24 Cdo 487/2022-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. G., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Martinou Švejdovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Svaté Anežky České č. 32, proti žalovaným 1) P. N., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Bc. Matějem Votroubkem, advokátem se sídlem ve Vysokém Mýtě, Purkyňova č. 115, a 2) nezletilému AAAAA (pseudonym), narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému kolizním opatrovníkem městem Vysoké Mýto, se sídlem městského úřadu ve Vysokém Mýtě, B. Smetany č. 92, o návrhu na prominutí zmeškání popěrné lhůty a o popření otcovství, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 0 Nc 1507/2020, o dovolání žalobce (otce) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. června 2021 č.j. 18 Co 71/2021-83,
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.876,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bc. Matěje Votroubka, advokáta se sídlem ve Vysokém Mýtě, Purkyňova č. 115.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobce (otce) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23.6.2021 č.j. 18 Co 71/2021-83 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že v projednávané věci nejsou dány předpoklady pro prominutí zmeškání popěrné lhůty podle ustanovení § 792 o.z.) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. O prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství podle ustanovení § 792 o. z. smí soud rozhodnout jen tehdy, pokud to vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. Obě podmínky (předpoklady) musí být splněny současně (kumulativně). Rozhodnutí o tom, zda tyto podmínky jsou splněny, je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti svědčící pro zachování daného právního stavu, tak pro jeho změnu. Při rozhodování o prominutí zmeškání popěrné lhůty soud musí vždy posuzovat oba rozhodné korektivy (podmínky), tedy jednak zájem dítěte, jednak veřejný pořádek, a v tomto rámci hledat vyvážené řešení při zvažování protichůdných zájmů dotčených osob (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1450/2021). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je obecně za (nejlepší) zájem dítěte považován soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, tedy mezi rodičovstvím založeným biologickými vazbami mezi dítětem a poskytovatelem genetického materiálu (biologické rodičovství), rodičovstvím, kde rodič vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (sociální rodič), a rodičovstvím založeném na právních domněnkách, kdy rodičem je ten, koho zákon za rodiče dítěte považuje (právní rodičovství); není-li tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2010 sp. zn. 21 298/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.8.2017 sp. zn. 21 Cdo 1369/2015, na který poukazuje i žalobce v dovolání). Situace odporující veřejnému pořádku ve smyslu ustanovení § 792 o.z. pak znamená takový stav, který odporuje základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat. V tomto směru zaujal dovolací soud již v minulosti stanovisko, že prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle ustanovení § 792 o. z. je nutno chápat jako výjimečný postup, kterým je zasahováno do stabilních poměrů dítěte, které jsou chráněny prekluzivní lhůtou k popření otcovství a jejichž ochrana je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů dítěte, právního otce a případně i biologického otce. Tento postup slouží výhradně k umožnění nápravy poměrů v případech, kdy stávající stav působí takové následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, že jeho zachování je společensky zcela nepřijatelné, a které proto odůvodňují zásah do stabilních poměrů dítěte (srov.
právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.8.2018 sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněném pod č. 95 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2019, kterého si je vědom i sám dovolatel). Uvedený právní názor dovolacího soudu obstál i z ústavněprávního hlediska, neboť ústavní stížnost proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.8.2018 sp. zn. 21 Cdo 1012/2016 byla usnesením Ústavního soudu ze dne 4.1.2019 sp.zn. II. ÚS 4210/18 odmítnuta. V projednávané věci se žalobce (otec) domáhá (žalobou podanou dne 15.10.2020) popření otcovství k nezletilému AAAAA, které bylo založeno souhlasným prohlášením žalované 1) (matky) a žalobce ještě před jeho narozením, se současným návrhem na prominutí zmeškání popěrné lhůty. Žalobu, kterou podal po necelých 15 měsících od narození nezletilého [žalovaného 2)], odůvodnil zejména tím, že „po cca půl roce věku dítěte, ve vazbě na zhoršení komunikace s žalovanou 1) a podněty okolí na nepodobnost s dítětem“, „začal výrazněji vnímat pochybnosti o svém otcovství“, a proto se rozhodl pro provedení anonymního testu DNA, „který jeho otcovství jednoznačně vyloučil“. Vzhledem k tomu, že – jak dále uvedl v žalobě – s matkou nezletilého nežije, ani nikdy nežil ve společné domácnosti (jejich vztah byl od počátku pouze „intimní“), a „v posledních měsících se s nezletilým stýkal minimálně“, a „dosud tedy mezi nimi nevznikl bližší vztah“, mělo by mu být podle jeho názoru umožněno popřít své otcovství. Z obsahu spisu se podává, že rodiče nezletilého AAAAA spolu navázali „intimní poměr“ v srpnu 2018 a udržovali jej až do ledna 2019 (podle otce se stýkali 1x měsíčně, podle matky častěji), „tedy také v době rozhodné pro početí nezletilého (polovina října 2018)“. Otec se početí nijak nebránil, domníval se, že podle výsledků spermiogramu v roce 2010 má problém s plodností, a také spoléhal na ujištění matky, že užívá antikoncepci. Své souhlasné prohlášení o otcovství učinil dobrovolně s vědomím důsledků tohoto prohlášení. Po narození nezletilého rodiče „intimní poměr“ obnovili, otec se s nezletilým pravidelně (cca dvakrát v týdnu) stýkal a styky s ním i matkou ukončil až po zjištění výsledku anonymního testu DNA ze dne 27.8.2020 (vzorky k testu odebral 24.8.2020), ze kterého dovozuje, že není biologickým otcem nezletilého. Matka setrvává na tvrzení, že biologickým otcem nezletilého není (nemůže být) nikdo jiný než žalobce. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25.8.2020 byl nezletilý AAAAA na základě dohody rodičů svěřen do péče matky a otec se zavázal přispívat na výživu nezletilého částkou 3.000,- Kč měsíčně; v průběhu tohoto opatrovnického řízení otec žádné pochybnosti o svém otcovství nevyjádřil. Žalobu na popření otcovství otec podal až po uplynutí popěrné lhůty dne 15.10.2020, ačkoli pochybnosti o svém otcovství pojal (mohl pojmout) již mnohem dříve (již v žalobě hovoří – jak citováno výše – o „výraznějším vnímání“ pochybností o svém otcovství po cca půl roce věku dítěte, ve své účastnické výpovědi pak připouští, že pochybnosti měl ještě před touto dobou).
Podle
skutkového zjištění soudů si žalobce „mohl a měl být vědom“ skutečnosti, že žalovaná 1) měla v době otěhotnění vedle žalobce více „intimních“ partnerů, ještě před souhlasným prohlášením o otcovství, resp. ještě „minimálně v době, kdy mu běžela lhůta k popření otcovství“. Namítá-li dovolatel, že uvedené skutkové zjištění soudů „z dokazování nevyplývá“ [a zároveň předestírá vlastní (opačný) skutkový závěr], pak touto výtkou uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod; v tomto směru proto nelze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Poukaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2001 sp. zn. 29 Cdo 1438/2000 a ze dne 27.3.2013 sp. zn. 30 Cdo 2648/2010 není případný, neboť zde dovolací soud rozhodoval na základě dřívější právní úpravy obsažené v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2000, resp. do 31.12.2012, která umožňovala podat dovolání rovněž z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které (podle obsahu spisu) nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; současná právní úprava účinná od 1.1.2013 však již toto neumožňuje. K otázce prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství Ústavní soud (srov. nález ze dne 8.7.2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09) i Evropský soud pro lidská práva (srov. rozhodnutí ve věci Kňákal proti České republice ze dne 8.1.2007 č. 39227/06) již v minulosti judikoval, že uvedení právního stavu otcovství do souladu se stavem faktickým nemůže být absolutní hodnotou, která by mohla upozadit nejlepší zájem dítěte. Při úvaze soudu přitom není bez významu právní skutečnost, kterou bylo právní otcovství konstituováno. V dané věci proto nelze přehlédnout, že k určení otcovství dovolatele došlo na základě souhlasného prohlášení podle ustanovení § 779 o.z., tedy aktivním právním jednáním muže, který si přeje být zapsán jako otec dítěte. Takové právní jednání je závazným aktem se závažnými společenskými důsledky, jichž si žalobce musel být vědom. Platnost takového závazného právního jednání proto žalobce nemůže nyní bez dalšího zpochybňovat poté, co získal – podle jeho názoru – důkaz popírající jeho otcovství, jestliže podle zjištění soudů již v době souhlasného prohlášení (resp. „minimálně v době, kdy mu běžela lhůta k popření otcovství“) mohl a měl mít pochybnosti o tom, že je biologickým otcem nezletilého (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 11.9.2018 sp. zn. IV. ÚS 2756/18). Ostatně i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) je ve věcech popírání otcovství s ohledem na zájem dítěte rozlišována situace, kdy stěžovatel s jistotou věděl nebo měl důvody se domnívat, že nebyl otcem dítěte od prvního dne jeho života, ale z důvodů nesouvisejících se zákonem nepodnikl žádné kroky k popření otcovství v zákonné lhůtě (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Rasmussen proti Dánsku ze dne 28.11.1984 č. 8777/79, rozhodnutí ESLP ve věci Yildirim proti Rakousku ze dne 19.10.1999 č.
34308/96, nebo již zmíněné rozhodnutí ESLP ve věci Kňákal proti České republice ze dne 8.1.2007 č. 39277/06). V těchto případech ESLP přiznává větší váhu zájmu dítěte, ospravedlnitelnému snahou zajistit právní jistotu, než zájmu stěžovatele na popření otcovství. Soudy obou stupňů v posuzované věci tudíž za daného skutkového stavu důvodně upřednostňovaly zájem nezletilého dítěte před zájmy otce (žalobce), a z hlediska zájmu dítěte důvodně akcentovaly, že není znám jiný muž, který by o nezletilého jevil zájem jako sociální či biologický rodič, neboť matka setrvává na tvrzení, že žádný „jiný“ či „druhý“ otec neexistuje. Popřením otcovství by tak nezletilý – jak zdůraznil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku – „pouze ztratil právního otce, který se po jeho narození ujal i role sociálního otce, třebaže se nyní této role vzdává, a který k němu má ze zákona vyživovací povinnost“. V tomto směru odvolací soud rovněž přiléhavě poukázal na stanovisko Ústavního soudu, podle kterého požadavek shody právního a biologického otcovství nelze považovat za absolutní. Právní vztah otce a dítěte totiž není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu, nýbrž s postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi právním otcem a dítětem taková sociální a citová vazba, jež z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života bude rovněž požívat právní ochrany. V takovém případě bude další trvání právních vztahů závislé na více faktorech, mezi nimiž bude zájem dítěte hrát důležitou roli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.7.2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/2009). Dovolateli lze sice přisvědčit, že nezletilý AAAAA má právo znát svého (biologického) otce, ovšem toto právo je kontextuálně omezeno (srov. dikci čl. 7 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého má dítě právo znát své rodiče, „pokud je to možné“). V daném případě však případný biologický otec nezletilého není znám, a proto není v zájmu nezletilého, aby bylo žalobci umožněno po uplynutí zákonné (popěrné) lhůty popírat k němu otcovství, které dobrovolně uznal, neboť – jak správně uvedl odvolací soud – popřením otcovství žalobce „by nebylo dosaženo toho, aby se právním otcem nezletilého stal muž, který je snad jeho biologickým otcem a který by se podílel na péči o něho“. Za této situace, kdy výsledky dokazování nenasvědčují ani dovolatelovu přesvědčení o „zištných pohnutkách“ matky, proto nelze přijmout závěr, že by zájem žalobce na uvedení právního stavu do souladu s realitou převážil nad zájmem nezletilého AAAAA na zachování statu quo a na zajištění jeho životních potřeb. Přes námitky dovolatele tak současný právní stav zájmu nezletilého zásadně neodporuje, což však nezletilému nebrání v tom, aby se v budoucnu případně dozvěděl, kdo je jeho biologickým otcem (k tomu srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 12.4.2016 sp. zn. II. ÚS 179/15).
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci – jak vyplývá ze shora podaného výkladu – není dán zájem nezletilého AAAAA na tom, aby byl žalobce (právní otec) z jeho rodného listu vymazán, nebylo třeba dále zkoumat případný rozpor s veřejným pořádkem, ačkoli ani ten by nebylo možno za daného skutkového stavu dovodit. Poukazuje-li dovolatel ve prospěch svých opačných úvah na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.3.2021 sp. zn. 24 Cdo 3536/2020, potom přehlíží, že zde dovolací soud řešil zcela odlišnou situaci, kdy právní domněnka otcovství žalobce k nezletilému dítěti byla vázána na existenci manželství, které od počátku nenaplňovalo smysl tohoto institutu, právní rodičovství žalobce zde vzniklo bez existence jakýchkoli předchozích sociálních vazeb mezi manžely, otec s matkou nikdy neměl intimní styk, naposledy ji viděl týden po svatbě a nezletilé dítě nikdy neviděl. Rovněž v rozsudku ze dne 23.8.2017 sp. zn. 21 Cdo 1369/2015 vycházel dovolací soud z jiného skutkového stavu (zde bylo biologickému otci záměrně matkou znemožněno, aby se stal také právním a sociálním otcem nezletilého dítěte), než byl dán v projednávané věci. Nejedná se tedy o případy, kdy by se dovolací soud odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe. K námitce žalobce, že v průběhu řízení nebyl proveden jím navržený důkaz „znaleckým posudkem DNA“, pak dovolací soud uvádí, že pro rozhodnutí o prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství není samo o sobě významné, zda je žalobce biologickým otcem nezletilého, ale významné je toliko, zda prominutí vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. Tímto se soudy obou stupňů
– jak vyplývá z výše uvedeného – v projednávané věci důsledně a pečlivě zabývaly. Dospěl-li proto odvolací soud (i soud prvního stupně) k závěru, že za daných okolností není prominutí zmeškání popěrné lhůty ani v zájmu nezletilého, ani ho nevyžaduje veřejný pořádek, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem i konstantní judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce (otce) proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu