24 Cdo 2735/2025-479
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Davida Vláčila ve věci péče o nezletilého AAAAA (pseudonym), a nezletilou BBBBB (pseudonym), oba zastoupeni opatrovníkem Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně, Kounicova č. 683/14, děti matky G. Š., zastoupené JUDr. Janem Březinou, Mlaw, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 699/1, a otce J. Š., zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlické nábřeží č. 376/17, o úpravu poměrů k nezletilým dětem, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 0 Nc 1606/2023, 4 P a Nc 159/2023, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 2025, č. j. 26 Co 301/2024-375, takto:
I. Dovolání otce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Otec se návrhem podaným dne 9. 5. 2023 u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou domáhal úpravy poměrů k nezletilým dětem pro dobu před a po rozvodu manželství otce s matkou nezletilých dětí. Otec uvedl, že nezletilé děti mají státní občanství České republiky i Ruské federace, stejně jako jejich matka, otec má občanství České republiky, že poslední společné bydliště nezletilých dětí bylo na adrese XY, a na adrese evidované jako trvalý pobyt nikdy nebydlely a nebydlí, že od podzimu 2022 matka otce výrazně omezila na jeho rodičovských právech faktickým pobytem s dětmi v Dubaji.
2. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (v pořadí již třetím) usnesením ze dne 11. 9. 2024, č. j. 0 Nc 1606/2023-320, 4 P a Nc 159/2023, zastavil řízení o návrhu otce na úpravu poměrů k nezletilým dětem (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Z hlediska posouzení pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů se soud prvního stupně předně zabýval otázkou bydliště nezletilých dětí v době zahájení řízení, tj. v květnu 2023. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že „původní rodinná domácnost byla založena v ČR na adrese XY“, přičemž trvalý pobyt dětí hlášený v Brně má pouze evidenční charakter a se skutečným bydlištěm nemá nic společného, že od listopadu 2022, s výjimkou Vánoc 2022, kdy se děti vrátily do ČR, a následně od počátku roku 2023 děti nepřetržitě pobývaly s matkou v Dubaji na základě pobytových víz, a tedy v době zahájení řízení, tj. 9.
5. 2023, „děti žily s matkou v Dubaji ve Spojených arabských emirátech“, a to „s úmyslem zde žít po předchozí dohodě rodičů“, která byla založena tím, že otec dne 18. 1. 2023 podepsal na úřadě - poté, co byl příslušným úředníkem poučen, zda věci rozumí - listinu, která děti opravňovala k dlouhodobému pobytu v Dubaji, a že „další pozdější přesuny matky s dětmi do Ruska jsou pro určení bydliště dětí v době zahájení řízení bezpředmětné“. K pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českého soudu poté soud prvního stupně s ohledem na bydliště dětí v době zahájení řízení ve Spojených arabských emirátech uzavřel, že z důvodu, že mezi ČR a Spojenými arabskými emiráty není žádná dvojstranná mezinárodní smlouva a Spojené arabské emiráty nejsou signatáři Haagské úmluvy z roku 1996, „je třeba aplikovat čl.
14 Nařízení Rady (EU) č. 2019/1111 a opřít se o § 56 zákona o mezinárodním právu soukromém, který umožňuje založit pravomoc českých soudů z titulu českého občanství dětí“; že je však v dané věci „další mezinárodní prvek“, neboť matka dne 5. 5. 2023 zahájila svým návrhem opatrovnické řízení v téže věci a se stejnými účastníky také u Ljublinského obvodního soudu v Moskvě, a vzhledem k tomu, že obě děti mají české i ruské státní občanství, je případná pravomoc založená dle čl. 1 mezinárodní smlouvy mezi ČSSR a SSSR na straně českého soudu i na straně ruského soudu, a že si ruský soud již posoudil svou pravomoc sám, věcí se zabýval a také meritorně rozhodl dne 6.
5. 2024. Soud prvního stupně tedy dovodil, že nebylo-li bydliště dětí v době zahájení řízení na území ČR ani Ruské federace, „je vyloučena aplikace čl. 30 mezinárodní smlouvy“, a jestliže děti žily v době zahájení řízení v Dubaji, „je v otázce litispendence třeba vycházet z čl. 18 mezinárodní smlouvy“, a vzhledem k tomu, že soud prvního stupně zahájil řízení až 9. 5. 2023 oproti Ljublinskému obvodnímu soudu v Moskvě, který zahájil řízení již 5. 5. 2023, „je pro soud prvního stupně dána překážka litispendence“, a proto je nezbytné řízení před soudem prvního stupně zastavit.
Nadto poukázal na ustanovení § 56 zákona o mezinárodním právu soukromém, dle kterého český soud nemusí řízení zahájit, stačí-li k ochraně práv a zájmů státního občana České republiky opatření učiněná v cizině, a to v projednávaném případě meritorní rozhodnutí ruského soudu.
3. K odvolání otce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. 2. 2025, č. j. 26 Co 301/2024-375, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o bydlišti dětí ke dni zahájení řízení v Dubaji ve Spojených arabských emirátech, a to bez ohledu na následný přesun matky s dětmi do Ruské federace, když „pro posouzení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů věc projednat a rozhodnout je rozhodné posouzení otázky bydliště nezletilých dětí ke dni zahájení řízení“.
Vzhledem k tomu, že nezletilé děti jsou občany České republiky i Ruské federace, u soudu Ruské federace bylo zahájeno k návrhu matky řízení dříve, bylo již i meritorně rozhodnuto - i odvolacím soudem (a ruské soudy tak dospěly k závěru o své pravomoci se věcí zabývat), odvolací soud uzavřel, že v dané věci „není splněna podmínka mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů“ a s poukazem na čl. 18 mezinárodní smlouvy je na místě řízení zastavit – byť s ohledem na rozhodnutí ruské odvolací instance po vydání v této věci odvoláním napadeného usnesení soudu prvního stupně již pro překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o.
s. ř.“. Odvolací soud k námitkám otce také doplnil, že nelze přehlédnout, že rozhodnutím soudů Ruské federace byl upraven styk otce s nezletilými dětmi a byly zvažovány oprávněné zájmy nezletilých dětí.
4. Proti tomuto usnesení podal otec dovolání. Předně má za to, že i přes poučení odvolacím soudem o nepřípustnosti dovolání proti výše označenému usnesení odvolacího soudu je jeho dovolání - s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu - přípustné a vzhledem k tomu také včasně podané, neboť se v této věci jedná o řešení otázky vyplývající z aplikace procesního práva, byla-li soudy nesprávně právně posouzena „zejména, nikoliv však výlučně, otázka příslušnosti Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (obecně českého soudu) k rozhodování v této věci“, je-li právní názor v projednávané věci v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu z důvodu, že „změna bydliště učiněna jednostranně jedním z rodičů nemůže být vnímána jako důvod k přenesení místní příslušnosti z důvodu změny bydliště dítěte“.
Dovolatel zpochybňuje závěr soudů v projednávaném případě stran posouzení jeho prohlášení ze dne 18. 1. 2023, s tím, že „jeho vůlí nikdy nebylo a obsahem prohlášení ani není udělení souhlasu s trvalým žitím dětí mimo území ČR“, že s ohledem na tvrzení matky v rámci řízení u Ljublinského obvodního soudu v Moskvě, že bude trvale žít i s dětmi v Ruské federaci, byla Dubaj zjevně účelovou přechodnou destinací, nadto že „o konání řízení před ruským soudem dovolatel vůbec nevěděl a ruský soud mu po celou dobu řízení ničeho nedoručoval“, že ruský soud v rámci řízení „vůbec nebral v potaz a nerespektoval existenci Smlouvy o právní pomoci“ a „nezkoumal, zda jsou děti v Ruské federaci po právu, tj. na základě souhlasné volby obou rodičů“, že „ucelená řada důkazů jednoznačně dokládá trvalé žití dětí v době zahájení řízení v České republice“, a proto české soudy „měly v daném případě aplikovat čl.
30 Smlouvy o právní pomoci“, jež „má aplikační přednost před obecným ustanovením čl. 18 Smlouvy o právní pomoci“. Dovolatel také stran otázky bydliště nezletilých dětí namítá, že již Nejvyšší soud v rozhodnutích např. sp. zn. 30 Cdo 1050/2016 nebo sp. zn. 30 Cdo 444/2004 judikoval možnost existence vícero bydlišť vedle sebe, a proto soudům v projednávané věci vytýká, že nevzaly v potaz možnost existence dvou bydlišť dětí. Dovolatel tedy shrnuje, že závěr soudů o výchozím stavu, tedy o otázce místa trvalého žití dětí, je nesprávný, a z toho důvodu jsou nesprávné i právní závěry soudů v projednávané věci o aplikovatelném ustanovení Smlouvy o právní pomoci a závěry o překážce litispendence, resp. rei iudicatae, a proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Matka navrhuje dovolání otce odmítnout jednak z důvodu jeho nepřípustnosti dle § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a opožděnosti, bylo-li podáno po uplynutí lhůty 2 měsíců, jakož i z důvodu, že dovolatel řádně nevymezil dovolací otázku ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. Matka namítá, že dovolatel brojí především proti skutkové stránce věci, a k námitkám otce stran porušení práva hmotného uvádí, že vyskytují-li se v řízení překážky postupu řízení, jako tomu bylo v projednávaném případě – procesní překážka litispendence a následně i překážka res iudicata, „nesmí soud meritum věci vůbec posuzovat“.
6. Opatrovník dětí (Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí) navrhuje dovolání otce zamítnout s odůvodněním, že soudy v projednávané věci otázku bydliště dětí v době zahájení řízení v České republice, podmínky mezinárodní pravomoci (příslušnosti) českých soudů i překážku litispendence posoudily správně.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř., [jestliže napadené usnesení odvolacího soudu bylo otci doručeno (jeho zástupci do datové schránky) dne 11. 3. 2025 a dne 11. 6. 2025 proti tomuto usnesení podal otec (jeho zástupce prostřednictvím datové schránky) u soudu prvního stupně dovolání], neboť napadené usnesení odvolacího soudu obsahuje nesprávné poučení o nepřípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné vyřešení otázky mezinárodní pravomoci (příslušnosti) českého soudu ve věci péče o nezletilé děti, které jsou státními příslušníky Ruské federace i České republiky, bylo-li v době zahájení řízení u českého soudu bydliště dětí ve Spojených arabských emirátech a zároveň bylo-li řízení ve věci péče o nezletilé děti zahájeno dříve u soudů Ruské federace, které následně také meritorně rozhodly, a v souvislosti s tím otázky překážky litispendence, resp. překážky věci pravomocně rozsouzené, a tedy že se jedná o otázku vyplývající z aplikace procesního práva, skutečnost, že se tak děje v řízení, kde proti meritornímu rozhodnutí dovolání přípustné není (srov. § 30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), je nerozhodná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39, ročník 2014).
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání otce není opodstatněné, neboť v projednávané věci dovolatelem uplatněné dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
11. Dovolací soud předně považuje za nezbytné odmítnout námitky otce v rozsahu, v němž napadá soudy zjištěný skutkový stav věci stran bydliště nezletilých dětí v době zahájení řízení ve věci péče o nezletilé děti u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, dospěly-li soudy v projednávané věci na základě provedeného dokazování shodně ke skutkovému závěru, že bydliště nezletilých dětí ke dni zahájení řízení bylo (zejména s odkazem na prohlášení otce ze dne 18. 1. 2023) v Dubaji ve Spojených arabských emirátech. Jestliže dovolatel zpochybňuje soudy provedené hodnocení důkazů, zejména pak posouzení jeho prohlášení učiněného dne 18. 1. 2023, a na základě toho skutkový závěr o bydlišti nezletilých dětí v době zahájení řízení v projednávané věci, nebere náležitě v úvahu, že těmito námitkami uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., který tak není způsobilý založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
12. Poukazuje-li pak dovolatel v souvislosti se závěrem soudů o bydlišti nezletilých dětí na možnost existence dvou bydlišť nezletilých dětí (přičemž jedno z těchto bydlišť by se dle dovolatele mělo nacházet na území České republiky), s tím, že k tomuto závěru již ve své judikatuře dospěl Nejvyšší soud (například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004, dle kterého bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí; okolnosti dočasného charakteru, jako např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, vojenská služba, nic nemění na bydlišti fyzické osoby, nejsou-li současně doprovázeny takovými okolnostmi, z nichž lze s jistotou usuzovat, že fyzická osoba se v místě původně dočasného pobytu zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet; dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1050/2016, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 839/2017), má dovolací soud s ohledem na výše uvedená skutková zjištění soudů v projednávané věci, které na základě provedeného dokazování dospěly k jednoznačnému závěru, že nezletilé děti pobývaly s matkou v Dubaji již od listopadu 2022, do České republiky se vrátily jen na Vánoce 2022 a od počátku roku 2023 opět nepřetržitě pobývaly s matkou v Dubaji již na základě pobytových víz, když prohlášení ze dne 18.
1. 2023 učiněné otcem, které děti opravňovalo k dlouhodobému pobytu v Dubaji, soudy posoudily jako souhlas otce se změnou bydliště dětí, přičemž trvalý pobyt nezletilých dětí evidovaný v Brně označily za „bezpředmětný“ s ohledem na „pouhý evidenční charakter“, byla-li původní rodinná domácnost založena v České republice ve XY, a přesunula-li se matka s dětmi následně ze Spojených arabských emirátů do Ruské federace, shodně se soudy nižších stupňů za to, že závěr soudů o bydlišti nezletilých dětí [jímž se také dle judikatury Ústavního soudu rozumí místo, kde se dítě zdržuje obvykle delší dobu a vytvoří si zde sociální vazby (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 30.
7. 2019, sp. zn. III. ÚS 428/19), přičemž pojem „obvyklé bydliště“ představuje koncept skutkový, nikoliv právní, a tedy rozhodující je fakticita pobytu, kde má dítě těžiště (středobod) svého života (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2530/2022, 24 Cdo 2533/2022, 24 Cdo 2534/2022)] v době zahájení řízení, a to ve Spojených arabských emirátech, závěrům dovolacího soudu ve výše označených rozhodnutích neodporuje, nadto je-li závěr soudů v projednávané věci zcela jednoznačný a nepřipouští-li ani možnost dvou bydlišť nezletilých dětí, dovodily-li soudy, že na základě prohlášení ze dne 18.
1. 2023 došlo dohodou rodičů ke změně bydliště nezletilých dětí z České republiky do Dubaje ve Spojených arabských emirátech.
Polemika dovolatele o dvojím bydlišti nezletilých dětí (kromě Spojených arabských emirátů také v České republice) je tedy s ohledem na jednoznačný skutkový závěr soudů o bydlišti nezletilých dětí ke dni zahájení řízení v Dubaji ve Spojených arabských emirátech bezpředmětná, a ani z takto dovolatelem vymezeného dovolacího důvodu proto není dovolání otce způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
13. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními, na jejichž základě pak soudy v projednávané věci posuzovaly otázku pravomoci soudů České republiky, neboť skutečnost, že v době zahájení řízení bylo (soudy na základě provedeného dokazování zjištěné) bydliště nezletilých dětí na území jiného státu, než ve kterém má proběhnout řízení, zakládá mezinárodní prvek. Vychází-li však otec z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) – dovolává-li se, že bydlištěm nezletilých dětí v době zahájení řízení bylo na adrese XY – nemohou pak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit ani námitky směřující do právního posouzení věci, jsou-li založeny na jiném skutkovém základu, než ze kterého vyšel odvolací soud.
14. S ohledem na závěr soudů o bydlišti nezletilých dětí v době zahájení řízení v Dubaji ve Spojených arabských emirátech pak má dovolací soud za to, že soudy správně posoudily mezinárodní pravomoc soudu pro dané řízení v souladu s čl. 14 nařízení Rady EU č. 2019/1111 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (nařízení Brusel II ter), které umožňuje použít ustanovení § 56 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, které umožňuje založit mezinárodní pravomoc českých soudů za podmínek tam uvedených (mimo jiné) z titulu českého státního občanství nezletilých dětí (které mají české i ruské státní občanství), jakož i podle pravidel (kritérií) obsažených ve Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci v právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12. 8. 1982, vyhlášená pod č. 95/1983 Sb. (dále též jen „Smlouva“), jíž jsou Česká republika a Ruská federace jako nástupnické státy smluvních stran vázány (srov. § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém; k jejíž aplikaci srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3200/2020).
15. Pokud dovolatel ve vztahu k aplikaci Smlouvy vznáší námitku, že soudy měly v daném případě aplikovat čl. 30 namísto čl. 18 Smlouvy, není ani tato dovolatelem uplatněná dovolací námitka důvodná, neboť dovolací soud má za to, že soudy v projednávané věci postupovaly také v souladu se závěrem obsaženým například v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. II. ÚS 859/23, bod 37, že „pravidlo o litispendenci uvedené v čl. 18 Smlouvy lze použít jen tehdy, pokud si v čase konkurují řízení zahájená v obou smluvních státech a pokud jsou oba tyto soudy mezinárodně pravomocné.
… Sousloví v obecných východiscích citovaného čl. 18 Smlouvy "jejichž pravomoc je dána podle této smlouvy" je třeba interpretovat s ohledem na čl. 30 Smlouvy, který pravomoc upravuje konkrétně.“ Za dané situace, kdy nezletilé děti jsou českými i ruskými státními občany, avšak soudy zjištěné bydliště nezletilých dětí v době zahájení řízení nebylo na území žádného ze smluvních států Smlouvy, nýbrž bylo založeno ve třetí zemi - ve Spojených arabských emirátech, nebylo by v daném případě možné (ve smyslu výše Ústavním soudem vysloveného závěru) dovodit pravomoc soudu pouze jednoho ze smluvních států ve smyslu čl.
30 Smlouvy, a z tohoto důvodu, kdy řízení ve věci péče o nezletilé děti bylo zahájeno u soudů obou smluvních stran, tj. u soudu Ruské federace dne 5. 5. 2023 a u českého soudu (až) dne 9. 5. 2023, přičemž soudy v projednávané věci dovodily pravomoc českého soudu i soudu ruského (s ohledem na české i ruské státní občanství nezletilých dětí), s tím, že také ruský soud, u nějž bylo řízení zahájeno dříve, si svou pravomoc posoudil sám a ve věci již meritorně také rozhodl (včetně opravného prostředku), se podle dovolacího soudu soudy nižšího stupně v projednávané věci ani od výše citovaného závěru Ústavního soudu nijak neodklonily, jestliže s ohledem na skutková zjištění věc posuzovaly (především pak soud prvního stupně v době svého rozhodování s ohledem na stav řízení u soudu Ruské federace, u nějž bylo řízení zahájeno dříve) podle čl.
18 Smlouvy, nikoliv (výlučně) podle čl. 30 Smlouvy, jehož aplikaci prosazuje dovolatel, který by však s ohledem na soudy zjištěné bydliště nezletilých dětí v době zahájení řízení ani nemohl poukazovat na pravomoc pouze jednoho ze smluvních států, natož pak na výlučnou pravomoc českých soudů.
16. V neposlední řadě je třeba upozornit, že vzhledem k tomu, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.), pak dovolatel svými námitkami ani nebere náležitě v úvahu, že odvolací soud – s ohledem na rozhodnutí Městského soudu v Moskvě ze dne 22. 12. 2024, č. 33-54029/24 (opatřeného apostilou), jímž bylo potvrzeno (ponecháno „beze změn“) rozhodnutí Ljublinského obvodního soudu města Moskva ze dne 6. 5. 2024, UIN 77 RS0015-02-2023-007259-11, č. 02-0757/2024, o svěření nezletilých dětí do výlučné péče matky a o rozsahu práva styku otce s nezletilými dětmi – dospěl k závěru o správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení v projednávané věci, byť již z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté dle ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. V rozsahu tohoto právního závěru však dovolatel své dovolací námitky ani nikterak neuplatňuje, a tedy správnost závěru odvolacího soudu o překážce věci pravomocně rozsouzené, který byl pro rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení v projednávané věci rozhodující, dovolacími námitkami nezpochybňuje.
17. Nadto dovolací soud považuje za nezbytné odmítnout také dovolatelem namítané porušení práva na ochranu rodiny upravené v čl. 32 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, má-li za to, že v projednávané věci došlo k svévolnému přesunu nezletilých dětí do Dubaje, poté do Ruské federace, neboť ze soudy provedeného dokazování a na základě toho učiněných závěrů je nade vší pochybnost zřejmé, že dovolatel se snaží zvrátit vlastní dříve učiněné kroky, podepsal-li již dne 18. 1. 2023 prohlášení, jež soudy posoudily jako souhlas otce se změnou bydliště nezletilých dětí. Nelze pak přehlédnout (jak již také poukázal odvolací soud), že o styku otce s nezletilými dětmi již bylo rozhodnuto v řízení před soudy Ruské federace, kde byly zvažovány také oprávněné zájmy nezletilých dětí, přičemž ani nelze ponechat stranou úvah, že otec z osobního styku s nezletilými dětmi těmito rozhodnutími nebyl vyloučen, byl-li mu stanoven styk s dětmi. Ani okolnosti, které dovolatel akcentuje ve svém dovolání a z toho důvodu považuje za důvodné, aby řízení v projednávané věci proběhlo u českých soudů (poukazuje-li zejména na současnou mezinárodně politickou situaci, namítá-li, že Smlouva není ze strany soudů Ruské federace dodržována), nemohou odůvodnit nerespektování mezinárodněprávních závazků, které České republice z předmětné Smlouvy plynou, v daném případě v řízení před soudem prvního stupně právě z čl. 18 Smlouvy upravujícího překážku litispendence řízení, a následně (v průběhu odvolacího řízení) vzhledem k již meritorním rozhodnutím ve věci péče o nezletilé děti vydaným soudy Ruské federace také z čl. 53 Smlouvy.
18. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2025, č. j. 26 Co 301/2024-375, které není přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2026
JUDr. Roman Fiala předseda senátu