23 Cdo 5525/2015
23 Cdo 5524/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně D. K., proti žalovaným 1) Ing. T. M., 2) Ing. M. C.,
3) Ing. J. D., 4) Mgr. M. G., 5) Š. H., žalovaní 1) až 5) zastoupeni Mgr.
Tomášem Roubíkem, advokátem se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 34, 6) RNDR.
T. T., Ph.D., 7) SC Servis, s. r. o., se sídlem v Praze 3, Soběslavská 48, PSČ
130 00, identifikační číslo osoby 46709088, 8) Ing. J. Š., žalovaní 7) a 8)
zastoupeni Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem Praha 4, Pobočná 1395/1,
9) Ing. L. L., 10) R. Š., žalovaní 9) a 10) zastoupeni Mgr. Karlem Sedláčkem,
advokátem se sídlem Zákupy, Veselí 30, 11) Mgr. S. H., zastoupenému Mgr.
Martinem Círem, advokátem se sídlem Mochov, Na Rybníčku 332, 12) Cleverlance
Enterprise Solutions a. s., se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 564/34, PSČ
170 00, identifikační číslo osoby 27408787, zastoupené Mgr. Tomášem Roubíkem,
advokátem se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 34, 13) Raiffeisenbank a. s., se
sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby
49240901, 14) České spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova
1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené JUDr.
Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Křižovnické nám. 193/2, a
15) Citibank Europe plc, se sídlem v Irsku, Dublin, North Wall Quay 1,
organizační složka v České republice Citibank Europe plc, organizační složka,
se sídlem v Praze 5, Bucharova 2641/14, PSČ 158 02, identifikační číslo osoby
28198131, zastoupené JUDr. Přemyslem Váchou, advokátem se sídlem Praha 2,
Rumunská 29, o ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 41 Cm 17/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 101/2014-645, a o dovolání proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 88/2015-696,
Dovolací řízení o dovoláních proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24.
11. 2014, č. j. 3 Cmo 101/2014-645 a ze dne 29. 5. 2015, č. j. 3 Cmo
88/2015-696, se zastavují.
Vrchní soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 24. 11. 2014, č. j. 3 Cmo
101/2014-645, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze (soudu prvního stupně)
ze dne 14. 1. 2014, č. j. 41 Cm 17/2007-532, kterým nebylo žalobkyni přiznáno
osvobození od soudních poplatků (výrok pod bodem I) a byl zamítnut návrh
žalobkyně na ustanovení zástupce z řad advokátů podle ustanovení § 30
občanského soudního řádu (výrok pod bodem II). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že u žalobkyně neexistují
předpoklady pro přiznání osvobození od soudního poplatku za odvolání, když i
podle jeho názoru se nic podstatného nezměnilo v poměrech žalobkyně od doby,
kdy jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací její poměry prozkoumávaly a
dospěly k závěru, že jí osvobození od soudních poplatků nenáleží. Za správný
považoval totiž závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni nelze považovat za
osobu nemajetnou, když žalobkyně disponuje nemovitým a movitým majetkem a v
úvahu připadá další její příjem z titulu odměny za výkon funkce předsedkyně
představenstva společnosti XIO.CZ, a.s., přičemž v případě žalobkyně se může
jednat o případ svévolného či zřejmě bezúspěšného uplatňování práva s ohledem
na vystupování žalobkyně v průběhu celého řízení a povědomí o četnosti dalších
sporů týkajících se dědictví po zemřelém synovi a společnosti XIO.CZ, a.s. Odvolací soud zdůraznil, že posuzovaný návrh žalobkyně není ničím jiným, než
dalším v řadě návrhů na přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce z řad advokátů, aniž by žalobkyně brala v úvahu, že totožně byly její
poměry již posuzovány a jako předpoklad pro přiznání osvobození od soudních
poplatků byly shledány nedostatečnými. Odvolací soud s ohledem na obsah spisu
dospěl dále k závěru, že žalobkyně se v právním řádu orientuje a je schopna svá
práva v soudním řízení hájit sama, přičemž přihlédl i k tomu, že žalobkyně
dříve ustanoveným advokátům opakovaně vyslovila nedůvěru s poukazem na údajný
jejich nedostatek odbornosti a profesionality. Odvolací soud uzavřel, že krom
toho, že u žalobkyně nejsou dány předpoklady pro její osvobození od soudních
poplatků, což samo o sobě je důvodem, pro který nelze žalobkyni ustanovit
zástupce podle § 30 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), není podle
odvolacího soudu splněn ani druhý nutný předpoklad, že ustanovení zástupce je
třeba k ochraně zájmů žalobkyně. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 101/2014-645,
napadla žalobkyně dovoláním, v němž navrhla zrušení usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 101/2014-645 a usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 14. 1. 2014, č. j. 41 Cm 17/2007-532. Ke svým majetkovým poměrům
uvedla, že je starobní důchodkyně, že její domek je zatížen exekucí, je ve
spoluvlastnictví s jejím bývalým manželem, nelze jej prodat, a že podle
judikátů Nejvyššího soudu nelze po účastníkovi žádat prodej nemovitosti z
důvodu úhrady soudního poplatku.
Zdůraznila, že nemá žádné úspory a žádný další
příjem mimo důchodu, a rovněž poukázala na její dlouhodobě nepříznivý zdravotní
stav, když do starobního důchodu přešla z důchodu invalidního. Na závěr uvedla,
že dovolání doplní, až jí bude ustanoven zástupce. K dovolání žalobkyně padanému proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 101/2014-645, se vyjádřila žalovaná 15), v němž navrhla
jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Podle jejího názoru žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolání tak nesplňuje
podstatné obsahové náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s . ř. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací,
postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013
(článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, uvedl, že pokud může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání
(posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) však dovolatelka v
projednávané věci nedostála, přípustnost dovolání v podaném dovolání proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 101/2014-645,
ve smyslu § 237 o. s. ř. nevymezila.
Dovolatelka podala dovolání rovněž proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
29. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 88/2015-696, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, č. j. 41 Cm 17/2007-680,
kterým bylo zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o osvobození od soudních
poplatků a ustanovení advokáta zástupcem pro dovolací řízení. Vrchní soud v Praze uvedeným usnesením ze dne 29. 5. 2015, č. j. 3 Cmo
88/2015-696, potvrdil žalobkyní napadené usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 10. 2. 2015, č. j. 41 Cm 17/2007-680, neboť se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že za situace, kdy z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně v
další žádosti o přiznání osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce
z řad advokátů netvrdí nic nového (oproti opakovaným předchozím žádostem),
nelze jinak, než řízení zastavit. Odvolací soud konstatoval, že ani v odvolání
žalobkyně nenamítá, že by předmětem nové žádosti o přiznání osvobození od
soudního poplatku a ustanovení zástupce měly být nové skutečnosti týkající se
jejích majetkových a sociálních poměrů. Uzavřel, že její současná žádost, o níž
rozhodl soud prvního stupně napadeným usnesením, je totožná s žádostí, o níž
bylo rozhodnuto dříve, a nelze než řízení pro nedostatek podmínky řízení
spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté zastavit. Odkázal přitom na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 a
usnesení ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011 a v něm citované usnesení
Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 766/10. Dovolatelka v dovolání podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 88/2015-696, navrhla jeho zrušení, stejně jako zrušení
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, č. j. 41 Cm 17/2007-680,
neboť má za to, že odvolací soud nerespektoval, resp. se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od usnesení Nejvyššího soudu ze dne
13. 8. 2014, č. j. 22 Cdo 1939/2014. Poukazuje na to, že v uvedeném rozhodnutí
Nejvyšší soud odkázal na další svá usnesení (ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 30
Cdo 1359/2013, ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013 a ze dne 9. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 603/2014), v nichž Nejvyšší soud řešil otázku důsledků
nedostatku finančních prostředků na možnost osvobození od úhrady soudního
poplatku. Dovolatelka v této souvislosti zdůraznila závěr Nejvyššího soudu,
podle něhož: „Nemá-li účastník řízení dostatečné prostředky k úhradě poplatku,
lze přihlížet i k jeho ostatnímu majetku včetně vlastnictví nemovitostí. Prohlášení žadatele o vlastnictví nemovitosti však není samo osobě ještě
dostatečným podkladem pro závěr o schopnosti uhradit soudní poplatek. Znamenalo
by to totiž, že prostředky k úhradě poplatku mohou být „prostřednictvím“ těchto
nemovitostí získány. Tak tomu může být jen u osob, které nemovitosti vlastní za
účelem obchodování s nimi či za účelem pronájmu.
Plní-li však nemovitost
nezbytného rodinného bydlení či rekreace, nelze po účastníku spravedlivě žádat,
aby zpeněžil či zastavil nemovitosti kvůli zaplacení poplatku.“
Dovolatelka poukázala i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, v němž Nejvyšší soud vyložil, že účastníku nesmí být jen
pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své
právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od
počátku řízení. Dovolatelka je přesvědčena, že jsou u ní splněny obě podmínky stanovené
ustanovením § 138 odst. 1 o. s. ř. pro osvobození od soudního poplatku. Nepřiznání osvobození považuje za obstrukci ze strany soudu a poškozování
jejích práv, starobní důchodkyně, odkázané na příjmy v podobě starobního
důchodu. Má za to, že její majetkové poměry odůvodňují plné osvobození od
placení soudních poplatků a že za takové situace splnila i předpoklady pro
ustavení právního zástupce k ochraně jejích zájmů. Podle jejího názoru byl soud
povinen její žádosti o ustavení zástupce (advokáta) vyhovět, když ustanovení
zástupce účastníku nezávisí podle ustálené rozhodovací praxe a judikatury na
úvaze soudu. Nesouhlasí tedy s právním posouzením věci odvolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelka v dovolání podaném proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 88/2015-696, sice již
uvedla, v čem spatřuje přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., namítá-li, že
odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, č. j. 22 Cdo 1939/2014 a v něm
odkazovaná další rozhodnutí Nejvyššího soudu; usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013), avšak dovolatelkou poukazované závěry o
posuzování objektivního nedostatku finančních prostředků žadatele o osvobození
od soudního poplatku na danou věc nedopadají, jestliže odvolací soud ve shodě
se soudem prvního stupně ze skutkových zjištění dovodil, že žalobkyni nelze
považovat za osobu nemajetnou, na rozdíl od závěrů přijatých na základě jiných
skutkových okolností v poukazovaném usnesení. Nutno uvést, že dovolací soud se
v uvedeném rozhodnutí zabýval postupem rozhodování o žádosti o osvobození od
soudních poplatků a požadavky na odůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení pro
nezaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích,
přičemž dovolací soud v nyní projednávané věci neshledal, že by se odvolací
soud od závěrů uvedených v tomto usnesení a ani v dalších rozhodnutích, ze
kterých v něm Nejvyšší soud vycházel, nějak odchýlil. Naopak rozhodnutí
odvolacího soudu je v souladu s uvedeným rozhodnutím v závěru, že po zamítnutí
návrhu na osvobození od soudních poplatků je soud povinen v rozhodnutí o
zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o
soudních poplatcích uvést, že další návrh na osvobození od soudních poplatků
neuvádí žádné nové skutečnosti o majetkových poměrech účastníka, jinak musí o
jeho návrhu rozhodnout.
V dané věci oba soudy dospěly k závěru, že obsahu spisu
je zřejmé, že žalobkyně v další žádosti o přiznání osvobození od soudního
poplatku a ustanovení zástupce z řad advokátů netvrdí nic nového (oproti
opakovaným předchozím žádostem), a odvolací soud navíc uvedl, že ani v odvolání
žalobkyně nenamítá, že by předmětem nové žádosti o přiznání osvobození od
soudního poplatku a ustanovení zástupce měly být nové skutečnosti týkající se
jejích majetkových a sociálních poměrů. Odkazuje-li žalobkyně v dovolání podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 29. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 88/2015-696, na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 16. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2014, Nejvyšší soud setrvává na svém právním
názoru, že za situace, kdy dovolání směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací
soud (případně ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) nepřiznal
dovolateli zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků (§ 138 o. s. ř.),
soudní poplatek z takového dovolání se neplatí. Podle ustanovení § 30 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl
soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho
žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že
může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit (odstavec
1). Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce
pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu
předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů
(odstavec 2). Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat
účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry
účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění
práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze
výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být
odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé
řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o
osvobození se však nevracejí. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je správný právní závěr Vrchního soudu v
Praze přijatý v usnesení ze dne 24. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 101/2014-645, kdy
Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Městského soudu v Praze o nepřiznání
osvobození od soudního poplatku za odvolání, vycházeje ze zjištění, že
žalobkyni nelze považovat za osobu nemajetnou, disponuje-li nemovitým a movitým
majetkem, a za situace, že u žalobkyně se nic podstatného nezměnilo v jejích
poměrech od doby, kdy jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací její poměry
prozkoumávaly a žalobkyně nebyla úspěšná ani s ústavní stížností podanou proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2011, č. j. 41 Cm 17/2007-229,
který odňal žalobkyni dříve přiznané osvobození od soudních poplatků a proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2001, č. j. 3 Cmo 175/2011-239,
jímž bylo uvedené usnesení Městského soudu v Praze potvrzeno.
Nejvyšší soud
dále dospěl k závěru, že odvolací soud rovněž správně ve shodě se soudem
prvního stupně dovodil, že v řízení o ustanovení advokáta žalobkyni pro
odvolací řízení nebyly splněny podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů,
jestliže z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se v právním řádu orientuje a že
s ohledem na vystupování žalobkyně v průběhu celého řízení je schopna svá práva
v soudním řízení hájit sama. Navíc žalobkyně dříve ustanoveným advokátům
opakovaně vyslovila nedůvěru s poukazem na údajný jejich nedostatek odbornosti
a profesionality. Nebyl-li tedy naplněn ani další předpoklad pro ustavení
zástupce z řad advokátů pro odvolací řízení, tj. že ustanovení zástupce je
třeba k ochraně zájmů žalobkyně, odvolací soud ve svém rozhodnutí nepochybil,
potvrdil-li rozhodnutí soudu prvního stupně, který zamítl návrh žalobkyně na
ustanovení zástupce z řad advokátů pro odvolací řízení. Závěr odvolacího soudu, že nebyly naplněny podmínky pro osvobození žalobkyně od
soudního poplatku za odvolání a nebyly naplněny předpoklady pro ustanovení
advokáta žalobkyni pro odvolací řízení, je tedy správný, je v souladu s
ustanovením § 138 a § 30 o. s. ř. Za situace, kdy je správný závěr odvolacího soudu, že nebyly naplněny podmínky
pro osvobození žalobkyně od soudního poplatku za odvolání a nebyly naplněny
předpoklady pro ustanovení advokáta žalobkyni pro odvolací řízení, je na místě
učinit závěr, že je správný i závěr Vrchního soudu v Praze, který usnesením ze
dne 29. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 88/2015-696, potvrdil žalobkyní napadené usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, č. j. 41 Cm 17/2007-680, o
zastavení řízení o žádosti žalobkyně o ustanovení advokáta pro dovolací řízení
z důvodu, že nebyly naplněny předpoklady pro ustanovení zástupce žalobkyni z
řad advokátů pro dovolací řízení, jestliže z obsahu spisu bylo zřejmé, že
žalobkyně v další žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů netvrdí nic
nového (oproti opakovaným předchozím žádostem), a že nelze jinak, než řízení
zastavit. V daném případě je ze všech okolností zřejmé, že žalobkyně uplatňuje
zřejmě bezúspěšné právo. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2169/2016, 33 Cdo 2170/2016,
v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že účastník řízení zřejmě bezúspěšně
uplatňuje právo zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů účastníkem
tvrzených nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední
činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že jeho požadavku
nemůže být vyhověno. Namítá-li žalobkyně, že u Nejvyššího soudu je zastoupení povinné a odvolací
soud měl její žádosti o ustanovení zástupce pro dovolací řízení vyhovět, je
třeba odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 31 NSČR
9/2015, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
78/2015,
v němž bylo judikováno:
„1/ Směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám
odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl
(ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení
zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé,
pak je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta
pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo
Nejvyšší soud jako soud dovolací. 2/ Dospěje-li Nejvyšší soud jako soud dovolací k závěru, že v řízení o dovolání
účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické
vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením
soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsou ve smyslu § 30 o. s. ř. splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů, pak tohoto
zástupce dovolateli sám ustanoví. 3/ Dospěje-li Nejvyšší soud jako soud dovolací k závěru, že v řízení o dovolání
účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické
vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením
soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, nejsou splněny
předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů a byl-li dovolatel předtím
řádně vyzván (v řízení o dovolání proti onomu usnesení) k odstranění tohoto
nedostatku, je to důvodem pro zastavení dovolacího řízení (§ 104 odst. 2, § 241
a § 241b odst. 2 o. s. ř.).“
Nejvyšší soud s přihlédnutím k závěru v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 8. 4. 2015, sp. zn. 31 NSČR 9/2015, žalobkyni zástupce z řad advokátů pro
dovolací řízení neustanovil, protože splnění předpokladů pro ustanovení
zástupce z řad advokátů žalobkyni pro dovolací řízení neshledal, neboť
dovolatelka uplatňuje zřejmě bezúspěšné právo. V řízení před soudy nižších
stupňů bylo spolehlivě prokázáno, že poměry dovolatelky neodůvodňují ustanovení
zástupce žalobkyni z řad advokátů, rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení
usnesení soudu prvního stupně o neustavení zástupce žalobkyni pro odvolací
řízení a potvrzení usnesení o zastavení řízení o žádosti žalobkyně o ustanovení
zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení je správné. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2015, č. j. 41 Cm 17/2007-700,
které bylo žalobkyni doručeno dne 24. 8. 2015, byla žalobkyně vyzvána, aby si
pro podání dovolání, které žalobkyně podala proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 101/2014-645, zvolila zástupcem advokáta
a jeho prostřednictvím v určené lhůtě podala řádné dovolání. Zároveň byla
poučena o tom, že nepředloží-li plnou moc zvoleného advokáta a jím sepsané
dovolání, bude dovolací řízení zastaveno. Žalobkyně plnou moc advokáta proto
toto dovolací řízení nedoložila. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015, č. j. 41 Cm 17/2007-727,
které bylo žalobkyni doručeno dne 10. 11.
2015, byla žalobkyně vyzvána, aby si
pro podání dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015,
č. j. 3 Cmo 88/2015-696, zvolila zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím v
určené lhůtě podala řádné dovolání. Zároveň byla poučena o tom, že nepředloží-
li plnou moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, bude dovolací řízení
zastaveno. Žalobkyně plnou moc advokáta pro uvedené dovolací řízení nedoložila. Povinné zastoupení podle § 241 odst. 1 o. s. ř. představuje zvláštní podmínku
dovolacího řízení, a to odstranitelnou. Bez jejího splnění však nelze vydat
rozhodnutí, jímž se řízení končí. Podle ustanovení § 104 odst. 2 o. s. ř.,
jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu
vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí
rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit,
řízení zastaví. Neodstranila-li dovolatelka v určené lhůtě nedostatek povinného zastoupení a
dovolatelka tedy není zastoupena ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř. jak v
dovolacím řízení o dovolání podaném žalobkyní proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 101/2014-645, tak v dovolacím řízení o
dovolání podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 88/2015-696, Nejvyšší soud podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104
odst. 2 o. s. ř. řízení o dovoláních podaných proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 101/2014-645 a usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 88/2015-696, zastavil. O nákladech řízení v obou dovolacích řízeních nebylo dovolacím soudem
rozhodováno, neboť ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. nebyla přezkoumávána
konečná rozhodnutí ve věci samé. O případných nákladech obou dovolacích řízení
rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1
o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.