USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce B.
B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se
sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti žalované Komerční bance, a. s., se
sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby
45317054, o zaplacení částky 152 296 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 92/2013, o dovolání žalobce proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2020, č. j. 2 Cmo 86/2020-282,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy
bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 1 článku II, části
první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017
(dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o zastavení řízení, jež
může být přípustné pouze podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným
neshledal.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené
rozhodnutí závisí na rozhodnutí „otázky práva“, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť se
nezabýval všemi skutečnostmi, které dovolatel v průběhu řízení uvedl, a z toho
důvodu jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné a nezákonné. Právní otázku, kterou
odvolací soud řešil a na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí, však dovolatel
nepředkládá a neoznačuje ani judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl
odvolací soud odchýlit. Odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 15.
10. 2009, sp. zn. I. ÚS 218/09 (uveřejněného pod číslem 216/2009 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu) podle nichž nevypořádá-li se odvolací soud s
námitkami obsaženými v odvolání, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a v
konečném důsledku v rozporu s právem na spravedlivý proces.
Prostřednictvím argumentu, že odvolací soud své rozhodnutí neodůvodnil v
souladu s požadavky vytýčenými judikaturou a rozhodnutí je pro nedostatek
důvodů nepřezkoumatelné, dovolatel nepředkládá otázku procesního práva, kterou
odvolací soud řešil a na němž jeho rozhodnutí závisí, nýbrž namítá vadu řízení.
Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím
soudem kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k § 241a
odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost
dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení
dopustil (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2.
2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze
dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo
2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Proto také § 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li
dovolání přípustné.
Odvolací soud se ostatně vytýkané vady řízení nedopustil, natož aby měla
dovolatelem tvrzený ústavněprávní rozměr.
S námitkou, která byla uplatněna v odvolání, totiž že soud prvního stupně
postupoval v rozporu se zákonem, zastavil-li řízení pro nezaplacení soudního
poplatku, aniž rozhodl o nově podané žádosti o osvobození od soudního poplatku,
se odvolací soud vypořádal a učinil tak s potřebnou pečlivostí. Zcela zřetelně
vyložil svůj závěr, že podání ze dne 11. 2. 2020, jímž dovolatel na výzvu soudu
doplnil novou (opakovanou) žádost o osvobození od soudních poplatků podanou dne
22. 11. 2019, bylo identické s jeho doplněným podáním ze dne 23. 8. 2018, jímž
byla odůvodněna žádost o osvobození od soudních poplatků ze dne 27. 7. 2018, o
které již bylo pravomocně rozhodnuto, a vysvětlil, že opakované, stále stejně
odůvodněné žádosti o osvobození od soudních poplatků, které neobsahují žádná
tvrzení o změně poměrů na straně žadatele, je třeba podle usnesení Nejvyššího
soudu z 20. 12. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5201/2017, považovat za zneužití
procesních práv, které ve shodě s ustanovením § 2 a § 6 o. s. ř. nepožívá
právní ochrany. Do rozporu s dovolatelem citovanými závěry nálezu Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 218/09 se tak odvolací soud nedostal.
Dovolatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí též v tom, že
odvolací soud nehodnotil „skutečně a úplně“ jeho majetkové poměry z toho
pohledu, zda jsou splněny podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků
či nikoliv, a pouze konstatoval, že skutečnosti uvedené v žádosti neprokazují
změnu majetkových poměrů od předchozí žádosti. Dovolatel prosazuje názor, že
soudy nižších stupňů měly při posuzování jeho nové žádosti o osvobození od
soudních poplatků vzít v potaz všechny skutečnosti rozhodné pro objektivní
možnost dovolatele zaplatit mimořádně vysoký soudní poplatek, neboť objektivní
nedostatek finančních prostředků se nesmí stát překážkou přístupu k soudu.
Nejvyšší soud však vysvětlil již v usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo
1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, že usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození
od soudních poplatků, je soud vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.) a později podané
(nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může
vyhovět jen tehdy, změní-li se u žadatele poměry, z nichž soud vycházel v
původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti.
To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních
poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby
soud vyhověl nové žádosti, být nemůže. K těmto závěrům se Nejvyšší soud
přihlásil v řadě dalších rozhodnutí – srov. např. usnesení ze dne 21. 12. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 3190/2016, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5741/2016, ze dne
28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 575/2017, ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo
5206/2016, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5201/2017, či ze dne 20. 2.
2018, sp. zn. 27 Cdo 1858/2017. Odvolací soud tedy ve zde souzené věci
postupoval v intencích ustálené judikatury dovolacího soudu.
Dovolatel sice mimo jiné vytýká odvolacímu soudu, že „ničeho neuvedl ke
konkrétním skutečnostem, které uvedl žalobce a kterými prokazoval změnu svých
majetkových poměrů“, avšak nikterak nespecifikuje, jaká svá tvrzení má na
mysli, a není to patrno ani z příslušných jeho podání.
Přípustnost dovolání proti té části prvního výroku a proti druhému výroku
napadeného usnesení, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech soudního řízení,
je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu