24 Cdo 2592/2020-1273
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Mgr. Marka del
Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyně S. K., narozené dne XY, bytem XY,
zastoupené JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Dvořákova
1927/5, proti žalovaným 1) J. Z., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému
Mgr. Irenou Jonákovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 14, 2) J.
Z., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému rovněž advokátkou Mgr. Irenou
Jonákovou, se sídlem shora, 3) D. K., narozenému dne XY, bytem XY, a 4) J. K.,
narozenému dne XY, bytem shodně s žalovaným 3), o určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C
136/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 18. února 2020, č. j. 24 Co 172/2017-1161, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. února 2020, č. j. 24 Co
172/2017-1161, se zrušuje a věc se vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že v této právní věci již rozhodoval, když
rozsudkem ze dne 8. října 2019, sp. zn. 30 Cdo 744/2018, zrušil (předchozí)
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) ze dne 25.
října 2017, č. j. 24 Co 172/2017-975 [kterým byl rozsudek Okresního soudu v
Havlíčkově Brodě (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 20. června 2013, č. j.
8 C 136/2009-803, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. července
2013, č. j. 8 C 136/2009-811 (jímž byly zamítnuty žaloby o určení, že označený
zůstavitel byl kde dni své smrti podílovým spoluvlastníkem v rozsahu id. ?
specifikovaného nemovitého majetku, a o určení, že tentýž zůstavitel byl ke dni
své smrti vlastníkem předmětné peněžité částky nacházející se v držení žalované
1/, in eventum ke dni své smrti měl vůči žalované 1/ pohledávku v uvedené
výši), potvrzen a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení] a věc vrátil
tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud přistoupil (v rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto o určení
vlastnického práva k nemovitostem a v navazujícím výroku o náhradě nákladů
řízení) ke kasaci rozsudku odvolacího soudu z důvodu, že jeho právní posouzení
je nesprávné, dospěl-li k závěru, že námitka žalobkyně, že předmětná darovací
smlouva nevznikla, byla uplatněna až poté, co nastala koncentrace řízení podle
§ 118b odst. 1 o. s. ř., a k vrácení (v tomto rozsahu) věci tomuto odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu žalobkyně totiž (při odvolacím
jednání konaném dne 11. června 2013) tímto výrokem neuvedla skutečnosti o věci
samé, ani neoznačila důkazy k jejich prokázání, nýbrž vyjádřila svůj právní
názor na provedené dokazování, které koncentraci řízení nepodléhá a účastník je
může učinit kdykoliv za řízení. V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 18. února 2020, č. j. 24 Co
172/2017-1161, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně zamítnutí
žaloby o určení vlastnictví potvrdil a navazujícími výroky II. až IV. pak
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod číslem R 39/2013, dospěl k závěrům, že:
a) „z provedeného dokazování vyplývá, že darovací smlouva sice byla nejprve
podepsána dne 22. 8. 2005 jen zůstavitelem v nemocnici v nepřítomnosti původní
žalované 1/, která smlouvu podepsala později téhož dne u advokátky JUDr. Lebedové v jejím sídle, tj. na jiném místě (v jiném městě), rovněž v
nepřítomnosti zůstavitele, následně ji ještě u jmenované advokátky několik dní
ponechala a se svým otcem o ní již nikdy nehovořila. Nicméně stalo se tak za
situace, kdy jmenovaná advokátka darovací smlouvu sepsala na základě
předchozího, výslovného pokynu zůstavitele, který jí byl řečen nejen jím, ale i
dále tlumočen původní žalovanou 1/ jako jeho dcerou. Jednalo se zde o pokyn
jejího dlouhodobého, mimořádného klienta, kdy veškeré jeho majetkové
záležitosti pro něj dlouhodobě realizovala právě na základě obdobných,
předchozích pokynů původní žalované 1/ tím, že pro něj vyhotovila potřebné
listiny, které pak on jen podepsal. Tak tomu bylo i v případě uzavření sporné
darovací smlouvy dle této jejich předchozí, zavedené a bezproblémové praxe, tj. zůstavitel se nejprve dohodl s původní žalovanou 1/ na uzavření darovací
smlouvy, následně dal sám i prostřednictvím ní pokyn jmenované advokátce k
vyhotovení darovací smlouvy, kterou pak podepsal a předpokládal, že ji takto
obratem podepíše i původní žalovaná 1/ a smlouva se bez dalšího zrealizuje, tj. vloží do katastru nemovitostí. Tomu konečně nasvědčuje i skutečnost, že
zůstavitel současně se smlouvou podepsal i závěť a plnou moc jmenované
advokátce pro své zastupování v řízení před katastrálním úřadem ohledně vkladu
vlastnického práva dle darovací smlouvy. Zjevně tedy očekával, že původní
žalovaná 1/ smlouvu ihned podepíše a zahájí se vkladové řízení ohledně ní. Byl
tudíž zjevně srozuměn s tím, že tak, jako dle předchozí praxe mu již žádný
akceptační projev původní žalované 1/ se smlouvou doručen nebude, a ta bude po
jejím podpisu bez dalšího vložena do katastru nemovitostí.
Z provedeného
dokazování přitom nevyplývá, že by se zůstavitel při pozdějších jednáních se
jmenovanou advokátkou či původní žalovanou 1/ dotazoval na osud jím podepsané
darovací smlouvy v tom smyslu, zda s ní původní žalovaná 1/ souhlasí, zda ji
podepsala, zda ji vložila do katastru nemovitostí, apod. Nadto se zde jednalo o
uzavření jednoduché darovací smlouvy (nikoliv např. kupní) mezi otcem a dcerou
jako nejbližšími pokrevními příbuznými, kteří spolu před tím dlouhodobě
spolupracovali při správě zůstavitelova majetku a u nichž byla na uzavření této
smlouvy dlouhodobě zjevná shoda. Z tohoto pohledu má krajský soud předně za to,
že zůstavitel se ve smyslu § 43c odst. 2 obč. zák. o přijetí smlouvy původní
žalovanou 1/ dozvěděl prostřednictvím jmenované advokátky, neboť spolu s
darovací smlouvou podepsal jmenované advokátce i plnou moc ke svému zastupování
v řízení o vklad smlouvy do katastru nemovitostí. Zůstavitel totiž dal
jmenované advokátce zcela zjevně pokyn k tomu, aby jej nadále zastupovala v tom
směru, aby smlouva nabyla nejen svých konečných věcněprávních účinků, ale i jim
nutně předcházejícím obligačně právním účinkům, mezi něž je nutno zařadit i
vyrozumění zůstavitele o vyjádření souhlasu původní žalované 1/ s darovací
smlouvou, resp. jejím podpisu. Jinak řečeno, pokud byla jmenovaná advokátka
zůstavitelem zmocněna k jeho zastupování v řízení o vkladu darovací smlouvy do
katastru nemovitostí, byla tím spíše zmocněna i k tomu, aby za něj (pro něj)
převzala od původní žalované 1/ její souhlas s podpisem smlouvy (čemuž byla
osobně přítomna).“
b) „Bez ohledu a nezávisle na výše uvedeném má krajský soud dále za to, že
vzhledem k výše podrobně uvedeným výsledkům dokazování ohledně okolností
uzavírání darovací smlouvy si její strany konkludentní dohodou ve smyslu § 2
odst. 3 a § 35 odst. 1 část věty za středníkem a odst. 3 obč. zák. určily
účinnost přijetí návrhu na její uzavření k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy
vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy
(zůstaviteli), a to ke dni podpisu smlouvy druhou stranou, tedy původní
žalovanou 1/.“
c) „Přisvědčit opačnému názoru žalobkyně v tomto směru by dle názoru krajského
soudu bylo v poměrech projednávané věci přepjatým a proto nepřípustným
formalizmem, nadto z pohledu ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) o. z., podle nějž
daný slib zavazuje, a smlouvy mají být plněny (jež se dle § 3030 o. z. použije
i pro posouzení právních vztahů do 31. 12. 2013). V postupu zůstavitele ani
původní žalované 1/ přitom není možno vysledovat, že by se jakkoliv, natož pak
cíleně a úmyslně snažili uzavřením darovací smlouvy poškodit žalobkyni či jiné
osoby nebo se pokusili jednat jinak nepoctivě (srov. § 3 odst. 2 obč. zák. a §
6, § 7 a § 8 o. z.).“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání. V dovolání
uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. založený na nesprávném
právním posouzení při aplikaci § 43 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 44 odst. 1
obč. zák. a § 46 odst. 2 věty druhé obč.
zák., přičemž předpoklady
přípustnosti svého dovolání vymezuje s tím, že:
1. odvolací soud se při řešení otázky procesního práva týkající se koncentrace
řízení a skutkového závěru odchýlil od (dovolatelkou blíže označené judikatury
dovolacího soudu) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť:
a) „nerespektoval koncentraci řízení, když přihlédl k novým tvrzením
žalovaných“;
b) „skutkové závěry odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými
důkazy…nemají žádnou oporu v obsahu soudního spisu a nevyplývají ani z
dokazování, které ve věci prováděl soud I. stupně a které odvolací soud při
svém prvním rozhodnutí ve věci zcela přijal a rozhodl bez nařízení jednání
rovněž bez dokazování“; dovolatelka stran přípustnosti dovolání, respektive
dovolacího důvodu v této části mj. odkazuje na nálezovou judikaturu Ústavního,
kterou shrnuje Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Cdo 724/2018;
2. odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva týkající se uzavření
smlouvy o převodu nemovitostí mezi nepřítomnými účastníky odchýlil od
(dovolatelkou blíže označené judikatury dovolacího soudu) ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, neboť účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy o
převodu nemovitostí nelze dohodou stran určit k jinému okamžiku, než k
okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli;
3. odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu (obsažený
v předchozím kasačním rozhodnutí), aby v dalším řízení posoudil námitku
dovolatelky, že darovací smlouva nevznikla a aby neopomenul přihlédnout k
ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se uzavírání smluv, na
kterou dovolatelka ve svém odvolání poukazuje; podle dovolatelky „odvolací soud
však v napadeném rozhodnutí tuto ustálenou rozhodovací praxi nevzal v potaz,
resp. její právní závěry přehlíží a překrucuje svým potřebám tak, aby mu tyto
právní závěry doléhaly na smyšlený skutkový stav, který není opřen o žádné
důkazy obsažené ve spise.“
Z vyložených důvodů dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudkem
změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že změní rozsudek
soudu prvního stupně a podané určovací žalobě zcela vyhoví a rozhodne o náhradě
nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně aby rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby věc rozhodoval jiný odvolací
senát. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podanému dovolání žalobkyně nelze upřít – jak
bude dále rozvedeno – opodstatnění. Dovolatelka řádně vymezila dovolací důvod i předpoklady přípustnosti dovolání z
pohledu jí zformulované otázky hmotného práva, jež se týká účinnosti přijetí
návrhu na uzavření smlouvy o převodu nemovitostí ve smyslu § 43c odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 44 odst. 1 a § 46 odst. 2 obč. zák., na jejímž řešení
rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k tomu viz níže).
Naopak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení otázky týkající se
koncentrace řízení ve smyslu dovolatelkou shora zformulované otázky, neboť z
odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku neplyne, že by odvolací soud převzal,
respektive vycházel z doplňujícího podání žalovaných stran jejich nově (v
odvolacím řízení) učiněných skutkových tvrzení ohledně (konkludentní) dohody
účastníků darovací smlouvy týkající se účinnosti přijetí návrhu této smlouvy,
jež byla uzavírána tzv. distančním způsobem. Přesto skutečnosti, které odvolací
soud zasadil do závěru o skutkovém stavu, z nějž posléze dospěl k právně
kvalifikačnímu závěru, že mezi účastníky byla uzavřena konkludentní dohoda o
účinnosti přijetí návrhu na uzavření darovací smlouvy již podpisem druhého
účastníka této smlouvy, měly zásadní význam pro závěr dovolacího soudu, že za
popsaného stavu rozhodnutí odvolacího soudu nemůže (jako věcně správné
rozhodnutí) obstát. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o
povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při
této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval
sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, dále pokud ze zjištěných
skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, nebo pokud právní normu aplikoval
při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy
skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části
vůbec zjištěn, případně za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať
již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu
mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a
závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který
by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014; všechna zde
označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz], anebo pokud své rozhodnutí
nezaložil na žádné či seznatelné právně kvalifikační úvaze (typicky jde o
případy, kdy v odůvodnění rozhodnutí zcela absentuje vlastní právní posouzení
založené na interpretaci a aplikaci příslušného právního pravidla chování podle
konkrétního právního předpisu, případně vyložení, že na zjištěný skutkový stav
nelze aplikovat žádné právní pravidlo chování, neboť daný předmět řízení není z
pohledu práva reglementován, a proto nelze rozhodnout o právech či povinnostech
účastníků daného řízení). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. prosince 2010 sp. zn.
30 Cdo 3025/2009,
vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z
podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve
vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi
některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem
o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového
závěru (skutková právní věta) znemožňuje dovolacímu soudu posoudit správnost
přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky)
jde na vrub správnosti právního posouzení věci. Závěry uvedené v posledně označeném rozsudku (k tíži) doléhají na dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu. Je tomu tak z toho důvodu, že odvolacím
soudem učiněný právně kvalifikační závěr o uzavření konkludentní dohody mezi
účastníky darovací smlouvy stran sjednání účinnosti přijetí návrhu na uzavření
darovací smlouvy ze dne 22. srpna 2005 (v daném případě podle odvolacího soudu
již okamžikem podpisu smlouvy druhým účastníkem), není v žádném ohledu podepřen
příslušnými dílčími skutkovými zjištěními. Odvolacím soudem zformulovaný závěr
o skutkovém stavu v rámci bodu 18 odůvodnění jeho rozsudku totiž nemá žádnou
oporu v učiněných dílčích skutkových zjištěních soudem prvního stupně, které
odvolací soud zcela převzal (viz bod 11 odůvodnění jeho rozsudku) pro své
rozhodnutí, ani se nepodávají z případných dílčích zjištění, jež by odvolací
soud v odvolacím řízení učinil v rámci zopakování či doplnění dokazování. Za popsané procesní situace tak byla Nejvyššímu soud upřena možnost zabývat se
posouzením přípustnosti dovolání z hlediska dovolatelkou zformulované otázky
týkající se pochybení odvolacího soudu při aplikaci § 43c odst. 2 obč. zák. ve
spojení s § 44 odst. 1 a § 46 odst. 2 obč. zák., neboť v dovolacím řízení
nelze skutkový stav jakkoliv revidovat. Kromě toho nelze nepostřehnout, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku
zcela opomenul vypořádat se s tou částí (předchozí) dovolací argumentace
žalobkyně podané (naposledy) v jejím dovolání proti předchozímu rozsudku
odvolacího soudu, především pak soustředěné do jejího „stanoviska k doplnění
tvrzení a vyjádření žalovaných vč. označení dotčené judikatury žalovanými 1) a
2) ze dne 29. 1. 2020“, v nichž žalobkyně zcela jasně objasnila podstatu jí
vnímaného právně aplikačního pochybení odvolacího soudu z hlediska akceptace
návrhu na uzavření posuzované darovací smlouvy mezi nepřítomnými účastníky. Především v posledně označeném „stanovisku“ žalobkyně vytěsňuje právní
argumentaci žalovaných jejich odkazem na rozsudek (velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013,
sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 39/2013.
V této souvislosti žalobkyně (v jejím posledně
označeném podání) výslovně uvádí, že: „Sám NS ČR tedy v rozsudku, který
žalovaní předkládají k podpoře svých argumentů (jedná se právě o R 39/2013) s
tím, že k dané řešené věci soudu označují jinou (další judikaturu) NS ČR,
uvádí, že závěry o účinnosti přijetí návrhu u smluv (a to i smlouvy zástavní)
je možno dohodou stran upravit jinak, nikoliv však u smluv, u nichž projevy
účastníků musí být písemné a na téže listině. Takovou smlouvou jsou všechny
smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitostem, tj. nejen smlouva kupní,
ale i smlouva darovací…“
K aplikačnímu významu R 39/2013 dovolací soud pouze doplňuje, že je třeba
odlišovat dosah právní věty tohoto judikátu (vztahující se – podle odůvodnění
rozsudku – k problematice zástavních smluv), od vlastního právního názoru
dovolacího soudu vyjádřeného v autentickém textu odůvodnění tohoto rozsudku,
které dovolatelka ve svém dovolání cituje a tučně pak zvýrazňuje tuto část věty
v závorce: „jde-li o smlouvu, u níž projevy účastníků nemusí být na téže
listině, srov. § 46 odst. 2 větu druhou obč. zák.).“, z níž dovozuje, že závěr
plynoucí z tohoto judikátu nelze použít pro poměry uzavírání smlouvy o převodu
nemovitostí, což odvolací soud při rozhodování zcela pominul. Bylo tedy povinností odvolacího soudu na tuto právně významnou námitku
žalobkyně reagovat, což se nestalo, čímž bylo porušeno právo žalobkyně na
spravedlivý proces. V tomto směru dovolací soud poukazuje např. na nález
Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03 (in
https://nalus.usoud.cz), v němž český orgán ochrany ústavnosti zaujal právní
názor, že argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury,
musí se obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, argumentačně
vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc
relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak
může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě
ten výklad, který soud zvolil; v opačném případě dojde ze strany rozhodujícího
soudu k porušení práva dotčeného účastník na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V daném případě ovšem odvolací soud takto (ve smyslu posledně připomenutého
právního názoru Ústavního soudu) nepostupoval, neboť na žalobkyní uplatněnou
právní argumentaci v odůvodnění svého rozsudku nijak nereagoval. Proto i z
tohoto důvodu – pro vyložený ústavně právní rozměr věci – dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu nemůže (také) obstát. K bodu 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ohledně aplikace § 3 odst. 2, §
6, § 7 a § 8 o. z. nutno připomenout, že možnou aplikací § 1 až § 14 o. z. na
dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry), se Nejvyšší soud již
zabýval při výkladu přechodného ustanovení § 3030 o. z. v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že
zpětná působnost (retroaktivita) o. z., vyjádřená v ustanoveních § 3028 až §
3079 o.
z., spočívá na principech nepravé retroaktivity. Znamená to mimo jiné,
že vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do
31. prosince 2013 se i v době od 1. ledna 2014 řídí dosavadní právní úpravou a
že v tomto smyslu je třeba používat rovněž ustanovení § 3030 o. z., neboť žádné
z ustanovení § 1 až § 14 o. z. - i když nepochybně (také) vyjadřují základní
zásady soukromého práva, které byly vlastní českému právnímu řádu rovněž podle
(do 31. prosince 2013 účinných) „dosavadních právních předpisů“ - není
přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní
úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. prosince 2013
náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude
vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou); ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost
ustanovení § 1 až § 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní
vztahy (poměry). Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aniž by ovšem shledal
(mimořádný) důvod k odnětí věci dosud rozhodujícímu senátu odvolacího soudu,
jak v dovolání navrhla žalobkyně. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.