22 Cdo 1939/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně Mgr. D. K., v H., zastoupené JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se
sídlem v Mikulůvce 141, proti žalovaným: 1) A. M., a 2) M. M., oběma v K.,
zastoupeným JUDr. Bohumilem Sadílkem, advokátem se sídlem ve Valašském
Meziřičí, Sokolská 1268, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziřičí pod sp. zn. 16 C
46/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
28. června 2013, č. j. 11 Co 348/2013-318, takto:
Usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziřičí ze dne 6.
května 2013, č. j. 16 C 46/2011-304, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 28. června 2013, č. j. 11 Co 348/2013-318, se ruší a věc se v tomto rozsahu
vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí, k dalšímu
řízení.
Žalobkyně podala odvolání proti rozsudku Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve
Valašském Meziříčí („soud prvního stupně“) ze dne 21. září 2012, č. j. 16 C
46/2011-210, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na určení jejího vlastnictví k
nemovitostem tak, že zčásti bylo žalobě vyhověno a zčásti byla žaloba zamítnuta.
Ještě před rozhodnutím ve věci samé byla žalobkyně usnesením soudu prvního
stupně ze dne 27. května 2011, č. j. 16 C 46/2011-18, osvobozena od soudních
poplatků z 50 % (výrok I.). Soud vyšel ze zjištění, že příjem žalobkyně
(starobní důchod a příspěvek na bydlení) činí 9.783,- Kč měsíčně, výdaje na
bydlení 5.190,- Kč měsíčně. V jiném řízení vedeném u soudu prvního stupně pod
sp. zn. 19 C 318/2009 jí bylo rovněž přiznáno 50 % osvobození od soudních
poplatků, přičemž její příjem činil 8.232,- Kč, výdaje 5.190,- Kč měsíčně.
Poukázal také na to, že žalobkyně platí měsíčně za telefon 1.500,-Kč. K
odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne
30. června 2011, č. j. 11 Co 296/2011-25, usnesení soudu prvního stupně ve
výroku I. potvrdil.
Na výzvu soudu prvního stupně, aby zaplatila soudní poplatek z odvolání,
reagovala žalobkyně tak, že 27. 12. 2012 požádala o osvobození od soudních
poplatků v plném rozsahu. Soud prvního stupně usnesením ze dne 8. ledna 2013,
č. j. 16 C 46/2011-267, její návrh zamítl. Dospěl k závěru, že ke změně poměrů
odůvodňující osvobození v celém rozsahu nedošlo. Příjem žalobkyně činí 10.
004,- Kč měsíčně (důchod 8.501,- Kč a příspěvek na bydlení 1.503,- Kč), výdaje
za plyn, elektřinu a vodu 5.810,- Kč, telefon 500,- Kč. K odvolání žalobkyně
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. února 2013, č. j. 11 Co 49/2013-
283, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Usnesení soudu prvního stupně
potvrzené odvolacím soudem nabylo právní moci 15. dubna 2013.
V souladu s usnesením soudu prvního stupně, kterým bylo žalobkyni přiznáno
osvobození od soudních poplatků z 50 %, ji soud prvního stupně usnesením ze dne
8. dubna 2013, č. j. 16 C 46/2011-293, vyzval k zaplacení soudního poplatku z
odvolání ve výši 2.500,- Kč do tří dnů od doručení usnesení. Usnesení bylo
jejímu zástupci JUDr. Janu Stančíkovi doručeno 15. 4. 2013. Na tuto výzvu
reagovala žalobkyně novou žádostí o osvobození od soudních poplatků ze dne 22.
dubna 2013. Protože ve stanovené lhůtě a ani ke dni rozhodování soudu prvního
stupně žalobkyně soudní poplatek nezaplatila, soud prvního stupně podle § 9
odst. 1 zákona o soudních poplatcích usnesením ze dne 6. května 2013, č. j. 16
C 46/2011-304, odvolací řízení zastavil.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne
28. června 2013, č. j. 11 Co 348/2013-318, usnesení soudu prvního stupně
potvrdil. Rozhodnutí soudu prvního stupně považoval za správné, neboť žalobkyně
soudní poplatek ve výši vyplývající z jejího 50 % osvobození nezaplatila; její
další žádost o úplné osvobození od soudních poplatků považoval za obstrukci.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolání považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť „rozhodnutí řeší otázku, která má být
dovolacím soudem posouzena jinak.“ Odvolací soud řešil právní otázku, „zda ve
věci předmětné žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků odůvodňovaly
či neodůvodňovaly poměry žalobkyně, resp. změna poměrů žalobkyně, úplné
osvobození od soudních poplatků.“ Její novou žádost o úplné osvobození od
soudních poplatků odvolací soud nesprávně považoval za obstrukci, neboť byla
podložena tím, že v únoru 2013 u ní došlo k podstatné změně poměrů – byl jí
vyúčtován doplatek za plyn 30.000,- Kč a zvýšena záloha za odběr plynu o
1.000,- Kč měsíčně. Za této situace je zřejmé, že není schopna zaplatit soudní
poplatek ani zčásti. Kromě toho výzva k zaplacení soudního poplatku nebyla
doručena přímo jí, ale jen jejímu zástupci. Taková praxe se neosvědčila, a soud
prvního stupně tak neměl ani doloženo, že výzvu převzala. Navrhla, aby dovolací
soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně současně požádala o osvobození od soudních poplatků pro dovolací
řízení a ustanovení advokáta pro toto řízení. Soud prvního stupně usnesením ze
dne 12. listopadu 2013, č. j. 16 C 46/2011-405 (výrok I.), přiznal žalobkyni
osvobození od soudních poplatků v dovolacím řízení z 80 % a ustanovil jí
advokáta pro toto řízení JUDr. Jana Stančíka. K odvolání žalobkyně Krajský soud
v Ostravě usnesením ze dne 27. února 2014, č. j. 11 Co 38/2014-433, usnesení
soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil tak, že přiznal žalobkyni
osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Odvolací soud zjistil, že
nemovitosti, jejichž je žalobkyně spoluvlastnicí (v k. ú. Š.) nebo výlučnou
vlastnicí (k. ú. K. – N. M.), jsou zatíženy mnoha exekucemi a žalobkyně s nimi
nemůže nakládat. Přitom k jejich podstatnému zatížení došlo v průběhu roku
2013. Za této situace shledal, že poměry žalobkyně (měsíční příjem 10.429,- Kč
a výdaje na bydlení 6.000,- Kč) odůvodňují přiznání osvobození od soudních
poplatků v plném rozsahu. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí
řízení. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání. Podle § 237 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 1. ledna 2013 (dále „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné pro řešení otázky, zda usnesení o povinnosti zaplatit
soudní poplatek z odvolání se doručuje pouze zástupci účastníka s plnou mocí
pro celé řízení nebo musí být doručeno účastníkovi. Tato otázka byla již
dovolacím soudem vyřešena. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 8.
června
2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 1/2001, že takové usnesení se doručuje pouze
zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení, neboť nejde o povinnost
účastníka osobně v řízení něco vykonat (§ 49 odst. 1 o. s. ř., nyní § 45 odst. 3 o. s. ř.). Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud v usnesení ze dne 28. ledna
2004, sp. zn. II. ÚS 67/02, a rovněž v usnesení ze dne 6. června 2012, sp. zn. III. ÚS 1957/12. Nejvyšší soud nemá důvod se od výše uvedeného rozhodnutí
odchylovat. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., zákona o soudních
poplatcích, znění pozdějších změn, nebyl-li poplatek splatný podáním návrhu na
zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve
poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této
lhůty soud řízení zastaví,
Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních
poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě
bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od
soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné
důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu
jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky
zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí (§ 138 odst. 1 o. s. ř.). Jednou ze stěžejních zásad spravedlivého procesu je zásada rovnosti stran
zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a promítá se
také do řady ustanovení procesních předpisů, např. v ust. § 18 o. s. ř. se
výslovně stanoví rovné postavení účastníků v občanském soudním řízení, z něhož
plyne pro soud povinnost zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv
(nález Ústavního soudu ze dne 11. května 1999, sp. zn. I. ÚS 13/98). Osvobození
od soudních poplatků odůvodněné tím, že vzhledem k majetkovým poměrům účastníka
po něm nelze spravedlivě žádat, aby poplatky platil, je realizací jeho práva na
spravedlivý proces. Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit
navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách
jeho tíživé materiální a sociální situace. Objektivní nedostatek finančních
prostředků (fyzické či právnické osoby) se nesmí stát (pro účastníka řízení)
překážkou přístupu k soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, uveřejněná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). V usnesení ze dne 19. března 2014,
sp. zn. 22 Cdo 603/2014, publikovaném rovněž na internetových stránkách,
Nejvyšší soud také odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 23/2009-103, uveřejněném na internetových stránkách tohoto
soudu www.nssoud.cz. Ten uvedl, že „nemá-li účastník řízení dostatečné
prostředky k úhradě poplatku, lze přihlížet i k jeho ostatnímu majetku včetně
vlastnictví nemovitostí.
Prohlášení žadatele o vlastnictví nemovitosti však
není samo osobě ještě dostatečným podkladem pro závěr o schopnosti uhradit
soudní poplatek. Znamenalo by to totiž, že prostředky k úhradě poplatku mohou
být „prostřednictvím“ těchto nemovitostí získány. Tak tomu může být jen u osob,
které nemovitosti vlastní za účelem obchodování s nimi či za účelem pronájmu. Plní-li však nemovitost nezbytného rodinného bydlení či rekreace, nelze po
účastníku spravedlivě žádat, aby zpeněžil či zastavil nemovitosti kvůli
zaplacení poplatku.“
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013,
(uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2013) s
odkazem na komentářovou literaturu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.:
Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck,
2009, str. 953) vyložil, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou
majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a
naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k
celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům,
které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k
dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální
poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství
disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto
prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít
zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení
předpokládaných). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o
poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší
účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést
další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní
pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen
mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu,
zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen
soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro
posouzení důvodnosti jeho žádosti. V projednávané věci byl zamítnut návrh žalobkyně na úplné osvobození pravomocně
ke dni 15. 4. 2013. Žalobkyně však podáním z 22. dubna 2013 znovu požádala o
osvobození od soudních poplatků v celém rozsahu. Soud prvního stupně se při
rozhodování o zastavení odvolacího řízení jejím návrhem vůbec nezabýval a
odvolací soud jej označil bez bližšího odůvodnění za obstrukci. Ústavní soud
uvedl v nálezu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. Ú 588/2000, že je-li soudem
rozhodováno k návrhu účastníka na osvobození soudního poplatku podle § 138
odst. 1 o. s. ř., je účelem tohoto rozhodování posouzení poměrů účastníka,
jakož i svévole nebo zřejmé bezúspěšnosti při uplatnění nebo bránění práva.
Do
doby nabytí právní moci tohoto rozhodnutí není otázka povinnosti zaplatit
soudní poplatek konečným způsobem rozhodnuta. Z uvedeného je zřejmé, že po zamítnutí návrhu na osvobození od soudních
poplatků je soud povinen v rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení
soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích uvést, že
další návrh na osvobození od soudních poplatků neuvádí žádné nové skutečnosti o
majetkových poměrech účastníka, jinak musí o jeho návrhu rozhodnout. Takto
však soudy v dané věci nepostupovaly. Proto dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.