27 Cdo 1858/2017-781
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně Sebeobrany akcionářů – organizační jednotky LS Ledeč nad Sázavou, se
sídlem v Brně, Bratislavská 212/29, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby
72056266, zastoupené Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně,
třída Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) J. F., 2) J. P., 3)
V. P., 4) E. K., 5) P. T., 6) M. M., žalovaní 2) až 6) zastoupeni JUDr. Danem
Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, PSČ 110 00, 7)
V. Ch., 8) R. Š., zastoupenému V. Ch., 9) J. R., 10) D. H., 11) Dřevostroj
Čkyně, a. s., se sídlem ve Čkyni, Spůle 25, PSČ 384 81, identifikační číslo
osoby 45021112, a 12) Lesní společnost Ledeč nad Sázavou, a. s., se sídlem v
Ledči nad Sázavou, Hrnčíře 2, PSČ 584 01, identifikační číslo osoby 47452722,
žalovaní 11) a 12) zastoupeni JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem, se sídlem
v Brně, Lidická 710/57, PSČ 602 00, o zaplacení 39.319.483 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 75/2009, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2016, č. j.
8 Cmo 209/2016-739, takto:
Dovolání se odmítá.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud
podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z
usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož pravomocné usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 3. března 2010, č. j. 40 Cm 75/2009-215 (jímž soud
žalobkyni nepřiznal osvobození od soudního poplatku), ve spojení s pravomocným
usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2010, č. j. 14 Cmo
189/2010-239 (jímž bylo k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně
jako věcně správné potvrzeno), představuje překážku věci pravomocně rozhodnuté
ve vztahu k později podané žádosti o částečné osvobození od soudních poplatků,
v níž žalobkyně netvrdila změnu poměrů, je zcela v souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu.
Již v usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném
pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R
99/2013“), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého celkové
zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se musí
promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své
poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením,
včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže
mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající
osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo
jen pro některé úkony).
Z uvedeného vyplývá, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 3. března 2010, č. j. 40 Cm 75/2009-215, bylo rozhodnuto nejen o tom, že
žalobkyni nelze přiznat osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu, ale
též o tom, že jí nepřísluší ani částečné osvobození od soudních poplatků.
Nejvyšší soud dále v R 99/2013 vysvětlil, že usnesením, jímž zamítne žádost
účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§ 170
odst. 1 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání
osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u
účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém)
rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. V případě, že po
pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků
nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na
přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně
rozhodnuté (§ 159a a § 167 odst. 2 o. s. ř.).
K závěrům formulovaným v R 99/2013 se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v
usneseních ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 5741/2016, ze dne 29. března
2016, sp. zn. 30 Cdo 4867/2015, nebo ze dne 29. června 2017, sp. zn. 29 Cdo
5639/2015.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí
Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již
dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002,
sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. února 2018
JUDr. Marek Doležal
předseda
senátu