24 Cdo 266/2022-2999
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po A. K., zemřelém dne 17. března 2020, posledně bytem v XY, za účasti 1) J. K., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Měsíčná č. 256/2, 2) A. K., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Matúšem Návratem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 9, Nademlejnská č. 600/1, a 3) J. D. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Martinem Havelkou, advokátem se sídlem v Liberci, Gorkého č. 658/15, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 35 D 515/2020, o dovolání A. K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 22. září 2021, č. j. 29 Co 167/2021-2365, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 24. 6. 2021, č. j. 35 D 515/2020-1780, zamítl návrh pozůstalé manželky J. K. na odvolání pozůstalé dcery A. K. z funkce správce částí pozůstalosti, a to podílu zůstavitele o velikosti 100 % ve společnosti B., identifikační číslo XY, se sídlem XY, PSČ XY, jenž je spojen s vkladem 100 000 Kč do základního kapitálu této společnosti, podílu zůstavitele o velikosti 50 % ve společnosti S., identifikační číslo XY, se sídlem XY, PSČ XY, jenž je spojen s vkladem 50 000 Kč do základního kapitálu této společnosti, a podílu zůstavitele o velikosti 100 % ve společnosti P., identifikační číslo XY, se sídlem XY, PSČ XY, jenž je spojen s vkladem 100 000 Kč do základního kapitálu této společnosti (výrok I.); jmenoval A.
K. správcem části pozůstalosti, a to obchodního závodu zůstavitele provozovaného pod identifikačním číslem XY, obchodní firmou: A. K. J., s adresou sídla: XY (výrok II.), a zamítl návrh A. K. na odvolání správce části pozůstalosti B. H., a to obchodního závodu zůstavitele provozovaného pod identifikačním číslem XY, obchodní firmou: A. K. J., s adresou sídla: XY (výrok III.). Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci usnesením ze dne 22. 9. 2021, č. j. 59 Co 167/2021-2365, zamítl návrh A. K.
na přerušení odvolacího řízení (výrok I.) a na základě odvolání J. K. proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 6. 2021, č. j. 35 D 515/2020-1780, změnil toto usnesení ve výrocích I. a II. tak, že odvolal z funkce správce vyjmenovaných tří částí pozůstalosti A. K. a jmenoval správcem těchto částí pozůstalosti i správcem části pozůstalosti, a to obchodního závodu zůstavitele provozovaného pod identifikačním číslem XY, obchodní firmou: A. K. J., s adresou sídla: XY, pozůstalou manželku J.
K.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 22. 9. 2021, č. j. 59 Co 167/2021-2365, podala A. K. dovolání. Uvedla, že se závěry odvolacího soudu nesouhlasí a napadené usnesení napadá v celém jeho rozsahu. Má
za to, že dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí ve věci závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, případně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Shrnula dosavadní průběh řízení o pozůstalosti a situaci ohledně správy pozůstalosti a vyslovila názor, že odvolací soud měl nechat rozhodovat dovolací soud o jejím dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 25.
3. 2021, č. j. 29 Co 14/2021-1304, kterým byla ve funkci správkyně části pozůstalosti potvrzena B. H., protože již v tom dovolání byly nastaveny právní otázky podstatného významu, které byly odvolacím soudem rozhodnuty chybně. Dále dovolatelka uvedla, že k jejímu bezprostřednímu odvolání z funkce správce nebyly naplněny zákonné podmínky, že odvolací soud, i když kriticky hodnotil postup a odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, jeho rozhodnutí nezrušil a nevrátil věc k došetření, sám radikálně změnil odvoláním napadené usnesení, dále že nebyla naplněna odvolacím soudem uváděná „potřeba urychleně řešit ustanovení nového správce a situaci nakládání s majetkem pozůstalosti“ a že tímto postupem odvolacího soudu jí byla odňata „možnost věcné argumentace v detailech, když dovolatelka byla maximálně vytížena výkonem správy“, a zmařena veškerá její náročná práce jako správkyně.
Dále citovala z odůvodnění dřívějších rozhodnutí odvolacího soudu v této pozůstalostní věci (ze dne 11. 9. 2020, sp. zn. 29 Co 205/2020-505, a ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 29 Co 14/2021) především ohledně činnosti správce pozůstalosti, jeho informační povinnosti a předkládání zpráv o správě pozůstalosti, a odvolacímu soudu vytkla, že v nyní dovoláním napadeném usnesení nevzal dostatečně v úvahu důvody, kterými odůvodňovala jednotlivá svá právní jednání a jejich výsledky, resp. nedostatečně se zabýval obsahem všech jí podaných zpráv o výkonu správy, které obsahují i upozornění na maření výkonu správy pozůstalou manželkou.
Poukázala také na odlišné požadavky soudu na plnění povinností správce pozůstalosti v případě dřívější správkyně H. (která z této funkce odstoupila ke dni 7. 7. 2021) a poté ve vztahu k ní (dovolatelce) a vyjádřila se k jednotlivým odvolacím soudem jí vytýkaným jednáním (transferům), které měly vést k jejímu odvolání z funkce správce. Současně vyslovila nesouhlas s tím, že správcem pozůstalosti byla ustanovena pozůstalá manželka, když tato prokazatelně od počátku řízení blokuje přístup k informacím o děděném majetku spoludědicům, svou nekompetentností způsobuje škody na majetku pozůstalosti, nedisponuje manažerskou zručností, praxí, natož vysokoškolským vzděláním ekonomického zaměření, a přitom v rodině zůstavitele je již několik osob, které takovými předpoklady disponují; její ustanovení je tak v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu uvedeným v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 4186/2016, podle něhož je účelem ustanovení správce dědictví podle § 175e odst. 1 o.
s.
ř., aby se v zájmu dědiců nebo v obecném zájmu vyloučila možnost poškození nebo ztráty majetku, o němž se ukazuje, že patřil nebo mohl patřit zůstaviteli, že správce dědictví může ohledně svěřeného majetku činit jen takové úkony, které směřují k jeho uchování a k zamezení jeho poškození nebo ztráty a pouze v takovém rozsahu, jaký stanovil soud, a že úkolem správce dědictví je ochraňovat zájmy dědiců, tj. mimo jiné usilovat o zachování co nejvyšší majetkové hodnoty dědictví. Dovolatelka poukázala také na to, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je překvapivým rozhodnutím, je založeno na jiných „nových“ důvodech, než na kterých založil své rozhodnutí soud první instance, přičemž strana sporu v dané procesní situaci neměla možnost namítat nesprávnost nového právního názoru (poukaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 1247/20, sp. zn. I.
ÚS 336/99). V návaznosti na uvedené dovolatelka předložila právní otázky, které podle jejího názoru nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu ani Ústavního soudu dosud vyřešeny, a to: zda může soud odvolat správce pozůstalosti z důvodu, že správce ztratil důvěru soudu, zda může soud odvolat správce z důvodu, že jeden z dědiců tvrdí, že jednatel spravované společnosti vykonal bankovní operace za účelem ochrany finančních prostředků, kdy nedošlo ke škodě nebo snížení děděného majetku, zda může soud odvolat správce pozůstalosti na podkladě informací od jednoho z dědiců, které nedokazují vznik škody, zda je právně udržitelný názor soudu, že v případě neshody dědiců nemůže být do funkce správce jmenován životní partner jednoho z dědiců, když má na takovou funkci odborné manažerské vzdělání s praxí, zda je právně udržitelný názor soudu, že správce pozůstalosti nemůže vykonat okamžitý převod finančních prostředků z podnikatelského účtu podniku na jiný účet, když hrozí ztráta části finančních prostředků neoprávněným zásahem jiných osob, a zda je právně udržitelný názor soudu upřednostňující do funkce správce pozůstalosti jednoho ze tří dědiců bez manažerských schopností do děděného podniku se 120 zaměstnanci, i když dva ze tří dědiců s tím nesouhlasí a navrhují do této funkce partnera jednoho z dědiců s několikaletou manažerskou praxí v podnicích nad 500 zaměstnanců.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodl, že se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 22. 9. 2021, č. j. 29 Co 167/2021-2365, zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem- pobočce v Liberci k dalšímu řízení. J. K. ve vyjádření k dovolání A. K. navrhla, aby dovolání bylo jako neopodstatněné odmítnuto. Dovolání podle ní není přípustné, neboť způsobilým důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. je toliko nesprávné právní posouzení věci, nikoli nesprávně zjištěný skutkový stav věci, který v dovolacím řízení nelze nijak revidovat.
Odkázala na usnesení sp. zn.
22 Cdo 2376/2004, ve kterém dovolací soud vyslovil, že není oprávněn verifikovat správnost skutkových zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, může tak učinit jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností, samotná skutečnost, že důkazy bylo možné hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné. Podle rozsudků sp. zn. 22 Cdo 1618/2007 nebo sp. zn. 21 Cdo 4059/2007 může dovolací soud úvahu soudu o tom, v jakém rozsahu a jakou měrou dovolatelka porušila závažně své povinnosti nebo jsou-li tu jiné vážné důvody pro odvolání správce pozůstalosti, přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti.
V daném případě odvolací soud odůvodnil odvolání dovolatelky z funkce správce pozůstalosti v bodě 28. svého usnesení velmi podrobně, za stěžejní považoval nevysvětlené pohyby značné části finančních prostředků uložených na bankovních účtech; tím se nedopustil žádné zjevné nepřiměřenosti a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí akceptovatelného uvážení. Otázky dovolatelky kladené dovolacímu soudu přípustnost dovolání nezakládají, neboť pouze zpochybňují skutkový závěr soudu, že tu jsou závažné důvody pro odvolání z pozice správce pozůstalosti, navíc na vyřešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel především ze závěru, že pokud soudní poplatek za předmětné dovolání byl připsán na účet soudu 15. den od doručení výzvy soudu k jeho zaplacení, nelze to považovat za opožděné zaplacení, když soudem stanovená čtrnáctidenní lhůta k zaplacení neodpovídá ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, podle něhož soud určí lhůtu v délce alespoň 15 dnů, jen výjimečně může určit lhůtu kratší. Z toho, že stanovení kratší lhůty je výjimkou ze zákonem stanoveného pravidla (lhůta minimálně 15 dnů), vyplývá, že případné zkrácení lhůty musí soud ve výzvě k zaplacení poplatku odůvodnit, což se však v dané věci nestalo.
Proto zaplacení poplatku 15. den od doručení výzvy nemůže mít za následek zastavení řízení o dovolání podle ustanovení § 9 odst. 1 věty druhé zákona o soudních poplatcích Dovolací soud se pak dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde, pokud odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V daném případě lze z obsáhlého dovolání A. K. dovodit, že jako dovolací důvod uplatňuje jednak odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe Ústavního soudu (konkrétně rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 336/99 a sp. zn. IV. ÚS 1247/20) v otázce předvídatelnosti rozhodnutí soudu, jednak dovolacím soudem dosud neřešené otázky, které specifikuje v odst. XI.
dovolání. V případě otázek, které dovolatelka dovolacímu soudu v odstavci XI. dovolání předkládá, nejde (ani ve spojení s celým obsahem dovolání) o řešení právních otázek hmotného nebo procesního práva ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., na nichž by dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu záviselo. Je zřejmé, že dovolatelka má především výhrady ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel a která byla pro právní posouzení věci (tj. splnění podmínek pro její odvolání z funkce správce pozůstalosti a jmenování správcem pozůstalosti J.
K.) rozhodující, polemizuje se závěry odvolacího soudu, s jeho hodnocením zjištěného skutkového stavu věci a činí vlastní závěry, odlišné od závěru soudu. Tyto výhrady a námitky však přípustnost dovolání nezakládají. Stejně je tomu tak i ohledně zamítnutí jejího návrhu na přerušení odvolacího řízení, když u dovolání proti této části usnesení odvolacího soudu neuvedla žádný z důvodů dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., pouze vyslovila svůj názor, že řízení mělo být přerušeno. Pokud dovolatelka namítá, že usnesení odvolacího soudu je rozhodnutím překvapivým, založeným na jiných právních i skutkových závěrech odvolacího soudu, než rozhodnutí soudu prvního stupně, a z toho dovozuje odchýlení od označených rozhodnutí Ústavního soudu, nebere v úvahu, že uvedená rozhodnutí Ústavního soudu (která jsou dovolacímu soudu známa a která také ve své rozhodovací praxi uplatňuje) byla vydána na základě ústavních stížností proti rozhodnutím obecných soudů ve věci samé v tzv. sporných řízeních (rozhodnutí o rozvázání pracovního poměru a rozhodnutí o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání věci), zatímco usnesení odvolacího soudu v dané věci bylo vydáno v rámci řízení o pozůstalosti, tj. v tzv. řízení nesporném, a nejedná se o rozhodnutí ve věci samé.
Řízení o pozůstalosti patří mezi ustanovením § 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), taxativně vyjmenovaná řízení, která jsou upravena tímto zákonem. Ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 z. ř. s. tak soudy pozůstalost projednávají a rozhodují o ní podle tohoto zákona; podle ustanovení § 1 odst. 3 z. ř. s. platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád. Platí tedy, že má-li z. ř. s. úpravu zvláštní, nelze použít úpravu obecnou, která je obsažena v občanském soudním řádu.
Vedle např.
možnosti zahájení a zastavení řízení i bez návrhu, zakotvení vyšetřovací zásady při dokazování a dalších odchylek od řízení vedeného výlučně podle občanského soudního řádu (o žalobách na plnění nebo určení existence či neexistence určitého právního poměru nebo jeho založení) má z. ř. s. i speciální ustanovení o odvolacím řízení. Podle ustanovení § 28 odst. 1 věty první z. ř. s. mohou být v odvolacím řízení uváděny nové skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, podle věty druhé tohoto ustanovení pak platí, že k novým skutečnostem nebo důkazům odvolací soud přihlédne, i když nebyly uplatněny, a podle ustanovení § 28 odst. 2 z.
ř. s. není odvolací soud vázán mezemi, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Zvláštní povaha řízení o pozůstalosti a jeho speciální úprava, v níž je zakotven princip úplné apelace (čímž se toto řízení značně odlišuje od „klasického“ civilního řízení ovládaného zásadou koncentrace a principem neúplné apelace), dostatečně odůvodňuje to, že zejména není-li rozhodováno o věci samé, odvolací soud není povinen účastníkům řízení sdělovat předem (před svým rozhodnutím) závěry, které učinil na základě zjištěného stavu věci.
Nelze pochybovat o tom, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu o odvolání správce pozůstalosti a ustanovení správce pozůstalosti není rozhodnutím o věci samé, neboť věc sama ve smyslu ustanovení § 152 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 1 odst. 3 z. ř. s.) je v nesporném řízení vymezena v usnesení o zahájení řízení, tedy předmětem, o kterém soud vede řízení a rozhoduje, tj. v dané věci pozůstalost po A. K. Významné je v daném případě také to, že podle ustanovení § 157 odst. 1 z. ř. s. může soud jmenovat správce pozůstalosti i bez návrhu a podle ustanovení § 159 z.
ř. s. ve spojení s ustanovením § 1560 o. z. totéž platí i pro odvolání správce pozůstalosti z této funkce, tedy může rozhodnout i bez zjišťování stanovisek jednotlivých účastníků řízení. Z uvedeného vyplývá, že odkaz dovolatelky na rozhodnutí Ústavního soudu, jimiž bylo rozhodováno o ústavních stížnostech proti rozhodnutí soudů ve věci samé vydaných v řízení podle občanského soudního řádu, nebyl případný. Vzhledem k tomu, že dovolání A. K. není ze shora uvedených důvodů přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2022
JUDr. Roman Fiala předseda senátu