24 Cdo 2900/2024-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci složitele J. H., zastoupeného JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti příjemci České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupenému advokátem JUDr. Dušanem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o vydání peněžní částky 1 226 638 Kč ze soudní úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 13 Sd 11/2021, o dovolaní příjemce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2024, č. j. 29 Co 227/2024-134, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně k odvolání příjemce potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o návrhu, kterým se složitel domáhal vydání předmětu úschovy, která byla od něj soudem prvního stupně přijata ve prospěch příjemce usnesením ze dne 3. 9. 2021, č. j. 13 Sd 11/2021-60. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že dne 11. 10. 2021 bylo soudu prvního stupně doručeno prohlášení příjemce, že předmět úschovy nepřijímá. Soud prvního stupně dne 14. 10. 2021 vyzval složitele, aby podle ustanovení § 298 odst. 3 písm. b) zákona č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních (dále „z. ř. s.“) zaslal soudu žádost o vydání předmětu úschovy. Taková žádost byla soudu doručena dne 3. 6. 2024. Na tomto základě soud prvního stupně rozhodl o vydání / vrácení/ předmětu úschovy zpět složiteli. Příjemce dne 13. 6. 2024, tedy až poté, co mu bylo usnesení soudu prvního stupně doručeno, změnil své stanovisko a nově uplatnil nárok na vydání předmětu úschovy. Odvolací soud však uzavřel, že za situace, kdy byly v době rozhodování soudu prvního stupně splněny podmínky pro vydání předmětu úschovy složiteli podle ustanovení § 298 odst. 3 písm. b) z. ř. s., musel by složitel vyjádřit dodatečný souhlas s tím, aby v popsané situaci byl předmět úchovy vydán příjemci. Ten však svým vyjádřením k odvolání příjemce dal jednoznačně najevo, že s dodatečně uplatněným návrhem příjemce nesouhlasí. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně z věcně správných důvodů v něm uvedených potvrdil.
4. Usnesení odvolacího soudu napadl příjemce (dále jen „dovolatel“) v rozsahu jeho výroku I dovoláním. Namítal, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně v otázce, zda po prohlášení příjemce o přijetí předmětu úschovy je podmínkou vydání předmětu úschovy složiteli ještě /nový/ souhlas příjemce. Dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2806/2023, ze kterého vyvozoval, že ve smyslu § 298 odst. 1 z. ř. s. vydá soud příjemci předmět úschovy na jeho žádost, jestliže příjemce projeví s tímto postupem souhlas. Odvolací soud podle dovolatele při kolizi žádosti složitele a žádosti příjemce o vydání předmětu úschovy potvrdil vydání předmětu úschovy složiteli bez souhlasu příjemce, přičemž pro vydání předmětu úschovy příjemci bezdůvodně vyžadoval souhlas složitele. Podle dovolatele je tak nesprávný názor odvolacího soudu, že k vydání předmětu úschovy složiteli není nutný souhlas příjemce, když i příjemce má o jeho vydání požádáno.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přičemž jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl.
6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 298 odst. 3 písm. a) z. ř. s. složiteli vydá soud předmět úschovy na jeho žádost, jestliže příjemce projeví s tímto postupem souhlas.
9. Podle § 298 odst. 3 písm. b) z. ř. s. složiteli vydá soud předmět úschovy na jeho žádost, prohlásí-li příjemce soudu, že předmět úschovy nepřijímá.
10. Uplatněná dovolací argumentace příjemce nemohla přípustnost dovolání založit zejména proto, že se v zásadě míjí s právními závěry napadeného rozhodnutí.
11. Dovolatel v dovolání sice akcentoval svůj chybějící souhlas s vydáním /vrácením/ předmětu úschovy složiteli ve smyslu § 298 odst. 3 písm. a) z. ř. s., nicméně oba nižší soudy svá rozhodnutí přiléhavě založily na zkoumání naplnění podmínek pro vydání úschovy nikoliv podle § 298 odst. 3 písm. a) z. ř. s., ale podle ustanovení § 298 odst. 3 písm. b) z. ř. s. K alternativní povaze těchto ustanovení se přitom Nejvyšší soud ve své judikatuře vyjádřil, a to konkrétně v usnesení ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3432/2022, podle kterého ze samotného znění ustanovení § 298 odst. 3 z. ř. s. je patrné, že příjemci není zákonem umožněno zároveň zamezovat vydání předmětu úschovy složiteli při současném odmítání přijetí předmětu úschovy ze strany téhož příjemce, neboť písm. a) citovaného ustanovení podmiňuje vydání předmětu úschovy složiteli tím, že příjemce projeví s tímto postupem souhlas, zatímco písm. b) citovaného ustanovení alternativně podmiňuje vydání předmětu úschovy složiteli tím, že příjemce naopak prohlásí soudu, že předmět úschovy nepřijímá. Pokud by tedy příjemce vyslovil nesouhlas s vydáním předmětu úschovy složiteli, avšak sám by zároveň odmítal přijmout předmět úschovy, byla by naplněna podmínka ustanovení § 298 odst. 3 písm. b) z. ř. s. pro vydání předmětu úschovy.
12. Z výše uvedených skutkových okolností je tak zřejmé, že v době rozhodnutí soudu prvního stupně byly podmínky pro vydání /vrácení/ předmětu úschovy složiteli nepochybně splněny, když na výslovný dotaz soudu prvního stupně příjemce ve svém nedatovaném podání doručením soudu prvního stupně dne 11. 10. 2021 (viz č.l. 63 a násl. procesního spisu) explicitně uvedl, že předmět úschovy nepřijímá.
13. Z hlediska konstrukce podaného dovolání proto zbývá prověřit navazující závěr odvolacího soudu, že změna procesního postoje příjemce, který až po doručení usnesení soudu prvního stupně změnil svůj názor a nově požádal o vydání předmětu úschovy, neměla již na nastalou situaci žádný právně relevantní vliv.
14. V procesním právu platí pro procesní úkony zásada „co se stalo, nelze odestát“. Tedy jinými slovy, učiněné procesní úkony nelze v zásadě vzít zpět, tedy odstranit již nastalé procesní účinky na trvání a obsah příslušného procesněprávního vztahu, pokud to právní úprava výslovně nepřipouští. Není přitom rozhodný ani případný omyl jednajícího. Procesní úkon je projevem vůle jednajícího subjektu, pro který je rozhodující samotný projev této vůle (tedy jak se tento úkon jeví navenek třetím osobám, respektive soudu), nikoliv vůle sama. Není tedy (na rozdíl od právního úkonu hmotněprávního) významné, zda projevu vůle navenek skutečně odpovídala samotná vůle jednajícího subjektu, zda byl projev vůle případně vyvolán omylem apod. Rozhodující je právě a jen obsah takového projevu. Procesní úkon, jehož povaha to umožňuje, může být samozřejmě i odvolán (§ 41a odst. 4 o. s. ř.), tedy mohou být odklizeny jeho (ještě nenastalé) procesní účinky, to ovšem jen tehdy, pokud takové odvolání dojde soudu nejpozději současně s odvolávaným procesním úkonem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 29 Odo 500/2002, dále usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 750/2002, nebo usnesení téhož soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3273/2011).
15. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že procesní úkony, které samy o sobě přímo nevyvolávají v právu předjímané procesní následky, může jednající v průběhu řízení měnit. Typicky popírá-li žalovaný důvodnost podané žaloby, nic mu nebrání (např. pod tíhou výsledků dokazování) nárok žalobou uplatněný v průběhu řízení uznat. Stejně tak, je-li spor o to, komu má být vydán předmět úschovy, může účastník, který vydání původně bránil, změnit své procesní stanovisko a dodatečně s takovým vydáním vyslovit souhlas (aniž by ten musel být nahrazen rozhodnutím soudu ve sporném řízení odbývajícím se dle části třetí o. s. ř.). V projednávané věci však příjemce jednoznačně uvedl, že s vydáním předmětu úschovy sobě samotnému nesouhlasí, předmět úschovy odmítá přijmout, s čímž se pojil zákonem jednoznačně konstruovaný (právní) nárok složitele, aby mu za takové situace byl předmět úschovy ve smyslu § 298 odst. 3 písm. b) z. ř. s. vydán (vrácen). Změna procesního postoje příjemce (bez ohledu na to, že k ní došlo až v průběhu odvolacího řízení), s níž navíc neprojevil složitel souhlas, tak nebyla pro osud daného předmětu úschovy již relevantní.
16. Odtud plyne, že se odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) v hranicích otázek formulovaných v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) od závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dovolání tak nebylo ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, což se promítlo v jeho odmítnutí ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř.
17. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 11. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu