32 Cdo 40/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Pozemní stavby Ústí nad Labem, a. s., se sídlem v Ústí nad Labem,
Velká hradební 2800, identifikační číslo osoby 46708481, zastoupené Mgr. Janem
Karetou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 81/55, PSČ 186 00, proti
žalovanému JUDr. P. M., advokátovi, se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova
1070/29, PSČ 400 01, identifikační číslo osoby 15696189, zastoupenému Mgr.
Tomášem Čapkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, PSČ 110 00,
o zaplacení částky 53 401 027 Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod
sp. zn. 20 Cm 215/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 12 Cmo 123/2015-473, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 12 Cmo 123/2015-473,
a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2015, č. j. 20 Cm
215/2009-460, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Labem domáhala po
žalovaném zaplacení částky 53 401 027 Kč z titulu náhrady škody, kterou jí měl
žalovaný způsobit při výkonu advokacie.
Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 23. 6. 2008, č. j. 11 C
375/2007-88, přiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků „za žalobu“.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2009, č. j. Ncp 1258/2009-152,
bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni
příslušné krajské soudy a po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k
dalšímu řízení Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Krajský soud v Ústí nad Labem
rozsudkem ze dne 5. 11. 2012, č. j. 20 Cm 215/2009-324, žalobu zamítl a rozhodl
o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Na výzvu soudu prvního stupně
k zaplacení soudního poplatku ve výši 2 134 010 Kč reagovala podáním došlým dne
15. 1. 2013, které soud posoudil jako žádost o osvobození od soudního poplatku
za odvolání a usnesením ze dne 5. 4. 2013, č. j. 20 Cm 215/2009-404, žalobkyni
přiznal osvobození od soudních poplatků za odvolání ve výši jedné poloviny. Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil usnesením ze dne 12. 8. 2013, č. j. 12 Cmo 190/2013-414; dovolání proti němu Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 3. 2014, č. j. 32 Cdo 44/2014-437, odmítl pro vady. V záhlaví označeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 3. 3. 2015, č. j. 20 Cm 215/2009-460, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o
nové žádosti žalobkyně o osvobození od soudního poplatku v celém rozsahu tak,
že žalobkyni přiznal osvobození od soudního poplatku za odvolání „ve výši jedné
poloviny současné výše požadovaného soudního poplatku za odvolání, tedy ve výši
533 502,50 Kč“. Odvolací soud vyšel především ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je
právnickou osobou soustavně provozující podnikatelskou činnost, která v roce
2013 hospodařila se ztrátou 1 069 tis. Kč, její celková aktiva činila 16 595
tis. Kč, na osobních nákladech vyplatila 468 tis. Kč, z toho mzdové náklady
činily 349 tis. Kč, náklady na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění 109
tis. Kč a odměny členům orgánů společnosti 10 tis. Kč, vlastní kapitál
společnosti činil 3 812 tis. Kč a základní kapitál 61 735 tis. Kč. Odvolací
soud konstatoval, že žalobkyně v odvolání nenapadla ani tak závěry soudu
prvního stupně stran hodnocení jejích majetkových poměrů, nýbrž především se
dovolává jejich dalších podstatných změn, které dokládá výkazem zisků a ztrát k
31. 12. 2014 a k 23. 3. 2015. Z těchto listin odvolací soud zjistil, že
skutečně dochází nadále ke snížení rozsahu aktiv žalobkyně, jejichž výše činila
k 31. 12. 2014 Kč 10 499 000 a k 23. 3. 2015 Kč 9 739 000, a došlo též k
navýšení ztráty z minulých let na Kč 76 913 000. Odvolací soud též přihlédl k
odvolacím tvrzením žalobkyně, že v roce 2014 prodala nemovitost, výnos ve výši
2 700 000 Kč však použila na částečnou úhradu dřívějších závazků. Ostatní její
tvrzení shledal nedoloženými. Odvolací soud zdůraznil, že rozsah ztrát z minulých let nelze ztotožnit se
závazky žalobkyně a není též zřejmé, z čeho žalobkyně dovozuje, že při užití
výnosu z prodeje jejího majetku mají jiné její závazky přednost před
poplatkovou povinností. Vyjádřil názor, že omezení podnikatelské činnosti ještě
neznamená, že rozsah majetkové podstaty žalobkyně neumožňuje splnění její
poplatkové povinnosti, zejména pokud sama přiznává existenci pohledávek za
třetími osobami, jejichž dobytnost je snížena tím, že jsou předmětem soudního
řízení nebo jsou přihlášeny do insolvenčního řízení. Argumentoval, že i takové
pohledávky mohou být předmětem převodu a zdrojem pro obstarání finančních
prostředků.
Odvolací soud uzavřel, že majetkové poměry žalobkyně neumožňují
závěr, že se jedná o osobu zcela nemajetnou, u níž by byly splněny předpoklady
pro přiznání plného osvobození od soudních poplatků, a rozsah již přiznaného
osvobození dostatečně zohledňuje její aktuální majetkovou situaci. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, podle níž objektivní nedostatek finančních prostředků nesmí
být pro účastníka řízení překážkou přístupu k soudu, např. od závěrů usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 (které je, stejně
jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na
http://www.nsoud.cz). Dovolatelka zdůrazňuje, že novou žádost o osvobození od soudních poplatků
podala z toho důvodu, že od předchozího rozhodnutí došlo k výrazné změně jejích
poměrů. Musela propustit většinu svých zaměstnanců, zaměstnancům vyplácí jen 1
500 Kč měsíčně a členům svých orgánů nevyplácí odměny, nevlastní majetek, z
něhož by mohla obstarat prostředky na úhradu soudního poplatku, a nemá ani
jinou možnost, jak si je opatřit. Vytýká odvolacímu soudu, že dovozoval její
solventnost z existence jejích pohledávek za třetími osobami, aniž - v
intencích závěrů přijatých Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 568/2014 – přihlédl k tomu, že tyto pohledávky jsou fakticky
nedobytné a nepředstavují prozatím reálnou hodnotu, kterou by disponovala. Odvolací soud měl pochybit též v tom, že v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu
ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, nepoměřoval rozsah jejích aktiv a
pasiv za účelem posouzení, zda je objektivně schopna soudní poplatek uhradit. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu,
jakož i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle § 237 o. s. ř.
je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolání v souzené věci přípustné je, neboť je třeba přisvědčit dovolatelce, že
odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odklonil, byť
nikoliv právě v tom ohledu, na který se dovolatelka zaměřila. V usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem
99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 99/2013“),
Nejvyšší soud vysvětlil, že usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání
osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních
poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele)
poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely
právního posouzení původní žádosti. To, že samo právní posouzení předpokladů
pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí
nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže.
Promítnuto v procesních poměrech souzené věci to znamená, že přiznal-li soud
účastníku částečné osvobození od soudních poplatků, nemůže se při posouzení
následné žádosti téhož účastníka o přiznání úplného (popřípadě vyššího
částečného) osvobození od soudních poplatků omezit na hodnocení nových
(aktuálních) rozhodných skutečností; v intencích R 99/2013 vychází z
předchozího rozhodnutí, zkoumá, zda a v jakém rozsahu se změnily poměry
žadatele, na nichž je přiznané osvobození založeno, a hodnotí, zda a v jakém
rozsahu opodstatňují zjištěné změny požadované vyšší osvobození.
Odchylný postup, který v souzené věci zvolil odvolací soud, založený výlučně na
hodnocení aktuálních poměrů žadatele a pomíjející závěry předchozího
rozhodnutí, de facto znamená opětovné hodnocení skutečností, z nichž toto
rozhodnutí vycházelo, a tedy nepřípustný přezkum jeho závěrů.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné a podmínky pro jeho
změnu ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř. dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o.
s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí
také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle § 243e odst.
2 věty druhé o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení
končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu