24 Cdo 2860/2025-428
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně D. K., zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Klapálkova č. 3132/4, proti žalované J. K., zastoupené Mgr. Petrem Břečkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Chlumova č. 1436/3, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově, pod sp. zn. 5 C 45/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. června 2025, č. j. 15 Co 241/2025-369, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2025, č. j. 15 Co 241/2025-369, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. 4. 2025, č. j. 5 C 45/2024-331, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je zákonnou dědičkou M. M., zemřelého dne 28. 11. 2023 (dále též jen „zůstavitel“), a to jako spolužijící osoba ve třetí třídě dědiců, a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 12 600,94 Kč k rukám právního zástupce žalované.
Žalobkyně se domáhala určení dědického práva na základě odkazu soudu projednávajícího pozůstalost po zůstaviteli. Ve sporném řízení se snažila o upřesnění a doplnění svých tvrzení, že je zákonnou dědičkou zůstavitele z důvodu vedení společné domácnosti. Podle odvolacího soudu však soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že žalobkyně se zůstavitelem rok před jeho smrtí netvořili společnou domácnost, majícímu oporu v provedeném dokazování a vycházejícímu zejména z tvrzení samotné žalobkyně, která výslovně uvedla, že po smrti otce zůstavitele jezdila do XY na několikahodinové návštěvy, které se omezovaly na pití kávy, obstarávání záhonů na zahradě, nakupování potravin apod., přičemž u zůstavitele přespala naposledy během roku 2022 a finančně hospodařili odděleně.
2. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k výkladu pojmu „společná domácnost“ a k otázce posouzení úředního záznamu jako důkazního prostředku. Dovolatelka je přesvědčena, že zjištěné okolnosti případu naplňují znaky vedení společné domácnosti žalobkyně se zůstavitelem, že jejich soužití bylo trvalé povahy, neboť jejich vztah trval od roku 2009 do roku 2023, že o zůstavitele pečovala a věděla o jeho zdravotních problémech, přičemž je zřejmé, že společná domácnost může mít řadu podob a spolužijící osoby si mohou společnou domácnost uspořádat různými způsoby, důležitá je však dlouhodobost a to, že oba o společnou domácnost pečují. Poukazuje zejména na to, že se odvolací soud odchýlil konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1203/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 678/2011, jakož rozsudku ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 627/2001, zmiňovaného již i soudy obou stupňů v projednávané věci, v němž byl vyjádřen právní názor, že společná domácnost předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. V této souvislosti dovolatelka akcentuje svou nemoc od srpna do prosince 2023 včetně hospitalizace, což doložila již dříve u soudu ambulantními zprávami za předmětné období, jakož i fakturami za dočasné zapůjčení mechanického vozíku. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) a věc vrátil k dalšímu řízení.
3. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
4. Dovolání žalobkyně není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelkou zpochybňovaném stěžejním závěru o tom, že nežila se zůstavitelkou nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu nepečovala o společnou domácnost, a tedy že nedošlo k naplnění skutkové podstaty pro dědění ve třetí třídě dědiců podle ustanovení § 1637 odst. 1 o. z., (naopak) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
5. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti postupně uzavřel, že společnou domácností se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy), výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1203/2013; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1037/2022, a tedy dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nevykazuje rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nýbrž z ní naopak vychází), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
6. Odvolací soud tak na základě zjištěného skutkového stavu, který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), posoudil povahu „soužití“ žalobkyně se zůstavitelem v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí soudů k otázce společné domácnosti a spolužijící osoby a přiléhavě dovodil, že závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně a zůstavitel rok před jeho smrtí netvořili společnou domácnost, má oporu v provedeném dokazování a žalobkyni se jej nepodařilo zpochybnit, a to s ohledem na nevěrohodnost její účastnické výpovědi o období po roce 2017 a 2018 i svědeckých výpovědí jejích synů a na důvodné pochybnosti o jejím tvrzení, že v „takovém“ prostředí mohla pečovat o domácnost, prát, vařit, nebo ohřívat jídlo, vykonávat osobní hygienu apod., které jsou založeny nejen obsahem úředních záznamů (pořízených v posléze odložené věci podezření ze spáchání přečinu usmrcení zůstavitele z nedbalosti neznámým pachatelem), ale i svědeckými výpověďmi a fotodokumentací.
Odkaz dovolatelky na ustálenou rozhodovací praxi „soudů v rámci správního řízení“ (jmenovitě citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu), dospívající k závěru o nemožnosti posoudit úřední záznam jako důkazní prostředek, přitom není v posuzované věci nijak přiléhavý, a to již proto, že důvodné pochybnosti o tvrzení žalobkyně, že se zůstavitelem pečovala o společnou domácnost, jsou založeny – jak již uvedl odvolací soud v napadeném rozhodnutí – nejen obsahem úředních záznamů, ale i svědeckými výpověďmi příbuzných žalované a občanů obce XY a fotodokumentací domu zůstavitele.
V posuzované věci rovněž nelze dovodit nesoulad se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 627/2001, jak tvrdí žalobkyně, neboť výjimka z pravidla společného bydlení v jednom nebo více bytech (tolerovaná např. přechodným pobytem jinde z důvodu léčení) je opodstatněná pouze tehdy, pokud by soudy dospěly k závěru o soužití žalobkyně se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí, nikoliv však k tomu, že žalobkyně zůstavitele jen občas navštěvovala (a že tedy vůbec společně nebydleli); jinými slovy posledně uvedená dovolací námitka je v posuzované věci bezpředmětná.
7. Jestliže dovolatelka shledává důvod domnělého nesprávného právního posouzení věci taktéž v pochybení v hodnocení důkazů (zejména její výpovědi a výpovědí jejích synů), resp. v okolnosti, že tyto výpovědi v otázce posouzení spolužití žalobkyně se zůstavitelem byly soudy označeny za rozporné, přestože podle jejího názoru „se zcela shodují a potvrzují, že žalobkyně a zůstavitel spolu žili i po roce 2017“, a taktéž v okolnosti, že podle jejího názoru „se soud z tohoto pohledu zaměřil pouze na výpověď žalované, jejích příbuzných a občanů XY“, nebere náležitě v úvahu, že dovolacím důvodem vymezeným podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl; přičemž nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (jako je tomu v projednávaném případě), není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů či uvážení o jejich provedení.
8. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. Dovolatelka rovněž navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti (právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí, protože jde o návrh akcesorický. Tímto návrhem dovolatelky se proto Nejvyšší soud nezabýval.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2026
JUDr. Roman Fiala předseda senátu