Předmětem řízení je zaplacení shora uvedené částky jako náhrady
nemajetkové újmy, která měla být žalobci způsobena postupem soudů a orgánů
sociálně právní ochrany dětí a vydanými rozhodnutími v řízení o změně úpravy
výchovy nezletilého syna žalobce, které bylo vedeno u Okresního soudu v Ostravě
pod sp. zn. 0 P 1343/2006. Napadeným usnesením odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně,
kterým byl zamítnut návrh žalobce na přiznání osvobození od soudního poplatku v
odvolacím řízení, tak, že se řízení o žádosti žalobce ze dne 25. 1. 2016 o
osvobození od soudního poplatku za odvolání zastavuje. Odvolací soud vyšel z toho, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 6. 2. 2015, č. j. 31 C 235/2014-85, které bylo potvrzeno usnesením odvolacího
soudu ze dne 22. 4. 2015, č. j. 54 Co 85/2015-105, byl zamítnut návrh žalobce
na přiznání osvobození od soudních poplatků. Usnesení nabylo právní moci dne
11. 5. 2015 a soud je jím ve smyslu § 170 odst. 1 o. s. ř. vázán. Odvolací soud
s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uvedl, že pokud po
pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků
nedojde ke změně poměrů, soud řízení o dalším návrhu téhož účastníka na
přiznání osvobození od soudních poplatků podle § 104 odst. 1, § 159a a § 167
odst. 2 o. s. ř. zastaví pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Tak je tomu
podle odvolacího soudu i v posuzovaném případě, když žalobce ve své žádosti
neuvedl ani nedoložil žádné nové skutečnosti svědčící o změně v jeho
majetkových poměrech, které by osvobození od soudního poplatku za odvolání
odůvodnily. Naopak doložil, že oproti původní výši 5 139 Kč jeho invalidní
důchod pro invaliditu třetího stupně od lednové splátky 2016 činí 7 235 Kč
měsíčně. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou,
včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz
čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako
nepřípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobce nesouhlasí se shledanou překážkou věci pravomocně rozhodnuté,
když podle něj primárně není pravda, že u žalobce nedošlo k žádné změně poměrů
od jeho první žádosti na osvobození od soudních poplatků. Za změnu v poměrech
žalobce je totiž nutno považovat i navýšení příjmu, které konstatoval odvolací
soud. Podle dovolatele právní otázka procesního práva byla ve smyslu § 237 o. s. ř. odvolacím soudem vyřešena jinak, než je v praxi dovolacího soudu řešena,
případně by se dovolací soud měl odchýlit od své dosavadní rozhodovací praxe.
Dovolatel z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dovozuje, že zastavení
řízení je na místě pouze v případě skutečně jakékoliv absence ve změně poměrů
žadatele o osvobození. Pro případ, že by dovolací soud neshledal žalobcem
uvedenou změnu v jeho poměrech za důvod pro požadovanou změnu, navrhl žalobce,
aby se dovolací soud odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe, když příkladmo
odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 a sp. zn. 25 Cdo
803/2011. Podle žalobce postup odvolacího soudu vykazuje prvky nepřípustného
formalismu, bránícího ve svém důsledku žalobci v přístupu k soudu a
porušujícího právo žalobce na spravedlivý proces, to vše s odkazy na rozhodnutí
Nejvyššího soudu v podobných případech, bez zohlednění obsahu žaloby. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo
1301/2013, uveřejněného pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz),
usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních
poplatků, je soud vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti
téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět
jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v
původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních
poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby
soud vyhověl nové žádosti, být nemůže. V případě, že po pravomocném zamítnutí
návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů,
soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od
soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a a § 167 odst. 2 o. s. ř.). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „změnou v poměrech
žadatele, která může opodstatnit posouzení důvodnosti nové (opakované) žádosti
o osvobození od soudních poplatků, je z logiky věci toliko změna k
horšímu“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo
1892/2016, případně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4478/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního
soudu ze dne 4. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 751/16, odmítnuta; rozhodnutí Ústavního
soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Z uvedeného tedy vyplývá, že otázka vázanosti soudu dřívějším
rozhodnutím o osvobození od soudních poplatků je v napadeném rozhodnutí
vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž
dovolací soud ani na základě argumentace žalobce nedospěl k jinému právnímu
názoru, než který je vyjádřen ve shora citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu. Ve vztahu k dalšímu procesnímu postupu soudů nicméně Nejvyšší soud
považuje za nutné uvést následující:
Z obsahu spisu a dosud vydaných rozhodnutí se podává, že soudy v řízení
postupovaly a rozhodovaly vedeny právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v
jeho usnesení ze dne 23. 9. 2014, č. j.
54 Co 362/2014-45, kterým bylo změněno
usnesení soudu prvního stupně tak, že se žaloba (pro vady) neodmítá. Odvolací
soud v tomto svém rozhodnutí s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, uzavřel, že obč. zák. (rozuměno zákona č. 40/1964 Sb.) při výkonu soudní moci, neboli při výkonu veřejné moci, je nutno
postupovat analogicky, jako je tomu při odpovědnosti státu za škodu způsobenou
podle zákona č. 82/1998 Sb. Jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při
výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském
zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo
5180/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo
1638/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo
1712/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo
2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo
3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění
účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle
občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde
bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015). Dovolací soud nerozhodoval o žádosti žalobce na odklad právní moci
napadeného rozhodnutí podle § 243 písm. b) o. s. ř., neboť takový návrh
považoval za nedůvodný, a to jednak s ohledem na výše uvedené závěry, jednak s
přihlédnutí k procesní situaci, kdy bylo již nepravomocně rozhodnuto soudem
prvního stupně o zastavení řízení. Žalobce proti usnesení o zastavení
odvolacího řízení podal odvolání, které ovšem nebylo předloženo odvolacímu
soudu, nýbrž byla věc předložena soudu dovolacímu s podaným dovoláním. Neodložením právní moci napadeného rozhodnutí tak žalobci žádná újma na jeho
právech nehrozila. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b,
§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.