USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v
právní věci žalobce M. G., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinou
Švejdovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Svaté Anežky České č. 32, proti
žalovaným 1) P. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Matějem
Votroubkem, advokátem se sídlem ve Vysokém Mýtě, Purkyňova č. 115, a 2) AAAAA
(pseudonym), narozenému XY, bytem XY, zastoupenému kolizním opatrovníkem městem
Vysoké Mýto, se sídlem městského úřadu ve Vysokém Mýtě, B. Smetany č. 92, o
návrhu na prominutí zmeškání popěrné lhůty a o popření otcovství, vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 0 Nc 1507/2020, o dovolání
žalobce (otce) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 12. ledna 2022 č.j. 27 Co 295/2021-176, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího
řízení 1.876,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bc.
Matěje Votroubka, advokáta se sídlem ve Vysokém Mýtě, Purkyňova č. 115.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobce (otce) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích ze dne 12.1.2022 č.j. 27 Co 295/2021-176 ve výroku o věci
samé, jímž nebylo vyhověno návrhu žalobce na popření otcovství k nezletilému
AAAAA, není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí
odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2018, sp. zn. 21 Cdo 5903/2016, a
v něm vyjádřený závěr, že „není-li vyhověno návrhu jednoho z rodičů na
prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství a je-li zároveň návrh na popření
otcovství podán po uplynutí zákonem stanovené popěrné lhůty, nemůže soud
postupovat jinak, než že takový návrh na popření otcovství zamítne, a to aniž
by se dále zabýval konkrétními okolnostmi případu; takový postup přitom nelze
považovat za rezignaci na zjišťování nejlepšího zájmu dítěte, neboť samotná
právní úprava popírání otcovství je odrazem zákonodárcem provedeného vážení
zájmu dítěte a zájem dítěte je dále též zjišťován při rozhodování o návrhu na
prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství“) a není důvod, aby rozhodná
právní otázka byla posouzena jinak. Z citovaného právního názoru dovolacího soudu je zřejmé, že jakékoli nynější
námitky dovolatele týkající se posouzení nejlepšího zájmu dítěte nejsou z
hlediska závěru odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na popření otcovství
podstatné. Právní závěry ohledně posouzení nejlepšího zájmu dítěte byly přijaty
již v samostatném usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 23.6.2021 č.j. 18 Co 71/2021-83, kterým bylo pravomocně
potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11.2.2021 č.j. 0 Nc
1507/2020-51 o zamítnutí návrhu žalobce na prominutí zmeškání lhůty k popření
otcovství, a také v navazujícím usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 28.4.2022 č.j. 24 Cdo 487/2022-184, jímž bylo dovolání žalobce proti
citovanému usnesení krajského soudu odmítnuto. Poukazuje-li dovolatel ve prospěch svých úvah opětovně na skutečnost, že „kdyby
měl podezření, že by se měl starat o cizí dítě, souhlasné prohlášení by nikdy
neučinil“, a že určení otcovství „bylo vedeno zištnými důvody prospívajícími
matce“, potom přehlíží, že podle skutkových zjištění soudů, učiněných v průběhu
řízení, si žalobce „mohl a měl být vědom“ skutečnosti, že žalovaná 1) měla v
době otěhotnění vedle žalobce více „intimních“ partnerů, ještě před souhlasným
prohlášením o otcovství, resp. ještě „minimálně v době, kdy mu běžela lhůta k
popření otcovství“. Jak dovolací soud již žalobci vysvětlil v usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.4.2022 č.j. 24 Cdo 487/2022-184,
uvedená skutková zjištění soudů, která byla (a jsou) rozhodná pro posouzení
projednávané věci, dovolacímu přezkumu nepodléhají (srov. § 241a odst. 1
o.s.ř.), a rovněž zde dovolací soud zdůraznil, že výsledky dokazování nic
nenasvědčují ani dovolatelovu přesvědčení o „zištných pohnutkách“ matky.
Úvahy
dovolatele vyjádřené v obou mimořádných opravných prostředcích proto opakovaně
vycházejí z odlišných skutkových zjištění, než ke kterým na základě řádného
dokazování dospěly soudy obou stupňů. Také k názoru dovolatele, že ustanovení § 790 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „o. z.“), neopodstatněně znevýhodňuje nesezdané muže oproti
sezdaným v délce lhůty k popření otcovství a že se tak „cítí být (oproti otcům
– manželům matky) diskriminován popěrnou lhůtou“, se dovolací soud již v
minulosti vyjádřil. Otázkou odlišné délky popěrných lhůt se zabýval v rámci
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.9.2014 sp. zn. 30 Cdo 544/2014, ve kterém
akcentoval, že okolnost, zda rodiče dítěte uzavřeli manželství či nikoli, má
zcela zásadní význam pro postavení sezdaného a nesezdaného muže i ve vztahu k
případnému otcovství. V prvém případě se jeho otcovství zakládá na uzavřeném
manželství s matkou, zatímco v případě druhém se opírá o souhlasné prohlášení
obou rodičů. Zákon při rozlišení úpravy popěrných lhůt respektuje autonomní
vůli rodičů, a zohledňuje i sociální dimenzi rodičovství. Odlišnost, kterou
zákon při úpravě popěrných lhůt stanovuje, tedy není bezdůvodná. I když byl
uvedený názor vysloven ve vztahu k předešlé právní úpravě obsažené v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině (ve znění účinném do 31.12.2013), lze tento závěr – s
ohledem na obdobnou koncepci domněnek otcovství i popěrných lhůt v režimu
nynějšího o. z. – uplatnit i pro otázky spojené se současnou právní úpravou. Taktéž Ústavní soud v usnesení ze dne 3.3.2015 sp. zn. IV. ÚS 51/15 uvedl, že
odlišná délka popěrných lhůt není v rozporu s ústavním pořádkem a nezpůsobuje
zásah do Listinou zaručených práv stěžovatele. Proto také dovolatelův argument
o možném porušení jeho práva na ochranu soukromého a rodinného života, práva
vlastnit majetek a práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 10 odst. 2, čl. 11
odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je v této
souvislosti bezpředmětný. Za této situace Nejvyšší soud nespatřuje důvod pro dovolatelem naznačený
(navržený) postup podle čl. 95 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy
České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 109
odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle názoru dovolacího soudu není ustanovení §
790 odst. 1 věty druhé o. z. v rozporu s ústavním pořádkem. Tento názor přitom
– jak uvedeno výše – sdílí i Ústavní soud (srov. shora zmíněné usnesení
Ústavního soudu ze dne 3.3.2015 sp. zn. IV. ÚS 51/15). Z uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce
(otce) – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243c odst. 1
o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3
o.s.ř.).