24 Cdo 221/2024-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce J. L., zastoupeného opatrovnicí Mgr. Terezou Lackovou, B.A., LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 2, Římská č. 2575/31, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 936/3, IČO 00007064, a 2) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 427/16, IČO 00025429, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Co 375/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2023, č. j. 4 Co 22/2023-178,
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobou pro zmatečnost ze dne 2. 2. 2021 napadl žalobce pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2020, č. j. 28 Co 375/2020-86, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 7. 2019, č. j. 29 C 308/2015-71, o odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
2. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 28 Co 375/2019-144, bylo řízení v části, ve které bylo předmětnou žalobou napadáno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2020, č. j. 28 Co 375/2020-86, ze zmatečnostního důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučeno k samostatnému řízení. Předmětem tohoto řízení tak nadále zůstala jen žaloba pro zmatečnost, kterou je žalobcem napadáno citované usnesení městského soudu ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř., tedy z důvodu, že mu v důsledku jeho nikoli řádného zastoupení i v rámci odvolacího řízení byla odňata možnost jednat před soudem.
3. Součástí předmětné žaloby pro zmatečnost byla mimo jiné žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků. O té rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 6. 2022, č. j. 28 Co 375/2019-145 (které bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2022, č. j. 4 Co 150/2022-155) tak, že se žalobci osvobození od soudních poplatků pro řízení o žalobě pro zmatečnost nepřiznává. Soudy obou stupňů dovodily, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, když předmětná žaloba pro zmatečnost nesměřuje proti pravomocnému usnesení ve věci samé, není tak splněn jeden z předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 o. s. ř., a proto není třeba se již blíže zabývat majetkovými poměry žalobce.
4. Jelikož žalobce i přes výzvu soudu k úhradě soudního poplatku (učiněnou usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2022, č. j. 28 Co 375/2019-158) soudní poplatek neuhradil, Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 12. 2022, č. j. 28 Co 375/2019-172, řízení o žalobě pro zmatečnost zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění rovněž uvedl, že k opětovné žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků ze dne 28. 11. 2022, nic neměnící na již v této věci pravomocně vysloveném závěru o žalobcem zjevně bezúspěšném uplatňování práva, není potřeba přihlížet, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2615/2019.
5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 6. 2023, č. j. 4 Co 22/2023-178, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně postupoval správně a že mu nelze ani vytknout, že o opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku již samostatně nerozhodoval, když v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil důvody, pro které se opakovanou žádostí žalobce nezabýval, a odkázal na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3198/2014. Odvolací soud uzavřel, že o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků již soudy obou stupňů pravomocně rozhodly, že v daném případě se jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, neboť žaloba pro zmatečnost podaná s odkazem na § 229 odst. 3 o. s. ř. směřuje proti usnesení o odmítnutí žaloby pro vady, a že taková žaloba je však nepřípustná.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím své opatrovnice dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že mu mělo být přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu, když mu v jiných projednávaných věcech toto přiznáno bylo, a proto mu vzniklo legitimní očekávání, že se tak stane i této věci. Dále dovozuje vady řízení, když soud prvního stupně sdělení o prodloužení lhůty k doložení formuláře o majetkových poměrech žalobce doručil jeho opatrovnici až ve chvíli, kdy tato neměla dostatečný časový prostor žalobce kontaktovat a kdy fakticky nemohla lhůtu dodržet, a dále když soudy dospěly k závěru, že k opětovné žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků ze dne 28. 11. 2022 není třeba přihlížet. Domnívá se, že z ničeho nelze dovodit, že by se jednalo o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, když se jedná o žalobu pro zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. proti pravomocnému usnesení, jestliže byla žalobci v průběhu řízení nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem. Na podporu všech svých tvrzení odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a uzavírá, že soudy zkrátily jeho práva, když nesprávně posoudily jeho majetkové a sociální poměry, resp. je náležitě nezkoumaly ani mu je neumožnily řádně tvrdit a prokázat, a dále že soudy nesprávně posoudily jednak nutnost rozhodnutí o jeho opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků a jednak možnou úspěšnost předmětné žaloby pro zmatečnost, tedy že mu v průběhu řízení byla nesprávným postupem soudů odňata možnost jednat před soudem. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2023, č. j. 4 Co 22/2023-178, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo budou-li dány pro to podklady, aby zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2020, č. j. 28 Co 375/2020-86.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, anebo které je zjevně bezdůvodné, dovolací soud dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítne.
10. V dané věci Nejvyšší soud dospěl k názoru, že argumenty dovolatele soustředící se zejména na otázku posouzení důvodů zastavení řízení o žalobě pro zmatečnost podané ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. žalobcem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2020, č. j. 28 Co 375/2020-86, přípustnost dovolání nezakládají, neboť závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu se zákonem ani s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
11. Poplatková povinnost podle § 4 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“), vzniká mj. podáním žaloby, odvolání nebo dovolání; se vznikem poplatkové povinnosti nastává i splatnost poplatku (§ 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.). Pro případ, kdy poplatník svou poplatkovou povinnost nesplní již při podání žaloby (odvolání, dovolání), může tak učinit v dodatečné lhůtě. Podle § 9 odst. 1, 2 zákona č. 549/1991 Sb. nebyl-li soudní poplatek zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho úhradě a stanoví mu lhůtu, po jejímž uplynutí řízení zastaví. O tom soud poplatníka ve výzvě poučí (§ 9 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.).
12. Protože žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků byla pravomocně shledána usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2022, č. j. 28 Co 375/2019-145 (které bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2022, č. j. 4 Co 150/2022-155) nedůvodnou, a protože žalobce i přes výzvu soudu k úhradě soudního poplatku učiněnou usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2022, č. j. 28 Co 375/2019-158 (když tato výzva obsahovala poučení o zastavení řízení, nebude-li soudní poplatek z žaloby včas zaplacen), soudní poplatek za podanou žalobu pro zmatečnost neuhradil, je možné konstatovat, že odvolací soud (i soud prvního stupně) postupoval v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 a 3 zákona č. 549/1991 Sb., když řízení zastavil.
13. Namítá-li dovolatel, že soudy obou stupňů náležitě k jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků nezkoumaly jeho majetkové a sociální poměry a ani mu je neumožnily řádně tvrdit a prokázat, a odkazuje-li v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se posuzování majetkových a sociální poměrů při přiznávání osvobození od soudních poplatků, pak přehlíží, že dovolatelem citovaná judikatura se na nyní projednávanou věc zcela nevztahuje. V této fázi řízení soudy řešily procesní důsledky nezaplacení soudního poplatku žalobcem, a proto z dovolatelem odkazovaných rozhodnutí žádný rozhodný závěr pro projednávanou věc nevyplývá.
14. Nadto se z judikatury dovolacího soudu podává, že přestože poměry účastníka řízení odůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků, musí soud při tomto svém rozhodování rovněž zkoumat, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V takovém případě osvobození přiznat nelze. Předpoklady, jejichž splnění vyžaduje zákon pro přiznání osvobození od soudních poplatků, musí být splněny kumulativně, takže nesplnění byť jediného kritéria vytváří překážku pro přiznání takového práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2459/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 395/2016). O zřejmě bezúspěšné uplatňování (řádného nebo mimořádného) opravného prostředku jde zejména tehdy, jestliže byl podán opožděně, osobou, která k němu není (subjektivně) oprávněna, nebo je objektivně nepřípustný, nebo jestliže (s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo) je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný, což soudy dovodily i v této věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67, ročník 2014).
15. V této souvislosti neobstojí ani námitka dovolatele, že v řízení bylo porušeno jeho právo na předvídatelnost soudního rozhodnutí, když v jiných projednávaných věcech mu bylo osvobození od soudních poplatků přiznáno. Je-li soudem rozhodováno k návrhu účastníka na osvobození soudního poplatku podle § 138 odst. 1 o. s. ř., je účelem tohoto rozhodování posouzení poměrů účastníka, jakož i svévole nebo zřejmé bezúspěšnosti při uplatnění nebo bránění práva na základě konkrétních skutečností daného (konkrétního) řízení.
16. Judikatura Nejvyššího soudu se rovněž ustálila v názoru, že opakovaná žádost o osvobození od soudních poplatků v zásadě nesmí zůstat opomenuta, přičemž rozhodnutí o předchozí žádosti nebrání tomu, aby soud rozhodl o žádosti nové (nejde o překážku věci již pravomocně rozhodnuté), neboť každá nová žádost o osvobození od soudních poplatků musí být posouzena podle okolností a podmínek, které jsou zde v době jejího dalšího podání; pokud soud prvního stupně o takové žádosti o osvobození nerozhodl samostatným usnesením, ani se s ní žádným způsobem nevypořádal v odůvodnění usnesení o zastavení řízení o žalobě, a řízení ve věci zastavil, porušil právo účastníka na spravedlivý proces, neboť mu bylo takovým postupem odepřeno právo na přístup k soudu, a tedy i právo na meritorní projednání jeho věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3198/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3327/2018; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2517/2020; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 33 Cdo 347/2021; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3336/2022, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09). Odvolací soud se tedy neodchýlil od uvedené judikatury, jestliže potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, shledal-li, že soud prvního stupně se v rozhodnutí o zastavení řízení vypořádal s opakovanou žádostí žalobce o osvobození od soudních poplatků, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl důvody, pro které se opakovanou žádostí žalobce již nezabýval.
17. Argumentuje-li dovolatel současně svým závažným zdravotním stavem, pro který nebyl schopen samostatně jednat, s tím, že mu měl soud ustanovit opatrovníka již od začátku řízení, a odkazuje-li v této souvislosti na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak přehlíží, že se jedná o argumenty týkající se žaloby pro zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., která byla v této části usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 28 Co 375/2019-144, vyloučena k samostatnému řízení, a že na vyřešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí nespočívá.
18. Nadto ani dovolatelem namítané vady řízení nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť dovolací soud k vadám řízení přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
19. Dovozuje-li závěrem dovolatel, že „odvolací soud porušil ustanovení § 132 o. s. ř. o zásadě hodnocení důkazů, když nepřihlédl s náležitou pečlivostí ke všemu, co vyšlo v řízení najevo“ a že „soudy nepřihlédly a nevypořádaly se v odůvodnění s novými skutečnostmi, které žalobce tvrdil a prokazoval v opětovné žádosti o osvobození od soudních poplatků“, čímž měly soudy zatížit řízení vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatňuje tím nezpůsobilý dovolací důvod, neboť dovolaní lze podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3, věta druhá o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2024
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu