USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně
ATLANT CZ a. s., se sídlem ve Vodňanech, Budějovická 319, identifikační číslo
osoby 25171364, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v
Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti žalované STROJE SVOBODA s. r. o., se sídlem
v Blansku, Svitavská 2397, identifikační číslo osoby 27669980, zastoupené Mgr.
Michalem Zahutou, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 365/46, o zaplacení částky
106 515,92 Kč s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.
17/55 Cm 20/2012, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 14. 8. 2018, č. j. 4 Cmo 111/2018-355, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zastavil dovolací řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího
řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalované
usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že
žalovaná podala dne 19. 4. 2018 dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 11. 1. 2018, č. j. 4 Cmo 171/2017-326. Usnesením ze dne 15. 5.
2018, č. j. 17/55 Cm 20/2012-343, doručeným zástupci žalované dne 16. 5. 2018,
byla žalovaná soudem prvního stupně vyzvána, aby soudní poplatek za dovolání ve
výši 14 000 Kč zaplatila v dodatečné lhůtě 15 dní od doručení výzvy, a současně
byla poučena o tom, že v případě jeho nezaplacení ve stanovené lhůtě soud
řízení zastaví. Soudní poplatek nebyl v této lhůtě zaplacen (byl uhrazen dne 2.
7. 2018). Odvolací soud aplikoval § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o
soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 vzhledem k tomu, že
dovolací řízení bylo zahájeno až za účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů a některé další zákony. Uzavřel, že soud prvního stupně postupoval v
souladu s tímto ustanovením, když žalovanou vyzval k zaplacení soudního
poplatku, který byl splatný již podáním dovolání, a řízení následně zastavil
pro jeho nezaplacení ve stanovené lhůtě. Současně dodal, že pokud žalovaná
zaplatila soudní poplatek po uplynutí lhůty, nelze již podle téhož ustanovení
zákona o soudních poplatcích k této platbě přihlížet. Podle odvolacího soudu
vyjadřuje § 15 zákona o soudních poplatcích obecnou koncepci přechodných
ustanovení vztahujících se k jeho novelizacím, podle které se z řízení
zahájených a úkonů navržených před účinností jednotlivých novelizací zásadně
vybírají poplatky podle dosavadních předpisů, pokud ovšem dojde k podání
odvolání, dovolání či kasační stížnosti teprve po účinnosti novelizace,
postupuje se již podle znění zákona účinného ke dni podání opravného
prostředku.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za
přípustné pro řešení čtyř právních otázek, přičemž dvě má za dosud nevyřešené v
rozhodovací praxi dovolacího soudu a další dvě podle ní odvolací soud posoudil
v rozporu s konstantní rozhodovací praxí Ústavního soudu, resp. dovolacího
soudu. Nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Navrhuje zrušení
napadeného usnesení a též usnesení soudu prvního stupně a vrácení věci soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní
pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části
první zákona č. 296/2017 Sb. – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné pro řešení otázky „zda se ustanovení § 9 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017 v
důsledku novelizace zákonem č. 296/2017 Sb., použije také na řízení, zahájená
před nabytím účinnosti předmětné novely“, neboť oproti přesvědčení dovolatelky
tato otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a napadené
usnesení je s tímto řešením v souladu. V usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, jež je veřejnosti
dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na
http://www.nsoud.cz, Nejvyšší soud posoudil aplikaci čl. VI. přechodných
ustanovení části třetí zákona č. 296/2017 Sb., podle kterého se na řízení
zahájená přede dnem účinnosti tohoto zákona použije zákon č. 549/1991 Sb. ve
znění přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V tomto rozhodnutí uzavřel, že
zákon o soudních poplatcích v § 4 odst. 1 stanoví, kdy poplatková povinnost za
řízení vzniká: výslovně uvádí, že podle písm. a) vzniká podáním návrhu na
zahájení řízení, podle písm. b) podáním odvolání, podle písm. c) podáním
dovolání, podle písm. d) podáním kasační stížnosti. Vychází tedy mimo jiné z
toho, že poplatek za řízení je stanoven vždy podle toho, o jaké podání se jedná
– zda jde o podání, kterým se řízení zahajuje, nebo kterým se zahajuje řízení o
opravném prostředku, a to odvolání, dovolání či kasační stížnosti. Z toho
dovodil, že poplatková povinnost založená odvoláním [§ 4 odst.1 písm. b) zákona
o soudních poplatcích], které bylo podáno v době, kdy již byl účinný zákon č. 296/2017 Sb., se řídí zákonem o soudních poplatcích ve znění zákona č. 296/2017
Sb. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo
3550/2018). Pro aplikaci § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění
účinném od 30. 9.
2017 v případě nezaplacení soudního poplatku za odvolání tedy
není podstatné, kdy bylo zahájeno řízení u soudu prvního stupně, ale kdy bylo
zahájeno odvolací řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018,
sp. zn. 29 ICdo 158/2018). V usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo
4079/2018, pak Nejvyšší soud uzavřel, že z jazykového výkladu § 4 odst. 1
zákona o soudních poplatcích (ve vazbě na § 7) je nutno pro účely tohoto zákona
dovodit samostatnou/oddělenou povahu řízení před soudem prvního stupně a před
soudem odvolacím, neboť každé z těchto řízení je z pohledu zákona o soudních
poplatcích zahajováno samostatně učiněním specifického úkonu (typicky)
žalobcem, který je plně v dispozici této osoby a právě na jeho doručení soudu
je vázán vznik poplatkové povinnosti a splatnost poplatku jako takového. Byť v projednávaných věcech Nejvyšší soud výslovně dovodil aplikaci zákona o
soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017 pro poplatkovou povinnost v
odvolacím řízení zahájeném po tomto datu, z přijatého výkladu § 4 odst. 1
zákona o soudních poplatcích a čl. VI přechodných ustanovení části třetí zákona
č. 296/2017 Sb. je zcela zřejmé, že zákonem o soudních poplatcích ve znění
účinném od 30. 9. 2017 se řídí i poplatková povinnost založená dovoláním [§ 4
odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích], které bylo podáno po tomto
datu. Je tedy podstatné, kdy bylo zahájeno řízení o dovolání a nikoliv, kdy
bylo zahájeno řízení u soudu prvního stupně. Od těchto závěrů se odvolací soud neodchýlil, pokud posoudil jako správnou
aplikaci § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017 vzhledem k datu zahájení dovolacího řízení po tomto datu (dovolání
žalované proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno dne 19. 4. 2018), byť svůj
závěr chybně odůvodnil ustanovením § 15 zákona o soudních poplatcích, který je
přechodným ustanovením výlučně zákona č. 549/1991 Sb. ve vztahu k dřívějším
právním předpisům. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v
dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím
řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013). Přípustnost dovolání proto nezakládá další podle dovolatelky dosud Nejvyšším
soudem neřešená otázka „zda vada poučení ve smyslu § 9 odst. 8 zákona o
soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017 má za následek neúčinnost
takové výzvy“. Na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo, neboť odvolací
soud řešil včasnost zaplacení soudního poplatku za dovolání, tj. poplatku za
řízení [srov. § 1 písm. a) a § 4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních
poplatcích], přičemž § 9 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se týká výlučně
poplatků za úkony [srov. § 1 písm. b), § 4 odst. 2 písm. b) a § 7 odst. 1 věta
první zákona o soudních poplatcích]. U poplatků za řízení je obsah poučovací
povinnosti dán ustanovením § 9 odst.
3 zákona o soudních poplatcích, podle
kterého byl soud prvního stupně povinen poučit dovolatelku o tom, že dovolací
řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen. Tuto
povinnost soud prvního stupně splnil. Pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla určující ani otázka „zda je potřeba
vytknout vady odvolání v případě, že odvolání neobsahuje zákonem požadované
náležitosti“. Odvolání obsahovalo údaj o tom, v čem je spatřována nesprávnost
napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně (aplikace novelizovaného znění
zákona o soudních poplatcích a z ní vyplývající nepřihlédnutí k pozdější úhradě
soudního poplatku). K tvrzenému porušení procesních práv dovolatelky tím, že
nebyla vyzvána k odstranění údajných vad odvolání, tudíž nedošlo. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani poslední otázka, kterou
dovolatelka předkládá k dovolacímu přezkumu, tj. „zda výzvu k zaplacení
soudního poplatku postačí doručit pouze zástupci účastníka nebo je potřeba ji
doručit také účastníku samému“. Odvolací soud se totiž neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (ani Ústavního soudu), pokud vycházel ze
závěru, že účinky doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku nastaly
doručením této výzvy zástupci dovolatelky. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99,
uveřejněném pod číslem 1/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil,
že úhrada soudního poplatku je zastupitelným jednáním, nejde o povinnost
účastníka osobně v řízení něco vykonat, a proto účinky doručení usnesení o
povinnosti zaplatit soudní poplatek nastávají u zastoupeného účastníka
doručením tohoto usnesení jeho zástupci. K tomuto názoru se pak přihlásil v
řadě svých dalších rozhodnutí (srov. například usnesení ze dne 16. 12. 2004,
sp. zn. 20 Cdo 1853/2003, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1939/2014, ze dne
27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2015, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo
2214/2016, nebo ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2786/2016). Tyto závěry
Nejvyššího soudu byly shledány ústavně konformními i judikaturou Ústavního
soudu, a to i ve vztahu k zákonné úpravě soudních poplatků účinné od 30. 9. 2017 (srov. například usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02, ze
dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2328/18, nebo ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2674/18, rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na
https://nalus.usoud.cz). V citovaných rozhodnutích Ústavní soud současně
vysvětlil, že jeho nálezy, na které odkazuje dovolatelka v dovolání (obsahující
stanovisko o nutnosti doručit výzvu k zaplacení soudního poplatku nejen
zástupci účastníka, ale i účastníku řízení), se týkaly výlučně řízení v tzv. správním soudnictví podle části páté o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002
a že nosným důvodem těchto rozhodnutí nebyl názor Ústavního soudu, že zaplacení
soudního poplatku je natolik nezastupitelným úkonem, že by jej mohl podle § 49
odst. 1 o. s. ř. [nyní § 50b odst. 4 písm. a) o. s. ř.] vykonat jen účastník
osobně.
Nosným důvodem všech těchto nálezů bylo, že proti rozhodnutí o
zastavení řízení, které je důsledkem nezaplacení soudního poplatku, nebylo
možné v rámci tehdejší úpravy správního soudnictví podat žádný opravný
prostředek a vzhledem ke krátkým lhůtám k podání správní žaloby zastavení
řízení pro nezaplacení soudního poplatku mělo zpravidla za následek definitivní
ztrátu možnosti bránit se proti nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné správy. V
usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, pak Ústavní soud k nové
úpravě § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích dodal, že stanovení soudcovské
lhůty k zaplacení soudního poplatku v délce alespoň 15 dnů s následkem
zastavení řízení v případě marného uplynutí lhůty není nepřiměřené ve vztahu k
možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro
případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu. Nadto je možné se negativnímu následku zastavení řízení vyhnout podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, tedy včasným vysvětlením důvodů, pro
které poplatník dosud nemohl poplatek zaplatit. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3
větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.