Nejvyšší soud Usnesení občanské

26 Cdo 3287/2014

ze dne 2014-11-13
ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.3287.2014.1

26 Cdo 3287/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve

věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Okresního soudu ve Vsetíně,

se sídlem ve Vsetíně, Horní nám. 5, proti povinné A. V., pro 14.927,- Kč,

srážkou z příjmu, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 31 E

126/2012, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne

30. ledna 2013, č. j. 9 Co 1095/2012-50, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2013, č. j. 9 Co

1095/2012-50, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Napadeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu ve

Vsetíně ze dne 11. 10. 2012, č. j. 31 E 126/2012-34, kterým neustanovil povinné

zástupce z řad advokátů. Dospěl k závěru, že u ní nejsou splněny podmínky pro

osvobození od soudních poplatků, neboť pobírá sice důchod ve výši 7.932,- Kč, v

minulosti však byla vlastnicí nemovitostí, které darovala dne 16. 6. 2011

synovi a dobrovolně se tak zbavila „bez finančního ekvivalentu významných

majetkových hodnot a možnosti získání příjmu v podobě finančních prostředků“.

Ustanovení zástupce nepovažoval ani za nezbytné s ohledem na charakter

exekučního řízení a poučovací povinnost soudu, a vzhledem k tomu, že z obsahu

spisu je zřejmé, že „je způsobilá uplatňovat svá procesní práva bez nutnosti

být v řízení zastoupená, o čemž svědčí i její odvolání ve věci již učiněná“.

Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, nesouhlasila se závěry

odvolacího soudu, poukazovala na své velmi špatné poměry (finanční situaci,

zdravotní problémy), ke kterým, ač je doložila již soudu prvního stupně, soud

nepřihlédl.

Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen

„o. s. ř.”). Dovolání povinné (jež nemusí být v dovolacím řízení zastoupena advokátem, ač

sama nemá právnické vzdělání - srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 609/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10,

ročníku 1997, pod číslem 97, usnesení téhož soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1311/2014) podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení

(§ 240 odst. 1 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo

skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť při výkladu ustanovení § 30 (§

138) o. s. ř., se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jedním z předpokladů pro ustanovení zástupce z řad advokátů je podle § 30 odst. 1 o. s. ř., že u účastníka, který o ustanovení zástupce požádal, jsou

předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Ty jsou pak upraveny v § 138

odst. 1 o. s. ř., podle něhož může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti

osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry a nejde-li o

svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, a jsou-li proto

zvlášť závažné důvody, může výjimečně přiznat účastníkovi i osvobození od

soudních poplatků zcela. Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit

navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách

jeho tíživé materiální a sociální situace; takový postup odpovídá i zásadě

rovnosti účastníků vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a

svobod. Objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické

osoby) se nesmí stát pro účastníka řízení překážkou přístupu k soudu. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (viz např. usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek) vyložil, že účastníku nesmí být jen pro jeho

nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u

soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku

řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud

přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k

nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku

a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich

sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a

množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto

prostředky opatřit. Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o

poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem

na své poměry schopen zaplatit nejen soudní poplatky, ale i nést další výdaje

spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se

zastoupením).

Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat

tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší soud rovněž ve svých rozhodnutích (viz např. usnesení ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 603/2014) vysvětlil, že skutečnost, že účastník, u něhož

se zkoumají předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, je vlastníkem

nemovitostí, není sama o sobě ještě dostatečným podkladem pro závěr o

schopnosti uhradit soudní poplatek, není-li zároveň zřejmé, že prostředky k

úhradě poplatku mohou být „prostřednictvím“ těchto nemovitostí získány. Tak

tomu je zpravidla jen u osob, které nemovitosti vlastní za účelem obchodování s

nimi, či za účelem jejich pronájmu. Zdůraznil, že plní-li nemovitost účel

nezbytného rodinného bydlení či rekreace, nelze po účastníku řízení spravedlivě

žádat, aby zpeněžil či zastavil nemovitost kvůli zaplacení poplatku. Zpeněžení

i zadlužení konkrétní nemovitosti je navíc úkonem časově náročným, ve vztahu k

výši soudního poplatku neadekvátním a zpeněžení pak i nevratným. Odvolací soud při posuzování splnění podmínek pro osvobození od soudních

poplatků zohlednil, že povinná byla „v minulosti“ vlastnicí nemovitostí, které

před dvěma lety darovala synovi a dobrovolně se tak „zbavila“ možnosti získání

finančních prostředků, aniž by však z odůvodnění jeho rozhodnutí bylo zřejmé,

jak by se jejich případný prodej (místo darování) promítl do majetkových poměrů

povinné po dvou letech (tedy v době probíhajícího řízení), případně, pokud by

zůstala jejich vlastnicí, o jaké nemovitosti se mělo jednat, zda by z nich měla

povinná nějaký příjem (např. z pronájmu), a měla tak disponibilní prostředky, z

nichž by mohla náklady na právní zastoupení (soudní poplatky) zaplatit, takové

skutečnosti pak nevyplývají ani z obsahu spisu. Za správný nelze považovat ani závěr odvolacího soudu, že samotná povaha řízení

o výkon rozhodnutí nevyžaduje zastoupení povinné (viz např. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1928/2014). Zda ochrana zájmů

účastníka vyžaduje ustanovení zástupce, musí soud posoudit vždy v poměrech

konkrétní věci. Závěr odvolacího soudu, že o způsobilosti povinné uplatňovat

svá procesní práva svědčí skutečnost, že podala odvolání proti usnesení o

nařízení výkonu rozhodnutí, a není jí proto třeba ustanovit zástupce, je

nepřípadný již jen s ohledem na jeho rozhodnutí vydané tentýž den jako napadené

usnesení, jímž toto odvolání odmítl s tím, že v odvolání neuplatnila žádné

skutečnosti rozhodné pro nařízení výkonu rozhodnutí. Navíc okolnost, že

účastník reaguje na výzvy soudu, podává vyjádření a snaží se v řízení chránit

své zájmy, neznamená, že ochrana jeho zájmů ustanovení zástupce nevyžaduje. Ochrana zájmů účastníka řízení bude vyžadovat ustanovení zástupce zejména v

případech, kdy nepůjde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva (§

138 odst. 1 o. s. ř.). Otázkou, kdy jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva,

se zabýval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo

987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou

podmínky pro jeho změnu, dovolací soud je zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a

věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).