30 Cdo 1623/2021-376
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. M., nar. XY,
bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v
Havířově-Šumbarku, Opletalova 608/2, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu
škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C
195/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
3. 12. 2020, č. j. 28 C 195/2014-315 a Městského soudu v Praze ze dne 19. 1.
2021, č. j. 21 Co 14/2021-329, t a k t o:
I. Řízení o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu
2 ze dne 3. 12. 2020, č. j. 28 C 195/2014-315, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19.
1. 2021, č. j. 21 Co 14/2021-329, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým
usnesením ze dne 3. 12. 2020, č. j. 28 C 195/2014-315, zastavil řízení o
dovolání žalobce ze dne 1. 3. 2020 (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I
rozhodnutí odvolacího soudu) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího
soudu). Usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně napadl žalobce v celém rozsahu
dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. V posuzované věci je dovoláním napadeno nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale
výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které ovšem v dovolacím řízení
přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §
201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu
prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční
příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně
není dána a nedostatek funkční příslušnosti je podle dlouhodobě ustálené
judikatury neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby
dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud
dovolací řízení podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006). Otázka, zda řízení o náhradu škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné
moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném
opatření nebo nesprávným úředním postupem, které bylo zahájeno v roce 2014,
podléhá pozdější novele zákona o soudních poplatcích, nemůže založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací
soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud vzal
za rozhodné, že v projednávané věci bylo řízení o dovolání zahájeno podáním
dovolání dne 1. 3. 2020 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018,
sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018,
sp. zn. 33 Cdo 3550/2018, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018,
sp. zn. 29 ICdo 158/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4481/2018). Skutečnost, že dovolací řízení po novele zákona č. 549/1991 Sb. poplatkové
povinnosti podléhá, byla opakovaně vyřešena v rozhodnutích Nejvyššího soudu,
např. v usnesení ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1411/2019, ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2007/2019, či v usnesení ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 30
Cdo 3233/2019.
Z totožného právního závěru pak vychází i usnesení Ústavního
soudu ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. I. ÚS 675/19, ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2657/19, a ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2098/19. Ani při řešení otázky, zda byl soud oprávněn zastavit řízení o „druhé žádosti“
žalobce o osvobození od soudních poplatků se odvolací soud neodchýlil od
ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že usnesením, jímž
zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud
vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.). V případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu
na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud
zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od
soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a a §
167 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo
5496/2016). Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že bylo nesprávně rozhodnuto
o jeho „druhé“ žádosti o osvobození od soudních poplatků, přehlíží, že řízení o
této žádosti již bylo pravomocně a závazným způsobem ukončeno. Navazující otázka žalobce, zda soudy postupovaly v souladu s občanským soudním
řádem, když třetí žádostí o osvobození od soudních poplatků za dovolání se
vůbec nezabývaly, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.,
neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v
judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 20. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1439/09, uveřejněný pod č. 10 ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, roč. 2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2004 sp. zn. III. ÚS 404/04 nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 22 Cdo 1939/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016
sp. zn. 32 Cdo 2346/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3327/2018). Na další žalobcem vymezené otázce (zda nevyhověním žádosti o prodloužení lhůty
pro odůvodnění návrhu na osvobození od soudního poplatku, bylo porušeno právo
žalobce na spravedlivý proces), rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo
v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu
nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29
Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně
přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu