24 Cdo 3399/2020-512
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D., a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve
věci nezletilého AAAAA (pseudonym), narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného
kolizním opatrovníkem Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, se sídlem v
Brně, Šilingrovo náměstí 3/4, syna matky A. C., narozené dne XY, bytem XY, v
řízení o zvýšení výživného zastoupené JUDr. Václavem Chaloupkou, bytem v Praze
5, Neústupného 1840/6, a otce M. P., narozeného dne XY, bytem ve XY,
zastoupeného Mgr. Blankou Schneiderovou, advokátkou se sídlem v Praze 9,
Kytlická 780/12, o změnu výchovy, úpravu styku a zvýšení výživného, vedené u
Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 30 P 379/2014, 14 P a Nc 37/2018, 14
P a Nc 126/2018, 14 P a Nc 127/2018, o dovolání otce proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 27. 12. 2019, č. j. 32 Co 341/2019-466, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Návrhem doručeným soudu dne 9. 7. 2018 se otec domáhal změny úpravy poměrů
nezletilého AAAAA (dále též jen „nezletilý“), o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu Praha – východ ze dne 23. 4. 2014, č. j. 30 Nc 1044/2013-117,
kterým byla schválena dohoda rodičů i pro dobu po rozvodu, a sice tak že
nezletilý bude svěřen do jeho péče, matce bude stanoveno výživné a upraven její
styk s nezletilým.
Návrhem doručeným soudu dne 24. 7. 2018 se matka domáhala zvýšení výživného pro
nezletilého.
Okresní soud Praha – východ usnesením ze dne 31. 5. 2019, č. j. 30 P
379/2014-412, prohlásil svoji mezinárodní nepříslušnost a řízení zastavil
jednak ve věci návrhu otce na změnu úpravy poměrů nezletilého (výrok I.),
jednak ve věci návrhu otce na úpravu styku matky s nezletilým (výrok II.) a
jednak ve věci návrhu matky na zvýšení výživného (výrok III.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok IV. a V.).
K odvolání otce Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27.
12. 2019, č. j. 32 Co 341/2019-466, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v
napadených výrocích I., II., IV. a V. (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání. Dle dovolatele se odvolací
soud při řešení otázky procesního práva týkající se obvyklého bydliště
nezletilého odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011, ze
kterého citoval, že obvyklé bydliště „odpovídá místu, které vykazuje určitou
integraci dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Za tímto účelem musí
být přihlédnuto zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na
území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní
příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým
znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě“, čímž
současně vymezil přípustnost dovolání. Uvedl, že nesprávnost právního posouzení
spočívá v tom, že „soudy obou stupňů při svém rozhodování nevzaly tyto aspekty
v potaz a nerespektovaly tak soudní judikaturu Nejvyššího soudu ČR, když
dospěly k závěru, že ke dni podání návrhu otce bylo obvyklé bydliště AAAAA v
SRN, ač shora uvedené podmínky, jak je dále uvedeno, splněny nebyly.“
Nesprávnost právního posouzení dále zdůvodnil tím, že nezletilý, který pobýval
po dobu 2 let před podáním návrhu otce na Ukrajině, kde rovněž absolvoval
školní docházku, má státní příslušnost České republiky, neměl k rozhodnému
okamžiku jak odpovídající jazykové znalosti němčiny, pročež byl z 3. třídy
přeřazen do 2. třídy, tak rodinné a sociální vazby, které si ve Spolkové
republice Německo ani nemohl vytvořit. Zvláště zdůraznil, že pobyt nezletilého
na Ukrajině nebyl dočasný, když ani matkou tvrzený účel jeho tamního pobytu
(rekonstrukce domu a nepřijetí do školy ve Spolkové republice Německo) není
pravdivý. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení. Opatrovník nezletilého se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o obvyklém
bydlišti nezletilého, přičemž poukázal na to, že skutečnost, že nezletilý
krátce po podání návrhu otce začal navštěvovat německou základní školu, svědčí
o matkou tvrzené dočasnosti jeho pobytu na Ukrajině, což lze i přes jeho délku
– vzhledem ke konkrétním okolnostem posuzované věci, kdy v mezidobí matka
připravovala podmínky pro návrat nezletilého (adekvátní bydlení a umístění do
základní školy) – akceptovat. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) postupoval a
o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, otcem
nezletilého, zastoupeným advokátkou, ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Obvyklé bydliště dítěte na území jiného členského státu, než ve kterém má
proběhnout řízení, zakládá mezinárodní prvek ve smyslu článku 81 odst. 1
Smlouvy o fungování Evropské unie, a proto bylo namístě, aby se odvolací soud
zabýval tím, zda se na posuzovanou věc vztahuje Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003
ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech
manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „nařízení Brusel II bis“, nebo jen „nařízení“). Podle čl. 2 bodu 7 nařízení „rodičovskou zodpovědností“ se rozumějí veškerá
práva a povinnosti fyzické nebo právnické osoby týkající se dítěte nebo jmění
dítěte, která jsou jí svěřena rozhodnutím, právními předpisy nebo právně
závaznou dohodou. Tento pojem zahrnuje především právo péče o dítě a právo na
styk s dítětem. Podle čl. 8 odst. 1 nařízení jsou soudy členského státu příslušné ve věci
rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé
bydliště na území tohoto členského státu. Podle bodu 12 úvodních ustanovení nařízení pravidla pro určení příslušnosti ve
věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená tímto nařízením jsou formulována s
ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost. To znamená, že
příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své
obvyklé bydliště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte, nebo soud
určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti. Úprava poměrů nezletilého (svěření do péče rodiče a určení styku s rodičem; o
zvýšení výživného odvolací soud již nerozhodoval) spadá pod pojem rodičovské
zodpovědnosti podle čl. 2 bod 7 nařízení, které je v posuzované věci nezbytné
aplikovat, a protože rodiče se neshodli, zda k projednání a rozhodnutí věci
jsou příslušné soudy České republiky, nebo soudy Spolkové republiky Německo,
bylo nezbytné zabývat se hraničním určovatelem zakládajícím obecnou příslušnost
soudu v řízeních o rodičovské zodpovědnosti k dítěti (čl. 8, čl. 2 bod 7
nařízení), tedy tím, kde mělo dítě obvyklé bydliště. Dovolací soud může přisvědčit závěru soudů obou stupňů, že rozhodujícím
okamžikem pro určení mezinárodní příslušnosti soudu je okamžik zahájení řízení,
a tedy skutečnosti významné ve vztahu k obvyklému bydlišti musí být posuzovány
k tomuto datu. Je tomu tak proto, že článek 16 nařízení počítá s rozdílnou
procesní úpravou v jednotlivých členských státech. Protože právní řád České
republiky odvíjí okamžik zahájení řízení od podání návrhu u soudu (srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Praha: Nakladatelství
C. H. Beck, 2009, s. 3088), je v souladu s čl.
8 nařízení třeba posuzovat
skutečnosti rozhodné pro posouzení místa obvyklého bydliště dítěte k okamžiku
podání návrhu na zahájení řízení u soudu (srov. shodně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2374/2012), tedy v posuzované věci ke
dni 9. 7. 2018. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011, na které
žalobce poukazuje, předně vyložil, že obvyklý pobyt (bydliště) ve smyslu čl. 8
odst. 1 nařízení představuje místo, v němž má osoba těžiště svého života. Přichází-li v úvahu určení obvyklého pobytu (bydliště) na území více států
Evropské unie, je úkolem soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu,
určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu
k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě. Kritéria
pro rozlišení významnosti jednotlivých ukazatelů jsou uvedena v judikatuře
Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“), přičemž poměr, který
může posléze vyznít ve prospěch některého z členských států přicházejících v
úvahu, může být určen až s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Právě důraz
na zkoumání konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě
vystihuje povahu „obvyklého bydliště“ [příhodnější – než „obvyklé bydliště“ dle
překladu v Úředním věstníku – by proto byl výraz „obvyklý pobyt“, neboť lépe
vystihuje autonomní povahu tohoto ukazatele, na rozdíl od vnitrostátním právem
užívaným a zažitým termínem „bydliště“, u něhož se předpokládá úmysl se na
určitém místě trvale zdržovat (srov. např. jiné jazykové verze, anglický
habitual residence, německý gewöhnliches Aufenthalt, francouzský résidence
habituelle, či slovenský obvyklý pobyt)]. Zdůrazňuje-li citované rozhodnutí Nejvyššího soudu požadavek na autonomní
výklad obvyklého pobytu podle čl. 8 odst. 1 nařízení zajišťovaný Soudním dvorem
prostřednictvím řízení o předběžné otázce, pak je třeba zmínit, že Soudní dvůr
se k výkladu „obvyklého pobytu“ podrobně vyjádřil v rozhodnutí ze dne 9. 10. 2014, ve věci C-376/14 PPU, C. proti M., kde uvedl, že jde-li o pojem „obvyklé
bydliště“, pak nařízení neobsahuje žádnou definici tohoto pojmu, a dospěl k
závěru, že jeho smysl a dosah musí být určeny zejména s ohledem na cíl
vyplývající z bodu 12 odůvodnění nařízení, podle něhož jsou pravidla pro určení
příslušnosti, která stanoví, formulována s ohledem na nejlepší zájem dítěte, a
zejména na blízkost (rozsudky A, EU:C:2009:225, body 31 a 35, jakož i Mercredi,
EU:C:2010:829, body 44 a 46). V těchto rozsudcích Soudní dvůr rovněž rozhodl,
že obvyklé bydliště dítěte musí vnitrostátní soud určit s přihlédnutím ke všem
konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě (rozsudky A,
EU:C:2009:225, body 37 a 44, jakož i Mercredi, EU:C:2010:829, body 47 a 56).
Uvedené znamená, že kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě musí i z
dalších skutečností vyplývat, že tato přítomnost nemá v žádném případě pouze
dočasnou či příležitostnou povahu a že bydliště dítěte odpovídá místu, které
vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí
(rozsudky A, EU:C:2009:225, body 38 a 44, jakož i Mercredi, EU:C:2010:829, body
47, 49 a 56). Soudní dvůr upřesnil, že za tím účelem je třeba přihlédnout
zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského
státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k
místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a
sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě (rozsudky A, EU:C:2009:225, body 39 a
44, jakož i Mercredi, EU:C:2010:829, body 48, 49 a 56). Konstatoval rovněž, že
záměr rodičů či jednoho z nich usadit se s dítětem v jiném členském státě
vyjádřený pomocí určitých hmatatelných opatření, jako je koupě či nájem bytu v
tomto členském státě, může být indicií pro přemístění obvyklého bydliště dítěte
(viz rozsudky A, EU:C:2009:225, body 40 a 44, jakož i Mercredi, EU:C:2010:829,
bod 50). Kromě toho v bodech 51 až 56 rozsudku Mercredi (EU:C:2010:829) Soudní
dvůr uvedl, že délka pobytu může představovat pouze indicii v rámci posouzení
všech konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě, a
upřesnil, které skutečnosti je třeba zejména zohlednit, je-li dítě malé (srov. body 50–53 rozsudku ve věci C-376/14 PPU, C. proti M.). Důraz na jedinečnost každého případu dovolatel upozaďuje a činí tak, což je z
hlediska přípustnosti dovolání zásadní, napadením skutkových zjištění
odvolacího soudu rezultujících v závěr o dočasnosti pobytu nezletilého na
Ukrajině. Vyjádřeno jinak, z obsahu dovolání, a sice té jeho části, která
obsahuje dovolací argumentaci (důvody) stranící tomu, že obvyklé bydliště
nezletilého bylo na Ukrajině, a nikoliv ve Spolkové republice Německo, je
zřejmé, že byť nesprávnost právního posouzení vymezil (i) tak, že soudy
„nevzaly tyto aspekty v potaz“, nejde o situaci, kdy by dovolatel primárně
nezpochybňoval správnost skutkových zjištění [a tvrdil další (jiné)
skutečnosti, které na rozdíl od soudů nižších stupňů považuje za rozhodné z
hlediska právních norem, které je dle jeho názoru v dané věci třeba aplikovat;
(k nezbytnosti odlišení srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 481/19)]. Naopak. Dovolatel s poukazem na časovou souslednost, která má
zejména vyvrátit věrohodnost matky nezletilého, zpochybňuje skutkový závěr o
dočasnosti pobytu nezletilého na Ukrajině, a s ohledem na jím provedené
hodnocení důkazů předestírá svou vlastní skutkovou verzi, na jejímž základě pak
namítá nesprávnost právního posouzení. Přitom od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit skutková
zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací
soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Dovolání, které je přípustné, lze podat
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přitom nelze vycházet z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (dále
srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4229/2015, nebo ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, případně nález
Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). Proces dokazování i proces hodnocení důkazů je věcí soudu prvního stupně, příp. odvolacího soudu, do něhož dovolacímu soudu nepřísluší zasahovat, pokud obecné
soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a
jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy
konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě
libovůli obecných soudů, která pojmově vylučuje spravedlivost soudního řízení
ve smyslu ustanovení § 1 o. s. ř., resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS
2864/09, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo
1583/2000, a ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3158/2010), tedy nejedná-li se
o výjimečný případ, kdy se skutková otázka promítá do práva na spravedlivý
proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), o což v posuzované věci
nejde; ostatně to dovolatel ani netvrdí. Nejvyšší soud v těchto případech opakovaně vysvětluje, že uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto dovolání
žalobce není přípustné (§ 237 o. s. ř.). Kromě toho lze dodat, že přihlédl-li odvolací soud k tomu, že na základě dohody
rodičů bylo obvyklé bydliště nezletilého přemístěno do Spolkové republiky
Německo, a – stručně vyjádřeno – pobyt nezletilého na Ukrajině, jehož účelem
bylo umožnit matce připravit podmínky pro návrat nezletilého, byl dočasný (z
čehož dovolací soud vychází), což jsou specifika příznačná pro posuzovanou věc,
pak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011, ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4909/2014, nebo ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2850/2016), která
respektuje výše shrnuté závěry zformulované a odůvodněné Soudním dvorem při
výkladu čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis, neodchýlil. Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání otce přípustným, podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.