24 Cdo 2406/2024-503
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce E. K., zastoupeného Mgr. Svatoplukem Čechem, advokátem se sídlem v Mělníku, Mánesova č. 1085/4, proti žalované E. K., zastoupené Mgr. Radkem Hortem, LL.M., advokátem, se sídlem ve Velkých Přílepech, Máchova č. 689, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 162/2021, o návrhu žalované na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2024, č. j. 35 Co 23/2024-430, takto:
Návrh žalované na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2024, č. j. 35 Co 23/2024-430, se zamítá.
V řízení o pozůstalosti po E. K., narozeném dne XY a zemřelém dne XY (dále jen „zůstavitel“), uložil Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 6. 2. 2021, č. j. 13 D 1278/2020-65, vydaným podle ustanovení § 170 z. ř. s., pozůstalému synovi E. K. ml., jehož dědické právo se soudu jevilo jako slabší a který byl povolán k dědění závětí zůstavitele ze dne 24. 4. 2018 a popíral platnost závětí zůstavitele ze dne 23. 11. 2018 a 12. 8. 2019, jakož i existenci důvodů svého vydědění uvedených v těchto závětech, aby podal žalobu proti E.
K. na určení, že je dědicem po zůstaviteli, a to nejpozději do dvou měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení. Rozhodnutí odůvodnil soud zejména tak, že mezi účastníky řízení o pozůstalosti vznikl spor o platnost závětí zůstavitele ze dne 23. 11. 2018 a 12. 8. 2019, spočívající především v rozdílných tvrzeních pozůstalého syna a pozůstalé manželky o zdravotním stavu zůstavitele v době pořízení těchto závětí, jakož i o (ne)existenci důvodů vydědění pozůstalého syna zůstavitelem.
Ve sporném řízení (zahájeném žalobou podanou pozůstalým synem) Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 8. 9. 2023, č. j. 52 C 162/2021-391, určil (výrok I.), že žalobce je dědicem po zůstaviteli.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2024, č. j. 35 Co 23/2024-430, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v řízení bylo bezpečně prokázáno podstatné snížení ovládacích a rozpoznávacích schopností zůstavitele ke dni pořízení závětí 2) a 3), a to zejména znaleckým posudkem MUDr. Divácké, doplněným o výslech této znalkyně na ústním jednání dne 8. 9.
2023. Uvedl, že závěry posudku vycházejí zejména z lékařských zpráv, které konstantně potvrzovaly vážné snížení kognitivních schopností zůstavitele a např. i špatné výsledky MMSE testů, že posudek též odpovídá výpovědím mnoha svědků, rovněž konstantně potvrzujících zůstavitelovu špatnou mentální kondici, že nelze mít pochyb ani o souladu s výmluvným nálezem znalce MUDr. Milana Kutáčka (posouzení ztížení společenského uplatnění zůstavitele), který zůstavitele dne 21. 5. 2019 ve své ordinaci v Oblastní nemocnici Mladá Boleslav osobně vyšetřil a zhodnotil psychiku zůstavitele způsobem jednoznačně podporujícím odborné závěry MUDr.
Divácké.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V této souvislosti upozorňuje na to, že předmětem dovolání může být i otázka procesního práva, za jakých podmínek nastává koncentrace řízení ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř., mohlo-li mít její případné nesprávné řešení vliv na výsledné rozhodnutí ve věci (odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2723/2021, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5459/2014). Zároveň vznáší námitky „opakované účelovosti a selektivního použití důkazů“, „nekriticky převzatého svévolného hodnocení znalkyně“, taktéž napadá nedostatečné zjištění skutkového stavu a namítá, že nebyl zhotoven jí navržený revizní znalecký posudek ke zdravotnímu stavu zůstavitele před nehodou, stejně jako bez relevantního odůvodnění nebyly akceptovány její návrhy na doplnění dokazování, např. opakovaným výslechem notáře JUDr. Krůty. Dovozuje, že jí soud prvního stupně i odvolací soud zcela jednoznačně upřeli právo na spravedlivý proces, že se právní závěry v jejich rozhodnutích dostávají do extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními a že došlo ke zcela zásadnímu opomenutí důkazu (propouštěcí lékařské zprávy nemocnice Na Bulovce, z níž podle jejího názoru vyplývá, že zůstavitel nebyl zdravotně způsobilý pořídit závěť již v období před nehodou).
Konečně namítá, že soudy postupovaly rovněž v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k nutnosti posouzení všech mezi dědici sporných skutečností (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, nebo ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3491/2016), když podle judikatorních závěrů není významné, zda se všechny tyto spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici již v řízení dědickém, anebo byly formulovány až v řízení sporném; jiná situace by podle ní nastala v okamžiku, pokud by se jednalo o novou skutečnost, která vyvstala až po rozhodnutí soudu o dědickém právu; v takovém případě lze zahájit nové řízení o dědickém právu, nicméně v této věci se nejedná o tento případ, kdy navíc v meritu není posuzována platnost jednotlivých závětí, nýbrž postavení dědice, proto nutně musí být postupně posuzována platnost všech existujících závětí chronologicky jdoucích po sobě.
Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k novému projednání soudu prvního stupně. Dovolatelka také samostatným podáním navrhla, aby dovolací soud rozhodl o odložení právní moci napadeného rozsudku. Dovolatelka má za to, že „je závažně ohrožena ve svých právech“, neboť „projednání dědictví bude dle notářky pokračovat dne 9. 9. 2024“ a současně „soud nařídil jednání na 27. 9. 2024 a vyhověl tak návrhu žalobce na pokračování řízení o určení vlastnického práva, které je paralelně vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn.
27 C
349/2021, v němž se žalobce domáhá určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené mezi zůstavitelem a dovolatelkou (předmětem je podíl na nemovitosti, v níž dovolatelka se zůstavitelem žili a dovolatelka i nadále žije a má své bydliště)“. Je přesvědčena, že „aktuálně je dán takový stav, kdy notářka v dědickém řízení a soud v řízení paralelním musí napadený pravomocný rozsudek respektovat“. Před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (§ 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.
s. ř.“). Podle ustálené judikatury soudů, z níž lze vycházet i za aktuální právní úpravy postupu soudu v řízení o pozůstalosti při sporu o dědické právo, provedené zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, zruší-li dovolací (nebo i odvolací) soud rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na určení dědického práva po zůstaviteli, zruší současně i na uvedeném rozsudku závislé usnesení o dědictví po tomto zůstaviteli, jestliže pro důvody, které vedly ke zrušení rozsudku o žalobě na určení dědického práva, již usnesení o dědictví nemůže obstát.
Jako závislý výrok zruší dovolací soud také usnesení, jímž soud projednávající dědictví určil obvyklou cenu zůstavitelova majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví a potvrdil nabytí dědictví po zůstaviteli (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2012, sp. zn. 21 Cdo 3701/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3, ročník 2013). Z uvedeného vyplývá, že případné rozhodnutí o dědictví, vydané soudem v řízení o pozůstalosti a potvrzující nabytí dědictví žalobci, závisí na rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve sporném řízení o určení dědického práva po zůstaviteli potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o tom, že žalobce je dědicem zůstavitele.
Rozhodnutí o dědictví, potvrzující nabytí dědictví žalobci dříve, než dovolacím soudem bude v projednávané věci rozhodnuto o podaném dovolání, by potom – pokud by dovolacím soudem bylo rozhodnuto o změně nebo zrušení rozsudku odvolacího soudu – nemohlo obstát, a tudíž již proto nelze přisvědčit tomu, že by za nastíněné situace mohlo dojít k závažnému ohrožení (dědických) práv dovolatelky. Tím spíše v posuzované věci, kdy rozhodnutí o dědictví dosud ani nebylo vydáno, neboť bez spisu, který je o průběhu řízení o pozůstalosti po zůstaviteli veden (spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 13 D 1278/2020) a který se až do rozhodnutí o dovolání nachází u Nejvyššího soudu, toto řízení ukončit nelze.
S těmito závěry koresponduje i správný postup soudní komisařky, která – jak vyplývá z obsahu spisu sp. zn. 13 D 1278/2020 (konkrétně přípisu ze dne 9. 8. 2024,, adresovaného právním zástupcům žalobkyně i žalovaného) – „jednání stanovené na 9.
září 2024 ve 13:00 hodin ruší, neboť spis si vyžádal Obvodní soud pro Prahu 9 ke sp. zn. 52 C 162/2021“, s tím, že „v této věci bylo podáno dovolání a spis půjde k Nejvyššímu soudu“. Rovněž z přípisu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 9. 2024, adresovaného Nejvyššímu soudu vyplývá, že žalovaná navrhla dne 19. 8. 2024 přerušení řízení a že ve věci sp. zn. 27 C 349/2021 „nařízené jednání na den 27. 9. 2024 bylo odročeno s ohledem na přerušení řízení po dobu dovolacího řízení“. Vzhledem k výše uvedenému není zcela zřejmě opodstatněná ani námitka dovolatelky, že bez odkladu právní moci dovoláním napadeného rozsudku hrozí, že „pokud by následně dovolací soud rozsudek napadený dovoláním změnil nebo zrušil, nebylo by již možno dědické řízení znovu otevřít, resp. v mezidobí by z něj mohly nabýt práva jiné osoby, či by mohly být provedeny další nevratné kroky, včetně toho, že by žalovaná přišla nejen o finanční prostředky, ale zejména také o svůj dům, ve kterém má své bydliště a dlouhodobě zde žije“.
Vycházeje ze závěru, že dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelka nemůže být závažně ohrožena ve svých právech, Nejvyšší soud nevyhověl jejímu návrhu na odložení právní moci napadeného rozsudku [§ 243 písm. b) o. s. ř.] a návrh zamítl jako nedůvodný (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání směřujícím proti rozhodnutí ve věci samé).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu
10. V řízení o pozůstalosti, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 13 D 1278/2020, nebylo dosud vydáno rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví nebo o schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví. Při zjištění existence čtyř závětí zůstavitele (ze dne 23. 11. 1995, 24. 4. 2018, 23. 11. 2018 a 12. 8. 2019) a sporu mezi v úvahu přicházejícími dědici podle závětí o tom, zda jsou závěti ze dne 23. 11. 2018 a 12. 8. 2019 ve prospěch pozůstalé manželky E. K. jako jediné dědičky platné a zda byl zůstavitel pro daná právní jednání zdravotně způsobilý, uložil dědický soud usnesením ze dne 6. 2. 2021, č. j. 13 D 1278/2020-65, vydaným podle ustanovení § 170 z. ř. s., pozůstalému synovi E. K., ml., jehož dědické právo se soudu jevilo jako slabší a který byl povolán k dědění závětí 1) ze dne 24. 4. 2018, přičemž popíral platnost závětí 2) a 3) ze dne 23. 11. 2018 a 12. 8. 2019, jakož i existenci důvodů jeho vydědění uvedených v těchto závětech, aby podal žalobu proti E. K. na určení, že je dědicem po zůstaviteli, a to nejpozději do dvou měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení. E. K., ml., žalobu podal dne 24. 4. 2021, přičemž z rozsudků soudů obou stupňů ve sporném řízení o určení dědického práva po zůstaviteli je zřejmé, že soudy při určení dědického práva žalobce po zůstaviteli posuzovaly „pouze“ spor o platnost závětí 2) a 3), spočívající především v rozdílných tvrzeních žalobce a žalované o zdravotním stavu zůstavitele v době pořízení těchto závětí, jakož i o (ne)existenci důvodů vydědění žalobce. Otázka popření (nebo naopak prokázání) platnosti závěti 1) předmětem posuzování soudů nebyla.
11. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že rozsudek o sporném dědickém právu, vydaný po odkazu podle § 175k odst. 2 o. s. ř. ve sporném soudním řízení, má své opodstatnění jen při nezměněném skutkovém základu věci; vyjdou-li najevo nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, může být otázka, s kým bude dále jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví, posuzována znovu; pravomocné rozhodnutí v původním sporu o dědické právo nezakládá překážku věci pravomocně rozsouzené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2361/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 145, ročník 2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3491/2016).
12. V projednávané věci před rozhodnutím soudu prvního stupně žalovaná v návrhu na doplnění znaleckého posudku ze dne 3. 8. 2023 mimo jiné uvedla, že „po podrobném prostudování a seznámení se s obsahem znaleckého posudku č. 322/570/2023 ze dne 8. 6. 2023, vypracovaného MUDr. Ilonou Diváckou, MBA, zasílá návrh na jeho doplnění“ tak, že „znalkyně provede posouzení zdravotního stavu zůstavitele v období od 3. 4. 2018, včetně posouzení zdravotního stavu a způsobilosti zůstavitele k právnímu jednání v době pořízení závěti ze dne 24.
4. 2018“, přičemž vznesla pochybnosti o schopnosti právního jednání zůstavitele, a to zejména pokud jde o pořízení závěti ze dne 24. 4. 2018, když „již v tomto období trpěl vaskulární demencí a kognitivním deficitem“. Žalobce ve vyjádření k tomuto návrhu ze dne 6. 9. 2023 se žalovanou nesouhlasil a uvedl, že „ze zdravotnické dokumentace vyplývá, že skutečnost, že zůstavitel trpí těžkým organickým deficitem, je až následkem prodělaného kraniotraumatu právě po dopravní nehodě“. Zjevně jde tedy o další (žalovanou dosud nenamítanou) skutečnost rozhodnou pro posouzení dědického práva žalobce.
Takové posouzení (vyšetření dědického práva) přitom náleží pouze soudu, který vede řízení o dědictví po zůstaviteli (jak je zřejmé z výše uvedené soudní judikatury), podle ustanovení § 175k odst. 1 o. s. ř., popř. soudu ve sporném soudním řízení, na které byl odkázán některý z dosavadních účastníků dědického řízení (v daném případě žalobce) podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř., tj. k uplatnění, popř. popření, dědického práva žalobou, pokud rozhodnutí o dědickém právu závisí na zjištění mezi účastníky řízení o dědictví sporných
skutečností a nejde-li přitom „jen“ o právní posouzení odlišných tvrzení účastníků.
13. Zároveň není pochyb o tom, že v řízení o pozůstalosti se neuplatní zásada koncentrace řízení (§ 114c odst. 5 o. s. ř.), která omezuje soud potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo. V řízení o pozůstalosti (jako v řízení nesporném), může účastník uvádět rozhodné skutečnosti a označovat důkazy až do vydání nebo vyhlášení rozhodnutí v prvním stupni. Prolomen je rovněž princip neúplné apelace a účastník tak nové skutečnosti může uvádět i v odvolacím řízení (§ 20 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů) [Macková, A., Muzikář, L.
a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. První vydání. Praha: Leges, 2016, s. 53, 54]. K tomu se vyjadřuje shodně i judikatura, podle níž ve sporném soudním řízení po odkazu z dědického řízení soud za účasti všech účastníků řízení o dědictví posoudí všechny mezi účastníky sporné skutečnosti rozhodné pro závěr o tvrzeném (popíraném) dědickém právu, přičemž z hlediska takového posouzení a rozhodnutí není významné, zda se všechny tyto spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení dědickém, nebo byly formulovány až v řízení sporném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3491/2016).
14. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, odůvodněný nesprávně koncentrací řízení ve smyslu § 118b o. s. ř. a bránící „opožděným“ skutkovým přednesům a důkazním návrhům (zejména propouštěcí zprávou Fakultní nemocnice Bulovka a doplněním znaleckého posudku MUDr. Divácké o posouzení zdravotního stavu zůstavitele v době před dopravní nehodou zůstavitele) relevantním pro posouzení dědického práva po zůstaviteli, není v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Není přitom žádného důvodu k tomu, aby tato již vyřešená otázka procesního práva měla být posouzena jinak, a to ani za účinnosti nové procesně právní úpravy řízení o pozůstalosti provedené z. ř. s.
15. Lze dodat, že dovolací soud si je pochopitelně vědom, že nestačí pouhé bezdůvodné popření pravosti posledního pořízení dědicem, nýbrž je třeba, aby bylo odůvodněno, proč byla pravost posledního pořízení popřena, aby bylo poukázáno na takové vady, které činí popření hodnověrným, a aby bylo popření doloženo takovými skutečnostmi, které jsou s to vzbudit pochybnosti o pravosti posledního pořízení [k tomu srov. obdobně např. již prvorepubliková judikatura NS ČSR, R II 253/39 (Vážný 17557)].
16. V posuzované věci z propouštěcí zprávy Fakultní nemocnice Bulovka ze dne 6. 4. 2018 vyplývá, že pacient (zůstavitel) byl hospitalizován od 3. 4. do 5. 4. na neurologickém oddělení pro „amentní“ stav a že byl odeslán na psychiatrické a neurologické vyšetření a MRI a do vyšetření by neměl řídit motorová vozidla. „Amentní“ stav byl posléze vysvětlován i při výslechu soudní znalkyně MUDr. Divácké dne 8. 9. 2023 (viz přepis záznamu z jednání před soudem prvního stupně, č. l. 374) tak, že „těžko určí původ toho stavu, protože v nemocnici to neurčili, nechali to na dovyšetření do ambulance, což podle jejích informací již neproběhlo“ (pozn.: zůstavitel měl v mezidobí úraz na motorce), že „odmítá odpovídat na toto období, protože v podstatě nemá podklady“, avšak že „posuzovaný byl všemi svědky až do té nehody líčen jako osoba bez jakékoliv známky jakéhokoliv duševního onemocnění“.
Je proto zřejmé, že za uvedeného skutkového stavu mohly vzniknout důvodné pochybnosti o zdravotní způsobilosti zůstavitele i v době pořízení závěti 1), a tudíž návrh žalované na doplnění znaleckého zkoumání i o období před nehodou nelze označit za bezpředmětný. Naopak mu mělo být vyhověno a při dokazování měly být zohledněny mimo jiné závěry vyplývající z propouštěcí zprávy. V projednávané věci nelze (s ohledem na okolnosti případu) považovat za adekvátní zamítnutí návrhu žalované na doplnění znaleckého posudku s odůvodněním, že soud „neshledal žádné podmínky pro rozšíření znaleckého posudku o zkoumání zdravotního stavu zůstavitele v dubnu 2018, když pro toto zkoumání nejsou ve spisu žádné důkazní prostředky“, že „by to znamenalo otevřít celé dokazování znovu“ a že „se nejedná v žádném případě o skutkové tvrzení žalobce, ale žalované“ (k tomu opět přepis záznamu jednání před soudem prvního stupně ze dne 8.
9. 2023).
17. Výše uvedené platí tím spíše, pokud soudy ve sporném řízení posuzovaly dědické právo žalobce „komplexně“ a rozhodovaly – a to již na základě odkazu soudu z řízení o pozůstalosti – o určení, že žalobce „je dědicem po zůstaviteli“ (když ani žalobcovo dědické právo ze zákona nebylo s ohledem na jeho vydědění zůstavitelem nepochybné), nikoliv např. o určení, že žalovaná není dědičkou zůstavitele ze závětí ze dne 23. 11. 2018 a dne 12. 8. 2019.
18. Pro úplnost, bezpředmětné jsou ostatní dovolací námitky žalované, kterými převážně vyslovuje nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a polemizuje zejména se znaleckými závěry MUDr. Divácké, přičemž současně předestírá vlastní skutkové závěry, příkladmo ohledně hlavní příčiny úmrtí zůstavitele, uvedené v listu o prohlídce zemřelého, na jejichž podkladě pak taktéž zpochybňuje hodnocení důkazu znaleckým posudkem, přestože výsledek znaleckého zkoumání (dle obsahu spisu) koresponduje se svědeckými výpověďmi i znaleckým posudkem MUDr. Milana Kutáčka v otázce ztížení společenského uplatnění zůstavitele, a opakovaně tak buduje od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci v otázce způsobilosti zůstavitele k pořízení závětí 2) a 3).
19. Jestliže nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, ani pro zamítnutí dovolání či změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 9. 2023, č. j. 52 C 162/2021-391, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
20. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o náhradě nákladů původních řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu