26 Cdo 3336/2022-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobkyně GLOBAL CARE s.r.o., se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Koněvova
2660/141, IČO: 28454880, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v
Praze 7, Jankovcova 1518/2, proti žalované FINOX s.r.o., se sídlem v Praze 1 –
Novém Městě, Hybernská 1271/32, IČO: 26772981, o zaplacení částky 3.000.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C
219/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
29. června 2021, č. j. 70 Co 190/2021-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 2. února 2021,
č. j. 23 C 219/2018-112, výrokem I. zastavil řízení ve věci samé podle § 9
odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“). Učinil tak proto, že žalobkyně
nezaplatila soudní poplatek z žaloby ve lhůtě stanovené usnesením ze dne 8. března 2019, č. j. 23 C 219/2018-12, které jí bylo doručeno dne 28. dubna 2020. Výrokem II. zastavil podle § 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“), také řízení o žádosti žalobkyně o přiznání osvobození od
soudních poplatků; to proto, že o její žádosti o osvobození od soudních
poplatků již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením ze dne 20. ledna 2020, č. j. 23 C 219/2018-50, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze jako soudu
odvolacího ze dne 6. dubna 2020, č. j. 70 Co 116/2020-62, které nabylo právní
moci dne 28. dubna 2020. Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok
III.). K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 29. června 2021, č. j. 70
Co 190/2021-159, usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že podle výroku
II. se vedle zastavení řízení o žádosti žalobkyně o osvobození od soudních
poplatků ze dne 13. května 2020 zastavuje také řízení o její žádosti o
ustanovení zástupce ze dne 17. července 2020. Dovolaní žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému usnesení odvolacího soudu
není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř. Na tomto místě dovolací soud zdůrazňuje, že nepřehlédl dovolatelčino sdělení,
že dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, tj. jakoby i v části, kterou byla zastavena řízení o její žádosti o osvobození od
soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Podle § 238 odst. 1
písm. i/ a j/ o. s. ř. však není dovolání proti této části rozhodnutí
přípustné. Přesto (z důvodu vzájemné provázanosti výroků) pokládá za potřebné
se výjimečně vyjádřit i k dovolacím námitkám uplatněným v této souvislosti. Předně se však dovolatelka domnívá, že poté, co soud pravomocně rozhodl o
žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků, je povinen účastníka vyzvat
k zaplacení soudního poplatku novým usnesením, a že opakované doručení téhož
usnesení nemůže účastníkovi zakládat procesní povinnosti. Nejvyšší soud již v
usnesení z 24. dubna 2019, sp. zn. 30 Cdo 211/2019 (a dále též v usnesení z 29. září 2020, sp. zn. 23 Cdo 2259/2020), uzavřel, že lze-li vycházet ze
spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnutá výzva byla objektivně způsobilá
zprostředkovat dovolateli povinnost zaplacení soudního poplatku, pak se jeví
setrvání na požadavku vždy nové a stále stejné výzvy postupem neefektivním a
formalistickým (srov. též usnesení Ústavního soudu z 8. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, a z 13. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 1775/13). Nová výzva k
zaplacení soudního poplatku z žaloby tak nebyla ani v podmínkách projednávané
věci nezbytná, neboť již původní usnesení ze dne 8. března 2019, č. j.
23 C
219/2018-12, bylo nesporně způsobilé zprostředkovat dovolatelce (ze zákona
vzniklou) poplatkovou povinnost. Tam stanovená patnáctidenní lhůta k jejímu
splnění, počínající dnem doručení výzvy, tudíž mohla začít plynout i při
opětovném doručení dotčeného usnesení a soud prvního stupně byl oprávněn po
jejím marném uplynutí řízení zastavit. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena rovněž v závěru, že neuvede-li
žadatel skutečnosti rozhodné pro osvobození přímo v žádosti, učiní tak na výzvu
soudu, zpravidla formou vyplnění „Potvrzení o osobních, majetkových a
výdělkových poměrech“. Je v zájmu žadatele, aby formulář vyplnil pravdivě a
tudíž ani nic nezamlčel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 8. října 2013,
sp. zn. 32 Cdo 1180/2013). Při úvaze o splnění podmínek pro osvobození od
soudních poplatků soud vychází z žádosti a dokladů účastníka řízení, případně z
dalších skutečností, jsou-li mu známy. Důkazní břemeno o prokázání nedostatku
prostředků k úhradě soudních poplatků nese účastník řízení. Doplnění údajů k
výzvě soudu není vyloučeno zejména tam, kde jsou zjevně neúplné, např. v
situaci, kdy podle prohlášení nemá žadatel žádné prostředky ani majetek a není
jasné, z čeho uhrazuje své potřeby (viz též kupř. usnesení Nejvyššího soudu z
28. března 2017, sp. zn. 22 Cdo 648/2017, či z 30. května 2017, sp. zn. 30 Cdo
5495/2016). Z obsahu spisu vyplývá, že poté, co dovolatelka podáním ze dne 13. května 2020
(viz č. l. 64 spisu) opětovně požádala o osvobození od soudních poplatků,
vyzval ji soud prvního stupně, aby mu ve lhůtě 15 dnů od doručení této
písemnosti zaslala zpět pravdivě a úplně vyplněné prohlášení o svých osobních a
majetkových poměrech a aby k němu připojila rovněž všechny listiny, na něž bude
odkazovat (viz č. l. 70 spisu). Na zmíněnou výzvu reagovala dovolatelka podáním
ze dne 17. července 2020 (viz č. l. 81 spisu), v němž současně požádala o
ustanovení zástupce z řad advokátů. Jestliže soud prvního stupně (odvolací
soud) nepovažoval údaje uvedené v tomto podání za zjevně neúplné, nebyl povinen
ji znovu (opětovně) vyzývat k jakémukoliv doplnění; navíc v situaci, kdy již v
původní výzvě požadoval, aby prohlášení o osobních poměrech vyplnila pravdivě a
úplně. Ostatně i z odůvodnění usnesení soudů obou stupňů je zřejmé, že
skutečnosti uvedené dovolatelkou považovaly za dostatečné k objasnění jejích
majetkových poměrů, avšak současně neumožňující jí (ani částečné) osvobození od
soudních poplatků přiznat. Nejvyšší soud konstantně judikuje, že usnesením, jímž zamítne žádost účastníka
o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.). V případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od
soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu
téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci
pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a a § 167 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod
č. 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 22. března 2017, sp. zn. 30 Cdo 5496/2016, či z 21.
samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků
v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud
vyhověl nové žádosti, být nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29.
července 2020, sp. zn. 32 Cdo 2280/2020, a z 30. srpna 2022, sp. zn. 23 Cdo
1506/2022).
Z nálezu Ústavního soudu z 20. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09, uveřejněného
pod č. 10/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a z navazující
judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. jeho usnesení z 13. srpna 2014, sp.
zn. 22 Cdo 1939/2014, z 26. října 2016, sp. zn. 32 Cdo 2346/2016, z 15. února
2017, sp. zn. 30 Cdo 5403/2016, či z 2. října 2018, sp. zn. 23 Cdo 3327/2018),
rovněž vyplývá, že nová žádost o osvobození od soudních poplatků, podaná po
vydání rozhodnutí, jímž předchozí žádosti nebylo vyhověno, nesmí zůstat
opomenuta, rozhodnout o ní je však soud povinen jen v případě, že tato žádost
obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů
účastníka řízení. V opačném případě postačí, jestliže se s takovou žádostí
vypořádá v odůvodnění usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku (viz též usnesení Nejvyššího soudu z 22. února 2019, sp. zn. 32 Cdo
4665/2018).
Otázku, zda opakovaná žádost o osvobození od soudních poplatků obsahuje nové,
dříve neuplatněné skutečnosti, musí posoudit soud rozhodující o této žádosti;
přitom musí zvažovat, zda nejde jen o jinak slovně vyjádřené skutečnosti, které
již byly uplatněny v dříve neúspěšně uplatněné žádosti (jiný text vyjadřující v
podstatě totéž). Stejně tak je nevýznamné, že v nové žádosti jsou podrobněji
popsány důsledky setrvalého majetkového stavu. Jinak řečeno musí být doložena
změna majetkových poměrů, nastalá od rozhodnutí o předešlé žádosti. Rozhodnutí
tak závisí na úvaze soudu v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl
zpochybnit jen, pokud by byla zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího
soudu z 27. listopadu 2018, sp. zn. 22 Cdo 3525/2018).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud přihlížel –
oproti mínění dovolatelky – ke všem tvrzeným skutečnostem, tedy i k těm, které
nastaly po pravomocném rozhodnutí o její předchozí žádosti o osvobození od
soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů (konkrétně jde o daňová
přiznání za roky 2016 – 2019). Nepovažoval je však za nové, resp. prokazující
změnu poměrů, jež by musel znovu posuzovat, neboť pouze odrážely dříve
uplatněné tvrzení o její nemajetnosti. Námitku (uvedenou již v původní žádosti
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů /resp. v
odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. ledna 2020, č. j. 23 C
219/2018-50, kterým nebylo těmto žádostem vyhověno/), že její jedinou
podnikatelskou činností bylo do roku 2016 provozování hudebního klubu, pak
shledal z tam podrobně rozvedených důvodů nevěrohodnou. Tyto úvahy se přitom
dovolacímu soudu nejeví jako zjevně nepřiměřené. Uzavřel-li tudíž odvolací
soud, že opakovaná žádost dovolatelky o osvobození od soudních poplatků
(doplněná žádostí o ustanovení zástupce z řad advokátů) neobsahuje žádné nové
skutečnosti, a zastavil-li z tohoto důvodu o ní řízení, postupoval v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Z
vyložených důvodů pak naznačený postup nemohl představovat ani zásah do jejího
ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na přístup k soudu.
Konečně dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k vyřešení otázku, zda o návrhu
žalobce na postup podle § 9 odst. 4 písm. c/ zákona č. 549/1991 Sb. je soud
povinen rozhodnout usnesením a toto usnesení účastníku doručit i v případě, že
pro tento postup neshledá předpoklady.
Ustálená praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 1.
července 2015, sp. zn. 32 Cdo 76/2015, z 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo
3115/2015, či z 14. června 2017, sp. zn. 25 Cdo 2185/2017) vychází z toho, že
smyslem ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ zákona č. 549/1991 Sb. je zohlednit
situaci, kdy poplatník soudního poplatku je ochoten a schopen soudní poplatek
uhradit, ale zabránila mu v tom jiná událost, nikoliv situaci, kdy poplatník
tvrdí, že není schopen soudní poplatek uhradit z důvodu svých nepříznivých
majetkových poměrů a o jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku již bylo
pravomocně rozhodnuto podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. tak, že se mu
osvobození nepřiznává.
Uvedené závěry se v poměrech projednávané věci projeví následovně. Jestliže
dovolatelka ve svém podání ze dne 22. března 2019 (viz č. l. 13 spisu) neuvedla
žádné relevantní skutečnosti, které měly soud prvního stupně vést k postupu
podle § 9 odst. 4 písm. c/ zákona č. 549/1991 Sb., má tato okolnost za následek
zastavení řízení ve věci samé pro nezaplacení soudního poplatku. Vyjádřeno
jinak, o návrhu dovolatelky na postup podle zmíněného ustanovení bylo
rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně o zastavení řízení, a toto rozhodnutí
jí bylo též doručeno, což ani sama nepopírá. Zvláštní usnesení soud vydává
pouze v případě, že podmínky pro postup podle § 9 odst. 4 písm. c/ zákona č.
549/1991 Sb. shledá a řízení i přes nezaplacení soudního poplatku nezastaví,
jak vyplývá z výslovného znění ustanovení § 9 odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb.
(srov. obdobně též usnesení Nejvyššího soudu z 15. února 2022, sp. zn. 26 Cdo
1010/2021, vydané v jiné věci týchž účastnic). Ani tato otázka tudíž
přípustnost dovolání založit nemůže, neboť ji odvolací soud vyřešil v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací
soud pro úplnost dodává, že skutkové námitky nejsou podle současné právní
úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Namítla-li proto dovolatelka rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková
zjištění (týkající se zejména jí tvrzené změny v majetkových poměrech)
neuplatnila v tomto směru jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou
vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv
garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o
tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz
stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.
45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro
nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu