24 Cdo 3024/2025-840
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci opatrovance R. K., za účasti hmotněprávního opatrovníka města Ú., se sídlem městského úřadu v XY, zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně III – Starém Městě, U Starého mostu č. 111/4, obce B., se sídlem obecního úřadu v XY, obce K., se sídlem obecního úřadu v XY, a města L., se sídlem městského úřadu v XY, o změnu opatrovníka osoby omezené ve svéprávnosti, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 19 P 210/2009, o dovolání města Ú. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. srpna 2025 č.j. 36 Co 211/2025-811, takto :
I. Dovolání města Ú. se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 20.11.2023 č.j. 19 P 210/2009-621, který nabyl právní moci dne 5.1.2024, byla prodloužena doba omezení svéprávnosti opatrovance na pět let v nezměněném rozsahu (tj. že kromě právního jednání v běžných záležitostech každodenního života není schopen právně jednat) s tím, že opatrovanec navíc není schopen jednat na úřadech a orgánech místní samosprávy v souvislosti s vydáním občanského průkazu a cestovního pasu. Opatrovníkem opatrovance zůstala I. P., která byla do této funkce jmenována usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 8.6.2022 č.j. 19 P 210/2009-543.
2. Usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 28.1.2025 č.j. 19 P 210/2009-725 byla I. P. ze zdravotních důvodů z funkce opatrovníka opatrovance odvolána (výrok I.), do funkce opatrovníka opatrovance byla jmenována obec K. (výrok II.) a byl rámcově vymezen rozsah jejích práv a povinností (výrok III. a IV.); současně byla I. P. v souvislosti s ukončením výkonu funkce opatrovníka uložena povinnost předložit konečné vyúčtování správy jmění opatrovance (výrok V.) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků (výrok VI.). Soud prvního stupně za situace, kdy neexistuje jiná osoba, která by se o opatrovance mohla a chtěla postarat, byl nucen přistoupit ke jmenování veřejného opatrovníka. Jelikož bylo zjištěno, že opatrovanec má faktické bydliště v obci B., měla by být v souladu s ustanovením § 471 odst. 3 o.z. jmenována veřejným opatrovníkem obec B. Soud prvního stupně však přihlédl k tomu, že v minulosti obec B. již byla veřejným opatrovníkem, avšak z důvodu ztráty důvěry mezi opatrovancem a starostkou obce, která funkci veřejného opatrovníka vykonávala, a také z osobních důvodů na straně starostky, kterou „postihla rodinná tragédie v souvislosti s výkonem opatrovnické funkce opatrovance“, byla tato obec z funkce odvolána (a opatrovníkem bylo jmenováno město Č. l.). Protože „tyto důvody stále přetrvávají“, soud prvního stupně jmenoval veřejným opatrovníkem opatrovance obec K., „která je územně nejbližší obci B.“.
3. K odvolání obce K. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 17.3.2025 č.j. 36 Co 68/2025-745 usnesení soudu prvního stupně zrušil ve výrocích II., III. a IV. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že sice správně přistoupil ke jmenování veřejného opatrovníka a také správně dovodil, že jím nemůže být za daných skutkových okolností obec B., vytknul mu však, že tohoto opatrovníka zvolil nevhodně. Obec K. sice je v nejbližší dojezdové vzdálenosti k místu pobytu opatrovance, avšak je méně personálně i materiálně pro výkon opatrovnictví vybaveno a hrozí ztráta důvěry mezi opatrovancem a opatrovníkem. V úvahu podle jeho názoru přichází město Ú., které všichni účastníci do funkce veřejného opatrovníka navrhli. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v naznačeném směru zjednal nápravu. Závěrem odvolací soud poukázal na to, že v mezidobí veřejným opatrovníkem opatrovance bude ze zákona (§ 468 o.z.) obec B., avšak jen po dobu, než bude opatrovanci jmenován nový opatrovník.
4. Okresní soud v České Lípě poté usnesením ze dne 12.6.2025 č.j. 19 P 210/2009-794 jmenoval do funkce opatrovníka opatrovance město Ú. (výrok I.),
rámcově vymezil rozsah jeho práv a povinností (výrok II. a III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Za situace, kdy v poměrech posuzovaného nedošlo k žádné podstatné změně, soud prvního stupně jsa vázán právním názorem odvolacího soudu jmenoval veřejným opatrovníkem opatrovance město Ú., které je nadáno výkonem funkce veřejného opatrovníka v rámci přenesené působnosti, má sociální odbor (odbor sociálních věcí) k výkonu veřejného opatrovnictví a je územně blízko obci B., kde opatrovanec stále bydlí. Sociálním odborem, který vykonává funkci veřejného opatrovníka, sice disponuje i město L., nicméně je od bydliště opatrovance vzdálenější než město Ú. Skutečnost, že opatrovanec dojíždí třikrát týdně do zaměstnání do města L. a ve stejném městě také dochází ke svému praktickému lékaři a psychiatrovi je zcela irelevantní, neboť rozhodujícím kritériem pro výběr veřejného opatrovníka – jak soud prvního stupně zdůraznil – je bydliště opatrovance.
5. K odvolání města Ú. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 25. 8. 2025 č.j. 36 Co 211/2025-811 usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. o jmenování opatrovníka a ve výroku III. potvrdil, ve výroku II usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že „opatrovník město Ú. je oprávněn a povinen opatrovance zastupovat a jednat za něj v záležitostech, ve kterých je jeho svéprávnost omezena rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 16.12.2015 č.j. 19 P 210/2009-324 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 20.11.2023 č. j.
19 P 210/2009-621 s výjimkou uzavírání manželství, jakož i pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění“; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze stávajícího skutkového stavu, kdy opatrovanec od dětství fakticky bydlí v rodinném domě v obci B., kde má také rodinné vazby, je spoluvlastníkem rodinného domu s velikostí podílu ? a má v úmyslu zde bydlet i nadále. Zároveň však opětovně poukázal na skutečnost, že „opatrovnictví obce B.
muselo být v minulosti ukončeno kvůli ztrátě důvěry mezi opatrovancem a starostkou obce, která funkci veřejného opatrovnika opatrovance vykonávala, a to kvůli vážným osobním důvodům na straně této starostky, kterou postihla rodinná tragédie v souvislosti s výkonem opatrovnické funkce, její manžel spáchal sebevraždu“. Uvedené osobní důvody – jak odvolací soud dále zdůraznil – „stále přetrvávají a jsou výjimečnými okolnostmi dané věci, která brání tomu, aby obec B. funkci veřejného opatrovníka vykonávala; je třeba vycházet z toho, že obec B.
má stále stejnou starostku, a proto po obci B. z důvodu událostí popsaných výše nelze spravedlivě požadovat, aby opatrovnickou funkci vykonávala“. Opětovně proto ve shodě se soudem prvního stupně setrval na závěru, že funkci veřejného opatrovníka pro opatrovance nemůže vykonávat obec B. Rozhodl tak přesto, že „si je vědom“ toho, že dikce § 471 odst. 3 o. z. nedává soudu žádnou možnost aplikačního uvážení z jiného pohledu, než je aktuální bydliště opatrovance. Jiné okolnosti, např. zájem opatrovance, aby veřejným opatrovníkem se stala ta či ona obec, jsou zcela právně irelevantní.
Výkon funkce veřejného opatrovníka spadá do tzv. přenesené působnosti obce, stát obcím poskytuje finanční prostředky na výkon této agendy a podle judikatury je povinností státu poskytnout obci, která je rozhodnutím soudu ustanovena veřejným opatrovníkem, takové finanční zajištění, aby měla dostatečné materiální a personální kapacity opatrovnickou funkci řádně vykonávat. Podle názoru odvolacího soudu však „nelze pominout“, že od roku 2014 se v souvislosti s rekodifikací občanského zákoníku připravuje zákon o veřejném opatrovnictví, ve kterém měly být vyjasněny některé otázky vyvstávající při výkonu funkce veřejného opatrovníka, a soudu by měla být dána možnost zhodnotit, zda příslušná obec (podle místa bydliště opatrovance) skýtá záruky řádného výkonu opatrovnictví.
Pokud by tomu tak nebylo, soud by měl mít možnost jmenovat opatrovníkem jinou obec, která by tyto požadavky splňovala dle kritéria vhodnosti; takový zákon ovšem dosud přijat nebyl. Při rozhodování o výběru vhodné obce do pozice veřejného opatrovníka opatrovance odvolací soud shledal jako nevhodnou obec K., neboť jde sice o obec v nejbližší dojezdové vzdálenosti k bydlišti opatrovance, avšak stejně jako obec B. je obec K. nedostatečně personálně i materiálně pro výkon opatrovnictví vybavena. K městu L.
pak uvedl, že toto má sice rozsáhlou agendu včetně opatrovnictví, jeho vzdálenost od obce B. je však 25 km (45 minut vlakem). Za daného skutkového stavu se podle názoru odvolacího soudu jeví jako nejvhodnější pro danou funkci město Ú., které všichni účastníci shodně do funkce veřejného opatrovníka navrhli a které je vzdáleno od obce B. pouhých 7 km, přičemž cesta vlakem trvá cca 11 minut. Město Ú. má zřízen odbor sociálních věcí a vykonává agendu veřejného opatrovnictví, přičemž v současné době se již stará o dva opatrovance.
Přisvědčil proto závěru soudu prvního stupně, který považoval město Ú. pro výkon funkce opatrovníka opatrovance ze všech možností jako nejvhodnější, a ocenil, že „správně přihlédl k individuálním okolnostem dané věci, kdy při respektování zásady teritoriální, tj. povinnosti soudu jmenovat veřejného opatrovníka v místě faktického bydliště opatrovance, je třeba současně ctít smysl opatrovnictví, kterým je ochrana opatrovance. Ta by mu přímo v místě jeho bydliště poskytnuta být účelně nemohla s ohledem na osobnost opatrovance a výše uvedené zjištěné skutečnosti týkající se rodiny starostky, kdy došlo k narušení elementární důvěry při výkonu opatrovnictví mezi opatrovancem opatrovníkem“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podalo město Ú. dovolání. Vytklo odvolacímu soudu, že nesprávné posoudil otázku výkladu ustanovení § 471 odst. 3 o.z., jestliže dovodil, že toto ustanovení umožňuje jmenovat veřejným opatrovníkem jinou obec než tu, v jejímž obvodu má opatrovanec bydliště, pokud to okolnosti případu odůvodňují. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že důvodem pro vyloučení obce B. z funkce veřejného opatrovníka byly etické a osobní důvody starostky obce, jakož i personální nevybavenost obce. Tyto skutečnosti však podle názoru dovolatele nejsou zákonným kritériem pro jmenování jiné obce opatrovníkem opatrovance. Obec B. je veřejnoprávní korporací, a proto starostka není jediným představitelem obce, který by mohl výkon funkce opatrovníka zajistit. Vykonavatelem opatrovnictví může být jiný zaměstnanec obce nebo pověřený pracovník. Dovolatel zdůraznil, že ustanovení § 471 odst. 3 o.z. „neposkytuje soudu žádné aplikační uvážení z jiného pohledu, než je aktuální bydliště opatrovance“, a že „výklad použitý odvolacím soudem, který připouští možnost jmenovat jinou vhodnou obec“, je v rozporu s textem i účelem zákona a překračuje meze soudního výkladu. Obec může být pověřena výkonem přenesené působnosti pouze v rozsahu a způsobem, který jí stanoví zákon, nikoli na základě soudního uvážení. Výkon veřejného opatrovnictví se přitom řadí do přenesené působnosti, přičemž jediným vodítkem pro pověření konkrétní obce je bydliště opatrovance. Konstatoval rovněž, že „zůstává faktem“, že zákon o veřejném opatrovnictví dosud nebyl přijat. Soud je proto vázán právní úpravou platnou a účinnou v době svého rozhodování (čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky), nikoli hypotetickou úpravou budoucí; proto odvolací soud chybně k této možné budoucí úpravě přihlédl. Nejvyšší soud ostatně judikoval, že je povinností státu poskytnout obci, která je rozhodnutím soudu ustanovena opatrovníkem, takové finanční zajištění, aby měla dostatečné materiální a personální kapacity opatrovnickou funkci řádně vykonávat (rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 4910/2015). Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že poskytl účastníkům chybné poučení o nepřípustnosti dovolání, čímž zasáhl do práva na soudní ochranu. S ohledem na uvedené dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
7. Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili. III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
11. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci mj. zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. – přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že opatrovanec má v současné době bydliště v obci B. Obec B. je obcí I. typu, která nemá ve své organizační struktuře žádného zaměstnance disponujícího osvědčením o zvláštní odborné způsobilosti pro výkon veřejného opatrovnictví. Vykonavatelem opatrovnictví v této obci proto může být pouze starosta obce, tedy v současné době paní R. D. Z obsahu spisu se však podává, že starostka R. D. již funkcí veřejného opatrovníka opatrovance v letech 2012 až 2014 vykonávala, dokud obec B. nebyla z této funkce odvolána pravomocným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 16.12.2015 č.j. 19 P 210/2009-324, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19.5.2016 č.j. 36 Co 63/2016-339. Důvodem odvolání obce B. z výkonu funkce veřejného opatrovníka opatrovance byla tragická událost, k níž došlo v rodině starostky v souvislosti s výkonem této opatrovnické funkce. Na počátku roku 2014 pod vedením opoziční zastupitelky obce byla starostka nařčena některými obyvateli obce B., že nevykonává svou funkci řádně a že zneužívá finanční prostředky opatrovance (uvedené bylo zveřejněno na místním obchodě i na internetu); v té době také opatrovanec vyhrožoval starostce fyzickou likvidací celé její rodiny. Obviňování, urážky a pomluvy psychicky neunesl manžel starostky a v květnu 2014 spáchal sebevraždu.
12. Za daného skutkového stavu proto závisí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mj. na vyřešení právní otázky aplikace ustanovení § 471 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), v případě existence zcela výjimečných okolností na straně konkrétní (t.č. jediné možné) osoby vykonavatele veřejného opatrovnictví za příslušnou obec, které jsou (ve vztahu ke konkrétnímu opatrovanci) neslučitelné s řádným výkonem funkce (veřejného) opatrovníka. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka za daných okolností doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání města Ú. je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
14. Podle ustanovení § 62 o.z. v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi.
15. Podle ustanovení § 465 odst. 1 o.z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Soud jmenuje opatrovníka zejména tomu, koho ve svéprávnosti omezil, tomu, o kom není známo, kde pobývá, neznámému člověku zúčastněnému při určitém právním jednání nebo tomu, jehož zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv.
16. Podle ustanovení § 471 odst. 2 o.z. soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona.
17. Podle ustanovení § 471 odst. 3 o. z. způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas.
18. Z citovaných ustanovení vyplývá, že osobě, jejíž svéprávnost je omezena (takovou osobou je i opatrovanec v projednávané věci), je nutno vždy jmenovat opatrovníka. Výběr opatrovníka je pro opatrovance bezpochyby naprosto zásadní. Opatrovník je totiž povinen udržovat s opatrovancem pravidelné spojení (vhodným způsobem v potřebném rozsahu), projevovat o něj skutečný zájem, dbát o jeho zdravotní stav, starat se o naplnění jeho práv a chránit jeho zájmy (srov. § 466 odst. 1 o. z.). Zákon proto v ustanovení § 471 odst. 2 o.z. stanoví pro soud závazná pravidla pro výběr opatrovníka, která jsou vymezena tak, aby soud, co možná nejvíce, mohl dostát zákonnému požadavku, „aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi“ (srov. § 62 in fine o.z.).
19. V této souvislosti je rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena v názoru (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2019 sp. zn. 24 Cdo 26/2019 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.10.2025 sp. zn. 24 Cdo 2668/2025), podle kterého za situace, kdy (tak jako v posuzovaném případě) neexistuje osoba ochotná funkci opatrovníka zastávat, a to opatrovancem navržená z řad jeho příbuzných nebo jemu blízká a ani jiná vhodná osoba, je stát povinen vykonávat tuto funkci sám; činí tak ovšem zprostředkovaně, v rámci přenesené působnosti obce (srov. § 149b odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů), aby byl i za této situace naplněn účel opatrovnictví, tedy zajištěna ochrana zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv (srov. § 457 o.z.).
Zároveň je mimo pochybnost, že způsobilost být veřejným opatrovníkem má zásadně obec, kde má opatrovanec bydliště, a to zcela bez ohledu na její velikost (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2016 sp. zn. 30 Cdo 4910/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2018 sp. zn. 30 Cdo 3314/2017). V tomto směru – jak lze přisvědčit dovolateli – dikce ustanovení § 471 odst. 3 o.z. „neposkytuje soudu žádné aplikační uvážení z jiného pohledu, než je aktuální bydliště opatrovance“. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, je si uvedené judikatury plně vědom i odvolací soud, který se dále ve svých úvahách pozastavil nad obtížemi, které veřejné opatrovnictví přináší malým obcím, „které nemají kapacity, aby mohly vyčlenit zaměstnance, kteří by se opatrovnickou agendou zabývali“, a „roli veřejného opatrovníka pak fakticky vykonávají osobně jejich starostové, kteří se musí v běžné pracovní době a vedle svých obvyklých povinností postarat i o všechny záležitosti opatrovance“.
Takovou „malou obcí“ je i obec B., která v projednávané věci má podle ustanovení § 471 odst. 3 o.z. způsobilost být veřejným opatrovníkem opatrovance. Odvolací soud přitom poukázal také skutečnost, že „od roku 2014 se v souvislosti s rekodifikací občanského zákoníku připravuje zákon o veřejném opatrovnictví, ve kterém měly být vyjasněny některé otázky vyvstávající při výkonu funkce veřejného opatrovníka, a soudu by měla být dána možnost zhodnotit, zda příslušná obec skýtá záruky řádného výkonu opatrovnictví“, a „pokud by tomu tak nebylo, soud by měl mít možnost jmenovat opatrovníkem jinou obec, která by tyto požadavky splňovala dle kritéria vhodnosti“.
Vše ovšem poznamenal s vědomím, že „takový zákon dosud přijat nebyl“.
20. Uvedené výhrady odvolacího soudu jistě mají své opodstatnění a také dovolacímu soudu je známo, že současný stav problematiky veřejného opatrovnictví vykazuje mnohé nedostatky, které by mohl pomoci vyřešit doposud nepřijatý zákon o veřejném opatrovnictví, na který je odkazováno v ustanovení § 471 odst. 2 in fine o.z.; k tomu srov. také nález Ústavního soudu ze dne 19.9.2024 sp. zn. III ÚS 1951/21, kde je v této souvislosti uvedeno, že „obecný předpis o veřejném opatrovnictví nebyl dosud přijat“ a že „úprava v občanském zákoníku tak počítá se zatím neexistujícím právním předpisem“.
Za stávající právní úpravy proto nezbývá než konstatovat, že soudy (Nejvyšší soud nevyjímaje) nemají při jmenování veřejného opatrovníka možnost zohledňovat případnou administrativní vytíženost dané obce. Nadále přitom platí, že stát má zákonnou povinnost přispívat obcím na plnění úkolů v přenesené působnosti (§ 62 zákona o obcích), a že – jak ostatně zmínil i odvolací soud – je proto povinností státu poskytnout obci, která je rozhodnutím soudu ustanovena veřejným opatrovníkem, takové finanční zajištění, aby měla dostatečné materiální a personální kapacity opatrovnickou funkci řádně vykonávat.
Náklady, které stát obci jako veřejnému opatrovníkovi hradí, by měly odpovídat reálným nákladům obce, které se přímo váží na povinnosti opatrovníka vůči opatrovanci podle občanského zákoníku. Obec jako veřejný opatrovník má právo na to, aby jí byl ze státního rozpočtu poskytnut paušální příspěvek (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17.8.2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 9.5.2017 sp. zn. II. ÚS 907/17 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10.7.2007 sp. zn. II. ÚS 995/07).
21. Současně je třeba mít na zřeteli, že stát, je-li opatrovanci jmenován veřejný opatrovník, tíží jak povinnost zajistit výkon opatrovnictví samotný, tak povinnost zajistit jej na odpovídající kvalitativní úrovni. Dotčená obec, která je rozhodnutím soudu jmenována veřejným opatrovníkem opatrovance, může (je povinna) vykonávat tuto funkci pouze prostřednictvím zaměstnanců (úředníků), kteří prokázali zvláštní odbornou způsobilost pro výkon veřejného opatrovnictví; tato zvláštní odborná způsobilost se ověřuje zkouškou zvláštní odborné způsobilosti a prokazuje osvědčením o zvláštní odborné způsobilosti (srov. § 1 odst. 1 písm. l/ vyhlášky č. 413/2024 Sb., o zvláštní odborné způsobilosti, zkoušce vstupního vzdělávání a náležitostech osvědčení o vzdělávání úředníků územních samosprávných celků, a § 21 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních správních celků a o změně některých zákonů).
Zvláštní odbornou způsobilost pro výkon veřejného opatrovnictví nemusí prokazovat starosta nebo místostarosta obce (srov. § 21 odst. 7 cit. zákona), vykonává-li funkci veřejného opatrovnictví z titulu generálního zákonného zmocnění k zastupování obce, tedy není-li výkonem veřejného opatrovníka pověřen konkrétní zaměstnanec obecního úřadu. Tento zákonný požadavek na profesionalizaci výkonu veřejného opatrovnictví nepochybně sleduje nejen zajištění všestranné a efektivní ochrany práv a oprávněných zájmů opatrovance na odborné úrovni, ale také eliminaci nežádoucích stavů, které obecně dosažení tohoto primárního účelu opatrovnictví výrazně ztěžují, případně zcela znemožňují.
Některé stavy přitom zákon považuje za natolik závažné, že konkrétní osobu opatrovníka z výkonu opatrovnictví zcela vylučují, a to bez ohledu na skutečnost, zda jde o opatrovníka z řad opatrovanci blízkých, příbuzných nebo jiných vhodných osob, anebo zda jde o opatrovníka veřejného. Také v případě veřejného opatrovníka je totiž třeba vzít v úvahu, že tato funkce je vykonávána prostřednictvím určité osoby – vykonavatele opatrovnictví, která kromě výše zmíněného požadavku zvláštní odborné způsobilosti musí splňovat i ostatní obecné předpoklady, které zákon klade na osoby vykonávající funkci opatrovníka.
22. Je nepochybné, že zajistit všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných zájmů opatrovance může jen ten, kdo vůči opatrovanci nemá protichůdné zájmy, tedy, řečeno jinak, ten, jehož zájmy nejsou v rozporu se zájmy opatrovance (srov. obecné pravidlo zástupčího oprávnění uvedené v § 437 odst. 1 o.z.). Takovou osobu nelze opatrovníkem jmenovat (srov. § 63 o.z.). Podle ustálené judikatury přitom z opatrovnictví nevylučuje opatrovníka každý (případně možný) rozpor se zájmy opatrovance, ale funkci opatrovníka nemůže vykonávat jen ten, kdo z důvodů soustavnější a dlouhodobější povahy má s opatrovancem protichůdné zájmy, takže je tu nebezpečí, že opatrovník nebude vůbec nebo po delší období způsobilý jednat jménem opatrovance a hájit jeho práva a oprávněné zájmy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.5.2011 sp. zn. 21 Cdo 3871/2010).
Ve vztahu k veřejnému opatrovnictví dovolací soud k této problematice následně vyložil, že, ačkoli již samotná právní úprava podstatně upozaďuje obavu z nenaplnění účelu opatrovnictví z toho důvodu, že by veřejný opatrovník upřednostňoval ochranu svých zájmů před zájmy opatrovance, který by tím byl poškozen (jednak zájmy veřejného opatrovníka a opatrovance jsou z povahy věci odlišné, jednak – jak uvedeno výše – zákon předpokládá výkon opatrovnické funkce osobou k tomu odborně způsobilou), apriorně střet zájmů vyloučit nelze; vždy je však nezbytné, aby byl zjištěn (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2019 sp. zn. 24 Cdo 26/2019).
Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře v minulosti připustil možnost střetu zájmů mezi opatrovancem a osobou, která je vykonavatelem veřejného opatrovnictví za příslušnou obec. Poukázal zde na případy, kdy je nutné rozlišovat mezi opatrovníkem a „vykonavatelem opatrovnictví“ (typicky tehdy, je-li opatrovníkem ustanovena obec), a v této souvislosti odmítl nesprávnou „představu“ obecných soudů, že „splnění podmínky pro zproštění funkce opatrovníka spočívající v tom, že její výkon není v souladu se zájmy opatrovance, lze eliminovat (bez dalšího) úvahou, že vykonavatelem opatrovnictví lze (v poměrech téže obce) pověřit jinou osobu.
To platí tím spíše v malých obcích, kdy výběr vykonavatelů opatrovnictví je tím omezený“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26.9.2013 sp. zn. III. ÚS 3333/11).
23. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že pokud na straně současné starostky obce B. paní R. D. vskutku existují natolik závažné osobní důvody (pramenící z tragické rodinné události, přímo související s předchozím výkonem funkce veřejného opatrovníka téhož opatrovance), pro které není schopna vykonávat funkci veřejného opatrovníka v souladu se zájmy opatrovance, je odůvodněn závěr, že tato (konkrétní) osoba je ve smyslu ustanovení § 437 odst. 1 o.z. z funkce vykonavatele opatrovnictví za příslušnou obec vyloučena. I když obecně lze přisvědčit úvaze dovolatele, že „starosta není jediným představitelem obce, který by mohl výkon funkce opatrovníka zajistit“, v projednávané věci není bez významu, že obec B. patří právě k výše zmíněným „malým obcím, kde je výběr vykonavatelů opatrovnictví omezený“, a to až do té míry (byť z pohledu představ zákonodárce jistě nejde o ideální situaci), že vykonavatelem opatrovnictví (v poměrech téže obce) nelze pověřit jinou osobu. Za tohoto stavu proto nelze odvolacímu soudu vytýkat, že vzhledem k výjimečným „individuálním okolnostem dané věci“ nepřistoupil ke jmenování obce B. veřejným opatrovníkem opatrovance.
24. Namítá-li dovolatel v závěru dovolání, že odvolací soud „pochybil při poučení účastníků o možnosti podat dovolání“, potom přehlíží, že neobsahuje-li rozhodnutí odvolacího soudu řádné poučení o dovolání (o čemž ovšem lze v posuzované věci polemizovat, neboť dovolatelem vytknutý nedostatek se s ohledem na celkový obsah poučení spíše jeví jako pouhá písařská chyba), vede to toliko k tomu, že – jak vyplývá z ustanovení § 240 odst. 3 o.s.ř. – dovolání lze podat do tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí. Zásah do práva dovolatele na soudní ochranu je zde navíc (bez dalšího) vyloučen již samotným věcným vyřízením dovolání.
25. Protože usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jmenování města Ú. opatrovníkem posuzovaného a byl rámcově vymezen rozsah jeho práv a povinností, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné, a protože nebylo zjištěno, že by napadené usnesení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání města Úštěk podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
26. S ohledem na ustanovení § 23 z.ř.s. ve spojení s ustanovením § 243b o.s.ř. nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2026
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu