29 Cdo 5639/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ
114 07, identifikační číslo osoby 45317054, proti žalovaným 1) B. B., 2) F. C.,
3) BIERHANZL PROPERTY, s. r. o., se sídlem v Březnici, Sadová 517, PSČ 262 72,
identifikační číslo osoby 47052481, 4) D. B., a 5) L. Č., všem zastoupeným Mgr.
Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, PSČ 261 01, o
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 56 Cm 208/2012, o dovolání prvního, druhého, čtvrtého a pátého
žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2015, č.
j. 6 Cmo 140/2015-380, takto:
Dovolání se odmítají.
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 19. července 2012, č.
j. 56 Cm 208/2012-13, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni
směnečný peníz ve výši 92.172.511 Kč s 6% úrokem od 7. června 2012 do
zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 307.241,70 Kč a na náhradě nákladů řízení
částku 2.524.800 Kč.
Rozsudkem ze dne 6. srpna 2013, č. j. 56 Cm 208/2012-162, soud prvního stupně
(mimo jiné) ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti co do směnečného
peníze ve výši 90.390.522,53 Kč s 6% úrokem z částky 92.172.511 Kč za dobu od
7. června 2012 do 12. listopadu 2012 a z částky 90.390.522,53 Kč za dobu od 13.
listopadu 2012 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 307.241,70 Kč a přiznané
náhrady nákladů řízení ve výši 2.506.980 Kč.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání. Na výzvu soudu prvního stupně k
zaplacení soudního poplatku za odvolání (u každého ze žalovaných ve výši
2.506.980 Kč) reagovali žalovaní podáním ze dne 12. září 2013, jímž požádali o
přiznání osvobození od soudních poplatků.
Usnesením ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 56 Cm 208/2012-269, soud prvního
stupně prvnímu, druhému, čtvrtému a pátému žalovaným osvobození od soudních
poplatků „pro odvolací řízení“ nepřiznal.
Usnesením ze dne 25. srpna 2014, č. j. 6 Cmo 495/2013-293, Vrchní soud v Praze
usnesení soudu prvního stupně ze dne 26. listopadu 2013 potvrdil, maje (ve
shodě se soudem prvního stupně) za to, že prvního, druhého, čtvrtého a pátého
žalovaného nelze považovat za osoby nemajetné, jež by s ohledem na své celkové
majetkové poměry, postavení a výdělkové možnosti nebyly schopné dostát
poplatkové povinnosti.
První, druhý, čtvrtý a pátý žalovaní následně (podáním ze dne 15. září 2014)
znovu požádali o přiznání osvobození od soudních poplatků.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 56 Cm
208/2012-352, (mimo jiné) řízení o (opětovném) návrhu prvního, druhého,
čtvrtého a pátého žalovaných na přiznání osvobození od soudních poplatků
zastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, když podle přesvědčení soudu
prvního stupně žalovaní v novém návrhu neuvedli žádné skutečnosti, které by
„osvědčovaly, jakým významným způsobem se změnila jejich majetková situace od
minulého posuzování osvobození od soudního poplatku“.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. července 2015, č. j. 6 Cmo
140/2015-380, změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. listopadu 2014
tak, že návrh prvního, druhého, čtvrtého a pátého žalovaných na přiznání
osvobození od soudních poplatků zamítl.
Odvolací soud přitom uzavřel, že první, druhý, čtvrtý a pátý žalovaní v novém
návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků sice uvedli nové
skutečnosti, z nichž dovozují, že splňují zákonné předpoklady pro (úplné)
osvobození od soudních poplatků, ani tyto nové skutečnosti však nemohou (z
důvodů v odůvodnění rozhodnutí blíže vyložených) přiznání osvobození od
soudních poplatků žalovaným odůvodnit.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 31. července 2015 podali první, druhý,
čtvrtý a pátý žalovaní dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1
a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení
žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Otázkou vázanosti soudu rozhodnutím o (ne)přiznání osvobození od soudních
poplatků a předpoklady, za nichž soudy mohou rozhodnout o opakované žádosti
účastníka o osvobození od soudních poplatků, se Nejvyšší soud ve své
rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. Závěry, k nimž v této souvislosti
dospěl (a na nichž nevidí důvod cokoli měnit ani v této věci), lze shrnout
následovně.
1/ Usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních
poplatků, je soud vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.); nejde (totiž) o usnesení,
kterým se upravuje vedení řízení (§ 170 odst. 2 o. s. ř.). Později podané
(nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může
soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud
vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní
žádosti. To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od
soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro
to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže. Šlo by o nepřípustnou revokaci
právního názoru obsaženého v pravomocném soudním rozhodnutí mimo rámec
opravných prostředků, jimiž mohlo být napadeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem
99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 99/2013“).
2/ V případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od
soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu
téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci
pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně
přihlásil např. v R 99/2013 nebo v usneseních ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. 26
Cdo 5741/2016, a ze dne 29. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 4867/2015. Shodně srov.
také důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. IV. ÚS
766/10, a ze dne 15. července 2014, sp. zn. IV. ÚS 2943/13.
3/ Postup soudu (při posuzování následné žádosti téhož účastníka o přiznání
osvobození od soudních poplatků), založený výlučně na hodnocení aktuálních
poměrů žadatele a pomíjející závěry předchozího rozhodnutí, de facto znamená
opětovné hodnocení skutečností, z nichž toto rozhodnutí vycházelo, a tedy
nepřípustný přezkum jeho závěrů (k tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. července 2016, sp. zn. 32 Cdo 40/2016).
Napadené rozhodnutí se přitom uvedeným judikatorním závěrům nijak neprotiví (je
s nimi v souladu). Jestliže dovolatelé podali nový návrh na osvobození od
soudních poplatků, mohl mu soud prvního stupně (případně odvolací soud) vyhovět
pouze tehdy, změnily-li by se poměry dovolatelů, z nichž soud vycházel v
původním rozhodnutí. Z obsahu později podané (opětovné) žádosti, ani z
dovolateli předložených prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech se však (ani podle přesvědčení Nejvyššího soudu) takový závěr
nepodává. Vyhovění dovoláním formulovanému požadavku, aby soudy k opětovné
žádosti dovolatelů (znovu) vyhodnotily „skutečné a úplné majetkové poměry
žadatelů“, by tak – v intencích výše uvedených judikatorních závěrů –
nepředstavovalo nic jiného než nepřípustný přezkum důvodů, pro které soudy
nižších stupňů v předchozím rozhodnutí dospěly k závěru, že u dovolatelů nejsou
(s ohledem na jejich majetkové poměry) předpoklady pro přiznání osvobození od
soudních poplatků splněny.
Jen pro úplnost (a bez jakéhokoliv vlivu na výše učiněný závěr) Nejvyšší soud
podotýká, že z nově podané žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků,
případně z následně předložených prohlášení o majetkových, výdělkových a
osobních poměrech žadatelů ostatně ani neplyne, o kolik se měl – oproti stavu,
který zde byl v době rozhodování o předchozí žádosti – snížit pravidelný
měsíční příjem žadatelů a o jakou částku se naopak měly zvýšit (dovolateli
tvrzené) výdaje na výživu osob finančně na nich závislých.
Výhradou, podle níž je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, dovolatelé
nevystihují způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejímu
přezkoumání (vzhledem k tomu, že nezahrnuje žádnou otázku procesního nebo
hmotného práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež dosud nebyla
Nejvyšším soudem řešena, popř. na kterou se vztahují další kriteria
přípustnosti dovolání vymezená § 237 o. s. ř.) tudíž dovolání připuštěno být
nemůže. Namítanou vadou řízení ostatně napadené rozhodnutí ani netrpí (k otázce
nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem
100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2017
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda
senátu