33 Cdo 3318/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobkyně L. H., zastoupené JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem se sídlem v Brně,
Kachlíkova 15, proti žalovaným 1) Bc. P. B., a 2) Č. B., zastoupeným Mgr.
Vladanem Valou, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, o zaplacení
2.220.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49
C 5/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28.
května 2014, č. j. 15 Co 125/2014-128, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně podala dne 1. 3. 2013 žalobu, jíž se po žalovaných domáhá zaplacení
2.200.000,- Kč (s příslušenstvím) z titulu smluv o půjčce. Podáním z 8. 8.
2013, doplněným dne 3. 9. 2013, požádala o osvobození od soudního poplatku za
žalobu s odůvodněním, že jí její aktuální hospodářské poměry neumožňují soudní
poplatek uhradit.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. května 2014, č. j. 15 Co 125/2014-128,
potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. února 2014, č. j. 49 C
5/2013-88, jímž žalobkyni nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/13 Sb., dále jen „o. s. ř.“),
přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná
se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prostřednictvím tohoto
důvodu žalobkyně zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že její v řízení
zjištěné poměry neodůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků. Namítá,
že se odvolací soud při posouzení této otázky odchýlil od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu (konkrétně od usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo
1301/2013, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2013, ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, a ze dne 27. 11. 2013,
sp. zn. 33 Cdo 1900/2013), v níž je dovozováno, že do závěru, zda je účastník
řízení schopen s ohledem na své poměry zaplatit soudní poplatek, se musí
promítnout všechny okolnosti, které vypovídají o jeho poměrech. Odvolací soud
pochybil, neboť její schopnost hradit soudní poplatek nepoměřoval náležitě
jejími aktuálními hospodářskými a sociálními poměry. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že aktuální hospodářská situace,
v níž se žalobkyně podle vlastního tvrzení nachází, by nasvědčovala tomu, že
splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, avšak při její
konfrontaci s ostatními zjištěnými okolnostmi případu není namístě osvobození
přiznat. Neuvěřil žalobkyni, že jejím jediným příjmem je mzda v call centru
(3.700,- Kč měsíčně). Akcentoval, že žalobkyně donedávna disponovala
miliónovými částkami (cca 23.000.000,- Kč), které prohospodařila tím, že je –
při svém zcela nedostatečném příjmu z pracovní činnosti - postupně půjčila
třetím osobám; takový postup se vymyká běžnému hospodaření a žalobkyně za něj
musí nést odpovědnost. Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi
zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a
nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva;
přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně,
jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má
i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však
nevracejí. Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit účastníku
řízení přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách jeho
tíživé materiální a sociální situace.
Posouzení naplnění tohoto účelu je ale
vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srovnej nález Ústavního
soudu ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08). Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, s
odkazem na komentářovou literaturu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.:
Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck,
2009, str. 953) vyložil, že účastníku řízení nesmí být jen pro jeho nepříznivou
majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a
naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k
celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům,
které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k
dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální
poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství
disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto
prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít
zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení
předpokládaných). Soud zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání
žádosti, ale musí zvažovat, zda z jeho strany nejde o obcházení zákona za
účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové
zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí
promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své
poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením,
včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže
mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající
osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo
jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným
způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti
(srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo
2643/2013). Odkaz žalobkyně na níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřiléhavý. V
usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, které je uveřejněno ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud posuzoval, zda lze
žadateli (účastníku řízení) odepřít osvobození od soudních poplatků jen proto,
že jako podnikatel neunesl „podnikatelské“ či „hospodářské“ riziko. Žalobkyně
nepodniká v oblasti finančních půjček a skutečnost, že finanční obnos ve výši
cca 23.000.000,- Kč, s nímž měla oprávnění disponovat, „prohospodařila“
půjčkami třetím osobám, nemůže být - logicky vzato - vnímána jako důsledek její
podnikatelské činnosti. V usnesení ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo
1900/2013, stejně jako v usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn.
30 Cdo 2643/2013,
Nejvyšší soud vytkl odvolacím soudům, že při rozhodování o návrzích na přiznání
osvobození od soudních poplatků nepřihlédly ke všem relevantním hlediskům (v
případě žadatele - právnické osoby k povaze její podnikatelské činnosti a ke
stavu a struktuře jejího majetku a v případě žadatele - fyzické osoby k výši
dluhů, které splácí). V posuzovaném případě však odvolací soud nepřehlédl
žádnou z relevantních skutečností a v komplexu je řádně vyhodnotil. Tvrzení
žalobkyně, že žije z výdělku 3.700,- Kč měsíčně, zcela správně konfrontoval s
jejím dalším tvrzením, že za uváděné výdělkové situace (tj. při jediném příjmu
ve výši 3.700,- Kč měsíčně) částku cca 23.000.000,- Kč, kterou si půjčila od
své matky, postupně „rozpůjčila“ žalovaným a třetím osobám, vůči nimž má nyní
pohledávky dosahující 10.000.000,- Kč. Logicky bezchybná je úvaha odvolacího
soudu, že nelze mít za věrohodné tvrzení žalobkyně, že jejím jediným aktivem je
v současné době měsíční výdělek 3.700,- Kč, z něhož hradí všechny své výdaje a
který nestačí k úhradě soudního poplatku za žalobu. Nelze totiž uvěřit tomu, že
průměrně inteligentní a psychicky zdravá osoba, která pracuje s příjmem
nedosahujícím výši minimální mzdy, získanou půjčku v řádech desítek milionů
korun nepoužije alespoň zčásti pro sebe (např. k tvorbě vlastní finanční
rezervy), nýbrž ji bezezbytku „rozpůjčí“ třetím osobám. I pokud by žalobkyně
skutečně takto s půjčkou od své matky naložila, musí nést důsledky svého
počínání, neboť na stát je nelze přenášet. Řečeno jinak, žadatel nemůže právem
po soudu požadovat přiznání osvobození od soudních poplatků, jestliže se
předtím o své vůli zbavil majetku, s nímž mohl disponovat. Takové počínání nese
znaky obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody. Správný je rovněž
závěr odvolacího soudu, že při rozhodování, zda žalobkyni jako účastníku řízení
přiznat osvobození od soudních poplatků či nikoli, bylo namístě vzít v potaz
jak skutečnost, že v době podání žaloby (tj. ke dni splatnosti soudního
poplatku) vlastnila řadu nemovitostí, které nebyly zatíženy a s nimiž mohla
disponovat (v nakládání s tímto majetkem byla omezena až po podání žaloby), tak
zohlednit, že vlastnila (obchodovatelný) majetkový podíl v obchodní společnosti
SOLIDE INVEST s.r.o. (insolvenční řízení totiž bylo zahájeno až 29. 8. 2013). Odvolací soud se tedy od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srovnej výše
citovaná usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, a ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013) neodchýlil, jestliže uzavřel, že u žalobkyně
nejsou naplněny podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků; zvažoval
totiž všechna zjištěná relevantní hlediska pro osvobození od soudních poplatků
a hodnotil je v jejich vzájemnosti. Argumentace žalobkyně, že odvolací soud rozhodoval o otázce, která dosud nebyla
v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu řešena, nemůže obstát. Přiznání
osvobození od soudních poplatků totiž vyžaduje vždy hodnocení konkrétních
okolností každého případu, které nelze objektivizovat.
Rozhodování o žádostech
účastníků řízení o přiznání osvobození od soudních poplatků nelze zobecnit,
neboť je na soudu, aby s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu
posoudil, zda v souhrnu všech zjištěných skutečností převáží hlediska svědčící
pro osvobození od soudních poplatků nebo naopak pro jeho nepřiznání. Bezcenné jsou pak dovolací námitky, jimiž žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že
při rozhodování vycházel z nesprávných, popř. neúplných skutkových zjištění
týkajících se jejího majetku. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné
právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a
contrario). Namítá-li žalobkyně, že je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné,
přehlíží, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen za zde nenaplněného
předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu