U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně L. H., zastoupené JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem se sídlem v Brně,
Kachlíkova 15, proti žalovaným 1) Bc. P. B., a 2) Č. B., zastoupeným Mgr.
Vladanem Valou, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, o zaplacení
2.220.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49
C 5/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23.
června 2015, č. j. 15 Co 69/2015-179, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. června 2015, č. j. 15 Co 69/2015-179,
potvrdil usnesení ze dne 2. února 2015, č. j. 49 C 5/2013-167, ve výroku, jímž
Městský soud v Brně zastavil řízení o (opětovném) návrhu žalobkyně na
osvobození od soudního poplatku. Soudy tak rozhodly poté, kdy usnesením ze dne
27. února 2014, č. j. 49 C 5/2013-88, Městský soud v Brně žalobkyni nepřiznal
osvobození od soudních poplatků a Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. května 2014, č. j. 15 Co 125/2014-128, toto usnesení soudu prvního stupně
potvrdil; dovolání, které žalobkyně podala proti rozhodnutí odvolacího soudu,
Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. října 2014, č. j. 33 Cdo 3318/2014-154,
odmítl. Proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně o zastavení řízení o opětovném návrhu žalobkyně na osvobození od
soudního poplatku, podala žalobkyně dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/13 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť
napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o
případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§
237 o. s. ř.). Soudy obou stupňů další návrh žalobkyně na přiznání osvobození od soudních
poplatků nepřezkoumávaly z věcného hlediska; jejich rozhodnutí je založeno na
zjištění, že žalobkyně v opětovném návrhu neuvedla žádné nové skutečnosti, na
základě kterých by bylo na místě znovu posuzovat jeho opodstatněnost
(důvodnost). Žalobkyně prosazujíc, že zamítnutí insolvenčního návrhu (resp. skončení účinků
zahájeného insolvenčního řízení) představuje takovou změnu jejích majetkových
poměrů, která odůvodňuje věcné projednání nové žádosti o osvobození od soudních
poplatků, požaduje, aby Nejvyšší soud zaujal k této problematice výkladové
stanovisko, neboť tak dosud ve své judikaturní činnosti neučinil. Již např. v usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2013, Nejvyšší soud
dovodil, že o opakované žádosti účastníka o přiznání osvobození od soudního
poplatku v rámci jednoho řízení je soud povinen rozhodnout jen v případě, že
tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke
změně poměrů účastníka řízení, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém)
rozhodnutí pro účely posouzení původní žádosti. Navázal tím na závěry
prezentované v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS
1439/09, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 10/2010. Skutečnost, že došlo k zamítnutí insolvenčního návrhu vůči žadateli o
osvobození od soudních poplatků, nepředstavuje změnu poměrů odůvodňující
přiznání osvobození.
Sama žalobkyně navíc připouští, že pominutím účinků
insolvenčního návrhu je schopna znovu nakládat s některým svým nemovitým
majetkem. Je tedy zřejmé, že zamítnutím insolvenčního návrhu se majetkové
poměry žalobkyně naopak zlepšily, neboť je jí umožněno podniknout kroky k
získání finančních prostředků za účelem úhrady soudního poplatku. Skutečnost,
že žalobkyně „uvolněný“ majetek dosud nezpeněžila, neodůvodňuje kladné
posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků, jestliže možnost zpeněžení
majetku nadále trvá. K tomu, že byl insolvenční návrh vůči žalobkyni zamítnut,
navíc soudy přihlížely již ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Cdo
1967/2015; v ní Nejvyšší soud dovolání žalobkyně usnesením ze dne 30. 6. 2015
odmítl, neboť přisvědčil napadenému závěru odvolacího soudu, že nejsou dány
důvody pro vyhovění její žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků. Netvrdila-li žalobkyně žádné další skutečnosti, které by představovaly změnu
jejích poměrů od okamžiku, kdy jí soud prvního stupně pravomocně nepřiznal
právo na osvobození od soudních poplatků, nelze odvolacímu soudu (stejně jako
před tím soudu prvního stupně) vytýkat, že pochybil, dovodil-li překážku věci
rozsouzené. Dovolací námitka, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu, konkrétně s jeho usnesením ze dne, 17. 7. 2013, sp. zn. 29
Cdo 1301/2013, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2013, a usnesením ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2565/2014, je založena
výhradně na tvrzení žalobkyně, že odvolací soud nevzal v úvahu změnu jejích
majetkových poměrů. Taková námitka především nepředstavuje uplatnění jediného
způsobilého dovolacího důvodu, který je vymezen v § 241a odst. 1 o. s. ř.;
směřuje totiž primárně proti správnosti, resp. úplnosti skutkových zjištění
odvolacího soudu a proti hodnocení provedených důkazů (porovnání poměrů
žalobkyně v době nové žádosti o osvobození od soudních poplatků s jejími poměry
v době žádostí původní). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §
241a o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým
dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci nevystihuje ani výtka žalobkyně, že
odvolací soud nezohledňoval její aktuální materiální a sociální poměry, nýbrž
bral v úvahu poměry již minulé, kdy disponovala finančními prostředky v řádech
několika milionů korun. Závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozhodnutích (usnesení ze dne 18. 9. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, a ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3287/2014), na
uvedenou věc nedopadají (jde o skutkově odlišné věci)
Bez významu je argumentace, jíž žalobkyně - s oporou o nález Ústavního soudu ze
dne 11. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 659/12 - brojí proti hypotetickému hmotně
právnímu posouzení její žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků.
Jak
již bylo výše uvedeno, soudy nezaložily své rozhodnutí na závěru, že zjištěné
poměry žalobkyně neodůvodňují její osvobození od soudního poplatku (tj. nezabývaly se věcným posouzením nové žádosti žalobkyně o osvobození od soudních
poplatků); zkoumaly toliko, zda od podání předchozí žádosti došlo ke změně
poměrů žalobkyně, a protože dospěly k závěru, že taková situace nenastala, soud
prvního stupně řízení o nové žádosti o osvobození od soudních poplatků zastavil
a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Řečeno jinak, rozhodnutí odvolacího
soudu není založeno na přezkumu důvodů, které jsou významné pro rozhodnutí o
osvobození od soudních poplatků (tj. na posouzení majetkových a sociálních
poměrů žalobkyně). Dovolací soud pak nemůže - logicky vzato - přezkoumávat
závěry, které odvolací soud neučinil. Nelze než uzavřít, že nadále trvají
důvody, pro které žalobkyni nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků; k
nim se dovolací soud již dříve vyjádřil ve svých rozhodnutích ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3318/2014, ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3321/2014, a
ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1967/2015. Namítá-li žalobkyně, že rozhodnutí odvolacího soudu je „nepřezkoumatelné“,
přehlíží, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen za -zde nenaplněného
- předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k
o v á
předsedkyně senátu