29 Cdo 575/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci
žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, PSČ
114 07, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupené Mgr. Jindřichem
Arabaszem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00,
proti žalované EXELSIOR GROUP s. r. o., se sídlem v Praze 1, Biskupský dvůr
2095/8, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25846574, zastoupené JUDr. Ing.
Pavlem Sorokáčem, MBA, advokátem, se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, PSČ 110
00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v
Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 23 Cm 96/2015, o dovolání žalované
proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2016, č. j. 7 Cmo
250/2016-524, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 24. srpna 2016, č.
j. 23 Cm 96/2015-502, zastavil řízení o návrhu žalované ze dne 28. července
2016, jímž se (opětovně) domáhala přiznání osvobození od soudních poplatků a
povolení úhrady soudního poplatku za odvolání ve výši 3.105.000 Kč ve
splátkách.
Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 104 odst. 1, § 159a odst. 4 a §
167 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“) – uzavřel, že o obsahově totožném návrhu žalované již rozhodl usnesením ze
dne 16. listopadu 2015, č. j. 23 Cm 96/2015-391 (které Vrchní soud v Olomouci
potvrdil usnesením ze dne 26. května 2016, č. j. 7 Cmo 15/2016-422), a to tak,
že osvobození od soudního poplatku žalované nepřiznal. V nově podaném návrhu na
přiznání osvobození od soudních poplatků žalovaná žádné nové skutečnosti, jež
by nebyly či nemohly být předmětem posuzování soudu již při rozhodování o
předchozí žádosti žalované, netvrdila, přičemž soudy nemohou „mimo rámec
vytýčený ustanoveními o opravných prostředcích“ nepřípustně revokovat právní
názor obsažený v předchozím pravomocném soudním rozhodnutí.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované usnesením ze dne 27. října 2016, č.
j. 7 Cmo 250/2016-524, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Přitom zdůraznil, že soud prvního stupně nijak nepochybil, jestliže řízení o
nově podaném návrhu žalované na přiznání osvobození od soudních poplatků
zastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Žalovaná totiž opakovaně
podala totožný návrh, v němž neuvedla žádné nové skutečnosti svědčící o změně
jejích majetkových poměrů. Na takové skutečnosti podle odvolacího soudu nelze
usuzovat ani z (žalovanou předložených) listin, vytvořených sice až po vydání
rozhodnutí o předchozí žádosti, jimiž však mají být doloženy majetkové poměry,
které existovaly (a musely být tudíž žalované také známy) již v době
rozhodování o prvním návrhu na osvobození od soudních poplatků.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolání
nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není
přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Otázkou vázanosti soudu rozhodnutím o (ne)přiznání osvobození od soudních
poplatků a předpoklady, za nichž soudy mohou rozhodnout o opakované žádosti
účastníka o osvobození od soudních poplatků, se Nejvyšší soud ve své
rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. Závěry, k nimž v této souvislosti
dospěl (a na nichž nevidí důvod cokoli měnit ani v této věci), lze shrnout
následovně.
1/ Usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních
poplatků, je soud vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.); nejde (totiž) o usnesení,
kterým se upravuje vedení řízení (§ 170 odst. 2 o. s. ř.). Později podané
(nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může
soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud
vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní
žádosti. To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od
soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro
to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže. Šlo by o nepřípustnou revokaci
právního názoru obsaženého v pravomocném soudním rozhodnutí mimo rámec
opravných prostředků, jimiž mohlo být napadeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem
99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 99/2013“).
2/ V případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od
soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu
téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci
pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně
přihlásil např. v R 99/2013 nebo v usneseních ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. 26
Cdo 5741/2016, a ze dne 29. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 4867/2015. Shodně srov.
také důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. IV. ÚS
766/10, a ze dne 15. července 2014, sp. zn. IV. ÚS 2943/13.
3/ Postup soudu (při posuzování následné žádosti téhož účastníka o přiznání
osvobození od soudních poplatků), založený výlučně na hodnocení aktuálních
poměrů žadatele a pomíjející závěry předchozího rozhodnutí, de facto znamená
opětovné hodnocení skutečností, z nichž toto rozhodnutí vycházelo, a tedy
nepřípustný přezkum jeho závěrů (k tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. července 2016, sp. zn. 32 Cdo 40/2016).
Napadené rozhodnutí se přitom uvedeným judikatorním závěrům nijak neprotiví (je
s nimi v souladu). Jestliže dovolatelka podala nový návrh na osvobození od
soudních poplatků, mohl mu soud prvního stupně (případně odvolací soud) vyhovět
pouze tehdy, změnily-li by se poměry dovolatelky, z nichž soud vycházel v
původním rozhodnutí. Z obsahu později podané (opětovné) žádosti dovolatelky se
však ani podle přesvědčení Nejvyššího soudu takový závěr nepodává.
Na změnu majetkových poměrů žadatelky zjevně nelze – oproti mínění dovolatelky
– usuzovat ani na základě skutečností, jež se podávají z nově předložených
listin (přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2015 a rozvahy
zpracované ke dni 31. prosince 2015), vyhotovených shodně dne 31. července
2016. Jakkoli jde nepochybně o listiny, které vznikly až poté, co soudy nižších
stupňů rozhodly o původním návrhu žalované (odvolací soud potvrdil usnesení
soudu prvního stupně o zamítnutí prvního návrhu žalované na přiznání osvobození
od soudních poplatků usnesením ze dne 26. května 2016), jejich prostřednictvím
– jak správně poznamenal již odvolací soud v důvodech napadeného rozhodnutí –
mají být osvědčeny jen majetkové poměry žadatelky za dobu předcházející vydání
rozhodnutí o původním návrhu, tedy (jinak řečeno) opětovně přezkoumány poměry
žadatelky, které tu byly (a z nichž soudy mohly pro účely právního posouzení
původní žádosti vycházet) již v době vydání původního (zamítavého) rozhodnutí.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že vzhledem ke skutkovým poměrů dané věci nejde
ani o případ srovnatelný s věcí, o níž Ústavní soud rozhodl (dovolatelkou
zmiňovaným) nálezem ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09 (srov. v této
souvislosti rovněž důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4867/2015).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda
senátu