24 Cdo 2530/2022-1735
24 Cdo 2533/2022
24 Cdo 2534/2022
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Romana Fialy ve věci péče
o nezletilou AAAAA (pseudonym) a nezletilého BBBBB (pseudonym), oba zastoupeni
statutárním městem Třinec, se sídlem magistrátu v Třinci, Jablunkovská 160,
děti matky M. H., zastoupené advokátkou JUDr. Marcelou Neuwirthovou, se sídlem
v Havířově, Dělnická č. 434/1, a otce J. H., zastoupeného advokátem JUDr.
Karlem Bockem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Lidická č. 613, o návrzích otce na
určení místa bydliště nezletilých dětí a místa povinné školní docházky
nezletilé AAAAA, o nařízení výkonu rozhodnutí a změnu úpravy poměrů nezletilých
dětí, vedených u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 0 Nc 9242/2019,
75 P a Nc 113/2020, 75 P a Nc 143/2020, 75 P a Nc 159/2020, o dovolání otce
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2021 č.j. 13 Co
58/2021-1470, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. října 2021
č.j. 13 Co 279/2021-1642 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.
října 2021 č.j. 13 Co 280/2021-1646, takto:
I. Dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.
října 2021 č.j. 13 Co 279/2021-1642 se odmítá.
II. Dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.
března 2021 č.j. 13 Co 58/2021-1470 se zamítá.
III. Dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.
října 2021 č.j. 13 Co 280/2021-1646 se zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Otec se návrhem podaným dne 20.8.2020 u Okresního soudu ve Frýdku-
Místku domáhal určení, že bydlištěm obou nezletilých dětí bude XY a že
nezletilá AAAAA bude vykonávat povinnou školní docházku na Základní škole Petra
Bezruče a mateřské škole, příspěvkové organizaci, se sídlem v XY. Návrh
odůvodnil zejména tím, že obě nezletilé děti žily s rodiči ve společné
domácnosti v XY až do 28.6.2019, kdy matka i s nezletilými bez vědomí otce
odcestovala za svými rodiči do téměř 400 km vzdálené obce XY na XY a odtud se
již nevrátila. Otec však s bydlištěm dětí na XY nesouhlasí, ani s tím, že AAAAA
navštěvuje základní školu v XY, kam ji matka bez souhlasu otce přihlásila. Má
za to, že je v nejlepším zájmu obou dětí, aby měly bydliště zpět ve svém
přirozeném sociálním prostředí, ve kterém vyrůstaly většinu svého života, a
odkud je matka „svévolně vytrhla“. Současně se rovněž jedná o místo, na kterém
se rodiče naposledy shodli, tedy v XY. Otec je ochoten matce ihned přenechat k
užívání dům, ve kterém žije, a matka tedy může bez jakýchkoli problémů ihned
začít žít s dětmi opět v XY a zároveň tak umožnit AAAAA, aby navštěvovala i
nadále základní školu v XY. Otec současně podal i návrh na vydání předběžného
opatření ve věci určení místa povinné školní docházky nezletilé AAAAA.
2. Dalším návrhem podaným dne 12.10.2020 u téhož soudu se otec domáhal
proti matce nařízení výkonu rozhodnutí podle pravomocného rozsudku Okresního
soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26.2.2020 č.j. 0 Nc 9242/2019-747, potvrzeného
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.7.2020 č.j. 13 Co 130/2020-1078 k
vymožení práva oprávněného (otce) na styk s nezletilými dětmi AAAAA a BBBBB.
Návrh odůvodnil tím, že citovaným rozsudkem byly děti svěřeny do péče matky,
otci bylo stanoveno výživné a vymezena doba, kdy je oprávněn se s dětmi stýkat.
Matka však v určenou dobu (od 24.9.2020 a následně od 8.10.2020) odmítla otci
děti předat ke styku a i nadále „vymýšlí nové důvody“, proč tak neučinit.
3. Konečně návrhem podaným dne 12.11.2020 u téhož soudu se otec domáhal
změny úpravy poměrů nezletilých dětí AAAAA a BBBBB tak, aby obě děti byly
svěřeny do péče otce a matce bylo stanoveno výživné. Návrh odůvodnil zejména
tím, že matka odmítá předávat otci děti ke styku, tak jak byl určen výše
citovaným pravomocným rozsudkem soudu, a s otcem vůbec nekomunikuje. Matka
brání dětem v kontaktu s otcem i formou telekomunikačního hovoru a pokračuje v
intenzívní indoktrinaci dětí vůči otci. Uvedené jednání matky „zcela jasně
odkrývá její vymizelé rodičovské kompetence, které se v předchozím řízení matce
bohužel podařilo utajit“, a je podle názoru otce důvodem pro změnu úpravy
poměrů nezletilých dětí.
4. Okresní soud ve Frýdku-Místku (poté, co usnesením ze dne 21.8.2020
č.j. 0 Nc 9242/2019-1126 zamítl návrh otce na vydání předběžného opatření)
usnesením ze dne 25.1.2021 č.j. 0 Nc 9242/2019-1439 zastavil řízení „o věcech
pro nezletilé děti významných, na nichž se rodiče nemohou dohodnout“ (o určení
bydliště dětí a místa povinné školní docházky nezletilé AAAAA), zastavil řízení
o změnu úpravy poměrů nezletilých dětí a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů těchto řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
české soudy nejsou mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí o výše
označených návrzích otce, a tudíž je soud nemůže věcně projednat. Vycházel z
úvahy, že „oba případy obsahují cizí prvek především v tom smyslu, že obě
nezletilé děti mají XY občanství a bydlí na území XY“, a že proto daná řízení
(která se týkají rodičovské odpovědnosti) podléhají pravidlům nařízení Rady
(ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu
rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o
zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „Brusel II bis“). Otázka výživného
se pak řídí pravidly zakotvenými v nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18.
prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o
spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen „nařízení, nebo
„nařízení o výživném“). Vzhledem k tomu, že mezinárodní příslušnost zde nelze
určit podle čl. 9, 10 ani 12 Brusel II bis, protože nejde o žádnou z tam
zakotvených situací (čl. 8 odst. 2 Brusel II bis), jsou v daných věcech
mezinárodně příslušné soudy státu, v němž má nezletilé dítě v okamžiku podání
návrhu na zahájení řízení obvyklé bydliště (čl. 8 odst. 1 Brusel II bis, čl. 3
písm. d) nařízení), jímž je podle judikatury místo, k němuž má dítě nejužší
sociální a rodinné vazby. Při zjišťování obvyklého bydliště nezletilých dětí
AAAAA a BBBBB soud prvního stupně akcentoval, že podle rozsudku Okresního soudu
ve Frýdku-Místku ze dne 26.2.2020 č.j. 0 Nc 9242/2019-747, potvrzeného
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.7.2020 č.j. 13 Co 130/2020-1078,
byly obě děti svěřeny do péče matky, která má bydliště na území XY, čímž podle
jeho názoru po nabytí právní moci tohoto rozsudku dne 24.8.20120 byla otázka
bydliště dětí vyřešena. Matka dala již dříve najevo, že se do XY nevrátí, je XY
státní občankou, děti mají také i XY občanství a současná domácnost matky a
dětí se nachází v rodinném domě matčiných rodičů v XY na XY, kde matka děti
přihlásila k trvalému pobytu, k veřejnému pojištění, k dětské lékařce a do
mateřské, resp. základní školy. Tyto okolnosti zde byly již v době zahájení
řízení o obou návrzích otce a „právě na jejich základě a na podkladě právních
účinků předchozích rozsudků“ soud prvního stupně dovodil, že „již není
mezinárodně příslušný, protože děti mají obvyklé bydliště ve XY“.
5. K odvolání otce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30.3.2021
č.j. 13 Co 58/2021-1470 usnesení soudu prvního stupně potvrdil v části, v níž
bylo zastaveno řízení o změnu úpravy poměrů nezletilých dětí, a bylo vztahu k
tomuto řízení rozhodnuto o nákladech řízení; „ve zbývající části“ („o věcech
pro nezletilé děti významných, na nichž se rodiče nemohou dohodnout“, tj. o
určení bydliště dětí a místa povinné školní docházky nezletilé AAAAA) toto
usnesení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o nutnosti
aplikace čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis v daných věcech a ohledně řízení
o změnu úpravy poměrů nezletilých dětí přisvědčil i jeho navazujícímu úsudku o
tom, kde se v době podání návrhu otce nacházelo obvyklé bydliště dětí. Odvolací
soud rovněž akcentoval, že řízení bylo zahájeno po právní moci rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.7.2020 č.j. 13 Co 130/2020-1078, jímž byl
zčásti potvrzen (ve výroku o péči) a zčásti změněn rozsudek Okresního soudu ve
Frýdku-Místku ze dne 26. 2. 2020, č. j. 0 Nc 9242/2019-747. Z odůvodnění
označeného rozhodnutí odvolacího soudu (i rozhodnutí soudu prvního stupně)
podle jeho názoru jednoznačně vyplývá, že o svěření nezletilých do péče matky
bylo rozhodnuto za situace, kdy matka žila a mínila žít nadále na shora uvedené
adrese na XY, a bylo také vysvětleno, z jakého důvodu se i za tohoto stavu soud
k péči matky přiklonil. Také styk otce s nezletilými dětmi byl upraven s
vědomím toho, že děti budou žít s matkou na XY, což plyne už z uložení
povinnosti rodičům předávat si děti (ke styku a po jeho ukončení) v XY. Nabytím
právní moci rozsudku, tedy datem 24.8.2020, byly nezletilé děti svěřeny do
matčiny péče, a tudíž podle mínění odvolacího soudu „pro účely posouzení otázky
příslušnosti soudu (bez ohledu na dříve zahájené řízení o určení bydliště) se
tak jejich bydliště odvíjí od bydliště matky“ (ke dni zahájení řízení ostatně
měly děti faktické bydliště v XY, kde byly hlášeny k trvalému pobytu,
navštěvovaly tam školní zařízení, měly tam svého dětského lékaře, atd). Za
tohoto stavu odvolací soud shledal závěr soudu prvního stupně o jeho
mezinárodní nepříslušnosti ve vztahu k tomuto řízení za „zcela správný“. Názor
otce, že pro posouzení otázky mezinárodní příslušnosti jsou rozhodující
okolnosti, které zde byly v okamžiku, kdy soud prvního stupně měl (resp. musel)
zahájit řízení o změnu výchovného prostřední z úřední povinnosti (což podle
názoru otce je situace, kdy matka začala porušovat práva dětí na styk s otcem),
odmítl s odůvodněním, že „rozhodujícím je obvyklé bydliště dítěte vždy ke dni
zahájení řízení“. Z hlediska mezinárodní příslušnosti se podle názoru
odvolacího soudu neuplatní ani úvaha otce, že řízení ve věci péče o nezletilé
je v podstatě jedním celkem trvajícím až do zletilosti, která má své místo
toliko ve vztahu k místní příslušnosti soudu.
Pokud jde o řízení o věcech pro
nezletilé děti významných, na nichž se rodiče nemohou dohodnout (určení
bydliště obou dětí a místa povinné školní docházky nezletilé AAAAA), odvolací
soud uložil soudu prvního stupně, aby se znovu zabýval obvyklým bydlištěm dětí
ke dni zahájení řízení, neboť v této věci byl návrh otce podán dne 20.8.2020,
tedy ještě předtím, než dne 24.8.2020 nabyl právní moci rozsudek, jímž byly obě
nezletilé děti svěřeny do matčiny péče. Protože až do doby vyhlášení rozsudku
odvolacího soudu se rodiče v péči o nezletilé v podstatě střídali (ať už na
základě uzavřené mimosoudní dohody či z jiných důvodů), a protože přílohami k
návrhu otec zřejmě mínil doložit, že ke dni sepisu návrhu, datovaného dnem 19.8
2020, měl právě on děti u sebe, tak „prozatím vyvstává pochybnost, zda ke dni
zahájení uvedeného řízení bylo obvyklé bydliště nezletilých dětí na XY“. II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 30.3.2021 č.j. 13 Co 58/2021-1470
6. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku
o zastavení řízení o změnu úpravu péče o nezletilé) podal otec dovolání. Vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že
pokud již bylo pravomocně rozhodnuto o svěření nezletilých dětí do péče matky,
pak již není třeba rozhodovat o sporném bydlišti dětí či sporném místě výkonu
školní docházky, neboť obvyklé bydliště dětí se řídí automaticky bydlištěm
matky v době rozhodování o svěření dětí do její péče, a takto určené bydliště
je pak i rozhodujícím kritériem při určení mezinárodní příslušnosti soudu, a to
bez ohledu na skutečnost, že ještě před nabytím právní moci rozhodnutí o
svěření do péče otec podal samostatný návrh na určení bydliště nezletilých. Podle názoru dovolatele jsou svěření do péče jednoho z rodičů a rozhodnutí o
sporném bydlišti dvě rozdílné věci, přičemž skutečnost, že je podle názoru
soudu v nejlepším zájmu dětí být v péči matky, ještě neznamená, že se matčino
bydliště automaticky stane bydlištěm dětí, které se kvůli tomu musejí
přestěhovat z jejich dosavadního sociálního prostředí a opustit jak kamarády,
tak spolužáky a začít žít život v cizí zemi. Takový názor soudů nemá oporu v
žádném zákonném ustanovení a je postaven pouze na jednom ze závěrů sympozia
justiční akademie v Kroměříži, které se navíc nezabývalo otázkou bydliště
rodiče v cizině, a podle mínění otce nelze závěry tohoto sympozia vztáhnout na
případ, kdy je bydliště nezletilých mezi rodiči zásadně sporné, tak jako tomu
je v daném případě. Dovolatel je přesvědčen, že nikoliv děti by měly sledovat
zájem matky, ale že by matka měla sledovat nejlepší zájem dětí, a pokud jí byly
děti svěřeny do péče, pak by mělo být současně rozhodnuto o tom, že bydlištěm
dětí je jejich dosavadní bydliště a školní docházku mají vykonávat v dosavadní
škole. Jestliže v daném případě dosud nedošlo k souhlasu otce se změnou
bydliště dětí, ani soud meritorně nerozhodl o změně jejich bydliště, není možné
ani při stanovení mezinárodní příslušnosti soudu vycházet z fikce, že bydliště
dětí je shodné s bydlištěm matky v době rozhodování soudu o svěření dětí do
její péče, a na základě této fikce rozhodnout o mezinárodní nepříslušnosti
českých soudů. Podle mínění dovolatele soudy obou stupňů pochybily, jestliže se
při určení obvyklého bydliště dětí nezabývaly konkrétními skutkovými okolnostmi
a nezkoumaly poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském
státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě, tak
jak vyžaduje judikatura dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 30
Cdo 2244/2011). Kdyby tak soudy učinily, zcela jednoznačně by musely dojít k
závěru, že obě děti jsou integrovány v rámci sociálního a rodinného prostředí v
XY v XY, kde dosud žily, přičemž na XY jezdily pouze sporadicky.
AAAAA chodila
do školy v XY, kde měla dlouhodobě budované kamarádské vztahy, navštěvovala zde
kroužek tenisu, ve kterém si rovněž vytvořila silné kamarádské vazby, obě děti
byly státními příslušníky XY, obě měly silné citové pouto ke svým prarodičům z
otcovy strany, kteří rovněž žijí v XY a kteří o děti dlouhodobě pečovali v
době, kdy matka chodila do práce. Ani jedním z těchto aspektů se však soudy
nezabývaly, ani neprováděly žádné dokazování k otázce, které bydliště bude v
nejlepším zájmu dětí, ačkoliv podle názoru dovolatele rozhodnutí o sporném
bydlišti dětí mělo být předmětem meritorního rozhodnutí, kterého se soudy
nemohou zprostit. V opačném případě by zcela ztratilo smysl zákonné ustanovení
o tom, že se rodiče musejí shodnout na důležitých otázkách dítěte a že pokud se
neshodnou může se kterýkoliv rodič domáhat rozhodnutí takové otázky soudem. I
kdyby se dovolací soud ztotožnil ve všech výše uvedených otázkách s odvolacím
soudem, pak by podle názoru otce na řízení týkající se péče a styku s
nezletilými bylo třeba aplikovat čl. 9 odst. 1 nařízení Brusel II bis a český
soud by měl být příslušný pro rozhodnutí o návrhu otce na svěření dětí do jeho
péče, jelikož tento návrh podal ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí o
svěření dětí do péče matky. Dovozoval, že předmětné ustanovení nelze vykládat
tak, že se týká pouze případného řízení o styku, neboť český právní řád zná
pouze termín řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, které je zásadně pojímáno
jako jeden celek a v rámci kterého je možno rozhodovat o jednotlivých dílčích
věcech, jako např. o styku. Vzhledem k tomu, že český soud ve věcech péče o
nezletilé není vázán návrhem rodiče, ale řízení vede z úřední povinnosti, musí
se předmětné ustanovení v českém kontextu týkat i návrhu otce na změnu
výchovného prostředí ze dne 11.11.2020, který podal ve lhůtě tří měsíců od
právní moci původního rozsudku o péči, a tedy ve lhůtě stanovené v čl. 9 odst.
1 nařízení Brusel II bis. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení
odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
7. Následně Okresní soud ve Frýdku-Místku po doplnění řízení (podle
závazného právního názoru odvolacího soudu vysloveného v usnesení ze dne
30.3.2021 č.j. 13 Co 58/2021-1470) usnesením ze dne 18.6.2021 č.j. 0 Nc
9242/2019-1524 zastavil řízení „o věcech pro nezletilé děti významných, na
nichž se rodiče nemohou dohodnout“ (o určení bydliště dětí a místa povinné
školní docházky nezletilé AAAAA), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani odvolacího řízení. Soud
prvního stupně konstatoval, že podle důkazů, které otec přiložil ke svému
návrhu, je sice „pravdou, že z předložených fotografií logicky plyne, že dne
19.8.2020 u sebe měl obě děti otec“, to však „neznamená, že tomu tak bylo i dne
20.8.2020, kdy (podáním návrhu u soudu) bylo řízení zahájeno“. Navíc – jak
zdůraznil – prostá přítomnost dítěte neznamená, že má dítě na daném místě
rovněž obvyklé bydliště ve smyslu čl. 8 odst. 1 Brusel II bis. Podle názoru
soudu prvního stupně se obvyklé bydliště dětí v okamžiku zahájení tohoto řízení
nacházelo již ve XY, a to na základě (již dříve popsané) sociální integrace
dětí. I když otec svůj návrh podal čtyři dny předtím, než nabyl právní moci
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26.2.2020 ve věci péče, výživy a styku s
nezletilými dětmi, „nemohla nastat během těchto čtyřech dnů mezi 20.8. a
24.8.2020 žádná okolnost, která by bydliště dětí změnila, což žádný z účastníků
ani netvrdil“. Navazující rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 23.7.2020
za přítomnosti otce a zástupkyně matky a v době podání návrhu byl již účinně
doručen matce i koliznímu opatrovníkovi, aniž by mohl být napaden řádným
opravným prostředkem. Navíc nelze přehlédnout, že ode dne 26.2.2020, resp. od
23.7.2020, kdy byly vyhlášeny rozsudky obou soudů, byly oba soudy svými
rozhodnutími vázány (§ 156 odst. 3 o.s.ř), a to po skutkové i právní stránce. V
těchto rozsudcích byla ze skutkového i právního hlediska řešena otázka bydliště
dětí, a to jak do doby jejich vyhlášení (na základě důkazů týkajících se
sociální integrace dětí na XY), tak po ní (výrokem týkajícím se péče). Z tohoto
důvodu nemůže nyní soud prvního stupně „posoudit o otázku bydliště ke dni
20.8.2020 jinak, než tak, že se nacházelo a mělo nadále nacházet ve XY“. Závaznost rozsudku v popsaném smyslu – jak soud prvního stupně dále zdůraznil –
se odráží také v závěrech 1. rodinněprávního sympozia Justiční akademie, které
se shodlo na tezi, že „se má za to, že dítě bude sdílet bydliště rezidentního
rodiče aktuální v době rozhodování soudu nebo vzniku dohody rodičů, popřípadě
bydliště avizované v průběhu soudního řízení nebo uzavření dohody s druhým
rodičem“. Určení bydliště tedy není po všech stránkách navázáno pouze a jedině
až na okamžik právní moci rozsudku. Důležitá je i okolnost, že otec byl osobně
přítomen vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, pročež již dne 23.7.2020 věděl,
jak soud věcně rozhodl. Toto rozhodnutí přitom bylo definitivní, jak plyne ze
zákona a jak se otec dozvěděl z poučení o opravných prostředcích, které mu při
vyhlášení rozsudku poskytl odvolací soud.
Kromě českých vnitrostátních
procesních předpisů soud prvního stupně přihlédl i k celému textu a smyslu a
účelu nařízení Brusel II bis, ze kterého je patrné, že stav, kdy soudy více
států vedou řízení ve věci rodičovské odpovědnosti týkající se týchž účastníků,
ze kterého posléze mohou vzejít vzájemně si odporující rozhodnutí, je jednak
zbytečný vzhledem ke vzájemné uznatelnosti, jednak krajně nežádoucí, mimo jiné
právě kvůli riziku vzájemně si odporujících soudních rozhodnutí (srov. čl. 19
odst. 3 Brusel II bis). Proto uzavřel, že slovenské soudy se nyní považují za
mezinárodně příslušné pro řízení ve věcech péče o nezletilé děti AAAAA a BBBBB.
8. K odvolání otce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7.10.2021
č.j. 13 Co 280/2021-1646 potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení
řízení „o věcech pro nezletilé děti významných, na nichž se rodiče nemohou
dohodnout“ (o určení bydliště dětí a místa povinné školní docházky nezletilé
AAAAA), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
tom, že ke dni zahájení řízení (tj. 20.8.2020) měly nezletilé děti skutečně své
obvyklé bydliště na v záhlaví uvedené adrese ve XY bez ohledu na to, že
potvrzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.7.2020 č.j. 13 Co
130/2020-1078, jímž byl ve výroku o péči potvrzen (a ve výrocích o styku a
výživném změněn) rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26.2.2020
č.j. 0 Nc 9242/2019-747, kterým byly nezletilé děti svěřeny do péče matky,
nabyl právní moci až dne 24.8.2020, tedy čtyři dny po zahájení řízení v
projednávané věci. Takto bylo rozhodnuto (jak vyplývá především z odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu) již za situace a s vědomím toho, že matka žije a
míní žít nadále ve XY. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně v této
souvislosti akcentoval, že rozsudek odvolacího soudu byl dne 23.7.2020 vyhlášen
a odůvodněn v přítomnosti otce a matčiny zástupkyně, rodiče tak s ním byli
seznámeni v den vyhlášení, včetně poučení o nepřípustnosti dovolání, a ostatně
i otcův zástupce byl se zněním vyhlášeného rozsudku detailně seznámen dříve,
než mu bylo doručeno písemné vyhotovení, a to zasláním protokolu o jednání dne
4.8.2020. Ve spojitosti s výše uvedeným odvolací soud přisvědčil i závěrům
soudu prvního stupně o tom, že obvyklé bydliště nezletilých bylo ke dni
zahájení řízení ve XY i na základě jejich sociální integrace, byť formálně
soudu prvního stupně vytknul, že v tomto ohledu v odůvodnění svého rozhodnutí v
podstatě jen odkázal na své závěry učiněné v předchozím (posléze zrušeném), byť
precizně odůvodněném rozhodnutí v této věci. Podle názoru odvolacího soudu
skutečnost, zda se v den zahájení řízení nezletilé děti fakticky nacházely u
otce v XY či nikoliv, na uvedeném závěru o obvyklém bydlišti dětí již ničeho
nemění. Pro úplnost odvolací soud dodal, že v posuzované věci se nejedná ani o
případ článků 9, 10 a 12 nařízení Brusel II bis, které podle čl. 8 odst. 2
téhož nařízení představují výjimku pro posouzení mezinárodní příslušnosti
soudu. Za tohoto stavu se odvolací soud uzavřel, že v dané věci není dána
mezinárodní příslušnost českých soudů, nýbrž že podle čl. 8 odst. 1 nařízení
Brusel II bis jsou příslušné soudy Slovenské republiky.
III. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 7.10.2021 č.j. 13 Co 280/2021-1646
9. Také proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání.
Rovněž zde vyslovil nesouhlas s názorem soudů obou stupňů, že o obvyklém
bydlišti obou nezletilých dětí pro účely určení mezinárodní příslušnosti soudu
již bylo rozhodnuto tím, že pravomocným rozhodnutím soudu byly obě děti svěřeny
do péče matky, která žije na XY. Podle názoru otce skutečnost, že soud svěřil
děti do péče matky, sama o sobě neznamená, že jejich bydliště následuje matčino
bydliště. Princip, na kterém je zákonná i mezinárodněprávní úprava postavena,
je především nejlepší zájem dítěte, nikoliv matky ani otce, a pokud mají dětí
obvyklé bydliště v jiném místě než matka či otec, tak se rodič musí přizpůsobit
bydlišti dětí, nikoliv naopak. Soudy obou stupňů pochybily, jestliže v této
souvislosti v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (rozhodnutími Nejvyššího
soudu sp.zn. 30 Cdo 2244/2011 a sp.zn. 33 Cdo 2580/2012) nijak neurčovaly poměr
rodinného a společenského začlenění dětí v obou státech, ani neprováděly
konkrétní dokazování k rodinnému a společenskému začlenění dětí na obou
místech, které připadaly v úvahu jako jejich obvyklé bydliště, nýbrž se
spokojily pouze s fikcí jednoho ze závěrů sympozia justiční akademie v
Kroměříži a určily obvyklé bydliště pouze podle znalosti rodičů o tom, komu
byly děti svěřeny do péče. A jako doplnění k takto určenému obvyklému bydlišti
pak oba soudy přihlédly ke krokům, které podnikla matka k začlenění dětí ihned
po jejich neoprávněném přestěhování do XY. Podle názoru dovolatele však nelze
učinit závěr o přenesení mezinárodněprávní příslušnosti soudu pouze na základě
snahy jednoho z rodičů o legalizaci pobytu dětí v jiném místě. Má za to, že v
tomto směru lze analogicky aplikovat závěr dovolacího soudu vyslovený v
rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1510/2013 ve vztahu k místní příslušnosti soudu.
Kromě toho otec namítal, že názor soudu prvního stupně o jeho mezinárodní
nepříslušnosti je v rozporu i s jeho dosavadním procesním postupem v této věci,
jestliže sám vynesl již pravomocné usnesení o návrhu na předběžné opatření,
který byl spojen s návrhem na určení bydliště nezletilých a určení místa školní
docházky AAAAA. Tímto procesním postupem soud prvního stupně přijal svou
mezinárodní příslušnost v rozhodování o případné změně bydliště z XY, neboť v
opačném případě by k žádnému meritornímu rozhodnutí o návrhu na předběžné
opatření přistoupit nemohl. S ohledem na uvedené dovolatel navrhl, aby dovolací
soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
10. Mezitím Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 29.4.2021,
č.j. 0 Nc 9242/2019-1505, nařídil podle pravomocného a vykonatelného rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.7.2020, č.j. 13 Co 130/2020-1078, výkon
rozhodnutí uložením pokuty v souhrnné výši 20.000,- Kč povinné (matce) za
neuskutečněné styky otce s oběma nezletilými dětmi AAAAA a BBBBB ve vymezených
dnech (výrok I), a rozhodl, že matka je povinna zaplatit otci na náhradě
nákladů řízení 8.954,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Bocka (výrok II);
současně rozhodl o vyloučení věci podle doplnění otcova návrhu ze dne 8.4.2021
k samostatnému řízení (výrok III). Soud prvního stupně zdůraznil, že právo
rodiče stýkat se s dítětem je naprosto základním, fundamentálním právem rodiče,
bez kterého na dítě v podstatě nelze výchovně působit. Právo styku není a
nebylo omezeno ani protipandemickými opatřeními na území ČR ani SR, jichž se
matka dovolávala, které naopak styk rodičů s dětmi výslovně umožňovaly jako
jednu z důležitých výjimek z četných zákazů. Pandemií koronaviru činí styk
jistě pro oba rodiče obtížnějším a možné problémy přinášejícím, nikoli však
právně nemožným. Matka se však po vystavení doporučení ze strany obou škol ani
jednou nepokusila styk otce umožnit s tím, že by děti mohly po návratu
absolvovat test, který by vyšel jako negativní. Není přitom důvod nevěřit, že
by otec styk realizoval právě tak, aby riziko nákazy dětí minimalizoval a mohl
se s nimi setkat i v příštím termínu. Soud prvního stupně proto dospěl k
závěru, že matka otci v dálkovém kontaktu s dětmi neopodstatněně brání a že v
nejlepším zájmu obou dětí je, aby soud proti matce nařídil výkon rozhodnutí
uložením pokuty (čl. 3 odst. 1 a 18 odst. 1 třetí věta sdělení FMZV č. 104/1991
Sb. o sjednání Úmluvy o právech dítěte). Námitku matky o nedostatku mezinárodní
příslušnosti českých soudů odmítl s odůvodněním, že podle čl. 29 odst. 2 a čl.
2 odst. 6 nařízení Brusel II bis může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí
v kterémkoli členském státě, jehož soud je o návrhu povinen rozhodnout, což
ostatně – jak dále uvedl – plyne z logiky pravidla o vzájemné uznatelnosti a
vykonatelnosti soudních rozhodnutí i z ustanovení čl. 30 a 31 nařízení Brusel
II. bis.
11. K odvolání otce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7.10.2021
č.j. 13 Co 279/2021-1642 zrušil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. (o
uložení pokuty matce) a řízení zastavil; současně rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud s
poukazem na čl. 2 odst. 5, 6 a 10, čl. 28 odst. 1, čl. 29 odst. 2, čl 41 odst.
1 a 3 nařízení Brusel II bis dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru,
že „Okresní soud ve Frýdku-Místku není mezinárodně příslušným soudem v řízení o
nařízení výkonu rozhodnutí“. Zdůraznil, že vykonatelným rozhodnutím je rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.7.2020, č.j. 13 Co 130/2020-1078, jímž byl
zčásti potvrzen (ve výroku o péči) a zčásti změněn (ve výrocích o styku a
výživném) rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26.2.2020 č.j. 0 Nc
9242/2019-747, který nabyl právní moci dne 24.8.2020. Již ke dni zahájení
řízení o návrhu otce na nařízení výkonu rozhodnutí, tj. k datu 12.10.2020, měly
děti a matka, jakožto osoba povinná vůči otci umožnit styk podle vykonávaného
rozsudku, bydliště ve XY. Za tohoto stavu podle názoru odvolacího soudu „nelze
dovodit mezinárodní příslušnost českých soudů pro vykonávací řízení“, neboť v
řízení o výkon rozhodnutí nemuselo být rozhodnuto právě o uložení pokuty matce
(tak jako v projednávané věci), ale – byť ve výjimečných případech – i o odnětí
dětí a jejich předání ke styku otci jako osobě oprávněné (§ 504 z.ř.s.), a „lze
si jen stěží představit, že by výkon rozhodnutí tímto způsobem vedl soud jiného
členského státu než toho, v němž je bydliště dětí a matky jako povinné osoby“.
Z tohoto pohledu je místem výkonu (analog. k čl. 29 odst. 2 nařízení Brusel II
bis) jednoznačně XY. Závěr soudu prvního stupně, že oprávněný může podat návrh
ve kterémkoliv členském státě, podle mínění odvolacího soudu odporuje i čl. 9
odst. 1 nařízení Brusel II bis, byť ten se přímo netýká projednávaného případu,
nýbrž situace, kdy se dítě přestěhuje do jiného státu až po rozhodnutí o péči a
styku s druhým rodičem. Hovoří se v něm o zachování pouze dočasné příslušnosti
na dobu tří měsíců a pouze pro účely úpravy rozhodnutí o právu na styk, tudíž
pro nalézací řízení. Výklad soudu prvního stupně o zachování příslušnosti soudu
členského státu původu i pro výkon jeho rozhodnutí o právu na styk, který má
přeshraniční povahu, se tak jeví jako příliš extenzivní.
IV. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 7.10.2021 č.j. 13 Co 279/2021-1642
12. Rovněž proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání. V
první řadě vyslovil nesouhlas s (ničím neodůvodněným) závěrem odvolacího soudu
o tom, že matka i děti měly k datu podání otcova návrhu obvyklé bydliště ve XY.
Dovolatel je přesvědčen, že pokud nebylo meritorně rozhodnuto o bydlišti
nezletilých, tak jejich obvyklým bydlištěm musí být poslední bydliště, na
kterém se s matkou shodli, tzn. bydliště v XY, bez ohledu na to kterému rodiči
byly děti svěřeny do péče. Jako otázku pro rozhodnutí významnou, avšak doposud
v judikatuře dovolacího soudu neřešenou, vymezil otázku, zda je v řízení o
nařízení výkonu rozhodnutí mezinárodně příslušný český soud v případě, že je
podán návrh na výkon rozhodnutí, kterým český soud svěřil nezletilé do péče
matky, která deklarovala své bydliště na XY, přičemž děti do vydání tohoto
rozhodnutí měli obvyklé bydliště v XY a současně dosud nebylo rozhodnuto o
návrhu rodiče žijícího v XY na určení bydliště nezletilých. Podle jeho názoru
za daného stavu, kdy není zřejmé, kde mají nezletilí obvyklé bydliště a jejich
poslední obvyklé bydliště bylo v XY, je mezinárodně příslušný pro výkon
vlastního rozhodnutí český soud. Dále dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že
rozhodl o obvyklém bydlišti nezletilých, aniž by určil poměr rodinného a
společenského začlenění dětí v obou státech, tedy v XY a XY. Soudy obou stupňů
v tomto směru ani neprováděly žádné dokazování a podle mínění otce se zřejmě
spokojili pouze s fikcí jednoho ze závěrů sympozia justiční akademie v
Kroměříži a určili obvyklé bydliště dle znalosti rodičů o tom, komu byly děti
svěřeny do péče, a jako doplnění k takto určenému obvyklému bydlišti pak zřejmě
oba soudy vyšly z toho, jaké kroky podnikla matka k začlenění dětí ihned po
jejich neoprávněném přestěhování do XY. Podle názoru dovolatele však nelze
učinit závěr o přenesení mezinárodněprávní příslušnosti soudu pouze na základě
snahy jednoho z rodičů o legalizaci pobytu dětí v jiném místě. Zdůraznil, že
matce stačilo k legalizaci pobytu dětí na XY ještě před rozhodnutím soudu,
kterým jí svěřil děti do její péče, provést následující úkony v cizím státě:
přihlásit děti k trvalému pobytu, k veřejnému pojištění, k dětské lékařce a do
ZŠ a kroužků. To vše však matka provedla zcela svévolně, bez souhlasu otce a
hlavně bez souhlasu jakéhokoliv soudu a předtím, než soudy rozhodly o svěření
dětí do její péče. Podle názoru otce lze závěry Nejvyššího soudu k otázce
přenesení příslušnosti v rovině vnitrostátní, vyjádřené v rozhodnutí sp. zn. 30
Cdo 1510/2013, analogicky aplikovat na i posouzení mezinárodní příslušnosti v
tomto případě. Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhl, aby dovolací soud
napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu –
dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocným usnesením
odvolacího soudu byla podána oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
14. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
V. Nepřípustnost dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 7.10.2021 č.j. 13 Co 279/2021-1642
15. Dovolání otce podané proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
7.10.2021 č.j. 13 Co 279/2021-1642 směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
vůči kterému zákon dovolání nepřipouští (k objektivní nepřípustnosti dovolání
ve věcech výkonu rozhodnutí o péči o nezletilé děti srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10.6.2015 sp.zn. 26 Cdo 1630/2015, ze dne 1.9.2016
sp.zn. 20 Cdo 2888/2016, ze dne 7.11.2017 sp.zn. 20 Cdo 4947/2017, ze dne
4.12.2019 sp. zn. 20 Cdo 3935/2019 nebo ze dne 24.8.2020, sp. zn. 20 Cdo
2303/2020). Přípustnost dovolání přitom nemůže založit ani nesprávné poučení
odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2003 sp.zn.
29 Odo 937/2002). Nejvyšší soud proto dovolání otce proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 7.10.2021 č.j. 13 Co 279/2021-1642 podle ustanovení §
243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
VI. Přípustnost dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 30.3.2021 č.j. 13 Co 58/2021-1470 a usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 7.10.2021 č.j. 13 Co 280/2021-1646
16. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
17. Zbývající dvě napadená usnesení odvolacího soudu (usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 30.3.2021, č.j. 13 Co 58/2021-1470, a usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 7.10.2021, č.j. 13 Co 280/2021-1646) závisí za daného
skutkového stavu na vyřešení otázky určení mezinárodní příslušnosti (pravomoci)
soudu ve věci rodičovské odpovědnosti k nezletilým dětem. Jedná se přitom o
otázku vyplývající z aplikace procesního práva, takže skutečnost, že se tak
děje v řízení, kde proti meritornímu rozsudku (usnesení) dovolání přípustné
není (srov. § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), je
nerozhodná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2013 sp. zn. 30 Cdo
1510/2013, uveřejněné pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2014). Vzhledem k tomu, že tato právní otázka doposud nebyla v rozhodovací
praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání otce jsou je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustná.
VI. Důvodnost dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 30.3.2021 č.j. 13 Co 58/2021-1470 a usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 7.10.2021 č.j. 13 Co 280/2021-1646
18. Po přezkoumání výše citovaných usnesení odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání otce směřující proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.3.2021, č.j. 13 Co 58/2021-1470, a
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.10.2021 č.j. 13 Co 280/2021-1646,
nejsou opodstatněná.
19. V posuzované věci nejsou pochybnosti o tom, že mezinárodní
příslušnost (pravomoc) soudu pro daná řízení (o určení místa bydliště
nezletilých dětí a místa povinné školní docházky nezletilé AAAAA a o změnu
úpravy poměrů nezletilých dětí) je třeba stanovit podle příslušných pravidel
obsažených v nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o
příslušnosti a uznávání a výkonu ve věcech manželských a ve věcech rodičovské
zodpovědnosti a o zrušení Nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále též jen „nařízení
Brusel II bis“), neboť úprava poměrů nezletilých (svěření do péče rodiče nebo
rodičů pro dobu po rozvodu manželství), včetně určení bydliště nebo místa
povinné školní docházky nezletilých spadá pod pojem rodičovské zodpovědnosti
podle čl. 2 bod 7 nařízení Brusel II bis.
20. Podle čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis jsou soudy členského
státu příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době
podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu.
21. Uvedený článek upravuje tzv. obecnou mezinárodní příslušnost
(pravomoc) soudu ve věcech rodičovské zodpovědnosti. Tato úprava se opírá o
názor, že zájem dítěte ochrání nejlépe soud, který je dítěti nejbližší a má tak
nejlepší příležitost posoudit všechny okolnosti rozhodné pro úpravu poměrů
dítěte (srov. bod 12 úvodních ustanovení tohoto nařízení). Z toho vychází
obecné pravidlo pro mezinárodní soudní příslušnost (pravomoc), resp. hraniční
určovatel, kterým je obvyklý pobyt dítěte. V posuzovaném případě je proto
klíčové pro určení mezinárodní příslušnosti soudu obvyklý pobyt nezletilých
dětí v době zahájení jednotlivých řízení před českými soudy. Řízení o určení
bydliště dětí a místa povinné školní docházky nezletilé AAAAA (zastavené
napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.10.2021, č.j. 13 Co
280/2021-1646) bylo zahájeno návrhem otce podaným u soudu prvního dne 20.8.2020
a řízení o změnu úpravy poměrů nezletilých dětí (zastavené napadeným usnesením
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.3.2021, č.j. 13 Co 58/2021-1470) bylo
zahájeno návrhem otce podaným u soudu prvního stupně dne 12.11.2020.
Skutečnosti významné ve vztahu k obvyklému bydlišti proto musí být posuzovány k
těmto datům (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2012 sp. zn.
30 Cdo 2374/2012). Jelikož nařízení Brusel II bis (ani související Haagská
úmluva) tento pojem nedefinují (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.9.2015 sp.
zn. II. ÚS 3742/14, bod 16), kritéria pro určení obvyklého bydliště dítěte byla
postupně vymezována až judikaturou SDEU (ve vztahu k aplikaci unijního práva),
či soudů signatářských států Haagské úmluvy (viz. www.incadat.com).
22. K vymezení pojmu „obvyklé bydliště dítěte“ podle čl. 8 odst. 1
nařízení Brusel II bis se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20.12.2016 sp. zn. 21 Cdo 2850/2016, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 2018, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27.9.2011 sp. zn. 30 Cdo 2244/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 22.12.2021 sp. zn. 24 Cdo 3399/2020. Z uvedené eurokonformní judikatury
plyne, že obvyklý pobyt (bydliště) ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II
bis představuje místo, v němž má dítě těžiště svého života. Přichází-li v úvahu
určení obvyklého pobytu (bydliště) na území více států Evropské unie, je úkolem
soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určit poměr rodinného a
společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a
společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě. Kritéria pro rozlišení
významnosti jednotlivých ukazatelů jsou uvedena v judikatuře Soudního dvora
Evropské unie, přičemž poměr, který může posléze vyznít ve prospěch některého z
členských států přicházejících v úvahu, může být určen až s přihlédnutím ke
všem okolnostem případu. Právě důraz na zkoumání konkrétních skutkových
okolností v každém jednotlivém případě vystihuje povahu „obvyklého bydliště“.
23. Jak se podává z recentní judikatury Soudního dvora Evropské unie, na
kterou upozornil i Ústavní soud v usnesení ze dne 19.10.2021 sp. zn. II. ÚS
2670/21, bod 32, a nálezu ze dne 8.4.2021 sp. zn. II. ÚS 3345/20, bod 37, k
určení obvyklého bydliště dítěte je kromě jeho fyzické přítomnosti na území
členského státu třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat
tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že dítě
bylo v tomto státě integrováno v rámci sociálního a rodinného prostředí,
zejména trvání, pravidelnost, podmínky a důvody pobytu dítěte na území různých
členských států, rodinné a sociální vazby dítěte v uvedených členských státech
a případně místo a podmínky jeho školní docházky. Taktéž lze přihlédnout k
záměru rodičů usadit se s dítětem v určitém členském státě, je-li vyjádřen
konkrétními kroky. Naopak obvyklý pobyt dítěte na území určitého členského
státu bez dalšího nezakládají a) předchozí dočasné pobyty rodiče a dítěte na
území státu, ze kterého tento rodič pochází, kupříkladu v rámci dovolených nebo
v období svátků, či b) skutečnost, že rodič pochází z určitého členského státu,
z toho plynoucí kulturní vazby dítěte na tento stát a jeho vztahy s rodinnými
příslušníky, již v tomto státě bydlí (srov. rozsudky SDEU ze dne 2.4.2009, A,
C-523/07, body 37 až 40; ze dne 22.12.2010, Mercredi, C-497/10 PPU, body 44 a
47 až 49; ze dne 9.10.2014, C,
C-376/14 PPU, body 51 až 52; ze dne 15.2.2017, W a V, C-499/15, bod 60; ze dne
8.6.2017 OL, C-111/17 PPU, body 42 až 43, a ze dne 28.6.2018, HR, C-512/17, bod
41).
24. V projednávané věci z obsahu vyplývá, že obě nezletilé děti žily s
rodiči ve společné domácnosti v XY až do 28.6.2019, kdy matka (která má XY
státní příslušnost) i s nezletilými dětmi bez souhlasu otce odcestovala za
svými rodiči do obce XY na XY a zde zůstala i s dětmi natrvalo. Podle shora
podaného výkladu pojem „obvyklého bydliště“ představuje koncept skutkový,
nikoliv právní. To znamená, že rozhodující je fakticita pobytu, kde má dítě
těžiště (středobod) svého života. Ve vztahu ke shora připomenuté judikatuře tak
bylo určující, že ke dni zahájení řízení o určení bydliště dětí a místa povinné
školní docházky nezletilé AAAAA (20.8.2020) i ke dni zahájení řízení o změnu
úpravy poměrů nezletilých dětí (12.11.2020) obě nezletilé děti byly nejen (již
déle než rok) přítomny na XY, ale také – jak správně akcentovaly soudy obou
stupňů – že zde byly dostatečně integrovány v rámci sociálního a rodinného
prostředí (měly faktické bydliště v XY, kde žily s matkou v rodinném domě
matčiných rodičů, měly zde vhodné zázemí, se slovenštinou neměly problém, byly
zde hlášeny k trvalému pobytu, navštěvovaly tam školní zařízení, měly tam svého
dětského lékaře atd.). Za tohoto skutkového stavu proto nelze odvolacímu soudu
důvodně vytýkat jeho závěr, že ke dni zahájení výše uvedených řízení bylo
obvyklé bydliště dětí na XY.
25. Na uvedeném závěru nic nemění, že vzhledem ke skutkovým zjištěním a
právním závěrům obsaženým v odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-
Místku ze dne 26.2.2020, č.j. 0 Nc 9242/2019-747, mělo být přemístění
nezletilých dětí na XY k datu 28.6.2019 protiprávní. Případná – dovolatelem
zdůrazňovaná – protiprávnost (v důsledku porušení otcova práva péče o dítě
jednostranným přemístěním dětí k 28.6.2019) má (měla by) vliv na mezinárodní
příslušnost soudu pouze za splnění podmínek uvedených v čl. 10 nařízení Brusel
II bis, tedy – mimo jiné – pokud by nositel práva péče o dítě podal podle čl. 8
Haagské úmluvy ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních
únosů dětí, vyhlášené jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí pod č.
34/1998 Sb. (dále též jen „Haagská úmluva“) žádost (návrh) o navrácení dítěte u
příslušných orgánů členského státu, kam bylo odebráno nebo kde je zadržováno. V
dané věci se však z obsahu spisu podává, že otec u příslušných orgánů XY
nepodal návrh na navrácení dětí podle Haagské úmluvy. Navíc v době, kdy mu
běžela jednoletá lhůta podle čl. 10 nařízení Brusel II bis (která počala
plynout od protiprávního přemístění dne 28.6.2019 a skončila dne 28.6.2020)
uzavřel s matkou dne 30.5.2020 mimosoudní dohodu o právu péče o děti a styku,
takže by bylo možno dovodit, že se s únosem dětí smířil ve smyslu čl. 13 písm.
a) Haagské úmluvy.
26. Nicméně je faktem, že ve dřívějším řízení o úpravu poměrů k
nezletilým dětem (které vyústilo pravomocným rozsudkem Krajského soudu v
Ostravě ze dne 23.7.2020, č.j. 13 Co 130/2020-1078, kterým bylo rozhodnuto o
svěření nezletilých dětí do péče matky a otci stanoveno výživné a upraven styk
nezletilých dětí s otcem) soud prvního stupně správně posoudil mezinárodní
příslušnost podle čl. 12 nařízení Brusel II bis, tj. primárně podle českého
soudu, u kterého byl podán návrh na rozvod manželství, se kterým je možno podle
čl. 12 odst. 1 nařízení Brusel II bis spojit i řízení o rodičovské odpovědnosti
(tzv. „pokračování příslušnosti“). Podle judikatury Soudního dvora Evropské
unie ovšem mezinárodní příslušnost založená podle čl. 12 Brusel II bis trvá jen
po dobu tohoto řízení a jen pro toto řízení (srov. rozhodnutí C-436/13, E.
proti B.). Právní mocí výše citovaného rozsudku krajského soudu tedy
mezinárodní příslušnost tohoto českého soudu v řízení o rodičovské
zodpovědnosti skončila (k tomu srov. také čl. 12 odst. 2 písm. b/ nařízení
Brusel II bis) a v následujících řízeních zahájených 20.8.2020, 12.11.2020 se
již příslušnost ve věcech rodičovské odpovědnosti řídila obecným pravidlem pro
určení mezinárodní příslušnosti obsaženém v čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II
bis, tedy podle „obvyklého bydliště“ dětí, které v té době již bylo na XY.
České soudy tak již pro tato řízení nebyly mezinárodně příslušné.
27. K tomu dovolací soud podotýká, že odkazy soudu prvního stupně na
závěry 1. rodinněprávního sympozia (srov. odůvodnění rozsudku Okresního soudu
ve Frýdku-Místku ze dne 26.2.2020 č.j. 0 Nc 9242/2019-747, bod 11) nemohou
přinést dovolateli příznivější rozhodnutí, neboť i když tyto závěry byly
vysloveny pro účely tzv. vnitrostátních únosů, jsou pro danou věc rozhodující
závěry plynoucí z judiktary k mezinárodní příslušnosti soudů podle nařízení
Brusel II bis, tj. judikatury Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu a
Nejvyššího soudu, která je citována výše.
28. Důvodná není ani námitka otce, že české soudy si měly ponechat
mezinárodní příslušnost pro úpravu styku podle čl. 9 nařízení Bruselu II bis.
Pravidlo o obvyklém pobytu dítěte v čl. 8 je založeno na tom, že se nositelé
rodičovské odpovědnosti vybízejí, aby se před přestěhováním dohodli na potřebné
úpravě předchozího rozhodnutí o právu na styk s dítětem, a pokud se ukáže, že
to není možné, aby se obrátili na soud v zemi předchozího obvyklého pobytu
dítěte, aby se spor vyřešil. Toto pravidlo osobám nijak nebrání ve stěhování v
rámci Evropské unie poskytuje však záruku, že se osoba, která již nemůže
vykonávat své právo na styk s dítětem jako dříve, nemusí obrátit na soudy
nového členského státu. Možnost založit mezinárodní příslušnost státu
předchozího obvyklého pobytu dětí však trvá jen 3 měsíce po zákonném
přestěhování dětí. K faktickému přemístění dětí došlo 28.6.2019, řízení
následně zahájené až po uplynutí tříměsíční lhůty tak nemohla založit
mezinárodní příslušnost českých soudů k řízení o úpravě styku jednoho z rodičů
(zde otce rezidentního v XY) k dětem. Nezákonnost, správně protiprávnost
přemístění by měla vliv na založení mezinárodní příslušnosti českého soudu
podle čl. 10 (což se tady nestalo, protože soudy správně rozhodovaly o
rodičovské odpovědnosti ve spojeném režimu s rozvodem podle čl. 12 nařízení a
poté pro každé další řízení, jehož předmětem je úprava rodičovské odpovědnosti
(péče o dítě) je rozhodující jen obvyklý pobyt dětí v době zahájení řízení, což
je XY.
29. Z uvedeného vyplývá, že napadená usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 30.3.2021 č.j. 13 Co 58/2021-1470 a ze dne 7.10.2021 č.j. 13 Co
280/2021-1646 jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správná.
30. Protože nebylo zjištěno, že by byla postižena některou z vad,
uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.
s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky všechna
dovolání otce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
31. S ohledem na ustanovení § 23 z. ř. s. ve spojení s ustanovením §
243b o. s. ř. nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2024
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu