24 Cdo 2627/2024-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání pozůstalosti po M. H., zemřelé XY, za účasti 1) pozůstalého syna J. H., zastoupeného Mgr. Petrem Cardou, advokátem, se sídlem ve Svitavách, Pod Věží 121/3, 2) pozůstalého syna V. H., zastoupeného obecným zmocněncem J. H., 3) pozůstalé dcery A. K., 4) pozůstalé vnučky M. K. a 5) pozůstalé vnučky J. S., zastoupené Mgr. Václavem Bubeníkem, advokátem, se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 167/4, v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 31 D 28/2020, o dovolání účastnice 5) J. S. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. 11. 2023, č. j. 18 Co 90/2023-206, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud ve Svitavách, prostřednictvím pověřeného soudního komisaře (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. 2. 2023, č. j. 31 D 28/2020-139, potvrdil s účinností ke dni vzniku dědického práva, nabytí části dědictví, a to: pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je dům č.p. XY (část obce XY) a pozemků p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY, vše v obci XY a katastrálním území XY, - pozemku p. č. XY v obci XY a katastrálním území XY závětnímu dědici pozůstalému synovi J.
H., který dědí ze závěti ze dne 22. 8. 1995, bez výhrady soupisu pozůstalosti (výrok I), potvrdil s účinností ke dni vzniku dědického práva, nabytí zbývající části dědictví dle dědických podílů ze zákona dědicům, jejichž dědické právo bylo prokázáno, s tím, že pozůstalý syn J. H. nabyl, jakožto dědic ze zákona první dědické třídy, bez výhrady soupisu pozůstalosti podílem ve výši 1/4, - pozůstalý syn V. H. nabyl, jakožto dědic ze zákona první dědické třídy, bez výhrady soupisu pozůstalosti podílem ve výši 1/4, - pozůstalá dcera A.
K. nabyla, jakožto dědička ze zákona první dědické třídy, bez výhrady soupisu pozůstalosti podílem ve výši 1/4, - pozůstalá vnučka M. K., nabyla, jakožto dědička ze zákona první dědické třídy, bez výhrady soupisu pozůstalosti podílem ve výši 1/8 a - pozůstalá vnučka J. S. nabyla, jakožto dědička ze zákona první dědické třídy, bez výhrady soupisu pozůstalosti podílem ve výši 1/8, následující majetek: - vybavení (domácí a ostatní zařízení) domu č.p. XY v obci XY, části obce XY, a to: obývací skříně, sedací souprava, postel, knihovna, šatní skříně, televize, lednička, mikrovlnka, - finanční hotovost zanechanou ve Svazku obcí AZASS – pobytové služby, pracoviště Polička a Bystré, IČO 682 08?146, v Domově důchodců v Poličce ve výši 9 174 Kč (výrok II), stanovil výši povinného dílu z pozůstalosti náležícího nepominutelné dědičce pozůstalé vnučce M.
K. částkou 34 363,72 Kč a vypořádal povinný díl nepominutelné dědičky pozůstalé vnučky M. K. doplněním čisté hodnoty jejího povinného dílu, takto: Závětní dědic pozůstalý syn J. H. je povinen vyplatit na vypořádání povinného dílu nepominutelné dědičce pozůstalé vnučce M. K. částku ve výši 32 966,97 Kč, k jejím rukám, a to nejpozději do 7 dnů od nabytí právní moci usnesení, kterým bude řízení o pozůstalosti po zůstavitelce pravomocně skončeno (výrok III), stanovil výši povinného dílu z pozůstalosti náležícího nepominutelné dědičce pozůstalé vnučce J.
S. částkou 34 363,72 Kč a vypořádal povinný díl nepominutelné dědičky pozůstalé vnučky J. S. doplněním čisté hodnoty jejího povinného dílu, takto: Závětní dědic pozůstalý syn J. H. je povinen vyplatit na vypořádání povinného dílu nepominutelné dědičce pozůstalé vnučce J. S. částku ve výši 32 966,97 Kč, k jejím rukám, a to nejpozději do 7 dnů od nabytí právní moci usnesení, kterým bude řízení o pozůstalosti po zůstavitelce pravomocně skončeno (výrok IV), přiznal soudní komisařce JUDr.
Marii Tomanové, notářce v Poličce, se sídlem Polička, Komenského 11 odměnu ve výši 11 800 Kč, náhradu hotových výdajů ve výši 3 040 Kč, náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 3 116,40 Kč. Odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty v celkové výši 17 956,40 Kč jsou dědicové povinni zaplatit na účet notářky č. XY pod variabilním symbolem XY do 15 dnů od právní moci usnesení takto: pozůstalý syn J. H. je povinen zaplatit částku ve výši 17 819,54 Kč, pozůstalý syn V. H. je povinen zaplatit částku ve výši 45,62 Kč, pozůstalá dcera A. K. je povinna zaplatit částku ve výši 45,62 Kč, pozůstalá vnučka M. K. je povinna zaplatit částku ve výši 22,81 Kč a pozůstalá vnučka J. S. je povinna zaplatit částku ve výši 22,81 Kč (výrok V).
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání pozůstalé vnučky J. S. usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
3. Usnesení odvolacího soudu napadla pozůstalá vnučka J. S. (dále též jen „dovolatelka“) v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
4. Dovolání sepsala dovolatelka nejprve bez splnění podmínky povinného zastoupení. Podle § 241 odst. 4 o. s. ř. však dovolání musí být sepsáno advokátem a ve smyslu § 241a odst. 5 o. s. ř. nelze přihlížet k tomu, co o náležitostech dovolání (co do určení rozsahu napadeného rozhodnutí a vymezení
dovolacího důvodu) uvedl sám řádně nezastoupený dovolatel. Nejvyšší soud se proto zabýval jen obsahem dovolání, které v zastoupení dovolatelky sepsal jí ustanovený zástupce Mgr. Václav Bubeník, advokát.
5. Podle § 237 o. s. ř. (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v 2/ rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se dále podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel vymezí právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z řečeného plyne, že jednou z obsahových náležitostí řádného dovolání je též tvrzení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
7. Řečeno jinak: dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést, jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné [v dané věci jde o výhradu k náležitostem holografní závěti zůstavitelky v souvislosti s učiněnými škrty a dále o námitky směřující k tomu, že rozsudek vydaný v incidenčním řízení sporu o určení dědického práva závětního dědice J. H. podle dovolatelky dosud nenabyl právní moci], tak tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Konkrétně to znamená jasné vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a uvedení, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná, anebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17].
8. Nyní posuzované dovolání v části týkající se námitky, že rozsudek Okresního soud ve Svitavách ze dne 10. 2. 2022, č.j. 10 C 257/2022-117, pokud jím bylo určeno, že /pozůstalý syn/ J. H. je dědicem ze závěti („poslední vůle“) sepsané a podepsané zůstavitelkou dne 22. 8. 1995, není dosud pravomocný (pro tvrzeně vadné doručování soudních písemností dovolatelce) neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolání nebylo náležitě vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
9. V dovolání je pouze parafrázován obsah ustanovení § 237 o. s. ř.
[dovolatelka konkrétně uvádí, že: „napadeným rozhodnutím se odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i je zde nesprávně vyřešená procesní otázka právní moci rozhodnutí, na němž závisí správné právní posouzení dědického práva účastníky“], aniž by jí zvolený dovolací důvod ve vztahu k problematice právní moci výše označeného rozsudku (odchýlení se od ustálené judikatury dovolacího soudu) byl v potřebném rozsahu specifikován.
10. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolatelka k námitce o nesprávném doručení rozsudku žádné konkurující rozhodnutí Nejvyššího soudu neoznačila. K případným kvalifikovaným vadám řízení či zmatečnostem pak Nejvyšší soud přihlíží jen u jinak (podle § 237 o. s. ř.) přípustného dovolání, což ovšem není případ projednávané věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
11. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu či procesně nepřípustně domýšlel důvod přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
12. Dovolání je zákonodárcem konstruováno jako opravný prostředek mimořádný, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Platná právní úprava klade na účastníky řízení (jejich zástupce) poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba uvážit, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26.
6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Uvedený závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15.
9. 2016 ve věci Trevisanato versus Itálie, stížnost č. 32610/07). V odkazovaném stanovisku dospělo plénum Ústavního soudu k závěru, že zákonný požadavek na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je srozumitelný, přiměřený a sleduje legitimní účel – směřuje ke zvýšení kvality podaných dovolání, a tím i ke zrychlení, zkvalitnění a zefektivnění rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu a k filtraci jeho nápadu. Od advokáta dovolatele se – zjednodušeně řečeno – požaduje, aby se ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedl, jaký je podle jeho názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí; jeho úkolem je i zvážit, nakolik má podání ve světle relevantní judikatury naději na úspěch.
Obligatorní právní zastoupení advokátem v dovolacím řízení podle § 241 občanského soudního řádu by přitom mělo garancí vyššího standardu právní pomoci dovolatelům.
13. Nejvyšší soud se poté dále zabýval již jen námitkou spojovanou s tím, že soudy nižších stupňů se (v pozůstalostním řízení) náležitě nevypořádaly s argumentací dovolatelky ohledně škrtů a přepisování v předložené holografní závěti povolávající k části pozůstalosti za dědice pozůstalého syna J. H., kdy (již kvalifikovaně) byl dovolatelkou namítán rozpor uvedeného postupu se závěry, jichž Nejvyšší soud dosáhl ve svém rozsudku ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 171/2018, avšak ani v tomto rozsahu dovolání přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř. neshledal.
14. Je tomu tak proto, že soudnímu komisaři (soudu prvního stupně) v pozůstalostním řízení sice přísluší právo zkoumat, zda pořízení pro případ smrti (závěť nevyjímaje) je vybaveno zákonem předepsanými obsahovými (formálními) náležitostmi a stejně tak si musí učinit závěr o (materiální) platnosti takového pořízení, to ovšem jen tehdy, závisí-li vyřešení mezi účastníky vzniklý spor o dědické právo na právním posouzení pouze takových skutečností, které jsou mezi dědici nesporné [srov. § 169 odst. 1 zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“)], naproti tomu jsou li ony skutečnosti nebo některé z nich (tzv. skutkově) sporné, není pozůstalostní soud oprávněn spor o dědické právo posuzovat sám, nýbrž musí některého z účastníků podle zásad vytčených v § 170 odst. 1 o. s. ř. odkázat k podání žaloby o určení dědického práva (podle části třetí o. s. ř., tedy tzv. do sporného řízení). Je-li řízení o určení dědického práva na základě včas podané žaloby zahájeno, je povinností soudu ve sporném řízení komplexně posoudit existenci nebo naopak absenci dědického práva na základě všech v úvahu přicházejících relevantních skutečností, tedy rovněž z pohledu, zda pořízení pro případ smrti má předepsané obsahové (formální) náležitosti. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1657/2021, vyslovil, že (ve sporném řízení o dědické právo zahájeném na základě odkazu pozůstalostního soudu) musí být komplexně a ze všech v úvahu přicházejících hledisek posouzeny všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro závěr o tvrzeném (popíraném) dědickém právu, a to i s přihlédnutím k pravidlu, podle něhož je třeba při hodnocení důkazů přihlédnout ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.).
15. Z uvedeného plyne, že rozhodl-li Okresní soud ve Svitavách svým rozsudkem ze dne 10. 2. 2022, č.j. 10 C 257/2022-117, o tom, že /pozůstalý syn/ J. H. je dědicem ze závěti („poslední vůle“) sepsané a podepsané zůstavitelkou dne 22. 8. 1995“, byla tím v rozsahu subjektivní závaznosti výroku daného rozsudku /a bez ohledu na to, že se výslovně otázkou škrtů a oprav výslovně zabýval/ komplexně vyřešena sporná otázka dědického práva J. H. coby závětního dědice a soudy rozhodující v pozůstalostním řízení (včetně odvolacího i dovolacího soudu) byly povinny z tohoto rozsudku vycházet (§ 159a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), aniž by se otázkou dědického práva odvozovaného od holografní závěti bylo možno znovu a na základě známých skutečností zabývat. Řečeno jinak, výhrady dovolatelky vážící se ke škrtům a přepisu textu závěti mohly být vypořádány jen v řízení sporném; v navazujícím pozůstalostním řízení je však již taková námitka právně bezcenná. Závěr soudů nižších stupňů o právní moci uvedeného rozhodnutí se přitom dovolatelce nepodařilo (pro vady jí podaného dovolání) kvalifikovaně v dovolacím řízení zpochybnit (srov. § 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.).
16. Nejvyšší soud proto podané dovolání zčásti jako vadné a zčásti jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 10. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu