečnosti, které mohou vypovídat o důvěryhodnosti (spolehlivosti) navržené osoby z hlediska její schopnosti řádné správy opatrovancova majetku, včetně péče o jeho zdraví.

Významné přitom může být i stanovisko samotného opatrovance k navržené osobě, a to jak stanovisko kladné, tak stanovisko záporné. Jsou-li přitom některá hlediska pro posouzení způsobilosti (resp. vhodnosti) navržené osoby k opatrovnictví v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2023 sp. zn. 24 Cdo 1591/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.2.2022, sp. zn. 24 Cdo 3444/2021 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2020 sp. zn. 24 Cdo 3590/2019, na které poukazuje soud prvního stupně i dovolatel).

18. Jak správně – v návaznosti na uvedená kritéria rozhodná pro výběr opatrovníka – uvedl soud prvního stupně, „opatrovníkem má být primárně osoba opatrovanému blízká, která souhlasí se jmenováním do funkce a kterou opatrovaný označí (navrhne)“, což „je projevem zásady, že mezi opatrovaným a opatrovníkem musí být důvěra“. Přitom platí, že „právě osoba, kterou opatrovaný sám jako vhodného opatrovníka označí, je osobou, k níž má opatrovaný největší důvěru a která tak nejspíše bude schopna přání opatrovaného sledovat“. V obecné rovině lze přisvědčit i jeho dalším úvahám, že „opatrovníkem nemusí být nutně osoba pečující“, neboť vždy je třeba přihlížet také ke schopnostem této osoby řádně zajistit potřeby opatrovaného, a že především v případě již zletilých osob (omezených ve svéprávnosti) „neshody rodičů samy o sobě nejsou důvodem pro jmenování veřejného opatrovníka“. K eventualitě jmenování veřejného opatrovníka pak soud prvního stupně rovněž přiléhavě akcentoval, že „v případě stabilně konfliktních vztahů rodičů nelze očekávat“, že by „samotný výkon opatrovnictví neutrální osobou vedl ke zklidnění vztahů“, nýbrž „naopak lze spíše očekávat, že v takovém případě by veřejný opatrovník byl do sporů rodičů zatažen“; soud by proto v takové situaci „měl hledat spíše důvody pro to, aby byl opatrovníkem některý z rodičů, než pro to, aby jím byl opatrovník veřejný“. Žádné z výše citovaných korektních „teoretických východisek“, která v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl soud prvního stupně, ani odvolací soud nijak nezpochybnil. Přesto však se jimi soudy obou stupňů při výběru opatrovníka náležitě neřídily.

19. V posuzované věci se z obsahu spisu podává, že opatrovanec (jako osoba omezená ve svéprávnosti) k osobě opatrovníka dlouhodobě vyjadřuje konzistentní názor, přeje si, aby jeho opatrovníkem byl otec, se kterým bydlí a má k němu důvěru a chce u něj bydlet i nadále, a naopak negativně se vyjadřuje k tomu, aby mu byl ustanoven veřejný opatrovník (dovolatel). Otec se jmenováním do funkce opatrovníka souhlasí a zároveň nelze pochybovat o jeho dlouhodobém a vážném zájmu o opatrovance, shledány nebyly ani nedostatky ve správě vlastních záležitostí, „je řádným občanem, který nemá ve svém okolí problémy“. Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení – však ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že otec opatrovance „není vhodnou osobou pro výkon funkce opatrovníka, a to zejména poměřeno jeho postojem k rozhodnutí o omezení svéprávnosti posuzovaného, kdy jej zlehčuje, a dále předchozí dobou a jeho jednáním, které nezaručuje, že by o jmění posuzovaného bylo řádně postaráno“, a poukázal také na „konfliktní vztahy rodičů posuzovaného, které mohou ovlivňovat jednání ve vztahu k zájmům posuzovaného“. Ničeho dalšího k důvodům, které podle jeho názoru opatrovancova otce z opatrovnictví vylučují, neuvedl.

20. S dovolatelem lze souhlasit, že takto strohý úsudek odvolacího soudu (byť dovolací soud zcela nevylučuje možnost odkázat na příslušné odstavce rozhodnutí soudu prvního stupně) nelze v projednávané věci považovat za dostačující a odpovídající zákonu. Především je nutno odvolacímu soudu vytknout, že jeho poukaz na „postoj (otce) k rozhodnutí o omezení svéprávnosti posuzovaného, kdy jej zlehčuje“, není nikterak odůvodněn, a tudíž není zřejmé, v čem má ono „zlehčování“ spočívat, jestliže ani soud prvního stupně se v tomto smyslu k osobě otce nijak nevyjádřil.

Pokud se jedná o odvolacím soudem blíže nekonkretizované „jednání (otce), které nezaručuje, že by o jmění posuzovaného bylo řádně postaráno“, dovolací soud nepochybuje o tom, že do rámce „všestranné a efektivní ochrany zájmů opatrovance a naplňování jeho práv“ patří také zajištění správy majetku opatrovance s péčí řádného hospodáře, a že toto hledisko musí soud zvažovat, i kdyby po vyloučení navržené osoby – tak jako v projednávané věci – přicházel v úvahu již jen veřejný opatrovník. Odvolacímu soudu je však třeba vytknout, že ve shodě se soudem prvního stupně striktně vycházel toliko z dřívější praxe, s jakou otec, který dosud nebyl synovým opatrovníkem, laicky ke správě majetku syna (opatrovance) přistupoval, a že nevzal v úvahu současný, již zodpovědnější přístup otce k plnění této povinnosti poté, co byl v tomto směru edukován v průběhu řízení.

V rámci odvolacího řízení přitom otec ke způsobu, jakým aktuálně obstarává majetek opatrovance, vypověděl, že „v tuhle chvíli ví, že je důležité, aby platby (hospodaření s financemi opatrovance) byly transparentní“, a popsal současnou praxi, kdy se snaží dodržovat finanční limity podle rozhodnutí o omezení svéprávnosti syna. K této kvalitativní změně postoje otce ke správě majetku syna (opatrovance) se však odvolací soud nijak nevyjádřil a nevysvětlil, proč i nadále shledává otce v této oblasti za neschopného (nezpůsobilého) k výkonu opatrovnictví.

K vytčeným „netransparentním“ platbám, na které poukázal soud prvního stupně, navíc dovolací soud podotýká, že podle vyjádření otce na bydlení syn jinak nepřispívá.

21. Konečně, pokud jde o odvolacím soudem akcentované (opět nijak blíže odůvodněné) „konfliktní vztahy rodičů posuzovaného, které mohou ovlivňovat jednání ve vztahu k zájmům posuzovaného“, zde je třeba vzít v úvahu, že podle velmi podrobného a rozsáhlého odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně se „problematicky“ tyto „konfliktní vztahy“ projevovaly vesměs v oblasti zajišťování péče o zdraví opatrovance, kdy soud prvního stupně „shledal problematickým postoj otce k zajištění zdravotní péče opatrovaného na alergologii a u zubaře“ v tom smyslu, že otec za situace, kdy mezi rodiči nebylo vyjasněno rozdělení péče o zdraví opatrovance, „upřednostňuje svůj konflikt s G. Z. (matkou opatrovance) před zajištěním lékařské péče“. Odvolací soud však nepřihlédl náležitě k tomu, že rovněž v této oblasti došlo po vydání prvostupňového rozhodnutí ke změně, jestliže otec v rámci odvolacího řízení vypověděl, že veškeré záležitosti týkající se péče o zdraví syna (zmínil přitom zubaře i alergologa) již zařizuje on sám, a že tedy příčina „konfliktu“, spočívající v nevyjasněném rozdělení péče o zdraví opatrovance mezi otcem a matkou, tím mohla být patrně odstraněna.

22. Za tohoto stavu, kdy v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu chybí náležitě hodnotící úsudek o tom, proč (z jakých důvodů) vskutku není možné, aby byla opatrovníkem jmenována osoba (otec opatrovance), kterou navrhl sám opatrovanec, a protože odvolací soud nepřihlédl ke všem skutkovým okolnostem, které jsou pro tento úsudek v projednávané věci podstatné, zůstalo posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž i nesprávné.

23. Protože napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

24. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém

rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 9. 2025

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu