USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně A. D., zastoupené Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 1/65, proti žalovanému M. D., zastoupenému Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem v Kolíně, Plynárenská č. 671, o výživné manželky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 20 C 66/2017, o dovolání K. D., zastoupeného JUDr. Stanislavem Hájkem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky č. 202/28, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2024, č. j. 20 Co 87/2024-402, takto:
Dovolání K. D. se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání K. D. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2024, č. j. 20 Co 87/2024-402 (kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 11. 2023, č. j. 20 C 66/2017-381, jímž nebyl připuštěn K. D. jako vedlejší účastník na straně žalované v řízení o výživné manželky) není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2829/2008; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74, ročník 2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4149/2019, a z nich vyplývající závěr, že právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení, do něhož vstupuje, není dán ani jeho případným majetkovým zájmem na výsledku řízení, přičemž tak je tomu i v projednávané věci).
2. Namítá-li dovolatel ve prospěch svého opačného názoru, že „nedošlo k dostatečnému zhodnocení veškerých rozhodných okolností ve věci a možného dopadu předmětného řízení do právního postavení syna (tj. dovolatele)“, když „budoucí rodinné a majetkové poměry dovolatele jsou přímo závislé na vývoji, resp. na výsledku předmětného řízení“, potom přehlíží, že o právní zájem na výsledku řízení, který zakládá právo určité osoby zúčastnit se řízení jako vedlejší účastník podle § 93 odst. 1 o. s. ř., se zpravidla jedná tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno právní postavení této osoby, tj. její práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. O takový právní zájem se zpravidla jedná tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno jeho právní postavení, tj. jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Nastalá změna se musí promítat do roviny právní v podobě změny, dotčení reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých právních vztahů. Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení pro potřeby ustanovení § 93 o. s. ř. sám o sobě nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1496/2018; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4149/2019; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3979/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1793/2021). Závěry odvolacího soudu jsou proto v dovolatelem předestřené otázce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby byla posouzena jinak.
3. Nejvyšší soud přitom již v minulosti zdůraznil, že posuzování zájmu na výsledku řízení i z jiného hlediska než právního, např. hodnotového, resp. přirozenoprávního, které prosadil Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03, bylo (vzhledem ke specifickým okolnostem dané věci) výjimkou z uvedeného pravidla (srov. napří. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4149/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3979/2019), k čemž se přiklonil i Ústavní soud např. v nálezu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08.
4. Nejvyšší soud se přípustností dovolání K. D. zabýval z hlediska ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož se jednalo o otázku vyplývající z aplikace procesního práva (občanského soudního řádu), takže skutečnost, že se tak děje v řízení, kde proti meritornímu rozsudku dovolání přípustné není [srov. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] je nerozhodná (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5311/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 82, ročník 2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3476/2018).
5. Nejvyšší soud proto dovolání K. D. na základě výše uvedeného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
6. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2024
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu