24 Cdo 2350/2021-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Romana Fialy ve
věci umístěné B. N., narozené dne XY, bytem v Domově pro seniory Kociánka,
Kociánka č. 1/8, Brno, zastoupené procesním opatrovníkem M. S., advokátem se
sídlem v XY, za účasti zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice Brno,
příspěvkové organizace se sídlem v Brně, Húskova č. 1123/2, zastoupené Mgr.
Ivanou Honzovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty č. 416/8, o vyslovení
přípustnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu, vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 123 L 268/2020, o dovolání umístěné proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 15. září 2020 č.j. 44 Co 169/2020-36, takto:
I. Dovolání umístěné se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání umístěné proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 15.9.2020 č.j. 44 Co 169/2020-36, kterým bylo řízení o vyslovení
přípustnosti dalšího držení umístěné ve zdravotním ústavu zastaveno, podle
ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, neboť není podle hledisek uvedených v
ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Řízení o vyslovení přípustnosti nedobrovolného převzetí člověka (umístěného) a
jeho další držení ve zdravotním ústavu (tzv. detenční řízení) upravuje zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „z.ř.s.“). Rozlišují se přitom dvě fáze detenčního řízení, a to první
fáze – řízení o vyslovení přípustnosti převzetí člověka do zdravotního ústavu a
druhá fáze – řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení člověka ve
zdravotním ústavu, o které se jedná v posuzované věci. Pro obě fáze detenčního
řízení platí obecné ustanovení § 16 z.ř.s., podle kterého, odpadne-li důvod pro
vedení řízení, soud řízení zastaví i bez návrhu. Z ustanovení § 72 z.ř.s. (a
ostatně také – jak správně uvedl odvolací soud – ze samotné podstaty detenčního
řízení) jednoznačně vyplývá, že za takový případ zákonodárce považuje především
situaci, kdy člověk umístěný ve zdravotním ústavu byl v průběhu detenčního
řízení propuštěn nebo dal dodatečně písemný souhlas se svým umístěním. V posuzované věci odvolací soud odůvodnil svůj závěr o zastavení detenčního
řízení podle ustanovení § 16 z.ř.s. jednak zjištěním, že umístěná již byla v
průběhu odvolacího řízení dne 15.7.2020 ze zdravotního ústavu propuštěna, a
jednak tím, že ze sdělení Psychiatrické nemocnice Brno, ve kterém „oznámila
Městskému soudu v Brně změnu nedobrovolného vstupu na dobrovolný dnem
8.7.2020“, „logicky dovodil udělení souhlasu s hospitalizací“. Každý z těchto
důvodů sám o sobě vedl (musel vést) k zastavení řízení podle ustanovení § 16
z.ř.s. Umístěná však v dovolání zpochybnila pouze postup odvolacího soudu při
zjišťování dodatečného souhlasu umístěné s hospitalizací, k druhému důvodu
zastavení detenčního řízení spočívajícímu v propuštění umístěné se nijak
nevyjádřila. V této souvislosti dospěla judikatura soudů již v minulosti k závěru, že
jestliže odvolací soud svůj (dovoláním napadený) závěr založil současně na dvou
na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí,
nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že
uvedené platí i tehdy,
nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl
dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.12.1997 sp.zn. 3
Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2005 sp.zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněné pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006,
nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp.zn. 21 Cdo
2054/2004).
Z toho vyplývá, že zpochybnění úsudku odvolacího soudu o tom, že
umístěná dodatečně udělila souhlas s hospitalizací, nemůže – i kdyby bylo
opodstatněné
– nikterak ovlivnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení
detenčního řízení z důvodu propuštění umístěné. Tato situace pak způsobuje, že
dovolání jako celek není ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné (k tomu
srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002 sp. zn. 20 Cdo
910/2000, uveřejněné pod č. 54 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.0.2013 sp. zn. 29 Cdo 2303/2013). Nad rámec však dovolací soud považuje za vhodné upozornit, že odvolacím soudem
nastíněný (a jím akceptovaný) „běžný postup“ při ověřování toho, zda umístěný
vskutku udělil dodatečný písemný souhlas s hospitalizací, kdy – jak odvolací
soud uvedl
– „soud v obdobných případech vychází ze sdělení zdravotnického zařízení a
nežádá o předložení písemného souhlasu“, se nejeví jako dostačující z hlediska
náležitého doložení (prokázání) této zákonné podmínky (vyplývající z ustanovení
§ 72 z.ř.s.) pro zastavení detenčního řízení podle ustanovení § 16 z.ř.s. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.