USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně ČESKÝ A MORAVSKÝ VADNÝ BETON s.r.o., se sídlem Praha 1
- Nové Město, V celnici 1031/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 05488711,
zastoupené Mgr. Lenkou Heřmánkovou, advokátkou se sídlem Praha 7, Jankovcova
1518/2, proti žalované Českomoravský beton, a.s., se sídlem Beroun-Město 660,
PSČ 266 01, identifikační číslo osoby 49551272, o zaplacení 22 362 442,92 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 13 C 7/2016, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2018,
č. j. 21 Co 163/2018-193, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací
podle § 10a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přezkoumal dovolání
žalobkyně včas podané proti usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen
„odvolací soud“) ze dne 13. 6. 2018, č. j. 21 Co 163/2018-193, kterým bylo
potvrzeno usnesení Okresního soudu v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) ze
dne 20. 3. 2018, č. j. 13 C 7/2016-183, jímž bylo řízení zastaveno a rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř.“, není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř.
přípustné, neboť nelze dovodit, že by se odvolací soud při řešení dovolatelkou
předestřených otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, konkrétně od
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, ze dne
18. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3050/2013 a ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo
4867/2015.
Dovolatelkou první položená otázka, zda je soud povinen rozhodnout o opakované
žádosti o osvobození od soudních poplatků, pokud jsou v žádosti uváděny nové,
dříve neuplatněné skutečnosti, je založena na jiné skutkové argumentaci
dovolatelky, resp. na jiných skutkových zjištěních, než z jakých vyšel při
řešení otázky osvobození od soudních poplatků soud prvního stupně i odvolací
soud. Ze skutkových závěrů obou soudů vyplynulo, že žalobkyně v nové žádosti o
osvobození od soudních poplatků neuvedla žádné nové skutečnosti, které by mohly
vést k rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků, a nebylo tak prokázáno, že
by u žalobkyně od doby předchozího rozhodování o osvobození od soudních
poplatků do doby podání nové žádosti o osvobození došlo ke změně majetkových
poměrů. Odvolací soud dodal, že pokud žalobkyně předložila dokument, který měl
osvědčit skutečnost, že žalobkyně vede jednání o odkupu nemovitostí, pak takový
postup žalobkyně zhodnotil jako neekonomický a v této souvislosti poukázal na
judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo
3318/2014), podle níž žadatel nemůže právem po soudu požadovat přiznání
osvobození od soudních poplatků, jestliže se předtím o své vůli zcela
lehkomyslně zbavil majetku, který vlastnil nebo s nímž mohl disponovat.
Dovolatelkou uváděná judikatura řeší jiné případy, kdy nová žádost o osvobození
od soudních poplatků obsahovala nové, dříve neuplatněné skutečnosti, kterými
žadatel prokazoval změnu svých poměrů. Je tedy zřejmé, že dovolatelkou
poukazovaná judikatura Nejvyššího soudu na danou řešenou věc nedopadá.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. přitom nemůže založit právní otázka,
která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky či na
zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud se k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové
náležitosti dovolání, již vícekrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi, např. v
usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 (veřejnosti dostupném na
www.nsoud.cz), kdy judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku,
která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, resp. je založena na
jiných skutkových okolnostech, než z jakých vyšel odvolací soud, je dovolání
nepřípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018 sp. zn. 23
Cdo 4877/2017- veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz). Požadavek, aby dovolatel v
dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je
podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (viz rozhodnutí
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Druhá otázka, položená dovolatelkou, zda je soud v případě, že dojde k závěru,
že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků
nedošlo ke změně poměrů žadatele, oprávněn zastavit celé řízení o podané
žalobě, namísto tohoto, aby zastavil řízení o dalším návrhu téhož účastníka na
přiznání osvobození od soudních poplatků, byla odvolacím soudem řešena v
souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. V judikatuře Nejvyššího soudu se
ustálil právní závěr, že po zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků
je soud povinen v rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích uvést, že další návrh
na osvobození od soudních poplatků neuvádí žádné nové skutečnosti o majetkových
poměrech účastníka, jinak musí o jeho návrhu rozhodnout (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1939/2014, usnesení ze dne
21. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3198/2014 a usnesení ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 23
Cdo 5524/2015, 23 Cdo 5525/2015 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud setrvává na právním závěru, že opakovaná žádost o osvobození od
soudních poplatků nesmí zůstat opomenuta, přičemž rozhodnutí o předchozí
žádosti nebrání tomu, aby soud rozhodl o žádosti nové (nejde o překážku věci
již pravomocně rozhodnuté), neboť každá nová žádost o osvobození od soudních
poplatků musí být posouzena podle okolností a podmínek, které jsou zde v době
jejího dalšího podání (srov. usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo
2346/2016, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz). Odvolací soud se tedy
neodchýlil od uvedené judikatury, jestliže potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně o zastavení řízení, shledal-li, že soud prvního stupně se v rozhodnutí o
zastavení řízení vypořádal s novou žádostí žalobkyně o osvobození od soudních
poplatků, když v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že další návrh žalobkyně na
osvobození od soudních poplatků neuvádí žádné nové skutečnosti, které by mohly
vést k osvobození od soudních poplatků. Obsahovalo-li tedy odůvodnění usnesení
soudu o zastavení řízení o žalobě pro nezaplacení soudního poplatku vypořádání
se s novou žádostí o osvobození od soudních poplatků tak, že v pořadí již třetí
žádosti o osvobození od soudních poplatků žalobkyně neuvedla žádné nové
skutečnosti, které by mohly vést k rozhodnutí o osvobození od soudních
poplatků, že tedy nebyla prokázána existence nových skutečností o majetkových
poměrech žalobkyně oproti jejím majetkovým poměrům existujícím v době, kdy bylo
o osvobození od soudních poplatků v dané věci naposledy rozhodováno, není podle
uvedené judikatury Nejvyššího soudu třeba, aby o takové žádosti rozhodl soud
samostatným usnesením.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že dovolání žalobkyně
není podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jej odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se dále neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 10. 2018